Wernher von Braun nebo Tom Lehrer?

Právě dnes máme jedno významné výročí – na den přesně před 82 lety, 20. června 1944, lidstvo vstoupilo do kosmického věku.

Až tak často se to neslaví, mimo jiné proto, že zemí, která jako první dokázala proniknout do vesmírného prostoru, ve skutečnosti nebyl ani Sovětský svaz, ani Spojené státy, ale Německo. Nacistické Německo. A to dávno před Sputnikem, Gagarinem i Armstrongem. Konkrétně Gagarinovi bylo v té době teprve 10 let a chodil teprve do základní školy ve vesničce Klušino poblíž poměrně čerstvě osvobozeného Smolenska.

Prvním člověkem vyrobeným objektem, který překonal hranice kosmu, byla totiž raketa A-4 (Aggregat 4), odpálená z testovacího centra poblíž Peenemünde na břehu Baltského moře. Pokud jste nikdy neslyšeli o raketě A-4 (jak ji označovali inženýři, kteří ji vyvinuli), je to proto, že pro ni později sám ministr propagandy Joseph Goebbels vymyslel mnohem víc sexy název V-2 (Vergeltungswaffe 2 čili "zbraň odplaty 2"). A uznejte, že V-2 zní daleko děsivěji než nějaká trapná A-4 (přestože se jedná o naprosto stejný stroj).

Pokud vás zajímá, co byla "zbraň odplaty 1", zadejte si do Googlu heslo "Buzz Bomb" (bzučící bomba), jak jí přezdívali obyvatelé Londýna, kterým čas od času dopadla na hlavu. V-1 byla totiž první střela s plochou dráhou letu na světě (předchůdce dnešních amerických Tomahawků nebo ruských Zirkonů), ale ta žádné výročí nemá, takže se jí teď nebudeme zabývat.

Slavnou "fau-cvaj" vyvinul tým německých vědců pod vedením legendárního Wernhera von Brauna. Její první vesmírný let trval jen pár desítek sekund, během kterých dosáhla rychlosti přes 5 tisíc km/h a výšky 176 km na povrchem (přičemž oficiálně uznávaná hranice vesmíru, tzv. Kármánova linie, leží ve výšce 100 km). Šlo o čistě testovací let, takže byla raketa vystřelená kolmo vzhůru a dopadla do Baltu relativně nedaleko od místa odpalu.

Jiný test V-2 o týden dříve (který ještě nedosáhl hranice vesmíru) skončil poněkud větším fiaskem, když raketa omylem dopadla do neutrálního Švédska, kde se k ní později dostala britská tajná služba. Britové totiž nabídli výměnou za trosky rakety Švédům svou vlastní zázračnou novou technologii – radar protivzdušné obrany – a Švédové souhlasili.

Angličané se možná nemuseli se sháněním spadlých raket V-2 až tolik namáhat, protože již brzy jich budou mít víc, než by sami chtěli. O pár měsíců později, 8. září 1944, dopadne první V-2 do západního Londýna, kde zničí 11 domů a usmrtí 3 lidi (tříletou holčičku, starší ženu a vojáka na dovolené). Byla to první ze zhruba 1400 raket odpálených na britské území, které zabijí přibližně 3000 lidí, a ještě mnohonásobně větší počet zraní.

Tato čísla zní možná děsivě, ale ve skutečnosti byla V-2 až absurdně neefektivní zbraň. Němci nebyli příliš schopní kontrolovat, kde přesně raketa narazí (byla ovládaná gyroskopy a její přesnost se pohybovala zhruba v rozmezí plus mínus jeden Londýn), takže veškeré škody byly víceméně náhodné a spousta raket dopadla do lesů a polí. Nejtragičtější zásah se Němcům povedl 25. listopadu 1944, kdy jedna V-2 zasáhla obchodní dům Woolworths – zahynulo 168 lidí (včetně 33 dětí) a těžce zraněných bylo 123 (to jsou všichni ti lidé, o kterých uslyšíte v písničce – vydržte, na konci totiž bude písnička!)

Přes tyto tragické incidenty drží V-2 jeden absurdní rekord – jde zřejmě o jedinou sériově vyráběnou zbraň v historii, která zabila podstatně více lidí při její výrobě než při jejím použití proti nepříteli. Naprostou většinu obětí programu V-2 totiž tvořili dělníci, kteří ji sestavovali.

Fau-cvaj se vyráběla v podzemní továrně v Mittelwerku přímo uprostřed Německa na úpatí pohoří Harz. V továrně pracovali převážně vězni blízkého koncentračního tábora Mittelbau-Dora, kterých zde při otrocké práci zahynulo 12-20 tisíc (vesměs na naprosté vyčerpání, podvýživu, tyfus, nebo byli popraveni dozorci za sebemenší náznak sabotáže).

Útoky V-2 stály život podstatně menšího množství lidí a ukázalo se, že rozhodně nepůjde o "zázračnou zbraň", která vyhraje Němcům válku, jak v té době už krajně zoufalí nacisté doufali. S rozsahem destrukce, kterou způsobovali Němcům Spojenci mnohem technologicky primitivnějším kobercovým bombardováním, se V-2 naprosto nemohla rovnat. Ona "odplata", kterou měla V-2 v názvu, dopadla vlastně více na samotné Německo než na jeho nepřátele – vývoj a výroba V-2 vyžadovaly obrovské množství zdrojů (lidských, finančních, materiálových atd.) a její vojenský efekt (možná s výjimkou efektu psychologického) byl poměrně malý.

To ovšem nic nemění na tom, že program V-2 byl ve své době naprosto průlomovou technologií a stal se prvním krůčkem člověka do vesmíru. K tomuto významnému výročí jsem si dovolil vám zahrát jednu skvělou písničku s vpravdě geniálním textem, která je věnována "otci" V-2 Wernheru Magnusovi Maximilianovi svobodnému pánu von Braun. Myslím, že u nás není příliš známá, takže jsem zvědavý, jestli jste ji už někdy předtím slyšeli.

Abychom si ji ovšem mohli vychutnat naplno, dodám k tomu ještě trochu kontextu. Je to sice mnohem známější příběh, než je ta písnička, ale třeba se najde ještě pár lidí, které ty jednotlivé detaily tohohle absurdního dramatu i tak zaujmou.

Když bylo na začátku roku 1945 už jasné, že Německo válku prohraje, opustil Wernher von Braun (spolu s celou řadou svých klíčových vědců a inženýrů) výzkumné pracoviště v Peenemünde a odjel do rakouských Alp. Peenemünde totiž leží na východě Německa, jen pár kilometrů od dnešních polských hranic (jeďte se tam podívat, z Čech to není až tak daleko a je tam skvělé muzeum), takže bylo zřejmé, že se tam sovětská armáda dostane dřív než ta americká. Jelikož pan Wernher tušil, že v případě zajetí Sověty skončí nejspíše v nějakém sibiřském lágru, pokusil se tomuto nepříjemnému osudu vyhnout přesunem blíž k Američanům, od kterých očekával přívětivější zacházení. A tento tah mu vyšel na jedničku.

2. května 1945 poslal von Braun svého bratra Magnuse (který uměl dobře anglicky) na kole naproti postupující americké armádě v tyrolském Reutte. Američané velmi brzy pochopili důležitost von Braunova know-how, takže spustili tzv. "Operation Paperclip" (operace sponka), během které se pokusili dostat do USA co nejvíce německých raketových vědců a inženýrů dříve, než padnou do rukou Sovětům.

Americké zpravodajské služby tak záměrně porušovaly nedávno přijaté zákony, které zakazovaly poskytnutí azylu v USA aktivním nacistům. Aby oklamaly své vlastní imigrační úřady, připínali (odtud název "sponka") američtí zpravodajci ke složkám takto relokovaných lidí falešné politické posudky, ve kterých bagatelizovali či zcela zamlčovali jejich nacistickou minulost. V případě von Brauna to bylo obzvláště náročné, protože Wernher byl skutečně velmi poctivě angažovaný nácek, a za války měl dokonce hodnost Sturmbannführera SS. Bylo to zhruba podobné, jako kdybyste do USA propašovali Filipa Turka pod falešnou identitou ekologického aktivisty a předsedy cyklistického spolku AutoMat.

Američanům pochopitelně nešlo jen o lidi, ale i o samotnou technologii. Peenemünde pro ně sice bylo daleko, ale zato se americká armáda dostala jako první do již zmíněné podzemní továrny Mittelwerk. Osvobozování koncentráku Mittelbau-Dora přitom odhalilo rozsah nacistických zvěrstev. Vojáci objevili přibližně 3 000 mrtvých těl ležících volně na hromadách v areálu a několik stovek živých vězňů, kteří byli ovšem natolik vyhladovělí a zubožení, že hromadně umírali v náručí amerických zdravotníků. I frontou ostřílené vojáky z americké 104. pěší divize a 3. obrněné divize tyto výjevy šokovaly natolik, že jejich velitel generálmajor Levin H. Smith později vypověděl, že v životě neviděl tolik vlastních dospělých chlapů plakat a že doufá, že už to nikdy ani neuvidí. I tyhle hrůzy měl Wernher von Braun do značné míry na svědomí.

Američané se ovšem nemohli nad osudem nuceně nasazených vězňů příliš dlouho dojímat, protože měli mnohem důležitější úkol. Podle Jaltské dohody mělo Durynsko připadnout sovětskému sektoru (a výhledově se stát součástí NDR), takže Amíci měli jen velmi málo času, než se budou muset z Mittelwerku opět stáhnout.

Byla proto spuštěna rozsáhlá logistická operace s jasným cílem – pobrat, co se dá, aby to nepadlo do rukou Sovětům. Během necelých tří týdnů na konci května 1945 Američané vypravili z Nordhausenu celkem 16 naložených vlaků s více než 300 vagony. Tyto vlaky odvezly do přístavu v Antverpách přes 100 kompletních raket V-2, tisíce specifických součástek, gyroskopy, palivové nádrže a kompletní projektovou dokumentaci. Z Antverp náklad putoval loděmi přímo na základnu White Sands v Novém Mexiku. Když sovětská armáda 2. července 1945 Nordhausen oficiálně převzala, našla tunely z velké části vybydlené. I tohle místo doporučuji k návštěvě, protože podzemní komplex je dnes částečně přístupný turistům.

Celá akce s relokací nacistických vědců a inženýrů se Američanům nadmíru vyplatila. Von Braun pracoval v Novém Mexiku na základně White Sands (jen pár hodin jízdy od Los Alamos, kde Oppenheimer vyvíjel atomovou bombu). 24. října 1946 tu pro své nové americké zaměstnavatele postavil upravenou verzi V-2, která pořídila úplně první fotku planety Země z vesmíru v historii. Tuhle fotku:

Kamera sice byla při následném tvrdém dopadu rakety na Zemi zcela zničena, ale film uvnitř speciální ocelové kazety přežil bez úhony a díky tomu už dnes už nikdo nepochybuje, že Země je opravdu kulatá, protože to zakřivení je ze snímku jasně patrné. Teda takřka nikdo o tom nepochybuje. Anebo přinejmenším nikdo normální.

Von Braun pro americkou armádu vyvinul taktickou balistickou střelu Redstone, která vycházela přímo z konceptu V-2 a stala se první americkou raketou schopnou nést jadernou hlavici. Když v roce 1957 Sovětský svaz ohromil celý svět vypuštěním družice Sputnik (protože Sověti měli své vlastní geniální vědce – hlavně Sergeje Koroljova a Valentina Gluška – kteří sice také začínali na nacistické technologii a s pomocí zajatých německých inženýrů, ale poměrně brzy se jim podařilo jejich práci překonat), Američané na to museli rychle zareagovat. A nikoho lepšího než von Brauna přitom stále neměli k dispozici.

Byl to tedy opět von Braunův tým, který v rekordním čase upravil raketu Redstone na verzi Juno I, která dne 31. ledna 1958 (tedy asi 4 měsíce po Sputniku) úspěšně vynesla na oběžnou dráhu první americký satelit Explorer 1. Stejný typ rakety vynesl 5. května 1961 do vesmíru prvního amerického astronauta Alana Sheparda (necelý měsíc po Gagarinovi).

V roce 1960 přešel von Braun pod nově vzniklou civilní agenturu NASA a stal se ředitelem Marshallova centra vesmírných letů v Alabamě. Jeho největším a nejimpozantnějším projektem se nakonec stane obří raketa Saturn V., která roku 1969 dostane člověka na Měsíc.

V té době už byl von Braun celonárodní celebritou a oslavovaným hrdinou. Natočil několik nesmírně populárních televizních speciálů pro studio Walt Disney, ve kterých pomocí propracovaných animací a modelů vysvětloval široké veřejnosti, jak budou vypadat budoucí lety na oběžnou dráhu a na Měsíc. Von Braun v nich vystupoval jako elegantní, šarmantní průvodce s lehkým německým přízvukem.

Spolupráce s Disneym dosáhla dokonce takové úrovně, že když se v roce 1955 otevíral vůbec první Disneyland v Kalifornii, byl von Braun přizván jako technický konzultant pro pomoc při designování jedné z klíčových tematických částí – futuristického Tomorrowlandu (Země zítřka). Jednou z hlavních atrakcí celého zábavního parku byla tehdy Rocket to the Moon, která návštěvníkům simulovala let do vesmíru a na jejímž návrhu se von Braun osobně podílel. Jeho modely byla inspirována i nejvyšší stavba v celém Disneylandu – 23 metrů vysoká raketa Moonliner (Vesmírný koráb).

V roce 1960 pak vznikl životopisný film s názvem I Aim at the Stars (Mířím ke hvězdám), kde von Brauna ztvárnil populární německý herec Curd Jürgens. Film byl čistou oslavou inženýrského génia a jeho práce v Peenemünde je zde sice krátce zmíněna, ale celkově je zde von Braun vykreslen jako apolitický idealista, kterého zajímala pouze věda, a nacisté ho jen zneužili ke svým hanebným cílům.

To bychom nicméně Wernherovu angažovanost poněkud podcenili. Ve skutečnosti vstoupil do NSDAP ještě před válkou (v roce 1937) a roku 1940 se stal příslušníkem SS. Byl také osobním přítelem Heinricha Himmlera. Von Braun, jako vedoucí celého programu, často osobně navštěvoval podzemní tunely Mittelwerku, a viděl tak na vlastní oči, co se tam odehrává. Vězni zde byli mimo jiné věšeni na jeřábech přímo nad montážními linkami, aby to ostatní viděli jako varování před případnými sabotážemi. Wernher kolem těchto scén běžně procházel a zjevně ho to nijak zvlášť neznepokojovalo. Osobně také jezdil do koncentračního tábora Buchenwald, aby tam v barácích vybíral vhodné vězně pro práci na svých raketách.

Wernher von Braun byl zkrátka prototyp stejného bezskrupulózního hajzla, jakým byl plukovník Hans Landa z Tarantinových Hanebných Panchartů. Na jednu stranu mimořádně schopný a nadaný člověk, který se ovšem neštítil spolupráce v podstatně s kýmkoliv, kdo mu umožnil realizovat jeho nemalé ambice. Je to ten typ lidí, kteří se dokáží prosadit v podstatě v každém režimu – když to bude režim, který bude pomáhat zraněným pejskům, tak budou pomáhat zraněným pejskům, když to bude režim, který bude vraždit Židy, tak budou vraždit Židy. Prostě podle toho, co je v dané době zrovna nejvíc žádané. Už jen proto by si Wernher rozhodně zasloužil, aby mu Brad Pitt vyryl nožem na čelo pořádně velký hákáč.

Čímž se dostáváme k oné slibované písničce. Von Braunovo působení v USA bylo sice hvězdné, ale to neznamená, že by na jeho nacistickou minulost zapomněli úplně všichni. Když do kin vstoupil již zmiňovaný oslavný životopisný snímek "Mířím ke hvězdám", americký komik Mort Sahl poznamenal, že by film měl mít podtitul "ale občas trefím Londýn". Když byl film uveden v Spojeném království, britští diváci začali Sahlovu trefnou větu hromadně připisovat fixami přímo na oficiální filmové plakáty v metru a na ulicích.

Wernher von Braun byl zcela zjevně i předlohou postavy doktora Divnolásky ve stejnojmenném skvělého filmu Stanleyho Kubricka. Šíleného jaderného stratéga s německým přízvukem, který občas omylem osloví amerického prezidenta "můj Vůdče" v něm brilantně zahrál britský herec Peter Sellers (známější asi z Růžových panterů).

Vůbec nejgeniálnějším způsobem ale morální ambivalenci von Braunovy postavy (a jemu podobných) tematizoval americký hudební satirik (a matematik) Tom Lehrer. Jeho kousavé a na tehdejší dobu poměrně dost neobvyklé písničky už dneska nejsou moc známé (u nás už vůbec ne), což je škoda, protože podle mě patří mezi to nejlepší, co v amerických písňových textech kdy vzniklo. A právě Lehrerova píseň "Wernher von Braun" z roku 1965 je z nich možná vůbec nejlepší. A poslední věta v ní je až takřka prorocká! Pokud neumíte anglicky, dejte si ten text do překladače, i takhle telecím překladu to pořád stojí za to.

Tom Lehrer zemřel před necelým rokem (26. července 2025) v úctyhodném věku 97. Nevím, jestli se bude vzpomínat víc na něj nebo na von Brauna. Ale vím, že by mělo. Šťastné výročí 😉

Pokud vám video nejde přehrát, zkuste tenhle odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=gsj8PIcAyS0&list=RDgsj8PIcAyS0&start_radio=1

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat zde.