Co dělat a nedělat po střelbě na Karlovce 1/3

28.01.2024

Toto je první část trojdílného textu, 

jehož druhou část naleznete ZDE a třetí část ZDE


Chvíli jsem rozmýšlel, jestli mám tenhle článek vůbec psát, protože samotná jeho existence jde vlastně proti jeho základní filosofii. Ale přesvědčily mě dvě věci. Za prvé: tragická předvánoční střelba na Filosofické fakultě UK českou společnost opravdu hluboce zasáhla a osobně jsem potkal hned několik lidí, kterých se sice nijak přímo nedotkla (osobně neznají žádnou z obětí, jsou z úplně jiné části republiky apod.), ale přesto ji velmi silně prožívají a mají strach o sebe a své blízké. Za druhé: tomuhle tématu jsem se řadu let věnoval jak studijně, tak profesně a myslím, že můžu do současné debaty přeci jen něčím přispět. A dokonce si trochu namyšleně myslím, že to, čím chci přispět, řada lidí právě teď akutně potřebuje slyšet.

Na úvod jedno varování: tento článek není určen pro příbuzné obětí, ani pro přímé účastníky této tragické události. A to navzdory tomu, že se k této konkrétní masové vraždě budu vyjadřovat vlastně jen zcela minimálně (a budu pro svou argumentaci používat spíš jiné, obvykle zahraniční příklady). Stejně tak si nemyslím, že by text obsahoval nějaké drastické nebo výrazně necitlivé pasáže, byť si dovedu představit, že je tak může někdo interpretovat. Citlivější lidé by si článek vlastně měli přečíst především, protože těm by mohl alespoň trochu zvýšit kvalitu života. Přeživší, ani příbuzní obětí by si jej neměli číst zejména proto, že pokud by mi někdo blízký zahynul v nedávné době například při leteckém neštěstí, tak asi nebudu mít náladu číst právě teď článek o tom, že létaní je vlastně statisticky velice bezpečné a že je hloupost kvůli jedné relativně vzácné události stornovat všechny předem zakoupené letenky. Přeživší a příbuzní obětí by mohli v dané chvíli podobnou argumentaci oprávněně brát jako vyslovenou provokaci, ale pro miliony dalších lidí je vlastně důležité to slyšet.

No, nebudu se v tom dále babrat, sami si vyhodnoťte, nakolik je pro vás četba něčeho podobného vhodná. Uvědomuji si, že zde zazní některé myšlenky, které by mohly být vykládány jako mírně kontroverzní. Troufám si nicméně tvrdit, že pokud jste z nedávných událostí znepokojení a zároveň se přímo nedotkly vás ani vašich blízkých, tak pro vás následující text nejenže nebude traumatizující, ale naopak by vás mohl některých traumat zbavit.


Eyes Wide Shut

Při studiu i ve své minulé práci jsem se poměrně hodně věnoval tématu terorismu. Musel jsem si k tomu nastudovat hodně různých teoretických prací i kauzálních studií, takže znám (anebo jsem přinejmenším kdysi znal) relativně detailně desítky teroristických útoků a organizací. Od těch velmi dobře známých široké veřejnosti (třeba střelba v redakci Charlie Hebdo), až po ty, o kterých většina lidí nejspíš nikdy neslyšela (třeba teroristická kampaň za osvobození Jižního Tyrolska v 50. a 60. letech). Pointa je, že čím víc jsem o tomhle tématu věděl a čím lépe jsem mu rozuměl, tím víc jsem si byl jistý jednou věcí. Že věnujeme terorismu příliš mnoho pozornosti. A že by nám všem prospělo, kdybychom na tohle téma začali mnohem víc kašlat.

Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že lidé, kteří se boji proti terorismu věnují, byli všichni vyžírkové, jejichž práce je zcela zbytečná. To musím předem zdůraznit, abych zabránil případné dezinterpretaci. Ostatně bych byl takovým tvrzením sám proti sobě, protože jsem se tomuhle tématu také nějakou dobu profesně věnoval. Jen si zkrátka myslím, že by celé společnosti prospělo, kdybychom nebyli podobnými událostmi tak posedlí.

Tady si možná říkáte, proč tu píšu o terorismu, když nedávná střelba na FF UK nebyla teroristickým útokem. To opravdu nebyla, ale školní střelby (a masové vraždy obecně) mají s terorismem mnoho společného a můj hlavní argument se do určité míry vztahuje na všechny podobné násilné činy. Ale zkusím ho vysvětlit nejprve na případu terorismu, protože tam je to nejzřetelnější. A navíc není vyloučené, že tohle téma zase brzy začne veřejnému prostoru dominovat (kvůli dění v Izraeli a Palestině se v poslední době aktivizovaly některé islamistické skupiny v Evropě a riziko dalších útoků je teď o něco vyšší než před pár měsíci).

Hodně lidí si pořád láme hlavu, jak podobným tragickým událostem jednou provždy zabránit. Máme víc investovat do bezpečnostní infrastruktury? Poslat do ulic víc policistů a dát jim větší kvéry? Instalovat všude bezpečnostní rámy a na vstupech na všechna místa s větším počtem osob provádět důkladné kontroly? Provádět pravidelná školení obyvatelstva, jak se chovat v případě útoku? Zlepšit koordinaci zpravodajských služeb? Zpřísnit protiteroristické zákony? Vykázat ze země všechny muslimy a imigranty? Zakázat držení střelných zbraní?

Tohle všechno možná může mít nějaký efekt (ne vždy jen pozitivní), ale nic z toho nedává stoprocentní záruku, že se něco podobného nebude opakovat. To znamená, že žádné opravdu spolehlivé řešení neznáme? Známe. Mnohem spolehlivější a účinnější než všechna výše uvedená opatření dohromady. Řešení, které samo o sobě eliminuje 90-100 % veškerého terorismu v západním světě a nejméně polovinu všech masových vražd. Řešení, které by nás skoro nic nestálo (přinejmenším ne finančně), vlastně by naopak spoustu veřejných i soukromých peněz ušetřilo. Řešení, které přitom naprosto nevyužíváme a vlastně ani neuvažujeme, že bychom jej využívat začali. Chcete ho říct? To řešení zní: až se příště stane nějaký podobný zločin, zavřete oči. Anebo se aspoň dívejte jinam. Předstírejte, že se vůbec nic nestalo, že žádné podobné zlo neexistuje a ono to samo zmizí.

Teď si asi někteří z vás myslí, že si z vás dělám srandu. Ale já to myslím zcela vážně. Uznávám, že to působí trochu dětinsky. Možná víte, že velmi malé děti si někdy myslí, že když zavřou oči a nevidí žádného bubáka, tak bubák neuvidí je (proto jsou malé děti tak zoufale špatné ve hře na schovávanou). My dospělí se jim za to smějeme, protože my dospělí víme, že zlo nepřestane existovat jen proto, že se na něj přestaneme dívat.

Na většinu negativních fenoménů nemá míra naší pozornosti opravdu žádný vliv. Vím, že někteří lidé (bohužel dokonce i někteří lidé ve významných rozhodovacích pozicích) zkoušeli podobnou "dětskou" metodu řešení problémů během covidu. Tedy si mysleli, že když se budou tvářit, že žádný virus neexistuje, anebo že to "vlastně nic není", tak ono to opravdu nic hrozného nebude a samo to zmizí. Aniž bych chtěl znovu zabředávat do nekonečných covidových debat, tak myslím, že většině rozumných jedinců musí být jasné, že proti infekčním chorobám (tak jako v případě přírodních katastrof, klimatických změn apod.) je podobná strategie naprosto neúčinná. Viru, nebo třeba sopce, je totiž naprosto ukradené, jestli a co o nich víte a jak moc o nich píšete na sociálních sítích. I virus, v jehož existenci nevěříte, anebo o ní nevíte, vás může zabít. U virů a sopek skutečně rozhoduje pouze to, co v ochraně před nimi reálně děláte.

Jenže mezi virem a teroristou (nebo masovým vrahem) je podstatný rozdíl. Terorista si, na rozdíl od viru, všímá toho, jestli o něm víte a zajímá ho, kolik pozornosti mu věnujete. A tomu také následně přizpůsobuje své jednání. Jinými slovy: tím, jak moc pozornosti budete terorismu věnovat, můžete reálně ovlivnit, kolik terorismu vlastně ve společnosti bude. A terorismus dokonce patří mezi nemnoho fenoménů, které můžete svou (ne)pozorností prakticky úplně eliminovat.

Chápu, že to jde trochu proti našim přirozeným instinktům a že je to v rozporu s naší běžnou zkušeností. Ono opravdu není příliš mnoho jevů, které budou probíhat úplně jinak, když se na ně budete dívat, než když se na ně dívat přestanete. Kromě terorismu to podle kodaňské interpretace kvantové mechaniky platí ještě o elementárních částicích, moc dalších příkladů se mi vymyslet nepodařilo.

Proč to tak je? Protože terorismus ve skutečnosti není nic jiného než obyčejné divadlo. Divadlo zvrácené a krvavé, ve kterém na jevišti skutečně umírají skuteční lidé. Nicméně oběti teroristů ve skutečnosti nejsou hlavními adresáty všeho toho násilí, ale fungují "jen" jako rekvizity v představení pro mnohem širší publikum.

Tady je dobré pochopit, co to terorismus vlastně je. Někteří lidé si myslí, že teroristé jsou prostě zlí a bezcitní lidé, kteří zabíjejí a mučí jiné lidi, protože je to nějakým způsobem baví a užívají si to. Nepochybuji o tom, že se mezi teroristy najde mnoho sadistů, kteří se skutečně vyžívají v lidském utrpení, ale pak je otázka, zda se vůbec ještě jedná o teroristy a nejde jen o "obyčejné" vrahy. Pro teroristu totiž násilí (doslova z definice) není cílem, ale jen prostředkem k něčemu jinému. K nějakému "vyššímu" politickému nebo ideologickému záměru. K cíli, který má pro něj tak vysokou hodnotu, že stojí za to za něj obětovat lidské životy. V krajním případě dokonce i život vlastní.

"Obyčejní" vrazi a násilníci ubližují lidem proto, že jim chtějí ublížit. Manžel zabije ve vzteku svou manželku, když zjistí, že je mu nevěrná. Soused zabije souseda proto, že ho nenávidí. Sadistický sériový vrah zabíjí a mučí lidi proto, že ho to sexuálně (či jinak) vzrušuje a naplňuje. To všechno jsou "obyčejní" vrazi. Teroristé jsou samozřejmě také vrazi, ale patří do zcela jiné kategorie. Nepovažují se za vrahy, ale spíš za vojáky. Voják také nezabíjí lidi proto, že by si to nějak zvlášť užíval, ale proto, že kvůli nějakému "vyššímu" cíli (třeba kvůli boji za vlast) považuje za legitimní a nutné ublížit jiné lidské bytosti. Protože se domnívá, že jiné, nenásilné prostředky zkrátka už byly vyčerpány anebo nebudou dostatečně účinné, aby dosáhly žádoucího efektu. Skutečný terorista si, podobně jako voják, násilí neužívá, ale je pro něj nutným zlem, které je "nezbytné" pro dosažení nějakého zásadního cíle.

Zamyslet se nad tím, kdy se z teroristy stává voják (a naopak) a kdy se z vojáka stává vrah, si, pokud chcete, můžete dát za domácí úkol, protože na to v tomhle textu zkrátka nemáme čas. Můžu vám jenom napovědět, že rozdíl mezi teroristou a bojovníkem za svobodu je hlavně v tom, jestli byla daná násilná kampaň úspěšná, či nikoliv. A taky v tom, jestli někdo bojuje za státního či nestátního aktéra, jestli násilí primárně cílí na civilisty, nebo na ozbrojené složky nějaké cizí moci apod. Ale to už bychom zabíhali do zbytečných detailů.

Důležité je pochopit, že teroristům při zabíjení nejde o zabíjení samotné, ale snaží se tím zabíjením dosáhnout něčeho jiného. Kdyby totiž teroristům šlo o zabíjení samotné, tak by jejich počínání bylo takřka ve všech případech naprosto neúčinné a neproduktivní. Teroristické metody se obvykle využívají proti silnějšímu protivníkovi (protože proti slabšímu protivníkovi je snazší aplikovat mnohem "přímější" metody konfrontace) a je důležité zdůraznit, že eliminovat nebo "na hlavu porazit" nějakého (natož silnějšího) protivníka pouhým terorismem se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Ano, z historie máme řadu případů, kdy byla nějaká teroristická kampaň úspěšná a teroristé nakonec "vyhráli" (třeba nějaké separatistické hnutí skutečně dosáhlo nezávislosti). Ale nikdy to nebylo proto, že by se jim podařilo protivníka zničit, ba dokonce ani "fatálně oslabit". Vždycky to bylo proto, že to jejich protivník prostě vzdal a na celý boj se vykašlal. A to přesto, že ztráty, které mu teroristé způsobily, ve skutečnosti objektivně nebyly nijak "závažné".

Teď si možná říkáte, že tu trochu relativizuji význam ztráty lidského života a přemýšlíte nad tím, proč to vlastně píšu. Ale ono je to dost důležité. Z individuálního hlediska může být teroristický útok opravdu strašlivou tragédií. Každá násilná smrt nevinného člověka je tragédií a neodčinitelnou ztrátou. Ale z hlediska státu či společnosti jako celku jsou teroristické útoky ve skutečnosti víceméně marginálními událostmi s minimálními reálnými dopady. Ano, některé velké útoky mohou mít i významné celospolečenské konsekvence, ale ty jsou z 99 % vyvolány nikoliv útokem samotným, ale přehnanou reakcí na něj (jako když po 11. září téměř zkolaboval letecký průmysl a některá další odvětví americké ekonomiky).

11. září je vůbec dobrý příklad, protože je to s velkým přehledem největší teroristický útok v moderních lidských dějinách. Zemřelo při něm zhruba 3 tisíce lidí, což je naprosto bezprecedentní číslo, které se zcela vymyká měřítkům "běžného" teroristického útoku. Ve skutečnosti se za posledních 50 let staly jen 4 teroristické útoky, které by měly více než tisíc obětí (jedním z nich je nedávný masakr, který provedl Hamás v Izraeli). O všech ostatních teroristických útocích, které měly více než 300 obětí, jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, protože se odehrály v zemích, které nás nijak zvlášť nestresují (Blízký a Střední východ, Afrika apod.).

Evropa je historicky světadílem, který nemá o teroristické útoky nouzi. Přesto se tu nikdy nestalo nic, co by se byť jen řádově blížilo 11. září. Nejhorším útokem v dějinách západní Evropy byla bomba v letadle nad skotským Lockerbie v roce 1988 (270 obětí), kde byl zapojen státní aktér (Libye). Za posledních 40 let se v západní Evropě staly jen 3 útoky, které měly více než 100 obětí (kromě Lockerbie to byl ještě Madrid 2004 a Paříž 2015), přičemž k tomu, aby se vaše teroristická organizace zapsala do statistiky deseti nejhorších teroristických útoků na území dnešní EU od počátku 80. let, by vám stačilo zabít "pouhých" 22 lidí. Pokud do Evropy započítáme i Rusko, musíme přidat několik dalších útoků s velkým počtem obětí (třeba Beslan 2004), ale celou výše uvedenou statistikou to ve skutečnosti až tolik nezamává.

Někteří lidé si dodnes myslí, že cílem al-Káidy bylo zkrátka "zabít všechny Američany" a 11. září bylo jedním z kroků na cestě k tomuto cíli. Obávám se, že tito lidé silně podhodnocují celkový počet Američanů. 11. září bylo samozřejmě strašlivou a bezprecedentní tragédií, která se dotkla velkého množství lidí (nejde jen o mrtvé, ale také o zraněné a traumatizované přeživší a desítky tisíc jejich blízkých), a kterou si naprosto netroufám jakkoliv zpochybňovat, umenšovat či relativizovat. Nicméně zároveň platí, že vliv této události na "celkový počet Američanů" byl ve skutečnosti takřka pod hranicí měřitelnosti. Kdyby al-Kájda opravdu chtěla zabít všechny Američany jenom s pomocí teroristických útoků, tak by musela oproti 11. září opravdu hodně přidat. I kdyby se jí podařilo zopakovat podobně spektakulární útok i 12. září, 13. září a pak každý jednotlivý den v roce, trvalo by jí přes 260 let, než by skutečně zabila všechny Američany.

Vyvraždit nějaký národ s pomocí běžný teroristických metod je prostě strašlivě obtížné. 11. září 2001 sice 3 tisíce Američanů v důsledku teroristického útoku zemřelo (nebyli to ani zdaleka jen Američané, ale to pro zjednodušení pro tuto chvíli pomiňme), ale ve stejný den se jich zhruba 10 tisíc narodilo. Chápu, že to může znít trochu bezcitně, ale v tak velkém národě, jako je ten americký, se 3000 mrtvých takřka nijak neprojeví ve statistikách úmrtnosti. Oběti 11. září tvořily asi 0,12 % všech zemřelých v USA v roce 2001. 99,88 % Američanů, kteří zemřeli v roce 2001, zemřelo z přirozených (anebo přinejmenším "neteroristických") příčin.

Srovnejte to třeba s covidem, který v USA v roce 2020 zvýšil celkovou úmrtnost (ve srovnání s předchozím rokem) o více než 17 % a stal se pro daný rok 3. nejčastější příčinou smrti. Jinými slovy: statisticky vzato byl vliv covidu na "zabíjení Američanů" velmi významný, zatímco vliv teroristických útoků se limitně blížil nule.

Pokud chtěla al-Kájda útokem na USA tuto zemi nějak zásadně oslabit, tak se jí to skutečně nepovedlo. Ve Spojených státech žilo před 11. zářím přibližně stejně lidí jako po něm. Vojenská síla USA se útokem 11. září vůbec nijak nesnížila, naopak se poměrně výrazně zvýšila (narostl obranný rozpočet a mnohem více lidí se začalo hlásit do ozbrojených sil). Ekonomické škody způsobené samotným útokem byly z celonárodního hlediska zanedbatelné. Byla zcela zničena čtyři dopravní letadla a dva mrakodrapy na Manhattanu (a bylo zničeno či vážně poškozeno pár dalších budov). Přitom jen jedna soukromá společnost American Airlines (jedna z mnoha desítek amerických aerolinek) vlastní zhruba 1000 velkých dopravních letadel a jen v New Yorku je přes 250 dalších mrakodrapů.

Pokud bychom to vzali čistě statisticky (a tedy poněkud "nehumánně"), tak se 11. září 2001 nestalo vlastně vůbec nic zajímavého. Ovšem pokud bychom se podívali na míru pozornosti, kterou tato událost (nejen v USA) vyvolala, tak bychom naopak nabyli dojmu, že se stalo "úplně všechno". Respektive, že se v daném roce vlastně nic jiného zajímavého nestalo. Protože ničemu jinému se nedostalo ani setiny pozornosti, novinových titulků a mezilidských konverzací, jako jedenáctému září.

Statistika samozřejmě nedokáže postihnout míru ani hloubku individuálního lidského utrpení, ale je důležitá proto, abychom si podobné události zasadili do celkové perspektivy. Zdůrazňuji, že jsem pro výše uvedené výpočty použil 11. září, tedy událost, která se svými rozměry naprosto vymyká všemu, na co jsme v terorismu "zvyklí". Kdybych použil jiný, rozsahem běžnější teroristický útok, vynikla by jeho "nepodstatnost" ještě mnohem více. Znovu opakuji, že se jedná o nepodstatnost celospolečenskou, nikoliv individuální. Pokud se vám někdo blízký zabije v autě, bude to pro vás nejspíše velice podstatné a velmi vás to ovlivní. Z hlediska celé společnosti to ale nebude událost, která by se nějak zvlášť vymykala "běžnému provozu". Chápu, jak bezcitně to může znít, ale za chvíli pochopíte, že v té bezcitnosti je velká dávka naděje a útěchy pro všechny, které podobná tragédie, jako je teroristický útok, nikdy osobně nepotká. Což bude statisticky vzato takřka každý z vás.

Teď to trochu vypadá, že se vás snažím přesvědčit, že jsou teroristické útoky ve skutečnosti "nepodstatné" a "bezvýznamné" události. Ale to není to, co chci tímto textem říct. Nicméně abych se dostal k tomu, co chci říct, bylo důležité demonstrovat, jak malý "reálný" a objektivně měřitelný celospolečenský dopad teroristické útoky vlastně mají. Proč chci něco takového demonstrovat? Protože se snažím trochu kostrbatě dostat k tomu, proč to ti teroristé vlastně dělají. Protože z výše uvedených odstavců doufám jasně vyplývá, že to nedělají proto, že by si mohli myslet, že terorizováním můžete nějakou velkou skupinu lidí (jako je třeba národ) nějak zásadně oslabit, natož porazit či zničit. To prostě nejde, číselně to nevychází.

Když věděli, že něčím podobným Ameriku neporazí, proč to proboha dělali? Proč při tom někteří dokonce obětovali vlastní životy? Neuměli počítat? Ale uměli. Al-Kájda opravdu nebyla tak naivní, že by si myslela, že nějakým 11. zářím "porazí" Ameriku. Ti lidé byli zločinci, ne idioti (povětšinou). Oni totiž věděli, co dělají. Věděli, že svých cílů naprosto, a to ani náhodou, nemohou dosáhnout teroristickým útokem samotným, ale teoreticky jich mohou dosáhnout skrze naši reakci na teroristický útok.

Zatímco skutečné "hmotné" celospolečenské dopady teroristických útoků bývají minimální, celospolečenské psychologické dopady bývají obrovské. Terorismus to ví a terorismus s tím počítá. Terorismus z toho doslova žije. A bez toho terorismus umírá.

Proč teroristé dělají to, co dělají? Protože vědí, že jejich akce vyvolá řádově větší reakci. A ta reakce je přesně to, o co jim jde. Reakce je cíl, akce je jen prostředek k jejímu dosažení. O jakou reakci vlastně usilují? Tak to dost záleží na tom, za co vlastně bojují. Často je cílem prostě přitáhnout pozornost k vašemu vlastnímu politickému programu či ideologii. Jde o to předat zprávu. Příjemcem téhle zprávy mohou být buď vaši lidé (teroristický útok prokáže vaši schopnost zasáhnout nepřítele tak, že ho to bolí, což můžete využít k náboru nových členů a získávání finančních prostředků na další boj), anebo samotná "nepřátelská" společnost. Obvykle je to obojí.

Co mohou teroristé chtít po svých nepřátelích? To je různé. Buď chtějí nepřátelskou společnost unavit a vyčerpat, takže se dobrovolně něčeho vzdá (třeba dá vašemu území nezávislost, protože jí to "nestojí za ten stres"). Anebo chtějí naopak vyvolat "nepřiměřeně velkou" odvetu, protože v některých případech může být výhodné vyeskalovat konflikt a (dokonce i silnějšího) nepřítele vtáhnout do boje na "vlastním hřišti" a nechat ho se postupně utopit. To byl případ jak 11. září, tak nedávného velkého útoku Hamásu na Izrael. Když donutíte nepřítele k "neadekvátní" reakci, můžete ho připravit o jeho spojence (třeba překazit sbližování Izraelců s ostatními arabskými zeměmi, například nejnověji se Saúdy), zkomplikovat jeho mezinárodní pozici, anebo se můžete pokusit vyvolat politický převrat v nepřátelské společnosti (k čemuž po velkých teroristických útocích nezřídka dochází). A tak dál – toho, čeho může teroristická organizace podobným způsobem získat, je víc.

Všimněte si, že teroristický útok nikdy nepočítá s tím, že něčeho dosáhne "sám o sobě" (a pokud s tím nějaký terorista počítá, tak to není terorista, ale idiot). Teroristé vždycky počítají s něčí reakcí na teroristický útok a teprve tato reakce je cílem samotného útoku. Čím větší tato reakce je, tím lépe. Terorismus je totiž psychologická hra. Je to jako divadlo nebo film. To, co se děje na jevišti, je vlastně naaranžované představení. Pro teroristy je ovšem klíčové, co to udělá s diváky v hledišti. Protože kvůli nim to všechno dělají.

Podobně ve filmu hraje velmi malé množství herců, ale sledovat ho mohou miliony diváků. A stejně jako herci chtějí teroristé vyvolat mezi diváky co nejsilnější emocionální reakci, ideálně je doslova zvednout ze židlí. Filmový žánr, který si k tomu zvolili, je horor. Primární emocí, na kterou teroristé cílí, jsou strach. Lidé, kteří to představení sledují, se začnou bát. A ze strachu a ve vzteku začnou dělat zbrklá a často špatná rozhodnutí. A tahle špatná rozhodnutí je dostanou tam, kde je teroristé chtějí mít. Teroristům nevyhrává jejich boj teror, vyhrává jim ho náš vlastní strach.

Pokud je terorismus jenom představení nebo show, tak je také velmi snadná odpověď na to, jak terorismus porazit. Jestli se u hororu bojíte, tak zavřete oči. Anebo ideálně úplně vypněte televizi. Strach po chvíli zmizí a s ním zmizí i to, co jej způsobovalo. Proč? Protože ten bubák ve skutečnosti nebyl u vás v obýváku. Byl opravdu jenom v televizi. A televize se dá vypnout. Lidé, kteří reálně zemřou při teroristickém útoku, měli to strašlivou smůlu, že se (většinou shodou nešťastných náhod) nedobrovolně ocitli na filmovém place během natáčení hororu. Teď si v duchu porovnejte počet lidí, kteří "hrají ve filmu", s počtem lidí kteří "sledují film" v televizi nebo v kině. Herců ve filmu budou jen desítky, velmi výjimečně stovky, diváků budou miliony (občas i stovky milionů).

Jelikož terorismus není nic jiného než filmové nebo divadelní představení, tak když zatáhnete oponu, herci přestanou hrát. Teroristům totiž nejde o to zabít pár nevinných lidí, jde jim o to proměnit celou společnost. To jde jen a pouze tehdy, pokud celá společnost zabití pár nevinných lidí velmi intenzivně prožívá. Pokud to neprožívá, nemá smysl to dělat. Teroristický útok, kterého si nikdo nevšimne a který nikoho nezajímá, je definice zbytečné práce. Nikdo nedělá rád práci zbytečně. A už vůbec ne tak riskantní práci, jako je terorizování. Při téhle práci jde totiž doslova o kejhák.

Terorismus není válka. Válka má potenciál nějakou velkou společnost fyzicky zdecimovat a ohrozit její existenci. To terorismus nemá (alespoň do té doby, než si teroristé opatří vodíkové bomby nebo něco podobného). Rusko útočící na Ukrajinu je jako velký chlap s mečem. Když proti vám jde velký chlap s mečem, může vás fyzicky zničit. I když je vás několik desítek milionů. Teroristé nemají meče (zatím, naštěstí). Když jde teroristická organizace proti nějakému západnímu národu, tak je to jako kdyby proti vám šel deseticentimetrový trpaslík s párátkem. V podstatě neexistuje způsob, jak by vám mohl "vážně ublížit". Jediné, co může udělat, je vám vrazit párátko na nějaké citlivé místo. Třeba pod nehet palce u nohy. To sice ještě nikdy nikoho nezabilo, ale je to natolik nepříjemné, že si toho všimnete. A přesně o to teroristům jde. Abyste si jich všimli. Kdybyste si toho trpaslíka nevšímali, on toho za chvíli nechá.

Problém je vlastně jen v tom, že je strašně těžké si terorismu nevšímat. Všímat si podobných činů je totiž prastará sociální evoluční adaptace našeho druhu. Zajímat se o nebezpečí, které potenciálně hrozí nám, nebo "našim lidem", je naprosto normální. Neignorovat něco podobného je zcela zkrátka přirozené. Je to základní nastavení našeho mozku. Bývaly doby, kdy bylo toto nastavení velice užitečné, ale v tomto konkrétním případě nám spíše škodí.


Jak prohrát bitvu o pozornost

Jak to souvisí se školní střelbou jako byla ta na FF UK? Souvisí to tak, že stejně jako v případě teroristů, jde i nemalému procentu (řekl bych, že více než polovině) "obyčejných" masových vrahů o pozornost. Ten vztah tu není tak jednoznačný jako v případě terorismu (kterému jde o pozornost doslova z definice), ale je velice častý. Tady je nutné zdůraznit, že ne všem školním (a jiným "veřejným") střelcům jde o to, aby se o nich psalo a mluvilo. Někteří opravdu chtějí jenom fyzicky ublížit někomu, koho osobně nenávidí, případně jsou ve hře jiné proměnné (třeba duševní choroba). Ale troufám si tvrdit, že pro významnou část z nich je veřejná pozornost velmi důležitým faktorem v jejich rozhodování (byť, na rozdíl od teroristů, často ne jediným). A že kdyby se podobným událostem tolik veřejné pozornosti nedostávalo, tak jich bude podstatně méně.

Je zkrátka potřeba si uvědomit jednu věc: není to tak, že se tyto odporné věci dějí a my jim pak věnujeme pozornost. Je to spíš tak, že se tyto odporné věci dějí proto, že jim věnujeme pozornost. U terorismu to víme s takřka 100% jistotou, v případě masových vražd (a typicky školních střeleb) je pro to celá řada velmi silných indicií.

Jaké to jsou? Tak třeba to, že samotní vrazi občas velmi otevřeně přiznávají, že se inspirovali nějakou podobnou událostí doma či v zahraničí (viz třeba zde a podobných případů si sami dohledáte spoustu). Nebo fakt, že k podobným událostem často dochází "v sériích".

Když například došlo v roce 2007 k tragické školní střelbě ve finské Jokele (9 mrtvých), bylo to vnímáno jako dosti výjimečná událost (byť nešlo o první školní střelbu ve Finsku, protože tu byl ještě starší případ z roku 1989). Jenže hned následující rok došlo k ještě tragičtějšímu masakru v Kauhajoki (11 mrtvých) a i finská policie na základě řady indicií dospěla k závěru, že v případě druhé střelby šlo o nápodobu té první. Jinými slovy: nelze vůbec vyloučit, že kdyby k první střelbě nedošlo, nedošlo by ani k té druhé (byť to lze samozřejmě jen těžko prokázat se stoprocentní jistotou). Oba pachatelé se přitom vůbec osobně neznali, takže druhý pachatel se o tom prvním nejspíš dozvěděl z médií.

Řekněme, že by o té první střelbě média vůbec neinformovala. Anebo by to alespoň nebyla hlavní zpráva všech finských sdělovacích prostředků po dobu několika týdnů (ve Finsku se toho totiž jinak moc "akčního" neděje, takže média měla žně). Možná by pak neměl pachatel druhé střelby koho napodobovat. A možná mohlo deset nevinných (vesměs mladých) lidí zůstat naživu. Tak to jsem si tak trochu zaspekuloval; uznávám, že podobné coby kdyby jde hrát na různé strany.

Co ovšem podle mě až tak zpochybnit nejde, je fakt, že v některých zemích existuje cosi jako "kultura masových střeleb". V zásadě platí, že čím víc je někde školních střeleb, tím víc je tam školních střeleb. To zní jako velmi banální tvrzení, ale ono to zas tak banální není. V podstatě to znamená, že čím víc je v nějaké zemi podobných událostí, tím větší je statistická pravděpodobnost, že se tam něco podobného stane znovu. Což myslím velmi nahrává mé teorii o zhoubné roli veřejné pozornosti u tohoto typu tragických událostí.

Hodně lidí si množství školních střeleb v USA dává do spojitosti s množstvím zbraní. Já jsem asi ten poslední, kdo by tuto spojitost popíral a v jiné části textu se ještě vyjádřím na podporu zbraňové regulace (nejen v USA). Ale nemyslím si, že by to byla spojitost jediná. A dokonce to nejspíš ani není spojitost hlavní. Máte i jiné státy, kde je v populaci obrovské množství zbraní (Kanada, Švýcarsko) a počet školních střeleb je zde výrazně nižší (byť i tady k nim dochází – masakr na montrealské polytechnice je dodnes jednou z nejhorších zaznamenaných školních střeleb a já sám sice nevím o žádné "klasické" školní střelbě ve Švýcarsku, ale třeba krveprolití v kantonálním parlamentu v Zugu v roce 2001 dokazuje, že ani této zemi se masové střelby nehýbají). Takže ano, na školách se střílí i jinde (teď už i u nás), ale amerických 250+ školních střeleb ročně je skutečně naprostý extrém, který se nedá vysvětlit jen velmi uvolněnou zbraňovou legislativou a početnou populací.

Myslím, že to hodně souvisí s tím, že Američané jsou podobným typem událostí doslova posedlí. Média jim věnují množství pozornosti, které je takřka toxické a o pachatelích podobných zvěrstev se zcela běžně píšou knížky a točí filmy (nejen dokumentární). V americké společnosti se zkrátka školní střelby staly "běžnou" součástí reality a právě to motivuje další a další pachatele k opakování stejného vzorce.

Mark David Chapman nebyl nijak zvlášť talentovaný člověk. Přesto najdete pod jeho jménem velmi obsáhlé heslo na Wikipedii ve 46 jazycích a bylo o něm napsáno několik knih. Proč? Protože v roce 1980 zavraždil Johna Lennona. Talentovaného člověka. Nic moc jiného zajímavého Mark David Chapman ve svém životě neudělal. Kdyby Lennona nezabil, nikdo by jeho jméno neznal. Takhle ho znají (nebo přinejmenším znaly) miliony lidí.

Motivace udělat něco důležitého, něco, čeho si svět všimne, něco s dopadem, se myslím objevuje u nemalého množství pachatelů masových střeleb. Samozřejmě se musí spojit s nějakým dalším hlubokým problémem, protože ne každý, kdo touží po slávě, jí chce dosáhnout zrovna tímto zvráceným způsobem.

Já samozřejmě nevím, do jaké míry hrála touha po pozornosti roli v případě nedávné pražské tragédie. Připadá mi, že způsob provedení (včetně předchozí, jinak těžko pochopitelné vraždy dvouměsíčního dítěte) snahu přitáhnout pozornost naznačuje, ale nechci o tom dál spekulovat, protože to taky mohlo být úplně jinak (a dost možná se nikdy nedozvíme jak). Ale jsem si velmi jistý, že u mnoha podobných případů ve světě právě tohle velkou roli hrálo. A že u terorismu to hraje roli naprosto zásadní.


Alternativní realita

Můžete namítnou, že zavírat oči před (jakýmkoliv) problémem je přece ta nejhorší možná strategie. Když přestaneme sledovat zprávy o brutálních násilných zločinech, nebudeme ve skutečnosti stále stejně ohrožení, ale zároveň mnohem méně informovaní? Není lepší vědět, co se kolem nás děje, abychom se na to mohli lépe připravit a abychom na to mohli lépe reagovat? Není to tak, že když vypneme televizi pokaždé, když v ní dávají nějaké ošklivé zprávy, tak se jen uzavřeme do vlastní bubliny falešného pocitu bezpečí a realita bude někde úplně jinde?

Není! Ve skutečnosti je to přesně naopak. V alternativní a zcela falešné realitě ve skutečnosti žijí spíše lidé, kteří podobný typ zpráv hltají. Právě oni žijí v bublině, která naprosto neodpovídá tomu, co se "tam venku" doopravdy děje. A máme na to data.

My na Západě žijeme ve skutečnosti ve společnostech, které jsou z mnoha věcí velice vyděšené, aniž by k tomu měly objektivní důvod. A není to úplně nová záležitost. Nějaká forma alternativní mediální reality tu byla odjakživa, ale sociologové často kladou obrovský nárůst "epidemie strachu" do 60. a 70. let, kdy na Západě začal výrazně působit vliv komerčního televizního vysílání. Tuhle problematiku zpracovávám o něco důkladněji ve své příští knížce (která snad vyjde do konce tohoto roku a která je ve skutečnosti o něčem úplně jiném a tohle je tam jen takové boční téma). Tady nemám úplně prostor jít do velkých podrobností, ale přijde mi to důležité, takže svůj budoucí text trochu vykradu.

Proč znamenal nástup komerčního televizního vysílání takový přelom? Protože u komerčních televizí je výběr zpráv diktován diváckou poptávkou. Velmi rychle (vlastně už mnohem dřív, v časech bulvárních novin v 19. století) se přišlo na to, že divácký zájem exponenciálně stoupá, když přinášíte zprávy se silným emociálním nábojem, zprávy kontroverzní, šokující a provokující. Je vlastně nesmyslné za to na komerční média nadávat, protože nám servírují přesně to, co dostávat chceme.

Zprávy o běžných událostech, bagatelních zločinech a všudypřítomném porušování pravidel, které lidé normálně vidí kolem sebe (špatné parkování, vykrádání sklepů atd.), nejsou pro média z výše uvedených důvodů příliš atraktivní, pro televizi pak (díky formátu, který využívá) ještě méně než v případě novin. Atraktivní pro ni budou takové události/zločiny, které jsou extrémní, výjimečné, bizarní, šílené, hrůzostrašné, nečekané a šokující. Shodou okolností jsou to zároveň takové události, které jsou (v podstatě ze své definice) mimořádně vzácné a raritní. Tedy k nim normálně nedochází a v běžném životě se s nimi (pokud nemáte opravdu smůlu) s velkou pravděpodobností nikdy nesetkáte. Jsou to fenomény jako sériové a masové vraždy (dokonce sem spadají vraždy obecně), znásilnění cizím člověkem, únosy dětí cizím člověkem a teroristické útoky. Samozřejmě se to netýká jen zločinu, ale všech dalších kategorií zpráv – v televizi se daleko spíše dozvíte o jediném člověku, který si z výletu do západní Afriky přivezl ebolu (která pro evropskou společnost nepředstavuje prakticky žádnou hrozbu), než o stovkách tisíc lidí trpících cukrovkou (která reálně zabíjí obrovské množství Evropanů). A tak dále a tak dále.

V zásadě by to nebyl problém, kdyby diváci televizního zpravodajství všechny tyto vzácné a výjimečné události skutečně vnímali jako události vzácné a výjimečné. Háček je v tom, že přinejmenším prastaré struktury našich mozků je takto nevnímají, protože naše mozky se vyvíjely v době, kdy ještě neexistovalo ani písmo, natož televize. Existuje psychologický fenomén známý jako "pravidlo příkladu" (example rule), který v podstatě říká, že pokud si dokážeme rychle a snadno vybavit příklad nějaké události, musí být tato událost častá a relevantní (přinejmenším víc než události, jejichž příklad si vybavit nedokážeme). Kdysi to bývala užitečná evoluční adaptace, která zajišťovala, že jsme při zpracovávání reality přednostně pracovali s aktuálními informacemi a opomíjeli jsme ty zprávy, které byly zastaralé nebo málo četné, a tudíž logicky méně podstatné.

Pravidlo příkladu v paleolitu jistě skvěle fungovalo, ale pro lidi v komplexní moderní společnosti, kteří získávají podstatnou část informací o realitě skrze mediální zprostředkovatele, je tento starý program doslova zničující. Proč je to problém? Protože pokud budeme cítit, že jsou velmi relevantní a četné události, které ve skutečnosti nejsou ani četné, ani (pro nás) relevantní, budeme se podle toho nejen cítit (tedy trvale špatně, v depresi, v ohrožení atd.), ale budeme podle toho i jednat. Toto jednání bude mít iracionální základ a v konečném důsledku pro nás může být nebezpečnější než ona hrozba, na kterou na základě nějaké znepokojující zprávy vlastně reagujeme.

Tenhle problém se začal ve větší míře projevovat už přinejmenším v 19. století, ale televize jej výrazně zhoršila. Proč? Protože přidala pohyblivé obrázky. A z psychologických výzkumů víme, že obrazový materiál má mnohonásobně vyšší potenciál vyvolat silnou emociální reakci (včetně strachu) než pouhý text. Díky televizi jsme najednou získali pocit, že se většiny těch děsivých událostí, kterých jsou plné každé večerní zprávy, osobně účastníme. A silně tak přeceňujeme jejich relevanci pro nás osobně.

Další problém je v tom, že oproti paleolitu jsou naše moderní společnosti taky strašlivě početné. Třeba Američanů je přes 300 milionů. To je tolik lidí, že i událost s naprosto absurdně nízkou pravděpodobností (1:300 000 000) se zde může někomu stát prakticky každý den (třeba někdo vyhraje celostátní loterii, nebo zemře při teroristickém útoku). A pokaždé, když se to stane, bude u toho televize.

Tady znovu narážíme na problém, na který jsem upozorňoval už během covidu. Že lidi moc neumí matiku. Tehdy to byl exponenciální růst, tady je to teorie pravděpodobnosti. Kdo má o matematice alespoň minimální povědomí, tak ví, že pravděpodobnost 1:300 000 000 je tak neuvěřitelně nízká, že událostmi s touto pravděpodobností se vůbec nemá cenu v běžném životě zabývat. Protože šance, že nastanou, je úplně zanedbatelná.

Já jsem vám schválně zkusil spočítat, jak moc je zanedbatelná, abyste si to dovedli představit. Víte, jak skoro každý svým dětem říká, že nemají na ulici mluvit s cizími lidmi? Tak já to svému dítěti říkat nebudu. Protože k tomu není žádný důvod. Na cizích lidech není nic špatného, spíš naopak, statisticky je moje dítě výrazně víc v bezpečí s úplně cizími lidmi na ulici než s lidmi, se kterými se běžně stýká (s členy své rodiny, s učiteli, s vedoucími v kroužcích atd.). Oficiálním důvodem, proč děti nemají mluvit s někým cizím, mají být zlá individua, která se krčí s kapsami plnými bonbonů u škol a následně unášejí, znásilňují a vraždí děti. Copak tyto zrůdy neexistují? Existují. Nicméně šance, že právě vaše dítě v tomto roce unese cizí člověk, je v ČR přesně 1:3,3 milionům (to si můžete sami spočítat z počtu dětí a počtu únosů cizím člověkem). Jestli chcete své dítě ochránit, tak mu nezakazujte mluvit s cizími lidmi na ulici, ale zakažte mu to na internetu (resp. ho nejméně do šestnácti vůbec nepouštějte na sociální sítě), protože tam je naopak šance, že se setká s někým nebo něčím ošklivým, opravdu obrovská.

1:3,3 milionům. To je takové zvláštní číslo, pod kterým si asi nikdo nic nepředstaví. Tak vám to zkusím přiblížit na příkladu rulety. Ne té ruské, ale té francouzské, kterou najdete v kasinech. Francouzská ruleta má 37 čísel (americká 38) a dá se v ní sázet různými způsoby. Můžete například vsadit na barvu (červenou nebo černou), anebo na to, že padne sudé nebo liché číslo. V takových případech je pravděpodobnost výhry 50:50, což znamená, že se v průměru trefíte v každém druhém kole. A teď si představte, že sázíte na konkrétní číslo. Tady je pravděpodobnost 1:37. Tady už jsou výhry zajímavější, můžete získat pětatřicetinásobek vsazené částky. Schválně si zkuste ruletu zahrát. Jde to i online a naštěstí to jde v některých aplikacích i bez peněz (abyste neřekli, že vás navádím ke gamblingu). Vsaďte na jedno konkrétní číslo a točte tak dlouho, dokud vám nepadne. Některým z vás padne třeba už na první pokus, někteří budou mít smůlu a nepadne jim ani po pěti stech pokusech. V průměru to pochopitelně vychází tak, že byste na trefení jednoho konkrétního čísla v ruletě měli potřebovat cca 37 pokusů.

Fajn, a teď zkuste hrát tak dlouho, dokud vám vámi předem vybrané číslo nepadne dvakrát za sebou v řadě. Pokud nemáte opravdu štěstí, bude vaše snaha tentokrát poměrně dlouhá a dozajista docela frustrující. A přitom zde pravděpodobnost není až tak nízká, je to přesně 1:1 369. Docela bych vsadil, že vás to po pár stech opakováních přestane bavit a vzdáte to. Pokud vás to bavit nepřestalo, mám pro vás další výzvu. Točte ruletou tak dlouho, až vám vámi předem vybrané číslo padne třikrát za sebou v řadě. Tady je pravděpodobnost 1:50 653. V tomto případě už jsem o tom, že to do zdárného konce nevydržíte, naprosto přesvědčený. Po desítkách hodin marného roztáčení rulety budete pravděpodobně ze samé frustrace mlátit zoufale hlavou do zdi. Připomínám, že pravděpodobnost je v tomto případě jen 1: 50 tisícům, zatímco pravděpodobnost, že vám cizí člověk unese dítě, je 1: 3,3 milionům. Takže to nevzdávejte a tentokrát točte tak dlouho, než vám vámi předem vybrané číslo padne v ruletě čtyřikrát za sebou v řadě. To je pravděpodobnost cca 1:1,87 milionům, tedy pořád téměř o polovinu nižší, než že vám cizí člověk unese dítě.

A teď to přichází to nejlepší. Ona pravděpodobnost 1:3,3 milionům se vztahuje na únos jednoho konkrétního dítěte v jednom konkrétním roce. Takže abyste nasimulovali podobnou pravděpodobnost u rulety, nesmíte si s ní točit pořád a pořád, jak se vám zlíbí. Každý rok smíte ruletu roztočit jen a pouze čtyřikrát, přičemž při každém z oněch čtyřech roztočení vám nejenže musí padnout stejné číslo, ale ještě navíc to musí být to číslo, které jste si před hrou sami vybrali. A to stále nebude přesná simulace, protože i tak budete mít 2x vyšší matematickou šanci, že se vám to povede, než že vám cizí člověk unese dítě.

Myslím, že většina lidí už z tohoto příkladu chápe, že když má něco pravděpodobnost 1:3,3 milionům, tak šance, že se to opravdu stane, je pro konkrétního člověka opravdu neuvěřitelně nízká. Je víc než třikrát nižší, než že se vám podaří správně tipnout všech deset po sobě následujících nejtěžších otázek v pořadu Chcete být milionářem čistě tak, že budete náhodně vykřikovat A, B, C nebo D (aniž byste třeba viděli zadání otázky).

Teď připomínám, že v USA se bavíme o populaci čítající přes 300 milionů lidí. Při takovém počtu osob se takřka každý den přihodí alespoň někomu i události s ještě mnohem bizarněji nízkou mírou pravděpodobnosti, než je nějakých trapných 1:3,3 milionům. A bude u toho televize. A její diváci budou mít pocit, že "tohle se normálně děje". Neděje. Teda děje, ale vám se to na 99,9999 % nikdy nestane. Pokud se vám to stane, tak budete mít zkrátka až neuvěřitelnou smůlu. Stejně jako měli neuvěřitelné štěstí lidé, kteří třeba vyhrají hlavní výhru v Eurojackpotu (šance 1:95 milionům).

V Americe je zkrátka radost dělat celostátní komerční zpravodajství. Protože i když chcete točit jen o věcech, které jsou úplně ujeté, tak máte každý den poměrně solidní výběr. Naše komerční televize jsou na tom podstatně hůř, protože je nás míň a naše země je (v mezinárodním srovnání) až absurdně bezpečná. O moc bezpečnější už opravdu být nemůže (jakože fakt!). České komerční televize proto musí častěji přebírat zajímavé zprávy ze zahraničí (které přitom divácky méně táhnou), anebo ze zoufalství odvysílat třeba i to, že se nějaká bába zasekla pod kořenem.


Vážně neumíme rozlišit relevanci toho, co vidíme v televizi, od relevance pro nás osobně? Ano, vážně. A máme na to data. V USA tvoří násilné trestné činy (tedy ty, které se většinou dostanou do zpráv) jen 12 % celkového počtu zločinů, vraždy dokonce jen kolem jedné desetiny procenta. V ČR je situace ještě lepší, podle Výročních zpráv o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti Ministerstva vnitra tvoří násilná kriminalita jen 6,7 % všech trestných činů a vraždy tvoří z celkového objemu jen 0,07 %. A to ještě naprostou většinu tvoří to, čemu se často poměrně necitlivě říká "domácí zabíjačky" (tedy obvykle vraždy v rámci rodiny) a velmi často jde o náhlé jednání v afektu, jen ojediněle o dlouze a pečlivě připravované činy. Ve Spojených státech se pachatel a oběť vzájemně neznají jen v 18 % všech vražd. Nepodařilo se mi najít srovnatelnou statistiku, na kterou bych tu mohl odkázat, ale lze důvodně předpokládat, že v ČR to bude ještě méně (už s ohledem na to, že u nás se v daleko menší míře než v USA vyskytují fenomény, jako je násilí mezi pouličními gangy či ozbrojená přepadení).

Vraždy (se svými 0,07 % celkového objemu kriminality) jsou tedy jen malá, ba titěrná špička pyramidy zločinu. Jenže média (na základě divácké poptávky) obracejí celou tuto pyramidu na špičku, a vytvářejí tak v myslích lidí obraz zločinnosti, který naprosto neodráží realitu. Gardner uvádí, že podle jednoho průzkumu vyjádřilo celých 20 % Američanů vážnou obavu, že budou zavražděni, přestože ve skutečnosti je každoročně zavražděno jen asi 0,0056 % Američanů. Takových 0,0056 % opravdu není moc, a to je přitom v USA počet vražd (v přepočtu na jednoho obyvatele) jeden z nejvyšších v celém západním světě. V EU je toto číslo ještě několikanásobně nižší.

Podle britského průzkumu z roku 2006 odpovědělo celých 63 % lidí, že kriminalita neustále roste, přestože mezi lety 1995-2005 ve skutečnosti v Británii klesla o rekordních 44 %. A nejsou to jen paranoidní Američané a Britové, kdo jsou ve svých úsudcích pomýlení. Češi nezůstávají nijak pozadu. Podle průzkumu CVVM z roku 2003 jsou násilné trestné činy v hlavách lidí výrazně nadhodnoceny jak v absolutních číslech, tak v relativním poměru k ostatní trestné činnosti. I lidé v mimořádně bezpečné ČR, kde je vražda několikanásobně vzácnější jev než v USA, se tak údajně domnívají, že k vykrádání aut dochází pouze asi 2,5x častěji než k vraždám či ke znásilnění. Což jinými slovy znamená, že poměr vražd ke vloupání do aut nadsazují více než 100x!


Když něco nadsazujeme více než 100x, tak velmi doslova žijeme v alternativní realitě. Svět ve skutečnosti takhle nebezpečný není – takhle nebezpečný je jen svět na televizní obrazovce, respektive v naší hlavě. A pokud jsem mluvil o tom, že tahle epidemie strachu začala v 60. letech s rozšířením komerčního televizního vysílání (u nás tedy až v letech devadesátých), tak si představte, co s tím později udělal internet a sociální sítě. To teprve začala ta pravá diskotéka (která zpětně silně ovlivnila i "tradiční" média, která se s digitálním světem zoufale snaží držet krok).


Teď se vraťme k těm teroristickým útokům a masovým střelbám. Tady naše pomýlení dosahuje skutečně olbřímích rozměrů. Median udělal v polovině prosince 2023 průzkum, čeho se Češi nejvíce obávají v roce 2024. Na prvním místě skončila inflace, na druhém terorismus. Terorismus! Proč jako? Nepochybně se v tomto pocitu promítla vzpomínka na nedávný teroristický útok Hamásu na Izrael (po kterém pravděpodobnost útoku v Evropě skutečně o dost vzrostla). Kdyby se průzkum konal po střelbě na FF UK, byly by obavy z podobných událostí asi ještě vyšší. A to přesto, že v ČR nikdy k žádnému teroristickému útoku nedošlo a opravdu nejsme Izrael (a nejsme dokonce ani Německo nebo Francie). Důvodem je zkrátka to, že díky mediální realitě prožíváme i události ve zbytku světa skoro stejně intenzivně, jako by se děly u nás. Stovky či tisíce kilometrů vzdálené hrůzy se skrze obrazovky mobilů a televizí dostaly až do našich domovů a do našich hlav.


Pravda je přitom taková, že pro konkrétního jednotlivce (který není veřejně známou kontroverzní osobností, kde je vyšší riziko politického atentátu) je pravděpodobnost, že se během svého života osobně přimotá k teroristickému útoku, anebo k masové vraždě, tak malá, že je skutečně iracionální se jí v běžném životě vůbec zabývat. Není vůbec důvod se toho bát. Nikoliv proto, že by se to nemohlo stát. Mohlo. Ale to byste se pak museli k smrti bát si sednout auta, kde byla v loňském roce pravděpodobnost smrti nebo zranění pro ČR víc než 654x vyšší, než že se vám totéž stane při masové střelbě. A to mluvím o roce, kdy se odehrála nejhorší masová střelba v dějinách samostatné ČR (pro ostatní roky je vlastně takřka nesmysl to počítat). Anebo se musíte bát si jít i sednout, protože podle ČSÚ u nás zemřelo mezi lety 1994-2008 víc lidí na pád ze židle (31), než kolik jich od roku 1990 zahynulo v součtu všech tří velkých masových střeleb na našem území (30).

A dokonce i když se k teroristickému útoku přimotáte, tak je docela slušná šance, že z něj vyváznete živí. Český expert na terorismus z univerzity v australském Wollongongu Adam Dolník, kdysi v jednom rozhovoru uvedl hezký příklad. V roce 2016 proběhl velký teroristický útok na Atatürkově letišti v Istanbulu, který si vyžádal 48 mrtvých. To je hodně, byl to jeden z největších teroristických útoků v daném roce na světě vůbec. Toto číslo se ale zdá mnohem menší ve chvíli, kdy si uvědomíme, že v daný okamžik bylo na daném letišti přítomno nejméně 100 tisíc lidí. A to je ještě poměrně střízlivý odhad, protože istanbulské letiště je jedno z nejvytíženějších na světě. Každý den přes něj projde přibližně 170 tisíc pasažérů a dalších zhruba 50 tisíc osob na letišti pracuje. Po útocích rušili někteří čeští turisté své zájezdy do Turecka, protože se obávali o své bezpečí. Přitom je to tak, že z lidí kteří:

  • nejenže byli v době útoku v Turecku,
  • nejenže byli v době útoku v Istanbulu,
  • byli dokonce v době útoku na stejném letišti

přežilo celých 99,95 %. Jinými slovy – staticky bylo v době velkého útoku na istanbulské letiště i samo istanbulské letiště poměrně bezpečné místo. Podobně 86 % lidí, kteří byli v době nárazu prvního letadla přímo ve věžích Světového obchodního centra, vyvázlo bez vážných bezprostředních zranění (nepočítám zde psychickou újmu, případně dlouhodobé zdravotní potíže z nadýchání se toxického prachu apod.). Takže si můžete sami spočítat, jak velkou pravděpodobnost na přežití máte, když jste v době velkého teroristického útoku ve stejném městě, nebo dokonce ve stejné zemi. Víceméně 100 %.

A také prosím přestaňte říkat, jak je "tahle doba" strašná a nebezpečná a bezprecedentní atd. To je další nešťastná interpretace alternativní reality, ve které většina z nás žije. To, co se děje teď, není ve skutečnosti nijak výjimečné, ani nové, ani nijak zvlášť pozoruhodné. Ničím se to nevymyká z toho, co se dělo víceméně vždycky. A pokud se to vymyká, tak obvykle v pozitivním smyslu.

Během vrcholící teroristické kampaně Islámského státu před několika lety jsem viděl spoustu titulků a komentářů o tom, že něco podobného Evropa nikdy nezažila. Ale jistěže zažila. To jenom lidé mají krátkou paměť. V roce 2015 zavraždili teroristé ve Francii nejvíc lidí v moderních dějinách (161 obětí). Naprostou většinu z nich během jediného útoku (Bataclan a okolí). To je samozřejmě strašné, ale není to tak, že by se ve Francii nikdy předtím nic podobného nedělo. V roce 2015 se v této zemi stalo "jen" 36 teroristických činů. V roce 1979 jich bylo 412. V roce 1984 bylo ve Francii 145 teroristických útoků. Po roce 2000 vlastně Francie zažívá na své poměry v oblasti terorismu spíše "klidnější" období – dříve se toho dělo mnohem víc a útoky přicházely z více stran. Ty novější jsou jen bohužel o něco krvavější. A přitahují více pozornosti. Protože televizní (nebo internetová) "realita", ve které žijeme, je stále vzdálenější od reality reálné.

Až zase budete číst o tom, že to, co se teď děje, je naprosto bezprecedentně strašné, nevídané a neslýchané, tak si zajděte do knihovny a vytáhněte si staré noviny z 50., 60. nebo 70. let. A najdete tam úplně stejné titulky a úplně stejné nářky o tom, že "žijeme v děsivé době" (teda zrovna u nás ne, protože u nás byly v té době noviny ideologicky cenzurované, ale zkuste to u západních novin). Když občas sleduji americká média, tak se zde dnes často objevuje pocit, že tahle země zažívá naprosto ojedinělý příliv ideologicky motivovaného násilí. Když v roce 1968 a 1969 viděli Američané v krátkém sledu vraždy Bobbyho Kennedyho, Martina Luthera Kinga a ubodání těhotné herečky Sharon Tate ve vlastním domě, tak měli taky pocit, že se celá společnost hroutí. Ale nezhroutila se. Takže zpětně si stejní Američané 60. léta celkem idealizují. Asi jako někteří Češi období normalizace.

Lidé, kteří tvrdí, že "dnešní doba" a "tahle země" je strašně nebezpečná, se prostě a jednoduše mýlí. Je to fakticky nesprávné tvrzení. Kdyby ho slyšel někdo z jejich předků, anebo někdo z jiné části světa, tak by současné Čechy, kteří jej pronášejí, musel vzteky profackovat. Máte až neuvěřitelné štěstí, že jste se narodili do zřejmě nejbezpečnější doby, jakou tahle planeta kdy zažila od časů Homo erectus, a ještě navíc jste se narodili do 1 % nejbezpečnější plochy téhle planety. Šance, že nezemřete před šedesátkou na cokoliv (natož násilnou smrtí) je dnes a tady nejvyšší, jaká v lidských dějinách kdy byla. Važte si toho. A přestaňte se proboha bát! Nijak vám to nepomůže, jen si tím zhoršíte kvalitu života. A dost možná ji svými špatnými (například politickými) rozhodnutími zhoršíte i všem ostatním.

Toto je první část trojdílného textu, jehož druhou část 

(věnovanou potenciálně funkčním a nefunkčním opatřením) naleznete ZDE


Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu

LIMITOVANÁ NABÍDKA!

Kdo z Vás by měl zájem o knížku s podpisem autora a případným vlastnoručně (příšerným rukopisem) psaným věnováním, tak si ji může objednat v mém novém e-shopu.

Knížka obsahuje pětici satirických povídek k pobavení i k zamyšlení, které se věnují problémům současné společnosti (od dezinformací a politických manipulací, přes multikulturní soužití až po existenciální krizi).

Pro velký úspěch papírové verze je teď dostupná i jako audiokniha. Namluvila ji navíc plejáda hereckých a dabingových hvězd: Petr Čtvrtníček, Jana Stryková, Michal Holán, Vasil Fridrich, Petra Horváthová a Roman Mrázik.

Najdete ji v české (i slovenské) Audiotéce a také v Audiolibrixu.

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.

Moje knížka o příčinách ruského útoku na Ukrajinu a Putinově cestě k moci je nově k dostání i jako audiokniha. A to ve skvělém podání Gustava Haška. Myslím, že vzhledem k délce jsou moje texty ve zvukové podobě o něco snesitelnější.

Koupit si ji můžete v Audiotéce, Audiolibrixu a vůbec všude, kde se něco podobného prodává (třeba i u Alzáka).

Papírovou knížku, anebo e-book, si můžete koupit na stránkách nakladatelství Gnóm, případně kdekoliv v běžné knižní distribuci.