Virus pro 21. století

Současná pandemie je plná paradoxů. Některé věci, které jsme považovali za pozitivní, se ve výsledku ukázaly být spíše na škodu. Na jeden takový paradox upozornil ekonom Štěpán Jurajda, když řekl, že Česko má tak velký počet mrtvých mimo jiné proto, že má velmi kvalitní a robustní zdravotnický systém. Ve chvíli, kdy se ochota vlády zavádět nepopulární opatření odvíjí především od naplněnosti nemocnic, bude mít země s velkým počtem lékařů a lůžek nakonec vyšší počet mrtvých než země s méně kapacitním zdravotním systémem, která bude nucena začít brzdit dříve.

Já k tomuto smutnému paradoxu přidám další. Jsem přesvědčený, že kdyby byla tato nemoc mnohem "zlejší" (měla vyšší smrtnost, ohrožovala by víc mladé lidi a děti apod.), bojovalo by se nám proti ní mnohem lépe. A ve výsledku by si možná také vyžádala nižší počet obětí. Proč? Protože žijeme v 21. století, kdy máme v boji proti infekčním nemocem možnosti, o kterých si celé generace našich předků mohly nechat jen zdát.

Umíme velmi rychle rozpoznat každou nově vzniklou nemoc (ať už se objeví kdykoliv na světě), přečíst její genetickou informaci a zjistit, co je zač. Díky moderním technologiím máme úžasné možnosti rychlého testování a trasování nakažených, které nám mohou pomoci identifikovat lokální ohniska nákazy a izolovat je od zbytku světa. Umíme během jediného roku vyvinout a otestovat úplně nové vakcíny a léky, které dokážeme v řádu jednotek měsíců vyrobit a distribuovat stovkám milionů lidí. Máme zkrátka technologické a logistické schopnosti, které by ještě před pár staletími (vlastně i před pár desetiletími) lidé považovali za čirý zázrak.

Problém je v tom, že tyto úžasné nové možnosti vlastně neumíme naplno využít. Proč? Protože žijeme v 21. století. Stejný technologický pokrok, který nám takovou rychlostí přináší nové vakcíny, nám totiž zároveň znemožňuje se shodnout, co je vlastně objektivní realita. A bez této shody bude jakýkoliv náš boj proti jakékoliv hrozbě nutně polovičatý a nepříliš účinný.

Díky společenskému a technologickému vývoji žijeme všichni už nějakou dobu v multirealitě. Svět kolem nás je sice objektivně jen jeden, ovšem internetových a mediálních výkladů tohoto světa je takřka nekonečné množství. Dokud informace o světě zprostředkovávalo jen pár lidí z řad společenských elit, bylo velmi omezené i množství alternativních realit. Internet tohle změnil. Znamenal totiž nejen neobvyklou demokratizaci přístupu k informacím, ale především demokratizaci vytváření informací. Z milionů lidí, kteří byli kdysi pouhými informačními konzumenty, se náhle stali informační producenti. A výsledkem není "informační dálnice", jak jsme si naivně představovali v 90. letech, ale informační bludiště. Na internet totiž může dát kdokoliv cokoliv. Takřka bez jakéhokoliv filtru.

Na internetu a sociálních sítích najdete potvrzení pro doslova jakýkoliv názor. Tisíce odkazů na vzájemně si odporující zdroje. Internet, to je téměř nekonečné množství alternativních realit, mezi kterými si lidé svobodně vybírají. Bez jakéhokoliv vynucování a usměrňování. V našich rozsáhlých společnostech, kde jsme plně odkázáni na zprostředkované informace (většina událostí ve světě se děje bez naší osobní přítomnosti) a kde prakticky nikdo z nás nemá čas ani možnost si každou informaci ověřovat u jejích primárních zdrojů (a pečlivě zkoumat důvěryhodnost jednoho každého zdroje), je strašně těžké vybrat si z množství alternativních realit tu správnou. Či, přesněji řečeno, tu nejméně nepřesnou.

Přitom mnohé výklady našeho světa jsou vzájemně natolik nekompatibilní, že různí lidé, konzumující různé informace, mohou žít v naprosto odlišných světech. Naprosto odlišných! K tomuto zmatku vůbec nepřispívá, že moderní, početné a komplexní společnosti, mají také velmi komplexní problémy. Otázky, které řešíme, jsou objektivně velice složité. Důchodová reforma, klimatická změna, Evropská unie, koronavirová pandemie. Těmto věcem není úplně jednoduché porozumět, dokonce ani když se jim profesně věnujete. Chce to hodně času a úsilí se v nich alespoň trochu zorientovat. Času, který většina lidí nemá a úsilí, které většina lidí není ochotna vynaložit. Nelze jim to mít tak úplně za zlé - některým pražským liberálům (kteří také obvykle žijí v alternativním světě) to možná může připadat těžko uvěřitelné, ale spousta lidí v naší zemi má dost úplně jiných starostí a problémů a dost jiných věcí na práci, než trávit celé hodiny analyzováním těchto "velkých otázek".

A i když budete analyzovat dlouho a pečlivě, stejně vám to nemusí být nic platné. Aby člověk pochopil koronavirovou pandemii v její úplnosti, musel by být zároveň epidemiolog, imunolog, infektolog, pneumolog, parazitolog, evoluční biolog, netopýrolog, expert na matematické modelování, ekonom, sociolog, sinolog, geopolitik, psycholog, gerontolog a Petr Ludwig. Nehledě na to, že objektivní realita je nejen velice komplexní, ale také neuvěřitelně dynamická. Takže to, že něčemu rozumíte v pondělí, neznamená, že tomu budete rozumět i v pátek. Protože mezitím se může stát spousta věcí a objevit se spousta nových informací, které vaše původní pochopení úplně rozbourají.

V našich obrovsky rozsáhlých, globalizovaných a komplexních společnostech už se vůbec nemůžeme spoléhat na vlastní osobní zkušenost, protože ta nám může dávat o realitě velmi zkreslené představy ("neznám ve svém okolí nikoho, kdo by na koronavirus zemřel, tudíž je nebezpečnost viru určitě jen mediální bublina"; "v naší pražské nemocnici máme stále volná lůžka, takže nechápu, proč ti doktoři ze Sokolova tak fňukají" apod.). Pro pochopení našich komplexních problémů jsou tak stále důležitější nástroje, se kterými většina lidí pracovat neumí, anebo je to nebaví, protože jsou nudné a složité. Například statistika. Naše v paleolitu designované mozky obecně neumějí pracovat s čísly a většině z nás toho čísla o realitě mnoho neřeknou. Dáváme přednost emotivním osobním příběhům.

Problém je to hlavně proto, že některé z těch největších problémů, kterým čelíme (ať už je to koronavirus, anebo třeba klimatická změna) vyžadují řešení, které je společné. Ve skutečnosti už dávno máme dostatečně účinné nástroje na to, abychom tyto problémy rychle a účinně zvládli, ale aby se nám to mohlo podařit, potřebujeme jednotnou, koordinovanou odpověď celého společenství. Když se lidská společnost sladí do jednoho rytmu a funguje jako jeden celek, je prakticky neporazitelná. Dokáže doslova "nadlidské" věci. Staví mrakodrapy, posílá lidi na Měsíc apod.

V "běžném provozu" to není tak podstatné, tam se často obejdeme bez větší vzájemné kooperace. Tam nám obvykle stačí, když si jenom vzájemně moc nepřekážíme. Ale některé velké projekty a velké problémy takovou koordinaci zkrátka vyžadují.

Hezkým příkladem velkého projektu, o kterém by si izolovaní lidé mohli nechat jen zdát, je třeba katedrála. Žádný osamělý člověk na pustém ostrově by si nikdy nepostavil katedrálu. Jednak by na to nejspíš neměl fyzické schopnosti, ale hlavně: proč by s něčím takovým vůbec začínal? Katedrála je totiž projekt, který přesahuje časové možnosti jednoho lidského života. Většina katedrál byla dokončena až po smrti těch, kteří je začali stavět. Katedrála musí být produktem nějaké společné víry, společného odhodlání k něčemu většímu, co jednotlivého člověka přesahuje.

Problém je v tom, že v moderní multirealitě sociálních sítí je podobné sjednocení celé společnosti už takřka neuskutečnitelné. Když budete třetina lidí stromy sázet, druhá třetina je bude kácet a třetí třetině to bude celé ukradené, pak se těžko někam posuneme.

Těžko pak můžeme řešit pandemii, když se neshodneme ani na tom, jestli je pandemie vůbec problém, anebo ne. A na tom se těžko můžeme shodnout, když různí lidé žijí v úplně různých světech. V naprosto odlišné realitě. Například ve světě, kde roušky jsou nesmysl, opatření jsou zbytečná a očkování je nebezpečnější než virus. Nám v Respektové bublině to možná tak nepřipadá, ale těchto lidí je mnohem víc, než kolik doufáme, že jich je.

Nejde přitom o duální realitu (rouškaři vs. popírači), ale skutečně o multirealitu, která má obrovské množství dílčích podskupin. Část lidí například věří, že covid roznáší kroužící letadla DHL. A někteří z nich dokonce seděli v Parlamentu. To by se celé mohlo zdát úsměvné, ale fakt, že se neshodneme ani na základních faktech, nám poměrně výrazně svazuje ruce.

Není ale největší silou demokracie právě pluralita názorů, svobodná soutěž různých myšlenek? Na jednu stranu je, protože demokracie dává lidem na výběr mnoho variant řešení. To je sice skvělé, ale je velký rozdíl mezi pluralitou názorů a pluralitou faktů. Lubomír Volný a jemu podobní lidé nemají jen odlišné názory, oni žijí v úplně odlišném světě. Ve zcela jiné realitě. Nekompatibilní s tou naší. A ve chvíli, kdy se společnost rozdělí do množství menších skupinek, jejichž příslušníci se sice fyzicky pohybují přibližně ve stejném prostoru, ale reálně žijí každý v jiném světě, nelze očekávat, že se dobereme nějakého společného řešení. Což náš současný marasmus jen prohlubuje.

Není přitom až tak podstatné, jestli je náš obraz reality nepřesný. Mnohem horší je, že není široce sdílený. A že v čase sociálních sítí nebude vůbec jednoduché s tím něco udělat. Buď můžeme rezignovat na technologický a společenský pokrok, který nás do tohoto průšvihu dostal a vrátit se k lovu a sběru, anebo se musíme připravit na to, že sjednotit lidi do jedné sdílené reality bude čím dál těžší. Pro jistotu dodávám, že návrat k lovu a sběru by nebyl úplně žádoucí a je to de facto genocidní varianta (tahle planeta rozhodně neuživí osm miliard lovců a sběračů).

Kromě rezignace na civilizaci už máme v zásadě jen dvě možnosti, jak sjednotit lidem realitu a vrátit je do jednoho společného světa - strach a velký průšvih. Strach byl ke sjednocování společenství používán už od pradávna. Když mají lidé pocit, že je společnost vystavená vnějšímu ohrožení, máme tendenci dočasně zapomenout na drobné vnitřní rozpory, spojit se a spolupracovat. To je velmi užitečný pravěký instinkt (kterého se dá také parádně zneužívat).

Na jaře tohle docela dobře zafungovalo. Nový virus představoval neznámou hrozbu, z Číny přicházely strašidelné zprávy o lidech "padajících jako mouchy", takže jsme se všichni docela hodně báli. I naši postmoderní internetovou společnost to až nečekaně sjednotilo, přepnuli jsme se do "válečného módu". Lidé nějakou dobu dodržovali opatření (a až agresivně si je mezi sebou vynucovali), zpívalo se zdravotnickému personálu bojujícímu "v první linii", nadávali jsme vládě, že nezajistila dostatek ochranných prostředků (které dnes odmítáme nosit) apod.

Ale moc dlouho nám to nevydrželo. Jelikož se nám v Česku podařilo zavést tvrdá opatření včas, první vlna (která těžce postihla třeba Itálii nebo Španělsko) se nám prakticky vyhnula. Nakažených i mrtvých bylo relativně "málo", přinejmenším méně, než je standardní roční počet obětí běžné sezónní chřipky.

Tenhle nesoulad očekávání se subjektivně vnímanou skutečností způsobil, že nám ten společný svět a společné odhodlání vydržely jen pár týdnů. A pak se postmoderní multirealita znovu vrátila v plné síle a od té doby už se nám jí nepodařilo zbavit. A to mimo jiné proto, že tenhle virus je sice hodně velký průšvih, ale přeci jen ne dost velký na to, aby nás zase sjednotil. Velké průšvihy jsou totiž kromě strachu to poslední, co proti multirealitě účinně zabírá.

Abych to vysvětlil, budu následovat dobrého příkladu některých politiků a dopustím se analogie s 2. světovou válkou. Představte si, že jste Němec na podzim 1945. Hitler se zastřelil, všechna velká města jsou v troskách, na frontě zahynula celé jedná generace mladých lidí, a do vaší zbídačené země se valí miliony německých uprchlíků, vyháněných ze zemí, kde žili po staletí. Válku jste začali proto, abyste odčinili "versailleské ponížení" a vydobyli si další Lebensraum. Místo toho jste právě nadobro přišli o třetinu území a ten zbytek si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, takže jste byli z pozice velmoci poníženi na nesamostatné figurky na mocenské šachovnici jiných hráčů. Navíc vás celá Evropa nenávidí. Právem. A vy víte, že si za to můžete sami. V takové situaci si můžete říct jenom jedno - tak tohle jsme, přátelé, vážně pohnojili. Neměli jsme toho pošuka, odtrženého od reality a žijícího v alternativním světě árijské nadřazenosti a židovského spiknutí, vůbec poslouchat.

Velká katastrofa vás vrátí do objektivní reality bez ohledu na to, jak moc přesvědčivá byla vaše realita alternativní. Být v Německu přesvědčeným nacistou v roce 1940 bylo vcelku normální, být v Německu přesvědčeným nacistou v roce 1946 už mohl jen naprostý blázen. Němce tenhle zážitek změnil, denacifikace tam byla až neuvěřitelně úspěšná (zvlášť v kontrastu s podobně vysokou úspěšností "nacifikace" jen o pár let dříve). Dnes jsou Němci jedním z nejméně nacionalistických a nejliberálnějších národů v celé Evropě. Změnilo je to skoro až moc (tristní stav Bundeswehru současné Evropě úplně neprospívá).

Problém je v tom, že aby ve společnosti proběhl takto prudký návrat do reality, musí tato společnost dostat opravdu pořádný "flákanec". Jen malý políček na probuzení obvykle nestačí. Právě na to jsem myslel, když jsem napsal, že tento virus není dostatečně "zlý". Je to velká tragédie, ale ne dost velká na to, aby celou společnost vrátila do jedné reality. Já sám jsem ve svých předchozích textech bojoval proti zlehčování koronaviru. Tedy proti názoru, že je to jen "chřipka s dobrým PR". Na druhou stranu to ale není ani mor nebo ebola. Což je paradoxně spíš na škodu, protože proti moru či ebole by se nám nejspíš bojovalo daleko snáz.

Ebola je na jednu stranu strašidelná nemoc, protože má až 90% smrtnost a neumíme ji léčit (jen tlumíme příznaky a čekáme, jestli si s nemocí poradí imunitní systém pacienta). V západním světě by ale ebola sotva způsobila rozsáhlejší epidemii. Přenáší se tělesnými tekutinami (nikoliv vzduchem) a infekční člověk bývá viditelně nemocný, takže je velmi snadné nakažené identifikovat a izolovat. Rozsáhlejší epidemie eboly vznikají v rovníkové Africe spíš kvůli tristnímu stavu jejich zdravotnického systému, medicínské osvěty a místním (z hlediska epidemiologie dost nešťastným) kulturním zvyklostem. Pohřby v některých zemích například zahrnují líbání zemřelého, přičemž na takových pohřbech se mohou nakazit desítky lidí. V Kongu i v Sierra Leone se navíc v minulosti šířila fáma, že týmy lékařů v mimozemských oblecích ebolu neléčí, ale roznášejí, takže docházelo k útokům na zdravotníky.

Dříve, než se začneme posmívat primitivním pověrčivým Afričanům, že si za rozsah epidemií eboly mohou do značné míry sami vlastní blbostí, tak bychom si možná měli vzpomenout, že se někteří lidé u nás dožadují aplikace koňských antiparazitik, případně věří, že vakcíny obsahují čipy, které tam nechal dát Bill Gates.

Pro západní společnosti je přitom koronavirus, i se svou nesrovnatelně nižší smrtností, mnohonásobně větší hrozbou než ebola. Je doslova geniálně nedesignovaný tak, aby "obelstil" naši technologicky i organizačně vyspělou společnost. Tím nedesignovaný nechci říct to, že byl uměle vytvořený se zlým záměrem, jak se snaží naznačovat třeba doktorka Peková, která by u nás ráda zavedla švýcarskou demokracii (to je taková ta demokracie, která zavedla volební právo pro ženy až v roce 1971!). 

Virus klidně může být přírodního původu, jen má zkrátka takovou podobu, aby se mohl báječně šířit i v moderním 21. století. Na tom není nic až tak divného, kdyby virus takovou podobu neměl, tak by se tak dobře nešířil a vůbec bychom se o něm nebavili (je to podobná tautologie jako třeba antropický princip).

V čem je tedy tak dobře nadesignovaný? Jednak je to respirační onemocnění, které mohou přenášet vzduchem i lidé bez příznaků, což je (oproti ebole) docela problém. Ale je to problém technologicky řešitelný. Horší je, že tenhle virus není ani dostatečně "hodný" (aby nás nemusel zajímat), ani dostatečně "zlý" (aby bylo všem nade vší pochybnost jasné, jak velký je to problém). On je zlý přesně "tak akorát" aby zabíjel opravdu hodně lidí, ale zas ne dost na to, aby se ho lidé začali víc bát, sjednotili se a hravě ho zničili.

Dlouho jsem si myslel, že nejvíc obětí si v moderní společnosti vyžádá nemoc, která bude hodně nakažlivá a bude mít obrovskou smrtnost. Ale to jsem se spletl. Koronavirus mi ukázal, že nejvíce obětí si v západní společnosti vyžádá nemoc, která bude hodně nakažlivá, ale pro většinu nakažených nebude o moc horší než chřipka. A kterou někteří dokonce projdou úplně bez příznaků. Koronavirus navíc velmi chytře nejvíc škodí starým lidem, zatímco se dlouho zdálo, že mladí lidé a děti se ho nemusí skoro vůbec obávat (což není úplně pravda, záleží na mnoha okolnostech, ale obecně platí, že věk je pro těžký průběh koronaviru nejrizikovějším faktorem).

Výsledkem je nemoc, která docela pozoruhodně umožňuje oba alternativní výklady - "je to strašná tragédie" i "je to jen přehnaná panika" zároveň. Což je naprosto geniální, protože to je jediný meziprostor, ve kterém je naše takřka neporazitelná západní medicína úplně bezradná. Umíme zavést opatření, která s koronavirem zatočí. Ale tato opatření jsou velmi nákladná. A koronavirus velmi chytře balancuje na té tenké hranici, kdy se lidé prostě nemohou shodnout na tom, jestli se taková nákladná opatření vyplatí. Kdyby měl smrtnost jako ebola, nebylo by co řešit. Všichni by měli jasno. Kdyby zabíjel děti, taky by nebylo co řešit. Musíme ho zastavit za každou cenu!

Ale když zabíjíte primárně sedmdesátníky a osmdesátníky a chronicky nemocné, o kterých se dá (byť dost zvráceně) argumentovat, že to mají stejně za pár? Vážně to stojí za ty obrovské náklady, zastavení ekonomiky, dlouhodobou absenci dětí ve školách, ztrátu obživy pro mnoho lidí, kteří musejí živit rodinu atd.? Tady je najednou nacházení společenského konsensu dost obtížné. Každý se na to dívá ze svého pohledu. Pro někoho je mnohem větší hrozbou nemoc, pro jiné mohou být větší osobní hrozbou opatření proti ní činěná. 

Každý si hledá informace, které jen podpoří jeho předem utvořený názor. Multirealita vládne. Padají do ní všichni, včetně mnoha lékařů a odborníků. Máme se promořovat, nemáme se promořovat? A zatímco se hádáme, umírají desítky tisíc lidí. Globálně pak miliony.

Bez společenského konsensu se tahle nemoc porazit nedá. Dokud se neshodneme ani na tom, jestli je tahle covid vůbec problém, anebo ne, těžko proti němu můžeme bojovat. Takže, ačkoliv máme dnes technologické a logistické prostředky na to zastavit téměř každou infekční nemoc, neumíme se shodnout na tom, jak je použít. Takže je používáme tak napůl a výsledkem je jak hodně mrtvých, tak poškozená ekonomika.

A dokud se všichni nevrátíme do jedné reality, tak se to nezlepší. Což se asi nestane, protože koronavirus zkrátka není dostatečně velký průšvih na to, aby nás probudil. To je od něj velmi chytré, a i díky tomu je tak úspěšný. 

Jen občas to někde přežene, takže to lidi do reality krátkodobě vrátí a začnou ho brát vážně. Naštěstí pro něj jen krátkodobě a lokálně. Jako se to stalo třeba na začátku roku na Chebsku. Malá komunita, díky opatřením odříznutá od světa. Namísto zprostředkovaných informací "zdálky" tu lidé doslova na vlastní oči viděli, co koronavirus umí. "Tady už lidi chápou, že to není pr..l," řekla v únoru pro iDnes osmapadesátiletá Marie Jiříková z Chebu. Koronavirus jí zabil tchyni, zemřela jí kolegyně v práci a těžký průběh měli dva její sousedé. Na malém městě se lidé pořád ještě osobně znají a zprávy se tu šíří rychle. O tom, co se děje v místní nemocnici, mají informace z první ruky. Buď v ní přímo pracují, anebo osobně znají někoho, kdo v ní pracuje. Je to malý, paleolitický kmen. V takhle osobní konfrontaci s virem, bez zprostředkování skrze obrazovku monitoru, se najednou objektivní realita dere na povrch. A všichni pak vědí, na čem jsou.

Koronavirus to vidí a radši už tuhle chybu znova neudělá. Když na něj přitlačíme, tak ubere, když povolíme, tak přidá. Přesně tak, aby nás neprofackoval moc. Protože moc dobře ví, že když se probudíme, budeme pro něj představovat existenční hrozbu. Je to geniální virus pro 21. století, do éry sociálních sítí.

Tahle pandemie brzy skončí. Blbé je, že náš problém s multirealitou tu s námi bude i dál. A bude nám komplikovat reakci na všechny naše budoucí problémy. Připravte se na věk, ve kterém se už prakticky nebude možné na ničem důležitém shodnout. Na věk rozhádané společnosti, trhané zevnitř na kusy neschopností se navzájem domluvit a pochopit jeden druhého. Na věk, kdy se neporazitelné společenství rozpadne na bezmocné částice, atomy nesvázané do molekul. Jednobuněčné organismy, neschopné vytvořit jedno tělo. Na věk bez katedrál.