Silvestr v Praze jinak a lépe

Přerušujeme pravidelné vysílání o lécích na covid mimořádným článkem o novoročních oslavách. Nedávno jsem totiž doma zase nadával, jak děsivě nekulturně se v centru Prahy slaví Silvestr, až mě žena odbyla tím, že o tom mám radši napsat na blog. Protože ona s tím údajně nic neudělá, ale někdo by třeba mohl. Chápu sice, že v únoru už není tohle téma úplně aktuální, ale dřív jsem to prostě nestihnul. Sorry jako!

Začneme tím, co mě k tomu nadávání vlastně přivedlo. Po celé Praze totiž visely billboardy, připomínající, že letos má být Silvestr opět bez petard. Už několikrát jsem slyšel různé lidi láteřit, že současná pražská vláda je "vládou zákazů". Vychází to nejspíš z faktu, že magistrát v posledních letech postupně zakázal v historickém centru Prahy segwaye, pivní kola, automobilové pseudoveterány, reklamní plachty, obří plyšové pandy, bublifukáře, koňské povozy a odpalování zábavní pyrotechniky. A nepochybně ještě několik dalších věcí, na které jsem zrovna zapomněl.

Pokud někoho zajímá můj názor, tak mně žádná z výše uvedených věcí nijak zvlášť nechybí, protože jsem je beztak v zásadě považoval za iritující/rizikové/nedůstojné. Ve většině případů se navíc jednalo o klasické turistické pasti. Myslím, že i po všech těchto zákazech zůstává v Praze pro místní i pro turisty dost jiných možností, jak se zabavit. Co mi trochu vadí, je, že se město příliš nesnaží nahradit zapovězené aktivity něčím jiným s pozitivnějším obsahem.

Něco zakázat je strašně snadné - prakticky nic to nestojí a nevyžaduje to žádnou velkou námahu. Bylo by ale fajn, kdyby se v Praze místo oněch zakázaných činností nově objevilo něco lepšího, co vám dá na ony nedovolené věci rychle zapomenout. Dobrou příležitostí je třeba Silvestr, o kterém je tento článek. I tentokrát se v něm pokusím namísto pouhého nadávání taky (na sérii zahraničních příkladů) ukázat, jak by se to celé dalo dělat jinak.

Nový rok v Praze z pohledu řidiče tramvaje

Nejprve bych vám chtěl krátce popsat, jak vypadaly silvestrovské oslavy v metropoli před zavedením zákazu zábavní pyrotechniky (a před covidem). Pravda je taková, že v Praze sice žiju od narození, ale jak vlastně probíhá silvestrovská noc v centru města jsem zjistil až relativně nedávno. Po většinu života jsem Nový rok slavil buď na periferii (Stodůlky apod.), anebo u kamarádů na chatě v horách. Do centra mě v onen neblahý čas přivedla až před časem práce řidiče tramvaje. Čekal jsem, že to bude strašné, ale realita ještě o dost předčila mé očekávání.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se na noční šichtě na Silvestra ocitl jako téměř úplný nováček. Shodou okolností na mě vyšla první samostatná noční směna zrovna na silvestrovskou noc. A to rovnou na lince 98, která jezdí přes Anděl, Národní třídu, Václavák a Žižkov. Tedy přes ta místa, kde v noci rozhodně nehrozí nedostatek akce. A to ani nemusí být zrovna Nový rok. 

Celé to začalo poměrně nevinně. Před půlnocí byli lidé relativně milí, a dokonce mi někteří přáli šťastný Nový rok, což bylo potěšující. Občas se odněkud ozvala nějaká exploze, jelikož ne každý si umí správně seřídit hodinky. Samotná půlnoc mě zastihla kdesi mimo civilizaci (tedy v Motole) a kdyby mě na ni neupozornilo pár cestujících, kteří začali nahlas odpočítávat, asi bych ji vůbec nezaznamenal. Tramvaj byla v tu chvíli téměř prázdná, výjimku tvořil mimo jiné mladý pár, který se vydal z Řep směrem do centra s kočárkem. Přemýšlel jsem, jestli je v něm vážně dítě, protože cestovat v tuhle hodinu (a obzvlášť tuhle noc) někam s miminem mi přišlo jako poněkud nerozumné.

Celou cestu až na Smíchov se v zásadě nic pozoruhodného nestalo. Teprve na Andělu mi cestu zastoupila skupinka opilých výrostků, kterým přišlo vtipné střílet proti čelu tramvaje římské svíce. Nejdřív jsem se toho trochu polekal, nicméně musím uznat, že ty barevné jiskry na čelním skle byly docela efektní. Když chlapcům došla munice, pustili mě zase dál. Žádné viditelné poškození jsem na tramvaji nepozoroval, takže jsem pokračoval směrem do centra dění.

Vzápětí mi nicméně začalo docházet, že ten Anděl nebyla náhoda. A že projíždějící tramvaj silně přitahuje nežádoucí pozornost různých živlů, kteří ji považují za dobrý terč pro své neumětelské pyrotechnické pokusy. Když jsem na Újezdě zavíral přední dveře, hodil mi do nich nějaký dobrák petardu. Tady je potřeba zdůraznit, že kabina u T3 rány v salónu netlumí, ale amplifikuje, takže jsem se leknul tak, že jsem málem proskočil čelním sklem. Zároveň se v tu chvíli definitivně potvrdilo, že v tom kočárku je opravdu dítě, jelikož začalo (celkem očekávatelně) neskutečně řvát a vydrželo v tom pokračovat dalších několik desítek minut. Protože jeho rodiče s ním skutečně cestovali prakticky přes celé město. A protože tahle petarda rozhodně nebylo to poslední, co mu mělo kazit klidný spánek.

Když jsem se vzpamatoval z výbuchu v tramvaji, otevřel jsem znovu přední dveře a vylezl z kabiny, abych zhodnotil škody. V tu chvíli mi přímo pod nohama explodoval další dělbuch, který jsem opět nečekal, takže jsem poněkud nedůstojně (a mírně bolestivě) upadl zpátky na panel. Nevím, jestli jste už někdy odpalovali petardy v malé uzavřené plechové místnosti, ale já bych to po téhle zkušenosti už znovu zažít nechtěl.

Rychle jsem usoudil, že další setrvávání na Újezdě by mohlo mně i všem cestujícím v kojeneckém věku způsobit trvalé neurologické následky, takže jsem prostě rychle zavřel dveře a ujížděl směrem k řece. To jsem ještě nevěděl, že právě opouštím ten "klidnější" břeh.

Už zdálky bylo vidět, že zhruba v polovině mostu stojí na kolejích skupinka mladíků v kapucích. Na obličeji měli šátky, a to navzdory tomu, že se celý tento příběh odehrává ještě před covidem. Naivně jsem si představoval, že před rozjetou mnohatunovou tramvají uhnou, ale do poslední chvíle to nevypadalo, že by se chystali změnit stanoviště, takže jsem před nimi musel zastavit. Začal jsem zvonit a maskovaní chlapci se zděšeně rozutekli. Chvíli jsem měl radost z toho, že má můj zvonek takovou autoritu, ale pak jsem si všimnul, že po nich na kolejích zůstala jakási velká krabice, kterou jsem přes ně předtím neviděl. Přesněji řečeno OBROVSKÁ krabice. Určitě nejméně metr krát metr.

Na tuhle část noci nejsem úplně pyšný, protože příliš nesvědčí o mé výjimečné duševní kondici. Můj první instinkt byl vystoupit z tramvaje a jít tu krabici odklidit na stranu, abych mohl jet dál. Ve dveřích jsem si ale všimnul, že maskovaní chlapci pořád utíkají a utíkají, i když už dávno nezvoním. Teprve v tu chvíli mi došlo, že neprchají z respektu před mojí tramvají, ale z respektu před onou tajemnou krabicí. Začal jsem si uvědomovat, jak velký jsem kr*tén, že jsem s tím strojem zastavil až těsně u nich.

Okamžitě jsem začal přemýšlet, jak se, stejně jako oni, dostat od té krabice rychle co nejdál. S autem byste mohli prostě hodit zpátečku a zacouvat. To je ale s tramvají poněkud komplikovanější. Tady mohu rovnou zodpovědět věčnou otázku, která nedá spát mnoha lidem: umí tramvaj couvat? Ano, umí. Ale začít se s tramvají pohybovat v opačném směru není ani zdaleka tak snadné jako v autě. Tak předně byste neměli couvat z kabiny, ale ze stanoviště na opačném konci vozu. Já měl ale navíc ještě tu smůlu, že jsem vyfasoval dvouvozovou soupravu. Ty sice v noci obvykle nejezdí, ale noc silvestrovská je v tomhle směru bohužel poněkud výjimečná - kvůli vyšší přepravní poptávce se do systému posílají kapacitnější soupravy. Zahájit zpětný pohyb se soupravou rozhodně není otázka několika vteřin a já věděl, že víc času pravděpodobně nemám.

Takže jsem se jenom schoval za panel a čekal, co se stane. Stát se přitom mohlo doslova cokoliv, protože do krabice této velikosti by se teoreticky vešlo nejméně stejné množství obohaceného uranu, které kdysi srovnalo se zemí Hirošimu. Tak velká míra destrukce naštěstí nenastala, ale i tak začalo být vzápětí jasné, proč ti chlapci utíkali tak rychle a tak daleko. Z krabice začaly vylétávat rachejtle do nejméně půlkilometrové výšky, kde se měnily v naprosto kulervoucí ohňostroj. Který byl popravdě mnohem kulervoucnější, než by se mi v tu chvíli líbilo.

Kdysi jsem byl na městských slavnostech v Pelhřimově, kde byl taky ohňostroj. Oficiální, placený městem, odpalovaný profesionálním pyrotechnikem. A ten nebyl ani z poloviny tak velkolepý jako to, co mi na koleje nainstalovali tihle maskovaní kluci. Nebyl to největší ohňostroj, jaký jsem kdy viděl, ale rozhodně to bylo něco, co na okresním městě nikdy nezažijete. Do té doby jsem se domníval, že ohňostroj, který na okresním městě nikdy nezažijete, se jen tak běžně neprodává a mohou ho odpalovat jenom školené osoby. Nevím, jestli ti chlapci v kapucích a s šátky přes obličej byli vystudovaní pyrotechnici v utajení, ale troufám si o tom poněkud pochybovat.

Každopádně měli ti mladíci víc rozumu než já. Došlo jim totiž, že odpalování něčeho podobného na Národní třídě by nepochybně skončilo dalším požárem Národního divadla, takže si svou krabici donesli doprostřed řeky. Tedy na místo, kde teoreticky hrozily nejmenší škody. To od nich bylo velice zodpovědné a velmi pravděpodobně tak ochránili český národ před další krejcarovou sbírkou. Což je dobře, protože by se podle mě už zase vybralo málo, ale tentokrát by už asi zbytek nedoplatil rakouský císař jako posledně. Zvlášť, když jsme mu minule za to jeho mecenášství ani pořádně nepoděkovali.

Chlapci tedy zcela správně nainstalovali odpalovací zařízení doprostřed mostu, ovšem nepočítali s tím, že:

1) přes most pojede tramvaj;

2) nějaký tramvaják bude takový idiot, že zastaví těsně u toho.

Takový idiot se nicméně našel. A byl jsem to já! Další věc, na kterou maskovaní pyrotechnici pozapomněli, bylo, že nad kolejemi obvykle vedou taky nějaké dráty. Celé to představení trvalo několik minut (přesně vám to neřeknu, protože mně to připadalo jako hodina) a já po celou tu dobu, vykukuje zpoza řídícího panelu, trnul, co se asi stane, až jedna z těch obrovských raket trefí trolej nebo příčný drát. Protože je to míjelo doslova o milimetry. Ale naštěstí je to vždycky minulo! Takže dodnes nevím, k čemu dojde, když se potká ohňostroj s drátem, ve kterém je 600 voltů. Ono by popravdě stačilo, kdyby ten drát jenom změnil trajektorii jedné z těch rachejtlí zpátky k zemi a už by to mohlo být velmi zajímavé.

Já mám jinak ohňostroje docela rád a kdybych nestál dva metry od něj s hořlavým strojem, ve kterém cestovaly malé děti, tak bych si to nejspíš i celkem užíval. Takhle to ovšem bylo opravdu nepříjemných pár minut. Když celý spektákl skončil, chystal jsem se jet dál. Jelikož se ošátkovaní teroristé očividně nijak neměli k tomu, aby tu krabici odklidili z kolejí, musel jsem to udělat za ně. Se staženým zadkem jsem ji s pomocí tága na přestavování výhybek dostrkal na kraj mostu a pokračoval jsem, s mírným zpožděním, v jízdě na pravý břeh.

Vodičkovu ulici a přilehlé okolí mezitím zcela ovládly početné skupinky mladých západoevropských nájezdníků, které do Prahy nepřilákala ani tak věhlasná architektura, ale spíš levné pivo a jedlá soda, kterou si krátce předtím výhodně nakoupili v Sherwoodu od místních filutů v domnění, že se jedná o kokain. To jsou takové ty skupinky, jejichž pobyt ve městě, obvykle formálně legitimizovaný jako rozlučka se svobodou, anebo oslava Nového roku, spočívá celý v nezřízené konzumaci alkoholu a nekvalitních drog, ničení hotelových pokojů a veřejného mobiliáře a mrzačení místních číšníků.

Celé je to krásná ukázka tzv. pražského syndromu, o kterém v následujícím videu mluví irské komediální trio Foil Arms and Hog. Kromě stockholmského syndromu (kdy začnete mít rádi své vlastní únosce) totiž podle nich existuje ještě pražský syndrom, kdy začnete mít rádi peníze od podobných stag parties, přestože vám tito lidé zvracejí na ulicích vašeho krásného historického města a zdemolují majetek ve větší hodnotě, než kolik tady propijí.

Obzvláště vyhlášení jsou v tomto smyslu Skandinávci, kteří v Praze hledají únik před domácími přísnými prohibičními zákony a nehoráznými cenami piva. Právě taková skupina asi patnácti Dánů se se mnou tehdy rozhodla svézt v zastávce Vodičkova. 

Tedy já si popravdě nejsem úplně stoprocentně jistý, že to byli Dánové (a pokud to byla jiná národnost, tak se tímto Dánům omlouvám). Na jejich původ usuzuji čistě podle toho, že měli na hlavách plyšové vikingské helmy v dánských barvách a zpívali písně v jakémsi nesrozumitelném germánském jazyce. To samozřejmě není příliš silný důkaz jejich dánství - podobné helmy je možné koupit v každém hračkářství a od devátého piva výš zpívají v nesrozumitelném germánském jazyce i čeští opilci. I tak se ale dodnes domnívám, že šlo o návštěvníky z dalekého severu. Když jsem přijížděl, drželo se zhruba sedm z nich za ramena a zpívali dojemnou píseň o umírající české královně Dagmar (nebo něco na ten způsob). 

Zbylých osm se seřadilo v jedné úhledné linii a močili na krásnou neorenesační fasádu historické budovy Vyšší dívčí školy. Nemočící část skupiny nastoupila do tramvaje a držela dveře tak, aby stihla nastoupit i močící část skupiny. 

Zatímco jsme všichni čekali, až Dánové doprzní jednu z pražských památek, začalo mimino řvát tak mocně, že to probudilo jednoho z postarších českých opilců, který se ho rozhodl utišit. Přes protesty rodičů strčil hlavu do kočárku a začal na dítě něžně řvát jakousi ukolébavku. Nepomohlo to a vzhledem k viditelně obdivuhodné hladině alkoholu, které ten člověk stihl už tak krátce po půlnoci docílit, bych se vůbec nedivil, kdyby tomu kojenci vzápětí naměřili 1,5 promile jen v důsledku inhalace jeho dechu.

Během dvou až tří minut většina dánské skupiny úspěšně domočila a nastoupila do tramvaje. S výjimkou jednoho opožděného Dána, kterému to pořád nějak nešlo. Jelikož jsem začal dávat dveřní výstrahou najevo svou netrpělivost, volali na něj jeho kumpáni, ať si pospíší. Zoufalý seveřan se proto ze strachu, že mu kamarádit ujedou, rozhodl dokončit močení cestou k tramvaji. Jak asi mnozí tušíte, čůrání za běhu je poměrně obtížná disciplína, po aplikaci smrtící kombinace piva a jedlé sody obzvlášť, takže než Dán dorazil k prostředním dveřím, byl zechcaný od hlavy až k patě.

Správně bych takto kontaminovanou osobu do tramvaje vpustit neměl, ale bystře jsem usoudil, že přesvědčit patnáct namol opilých hulákajících Vikingů, aby si zase všichni vystoupili, je úkol nad moje síly. I policie měla v tu chvíli, myslím, dost jiných starostí na to, abych ji kvůli tomu obtěžoval. Naštěstí už Seveřanovi zjevně nezbyl žádný materiál na to, aby ve svém vyprazdňování pokračoval i uvnitř tramvaje, takže jsme mohli jet v klidu dál.

Teda v klidu... cestou začali chlapci cosi skandovat - zřejmě to byla obdoba pokřiku "kdo neskáče, není Čech/Dán", protože u toho hopsali tam mocně, že jsem se vážně bál, že tramvaj vykolejí. T3 je naštěstí opravdu těžké převrátit, takže se jim to nepodařilo. Horší bylo, že někteří z nich začali za jízdy vylézat z okýnek, a to se jim naopak dařilo až nečekaně dobře, přestože tramvaj má okýnka docela malá a vysoko umístěná, takže je to celkem bravurní gymnastický výkon. Už jsem na ně chtěl někoho zavolat, protože tohle hrozilo skončit opravdu ošklivým zraněním, ale Dánové naštěstí začali na Václavském náměstí zase vystupovat. Takže se se mnou svezli jen asi 200 metrů, ale mně to tedy připadalo jako věčnost.

Průjezd přes Václavák, to byla kapitola sama pro sebe. Shrnul bych to asi tak, že zde už definitivně přestalo být zřejmé, co je ještě silvestrovská oslava a co už je občanská válka. Celé náměstí bylo zahalené v hustém barevném dýmu, ze kterého se náhle a bez varování vynořovaly tajemné postavy, které obvykle odhodily někam do dálky něco hořícího a znovu zmizely v oparu. Ze všech stran se ozývaly hlasité exploze a vzduchem létaly všemi myslitelnými směry desítky rachejtlí, častěji vodorovně než vertikálně.

V dýmu se dala rozeznat blikající světla sanitky, která se pokoušela probojovat k někomu, kdo buď právě přišel o několik prstů tím, že svůj hořící předmět nestihl zahodit včas, anebo kdo slavil Nový rok tak kvalitně, že z toho přestal dýchat. To popravdě řečeno nevím, jisté je, že nadšení mladí turisté zasypali sanitku solidní sprškou rachejtlí a dělbuchů, ostatně stejně jako moji tramvaj.

Nemá cenu ty scény blíže popisovat - pokud chcete vědět, jak to na Václaváku tehdy vypadalo, pusťte si záběry z pouličních nepokojů v Londýně nebo v Paříži a získáte v zásadě přesnou představu. Chtěl jsem odtamtud ujet co nejrychleji, ale uprostřed náměstí bohužel klečel jakýsi chlapec a zvracel do žlábku kolejnice. Naštěstí záhy přišli jako "kamarádi" a hodili mu do kapuce petardu. Nebohého zvracejícího výbuch za krkem pochopitelně solidně vylekal, takže si doslova a do písmene rozbil hubu o chodník. "Kamarádi" ho naštěstí zvedli a odtáhli z kolejí směrem k sanitce. Usoudil jsem, že setrváváním na tomhle Bohem opuštěném místě nikomu neprospěju a ujížděl jsem rychle pryč.

Zbytek cesty už probíhal poměrně klidně. V Jindřišské jsem pískem uhasil hořící odpadkový koš. Na Žižkově mi krátce zastoupil cestu muž v sandálech, oblečený v antické tunice, který volal něco latinsky. Myslím, že to bylo Carpe diem, ale nebylo mu moc rozumět. Na tom vlastně nebylo nic až tak pozoruhodného, to byl prostě klasický Žižkov. Na Olšanském náměstí vystoupili rodiče s kočárkem. Věřím a doufám, že z té noci ono mimčo nemá žádné trvalé následky.

Před zastávkou Kněžská luka se začal ven z tramvaje dobývat jakýsi zmatený mladík. Ukázalo se, že je to pochcaný Dán, který během oněch osudných 200 metrů usnul na jedné ze zadních sedaček, takže nakonec ujel o 15 zastávek víc než zbytek jeho party. Podle mě dodnes bloudí po Jarově a marně hledá cestu zpátky do Jutska.

Druhá polovina noci už byla o něco snesitelnější. Mezi druhou a třetí ráno se intenzita výbuchů snížila a centrum se z hořící Fallúdži změnilo na Berlín krátce po osvobození. Moje tramvaj se postupně transformovala v lazaretní vůz, který projížděl zdevastovanou krajinou a svážel padlé a raněné. U jedné dívky jsem si nebyl jistý, jestli je stále ještě naživu, takže jsem se šel raději zeptat, nicméně byl jsem zbytkem její skupiny ujištěn, že jenom spí. Tak dodnes doufám, že vážně jenom spala, když ji její kamarádi vynášeli naprosto bezvládnou ven z tramvaje.

Celou tu dobu jsem si strašně přál jet domů. Konečně přišlo poslední půlkolo, kdy už stačilo dojet jen na konečnou a hurá do vozovny. Bohužel mi tu noc nebylo dopřáno se z toho pekla dostat tak snadno. Doslova jen pár minut předtím, než jsem tam dorazil já, se centrem Prahy prohnal v autě opilý Rus. Pohádal se s manželkou a potřeboval si vyčistit hlavu. Takže si vzal antidepresiva, vypil půl flašky rumu a jel se projet. Ve Spálené ulici se údajně pohyboval rychlostí kolem 120 km/h, což je zrovna na tomhle místě celkem neuvěřitelný řidičský výkon, protože jsem se do té doby domníval, že tahle ulice není ani dost dlouhá, ani dost široká na to, aby tam něco podobného bylo vůbec fyzicky možné.

Bohužel, obdiv není úplně na místě. Na křižovatce s Lazarskou totiž podnikatel smetl na přechodu šestadvacetiletou studentku architektury z Kolumbie, která byla na místě mrtvá. Opilý řidič dostal sice u českého soudu devět let vězení, ale ještě před vynesením rozsudku uprchl domů do Ruska, které své občany do ciziny obvykle nevydává. Popravdě už jsem se nikde nedočetl, jak to s ním nakonec dopadlo a jestli si vůbec něco odseděl. 

Tato děsivá tragédie jen potvrzuje, že centrum Prahy není na Silvestra úplně bezpečným místem. Je opravdu smutné, když novoroční oslava skončí úplně zbytečnou ztrátou mladého lidského života.

Spálená byla tuhle noc plná slavící mládeže, takže šance, že ten magor někoho srazí, byla opravdu velká. Z hlediska nočního tramvajového provozu má navíc zrovna křižovatka Lazarské se Spálenou mimořádnou důležitost. Právě na tohle místo se totiž sjíždějí a zde se potkávají úplně všechny noční linky, aby si tu mohli na jednom centrálním uzlu cestující přestoupit a následně pokračovat do libovolného směru (je to taková pražská obdoba slavných brněnských nočních rozjezdů).

V praxi to ovšem znamená, že pokud se v noci něco stane právě na téhle křižovatce, tak doslova a do písmene zkolabuje tramvajová doprava v celém městě. Takže si onen Rus opravdu nemohl vybrat k projížďce lepší místo. Řešení podobně tragické nehody pochopitelně nějakou dobu trvá, takže se moje směna nejméně o hodinu protáhla. Samotné neštěstí jsem naštěstí neviděl, ale dorazil jsem na místo jen krátce poté a uvízl zde na mnoho desítek minut.

Skupinka opilých českých mladíků, kterou jsem v tu dobu vezl, neměla pro podobné zdržení příliš velké pochopení. Jeden z nich mi začal kopat do kabiny a dožadoval se pokračování v jízdě. Snažil jsem se mu vysvětlit, že třicet metrů přede mnou právě sbírají ze silnice mrtvou holku, ale to mu nějak nepřišlo jako dostatečně dobrý důvod.

"Řekni tomu zm*dovi, že jestli se okamžitě nerozjede, tak mu rozbijeme držku," volali na něj ze zadní části vozu jeho kamarádi. Trochu zoufale jsem poukázal na to, že přede mnou stojí jiná tramvaj, takže se prostě rozjet nemůžu, ani kdybych nakrásně chtěl. "Von za to nemůže, před nim stojí nějakej jinej kok*t," hlásil dozadu jejich vyslanec, který konečně pochopil bezvýchodnost situace. "Tak jdeme rozbít držku tomu zm*dovi před nim," oznámili jeho kumpáni a v bojové náladě se vyhrnuli z tramvaje. Mísily se ve mně pocity úlevy s výčitkami z toho, že jsem právě kolegiálně poslal skupinu ožralých agresivních magorů na jiného tramvajáka. Naštěstí celou tuhle šílenou bandu odlákal otevřený stánek se kebabem, do kterého zapadli a zapomněli na svou původní válečnou misi.

Nakonec se podařilo uvolnit cestu a já nad ránem konečně odevzdal relativně nepoškozenou tramvaj ve vozovně. Dnes už jsem o dost zkušenější a některé situace bych asi řešil jinak, ale jsem především rád, že jsem to přežil. Ne všichni totiž měli tu noc stejné štěstí...

Proč to tady vlastně celé popisuju? Vančura by asi napsal, že tento způsob trávení Silvestra zdá se mu poněkud nešťastným. Já Vančura nejsem, takže napíšu rovnou, že Silvestr v centru Prahy stojí prostě za h*vno. Uznávám, že můj příkrý odsudek může být ovlivněn i tím, že jsem byl v onu osudnou noc jedním z cca dvou až tří zcela střízlivých a nezfetovaných lidí na Praze 1. Je dost dobře možné, že kdybych měl trochu upito, tak by mi to celé přišlo o něco méně dramatické a možná by mě to i bavilo. Já ale při řízení nepiju, takže mi celé to silvestrovské slavení v centru Prahy přišlo takové... takové necivilizované.

Stejně tak je možné, že si některé události zpětně vybavuji v poněkud akčnější podobě, než v jaké se ve skutečnosti odehrály (to se mi někdy stává). A navíc nelze vyloučit, že jsem v tom vyprávění smísil do jedné noci dvě různé novoroční oslavy (protože jsem měl na Silvestra noční šichtu celkem dvakrát). To ale není tak podstatné. Dobrý příběh si není nutné kazit pravdou! Podstatné je, že Praha je krásné historické město, které by si zasloužilo slavit Nový rok o něco důstojnějším způsobem. A teď se vám pokusím na příkladech z ciziny ukázat, že to jde!

Dublin aneb novoroční běh

Před nějakou dobou jsme s manželkou zjistili, že řada aerolinek nabízí v zimě absurdně levné letenky do různých evropských destinací. Tak vznikla naše slavná tradice slavit každý Nový rok v jiném městě. Tato tradice byla sice slavná, ale bohužel neměla úplně dlouhého trvání - vydrželo nám to přesně 4 roky, než nám do toho hodilo vidle moje tramvajáctví. Nicméně i tak si troufám tvrdit, že mám určité srovnání, jak se slaví Silvestr v různých částech Evropy. A toto srovnání by mohlo být pro Prahu docela inspirující.

Asi vůbec nejlepší zkušenost máme v tomto ohledu z Dublinu, kde je Nový rok opravdu zážitek. A to dokonce zážitek veskrze příjemný (na rozdíl od Prahy). Tohle město totiž každý rok pořádá poměrně velkolepý novoroční festival (NYF), který ve skutečnosti trvá hned několik dní. Letos se sice kvůli koronaviru nekonal, ale předpokládám, že po odeznění pandemie se Dublin k téhle tradici zase vrátí.

Jak to celé vypadá? Už od rána 30. prosince se celé širší centrum města změní v jednu velkou kulturní scénu. Všude se něco děje. A tím všude myslím opravdu všude - mluvíme tady o několika desítkách různých míst (odhaduji tak 50-60), kde se paralelně něco koná. Kde se co koná, se dozvíte buď na internetových stránkách festivalu, anebo na letácích a v brožurkách, které se můžete zdarma vyzvednout doslova po celém městě.

V praxi to vypadá zhruba tak, že se otevřou snad všechny veřejné budovy a instituce (úřady, památky, muzea, galerie, divadla, kluby, školy apod.) a v každé z nich probíhá nějaký kulturní program. Dalších pár desítek umělců najdete pro změnu venku na ulicích. Většina představení je hudebních, ale hudbou to zdaleka nekončí - někde se tancuje, někde se hraje divadlo, někde se kouzlí, někde se dělá akrobacie, někde se kreslí, někde se dělá pantomima apod.

Například vejdete do velkého sálu hlavní pošty a tam hraje nějaká místní kapela. O dva bloky dál sedí na schodech od domu kluk s kytarou a zpívá vlastní písničky. Ve sklepním klubu hned vedle zase hrají heavy metal. Na trávníku v kampusu pro změnu zpívá acapella sbor z Trinity College. V divadle naproti probíhá nějaká improvizace, případně tu vystupují stand-up komici. Ulice jsou plné buskerů, kteří žonglují, anebo třeba staví sochy z písku. Je to vlastně trochu chaos, ale je to chaos zcela zjevně nějak organizovaný. Všichni ti lidé mají totiž u sebe logo festivalu a v oficiální mapce se dozvíte, co jsou zač, kde a co budou provádět a od kdy do kdy je tam najdete.

Pokud jsem to správně pochopil, festival pořádá město, ale přihlásit se do něj může prakticky kdokoliv, kdo něco aspoň trochu umí a chce to veřejně předvádět. Nevím, jak a jestli zde probíhá nějaká selekce, ale prakticky všechno, co jsme viděli, bylo opravdu zajímavé, ať už tím či oním způsobem. Během dne vystupují (zdarma) na veřejných místech různé studentské kapely a méně známí umělci a hudebníci. Večer pak (obvykle už za vstupné) dostanou příležitost slavná jména na velkých oficiálních pódiích.

Festival má velmi solidní návštěvnost, takže pro všechny je to skvělá win-win strategie. Město tu dává příležitost začínajícím či méně známým umělcům (často studentům) ukázat se na veřejnosti a třeba si i něco vydělat (denní program je zdarma, ale písničkáři a zpěváci často prodávali svoje CD, artisté zase vybírali dobrovolné příspěvky do klobouku). Zároveň si ale zařazením do oficiálního programu festivalu město může pohlídat, že dané představení splňuje nějaké standardy a není to jen čistá turistická past (v oficiálních materiálech si totiž můžete snadno ověřit, kdo k festivalu patří, a kdo ne).

Dublin tímto decentralizačním přístupem dostává doslova "za málo peněz hodně muziky". A hlavně je výsledkem naprosto neuvěřitelná pestrost. Můžete nahlédnout do programu a jít se podívat na to, co vás baví, přičemž je (právě kvůli té pestrosti) prakticky jisté, že se na jednom z oněch mnoha desítek míst trefí do vašeho vkusu. Najdete tu totiž skutečně všechny myslitelné hudební styly, od folku a kostelních sborů, přes pop a keltský rock až po trance. Na nárožích, venkovních i vnitřních jevištích a pódiích se tancuje všechno možné - od baletu až po break dance. Do toho po ulicích občas projde průvod žonglérů a akrobatů na chůdách.

Buď můžete jít cíleně na to, co vás baví, anebo můžete, jako my, prostě bloudit po městě a užívat si tu neuvěřitelnou diverzitu. Tato druhá strategie má pro turisty jednu významnou výhodu - díky festivalu si nejenže projdete celé širší centrum, ale hlavně se zdarma dostanete na spoustu míst, kam byste se jinak dostávali dost těžko, anebo za vysoké vstupné. A to právě proto, že jako festivalové zázemí slouží několik desítek budov ve městě, do kterých můžete prostě vejít a prohlédnout si je. A ještě vám k tomu někdo zahraje nebo zatančí.

Na některá místa byste se pak jako turisté jindy neměli šanci dostat vůbec. Jedna paní například pořádala veřejné čtení z Jamese Joyce přímo ve svém bytě. Prostě si sedla do svého obýváku a od rána do večera nahlas četla Odyssea. To je takový ten román, který se sice odehrává během jednoho jediného dne, ale stejně je tak dlouhý, že jej budete číst několik měsíců. Joyce byl totiž snad ještě větší grafoman, než jsem já, a to už je co říct! Fascinující na to celém bylo, že jste mohli prostě kdykoliv přijít, vzít si u dveří domácí sušenku, sednout si v cizím obýváku, poslouchat, jak paní čte a pak zase kdykoliv odejít. Celé to bylo velmi stylové - jednak proto, že dáma bydlela v nádherném georgiánském domě (a měla naštěstí obrovský obývák), a také proto, že se román odehrával mimo jiné i v okolních ulicích. Tak to jen na doložení toho, o jak velké pestrosti kulturního programu se tady bavíme.

Abych zas nebyl přehnaně pozitivní, tak ne všechny zastávky na naší procházce festivalovým Dublinem byly příjemným zážitkem. Mě například bytostně děsí a stresují představení, kde dochází k zapojování publika. Taková jsou ale bohužel v Irsku zjevně velice populární. Začalo to na O'Connell Street, kde jsme sledovali skupinu artistů. Bylo to docela zábavné, ovšem jen do chvíle, kdy se rozhodli, že budou přeskakovat lidi. Jako zlatý hřeb se rozhodli vybrat si nejvyššího kolemstojícího muže. Nejdřív jsem byl celkem klidný, protože mám sice 194 cm, ale přišlo mi, že naproti stojící mladík je ještě o dobrých pět čísel vyšší. Bohužel jsem si velmi nešťastně stoupnul u skupinky asijských turistů, což moji výšku opticky znásobilo, takže si samozřejmě vybrali mě. Sebrali mi batoh, abych nemohl utéct, načež mě asi deset minut veřejně ponižovali, což si moje žena náramně škodolibě užívala. Nakonec mě jeden z nich skutečně přeskočil, vrátili mi batoh (kupodivu se všemi věcmi, což mě, Pražáka, upřímně překvapilo) a mohli jsme jít dál.

Abych se trochu uklidnil, vybral jsem jako příští zastávku nedalekou tělocvičnu jakési školy, kde se mělo každou půlhodinu konat představení irských tanců. Bohužel to byla opět past, protože se záhy ukázalo, že se nejedná o představení, ale o školu Riverdance pro začátečníky. Probíhalo to zhruba tak, že se nás dvacet minut pokoušeli něco naučit a pak jsme deset minut hromadně tancovali. Už během nácviku jsem se cítil ještě trapněji než mezi artisty na ulici, protože jsem jeden z nemnoha lidí na světě, proti kterým je i Lukáš Pavlásek úplný Fred Astaire. Čímž moje žena, bývalá juniorská vicemistryně Evropy ve stepu, vysloveně trpí, protože jí nedělám úplně důstojného tanečního partnera.

Míša byla z téhle zastávky tak nadšená, že mě donutila celou tuhle veřejnou pohanu absolvovat dvakrát za sebou. Když jsem viděl tu upřímnou euforii v jejích očích, tak jsem neměl sílu jí to odepřít. Na druhý pokus jsem byl už ale chytřejší, poslal jsem ženu tancovat s Iry na druhou stranu místnosti a sám jsem se přidružil zase ke skupině Asiatů. Byli to titíž jako předtím, kteří mezitím zabloudili na stejné místo; tentokrát se mi ovšem náramně hodili, protože jsem konečně našel lidi, kterým činil rytmický pohyb obdobné potíže jako mně. Takže Míša si to náramně užila a pro mě to bylo nakonec celkem snesitelné.

Postupně jsem si na zapojování celkem zvyknul, takže jsem později ani moc neprotestoval, když jsem musel v jednom z místních divadel na podium zpívat s ostatními irské folkové písně (přičemž zpívání mi jde zhruba podobně dobře jako tanec). Sice jsem výrazně snížil uměleckou kvalitu celého představení, ale zase díky tomu dodnes umím větší část textu Molly Malone a The Fields of Athenry.

Zdůrazňuji, že veškeré tohle kulturní povyražení bylo zcela zdarma a mohli jste se zúčastnit libovolného množství podobných zábav. Krom toho ovšem festival nabízel i řadu placených akcí. 30. prosince večer jsme si tak koupili lístky na "Souboj irských básníků" v klubu Vicar Street (kde mimochodem často vystupují i výše zmínění Foil, Arms & Hog). Takže jsme nejprve u sklenice Guinnessu poslouchali aktuální básně mladých dublinských autorů a následně mělo publikum hodnotit, kdo byl nejlepší. Dokonce se konalo i několik improvizačních básnických soubojů ve stylu rap battles. 

Celý tenhle popis vypadal náramně zajímavě, až na místě jsme nicméně zjistili, že zhruba třetina básní bude přednášena v gaelštině, což je takový ten jazyk, kde nemáte šanci rozumět skutečně doslova vůbec ničemu (třeba Dublin se řekne Baile Átha Cliath, aby vám nedali sebemenší šanci se chytit alespoň místních názvů) a používají se v něm slova jako Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch (to je teda zrovna velšsky, ale na tom až tolik nesejde, protože oba ty jazyky jsou podobně zvrácené).

Zbylé dvě třetiny básní měly být sice v angličtině, ovšem jednalo se o slangovou irskou angličtinu, která je natolik specificky ujetá, že jsem měl občas problémy ji odlišit od gaelštiny a musel jsem se dívat do programu, abych si potvrdil, v jakém jazyce se zrovna recituje. Cítil jsem se kvůli tomu mírně trapně, ale naštěstí jsem evidentně nebyl sám. Jeden z vystupujících byl Afroameričan z Atlanty, který vypadal podobně zmateně jako já. Účastnil se i improvizačního básnického souboje s jedním z místních, přičemž se mezi nimi odehrál následující rozhovor:

Američan: "How the f*ck can I respond to you when you're speaking Irish, man?"

Ir: "That's not Irish, mate. It's English."

Američan: "What? That was English? I didn't understand sh*t!"

Potěšen faktem, že i Američané mohou být v Irsku podobně jazykově impotentní jako já, jsem si zbytek večera celkem užíval. Tohle celé se odehrálo už 30. prosince. Přičemž není asi potřeba zdůrazňovat, že 31. prosince celý festivalový program gradoval.

Po setmění se například konal velký světelný průvod, kterého se účastnilo několik tisíc lidí. Každý z nás dostal stylovou festivalovou svíčku a takto osvětlený dav se prošel nočním městem. Bylo to poměrně efektní, byť s většími pochodněmi by to bylo asi ještě impozantnější, ale to by zas mohl nějaký rýpal poukázat na nepěkné historické konotace. Takže svíčky byly dobrý kompromis mezi efektem a respektem k dějinám. Kromě tisíců osvíčkovaných lidí se v průvodu pohybovaly velké, pestrobarevně zářící alegorické vozy s neméně pestrobarevně zářícími tanečníky. Byla to taková irská zimní kombinace karnevalu v Riu a pražského festivalu Signal.

Tohle se odehrávalo 31. prosince kolem desáté večer. Světelný průvod procházel tím nejcentrovatějším centrem Dublinu a kupodivu po nás nikdo nestřílel petardy, ani se nás nepokoušel srazit autem. Díky tomu se mohla průvodu účastnit i spousta dětí a nikomu to nemuselo přijít divné. Před půlnocí průvod dorazil na nábřeží řeky Liffey, kde se konala hlavní část festivalu. Čekání na půlnoc nám zkrátila laserová show a videomapping na místních historických budovách.

Následně jsme si všimli, že si řada lidí s sebou přinesla paličky a bodhrány, což jsou takové tradiční keltské bubínky. A že je v okolí několik stánků, kde jejich zmenšenou verzi také prodávají, a to nečekaně levně. Pro jistotu jsme si taky jeden koupili, což se ukázalo jako dobrý tah. Na pódiu se totiž objevil někdo, kdo začal s davem secvičovat hromadné bubnování na poměrně jednoduchý, ale celkem chytlavý rytmus. Něco ve stylu We Will Rock You od Queenů. Je fascinující, jak působivé to dokáže být, když ve stejném rytmu mlátí do keltských bubínků několik tisíc lidí. Při odpočítávání půlnoci se bubnování zrychlovalo a tímto způsobem jsme se probubnovali do dalšího roku. Což bylo rozhodně stylovější než se do něj proexplodovat jako v Praze.

Na půlnoční a popůlnoční část festivalu už jste museli mít lístky. Bylo to zejména proto, že zde byly tři hudební stage, na kterých až do rána vystupovali (asi) známé irské kapely. Já se tedy přiznám, že se na irské hudební scéně moc neorientuju; jediní hrající Irové, které jsem předtím znal, byli U2, Cranberries a Šeherezáda (nebo jak se teď zrovna jmenuje Sinéad O'Connor). Nikdo z nich na festivalu bohužel nevystupoval, nicméně z reakce publika jsem pochopil, že ti, kteří tam vystupovali, jsou v Irsku asi hodně slavní. A hráli dobře, takže oprávněně.

Na celém dublinském Silvestru se mi líbilo zejména to, že byl přinejmenším stejně intenzivní na zážitky jako ten pražský, ale zároveň byl o poznání civilizovanější a kultivovanější. Do půlnočního centra Dublinu bych se nebál vzít malé děti a hodně lidí to tak skutečně udělalo, přičemž pro děti musel být světelný průvod a půlnoční bubnování celkem zážitek. Vzít malé dítě do slavícího centra Prahy je spíš případ pro sociálku (byť, jak jsem popisoval, někteří lidé to tak dělají).

Pokud vám čtení z Jamese Joyce přijde naopak až příliš kulturní a málo divoké, protože vaše představa ideálního Silvestra spočívá spíše v nezřízené konzumaci ethanolu, pak mám pro vás dobrou zprávu, že ani v tomto případě nemusíte na Dublin zanevřít. Irové totiž rozhodně nevešli do dějin jako národ abstinentů, takže o alkohol v novoročním Dublinu není úplně nouze. Ale dokonce i to chlastání tu je takové poněkud stylovější. Když se dostatečně nabažíte festivalového hudebního programu, můžete se jít osvěžit do některé ze stovek irských hospod. Možná jsme měli jenom štěstí, ale každá, do které jsme vlezli, byla s živou hudbou, takže ty festivalové lístky byly v zásadě nadbytečné vydání.

Nebudu vám lhát; když jsme se mezi třetí a čtvrtou ráno vraceli do hotelu, potkávali jsme v Dublinu podobně zoufalé lidské existence jako v Praze. Ale i tak byl irský Silvestr o tolik zajímavější než ten pražský, že bychom ve městě bez problémů vydrželi až do svítání, kdyby Míša nevymyslela na 1. ledna ten suverénně nejabsurdnější program, který ji mohl napadnout.

Moje dobrá žena se tak dlouho dívala na stránky novoročního festivalu, až v jakési zapadlé záložce "přidružených akcí" objevila novoroční běh. Ranní novoroční běh! To bylo ještě v době, kdy jsme docela hodně a rádi běhali na zajímavých místech. Takže jsme jezdili na různé městské běhy po celé ČR i střední Evropě. Míša se proto nadchla pro myšlenku, že bychom rozhodně měli běžet i v Dublinu a přihlásila nás na jakousi běžeckou akci ve Phoenix Parku. Což jí v době, kdy nás přihlašovala (někdy v listopadu) přišlo jako opravdu dobrý nápad.

Když jsme se kolem čtvrté vrátili do hotelu a uvědomili si, že budeme muset vstávat před sedmou, abychom ten běh stihli, přišlo nám to už jako nápad výrazně horší. Když mě pak manželka v sedm skutečně tahala z postele, přišlo mi to jako vůbec nejhorší nápad v dějinách špatných nápadů. A postupně se to mělo ještě zhoršovat. Dublin je totiž takové to město, kde bývá hnusné počasí i v létě. Natožpak brzy ráno 1. ledna. Venku pršelo a byla taková mlha, že jsem z tramvaje cestou do parku neviděl ani zastávkové sloupky.

Večer předtím jsem vypil větší než malé množství Jamesona, takže mi bylo zle, byl jsem šeredně unavený, a navíc mi byla strašná zima. Když jsem si totiž doma balil kufr na cestu do Dublinu, měl jsem jednu ze svých četných mozkových zástav, takže jsem si sice vzal věci na běhání, ale bohužel v letním provedení. Jelikož bylo kolem nuly, koukali na mě lidé v tramvaji v mých kraťasech jako na blázna. Jediná výhoda celé téhle bezvýchodné situace byla, že to byl celé manželčin nápad a já jí to mohl celou cestu do Phoenix Parku vyčítat.

Tom Brennan Memorial Race naštěstí není nijak dlouhý - je to jen pět kilometrů. Takže to byl jeden z nejkratších, ale přesto zároveň z nejtěžších závodů, které jsem kdy absolvoval. Ten den jsem konečně pochopil, co to znamená, když v televizi hlásí, že bude padat "mrznoucí déšť". Do toho si přidejte bahno a kocovinu a stejně nebudete mít ani rámcovou představu, jak útrpné to celé bylo. Zpětně ale musím svojí ženě velmi poděkovat, protože z novoročního běhu se stal asi náš nejsilnější zážitek z celého pobytu v Dublinu.

Výhoda podobných sebemrskačských akcí je, že když to utrpení skončí, máte z toho až neuvěřitelnou radost. A jste na sebe pyšní. Naprosto zmrzlí jsme po běhu našli na kraji parku krásnou kavárničku, kde jsme si dali horký čaj. A byl to asi nejlepší čaj, jaký jsem kdy pil! Doteď nechápu, že nás takhle zabahněné a zmoklé vůbec pustili dovnitř, ale asi věděli, že nám tím zachrání život. Pak jsme se vrátili do hotelu, dali jsme si horkou sprchu a šli jsme spát. Což bylo obojí tak báječně orgasmické, že podobné novoroční běhy mohu od té doby všem jedině doporučit.

Edinburgh aneb novoroční bojovka

Jelikož mi popis pražského a dublinského Silvestra zabral poněkud více prostoru, než jsem zamýšlel, vezmu ostatní města již jen velmi telegraficky. U Edinburghu to bude vcelku snadné - oslavy Nového roku jsou tu přinejmenším stejně dobré jako v Dublinu, vlastně jsou si velmi podobné. Na druhé místo je řadím zřejmě jen proto, že jsme ve Skotsku nikam neběželi. Popravdě řečeno se domnívám, že Dublin okoukal svou verzi novoročních oslav právě od skotské metropole, která je světově proslulým průkopníkem uměleckých festivalů. Tady narážím zejména na legendární Fringe, který je vlastně vytuněnou a výrazně větší obdobou toho, co jsem popisoval v Dublinu (koná se během něj každý rok několik tisíc uměleckých představení na více než 300 místech po městě a vystupují na něm umělci všech oborů z celého světa).

Fringe se koná v létě, nicméně na Silvestra pořádá Edinburgh jeho úspornější, ale přesto skvělou verzi. Přes den se můžete také motat po celém městě od jednoho představení k druhému. K večeru se celá Princes Street, jedna z nejrušnějších ulic ve městě, přemění na obrovskou pěší zónu (do které ovšem už potřebujete vstupenky). Na délce nejméně jedné míle je pak rozmístěno několik pódií, kde až do rána vystupují více či méně slavní britští hudebníci různých stylů. Do toho jsou tu stánky s jídlem a pitím atd. U vstupu vás samozřejmě zkontrolují, jestli jste si nepřinesli vlastní pyrotechniku, anebo vlastní ovčí žaludek k snědku.

Možná za to částečně mohla i skotská whiskey, ale samotná půlnoc v Edinburghu mi přišla naprosto magická. Asi minutu před Novým rokem všechna pódia ztichla, klasicky se odpočítávalo a já čekal, že pak vypukne všeobecný jásot a nezřízené veselí. Ale stalo se něco naprosto jiného: přesně o půlnoci všichni úplně zmlkli (až na pár zmatených turistů) a asi po patnácti vteřinách začali Skoti hromadně zpívat Auld Lang Syne. Pro neznalé - Auld Lang Syne je skotská národní píseň, která zde má podobně prominentní postavení a emocionální náboj jako v USA hymna. A navíc se tradičně zpívá právě na Nový rok.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsme tam byli v roce skotského referenda za nezávislost, ale v každém případě se místní do té písničky pořádně opřeli a zapojilo se i pár dudáků roztroušených v davu. Takže kolem nás najednou naprosto jednohlasně zpíval dav, který bych odhadoval tak na 20 tisíc lidí. A bylo to tak působivé, až z toho přecházel mráz po zádech.

Když se dozpívalo, začal neméně působivý ohňostroj nad Starým městem. Kdo znáte Edinburgh, tak víte, že z Princes Street je krásně vidět celé panorama historického centra, které ten ohňostroj nádherně rozsvítil. Tady bych měl asi poznamenat, že já mám ohňostroje docela rád. Uznávám, že kdybych byl labuť, pes nebo mimino, tak bych je asi tolik rád neměl, ale jelikož nic z toho nejsem (a naše vlastní mimino letos kupodivu žádný výbuch nevzbudil, i když jinak odmítá spát a budí se i v naprostém tichu), tak si profesionální, dobře udělané ohňostroje většinou celkem užívám. Některé z nich (třeba ten novoroční v Sydney nebo v Londýně) jsou dokonce jedny z těch nejkulervoucnějších spektáklů, jaké lze na téhle planetě vidět.

Jinými slovy, myslím, že jeden velkolepý desetiminutový ohňostroj na Nový rok se přetrpět dá a rozhodně je to lepší než ta hodiny trvající pyrotechnická anarchie, kterou jsme v Praze zažívali donedávna. Na druhou stranu bych se bez ohňostroje na Nový rok klidně i obešel, kdyby existovala nějaká méně destruktivní alternativa. Obávám se, že videomapping ani "laserová show" už dneska nikoho neohromí (a navíc si obojí můžeme v Praze užít během festivalu Signal). Panu primátoru Hřibovi se to asi nebude líbit, ale já bych se tady klidně nechal inspirovat v komunistické Číně. Ta místo ohňostroje zkusila před nedávnem drony a hladina kulervoucnosti zde byla podobně vysoká.

Poprvé s tím ve velkém Číňané přišli před pár lety na Nový rok (západní, nikoliv čínský) v Šanghaji. Tedy, čínská státní televize to sice odvysílala na Nový rok, ale později se ukázalo, že samotná show tak docela na Nový rok nebyla. Záběry byly z nácviku 28. prosince, který nebyl nijak zvlášť promován, ale i tak se na nábřeží Bund tehdy shromáždil takový dav, že čínské úřady raději hlavní novoroční show zrušily, aby na Silvestra nedošlo k nějakému ušlapání. Drony se tak staly obětí vlastního úspěchu. 

Zdá se to jako poněkud přehnané opatření, ale já jsem na večerním Bundu byl a mačkalo se tu tolik lidí, že ušlapání hrozilo taky - a to byl prosím úplně normální víkend bez jakýchkoliv důvodů k oslavám. Takže to rozhodnutí čínských úřadů vlastně celkem chápu. Byť tedy úplně nechápu, proč pak mlžily o tom, kdy show ve skutečnosti proběhla, což vedlo mnohé lidi na sociálních sítích ke spekulacím, že je to celé jenom fake news.

Od té doby se svítící drony už úspěšně použily na řadě míst světa (Dubaj apod.) jako alternativa k ohňostroji. Asi to není úplně levná sranda, ale jestli chce pražský magistrát šetřit labutě a zároveň nabídnout lidem solidní podívanou, tak si holt bude muset připlatit. Akorát si tedy bude muset zjistit, jestli to s těmi drony umí i Tchaj-wan, protože Peking nám je teď asi nepůjčí.

Ale zpátky do Edinburghu. My jsme na novoročním festivalu vydrželi skotačit (originální termín mojí ženy - sloveso pro absolvování oslav ve Skotsku) až do brzkých ranních hodin. Druhý den jsme přesto museli vstávat, protože nás čekala dopolední bojovka. Což je další báječný námět pro Prahu, který bych od Skotů okamžitě zkopíroval.

"Bojovka" se konala asi na patnácti místech po městě. A město ji také pořádalo. Primárně byla tedy určená asi hlavně pro školní děti, ale pro nás turisty byla neméně zábavná. Dostali jsme malé notýsky, do kterých jsme sbírali razítka. Podle mapky jsme chodili od místa k místu - na každém z nich se konalo něco jiného. Někde se hrálo loutkové divadlo. Někde se zpívalo. Někde se tancovalo. Občas vám stačilo se jenom dívat, ale na řadě míst se vyžadovalo aktivní zapojení (a už zase jsme museli zpívat Auld Lang Syne). Někde jste museli něco kreslit, vymodelovat, anebo třeba něco najít. Po absolvování požadovaného úkolu vám na každé zastávce dali razítko. Takové novoroční sbírání bobříků.

Zní to trochu infantilně, ale byla to fakt sranda. A navíc jsme se zase dostali na spoustu míst, kam by se normální turista dostával jen těžko (třeba do škol, refektářů klášterů apod.). Jo a celé to bylo samozřejmě zadarmo. Kdo nasbíral všechna razítka, mohl se odpoledne dostavit do velké haly skotského Národního muzea (která je sama o sobě překrásná), kde jste odevzdali notýsek do slosování a mohli jste vyhrát hodnotné ceny. Například skútr. My jsme bohužel nic nevyhráli. Nebo spíš naštěstí, protože představa, že si nechám uletět letadlo a jedu na Vespě na začátku ledna přes půl Evropy až do Prahy mě trochu děsila.

Vídeň aneb novoroční valčík

Vídeň je krásná po celý rok, ale je zjevné, že ve střední Evropě zkrátka Silvestry prostě neumíme. Rozhodně ne tak jako Keltové. Shrnul bych to tak, že se ve Vídni nic moc zajímavého nekonalo - v negativním i v pozitivním smyslu. Vídeň nepořádala žádný báječný novoroční festival, ale zároveň se tu nekonala ani žádná destrukční apokalypsa jako v Praze. Prostě taková nudná novoroční pohoda.

Jediný, ale zato celkem solidní highlight vídeňského Silvestra, byla samotná půlnoc na Stephansplatz. Sem se městu podařilo, navzdory mrazu, nahnat celý soubor Vídeňských filharmoniků na otevřené pódium, aby přesně o půlnoci mohli zahrát Na krásném modrém Dunaji a celé náměstí se mohlo roztančit v rytmu valčíku.

Tedy, to byla asi původní idea, že se celé náměstí roztančí. V reálu tu byl namačkaný takový dav, že několik sebevrahů, kteří se skutečně pokusili o tanec, bylo rychle zpacifikováno, protože to celé opět hrozilo masovým ušlapáním. Takže jsme si prostě jenom poslechli Strausse a pak jsme se rychle evakuovali do bezpečnějších míst, protože to vlastně celé bylo spíš stresující. Jinými slovy - nápad výborný, provedení horší.

Je hodně věcí, pro které by si Praha mohla jet do Vídně pro inspiraci, ale novoroční oslavy to asi nebudou. Hrát o půlnoci na Staromáku Škodu lásky a nutit lidi k prostorově náročné polce by mohlo skončit ještě větším počtem zraněných a mrtvých, než má tradiční pražský chlastací Silvestr. Takže to bych nejspíš ani nedoporučoval.

Florencie aneb novoroční diskotéka

Florencie je překrásné a nezpochybnitelně kulturní město. Stejně jako Praha. Bohužel, Italové jsou podle všeho podobní pitomci jako Pražáci, takže Silvestr slaví rovněž dost anarchicky zvráceným způsobem. V centru je také dost petard a opilých turistů a v zásadě není moc o co stát. Celkový dojem trochu zlepšilo jedno hudební pódium, na kterém vystupoval početný afroamerický kostelní sbor. A černošské mše jsou vždycky zábavné.

Vůbec nejzábavnější ale byla venkovní diskotéka, kterou jsme někdy ve dvě ráno náhodou objevili na okraji centra. Byla tu malá ledová plocha s řadou bruslařů a z repráků do toho hrály italské popové šlágry z éry Michala Davida a Haničky Zagorové. To nás až nečekaně hodně bavilo, což je nejpíš tím, že já jsem "bello e impossibile"a Míša je pro změnu "così piccola e fragile ma in fondo è molto più forte di me". Dokonce nám kvůli tomu ujel noční autobus do hotelu a museli jsme jít 8 km pěšky.

Takže, abych to shrnul: pokud někdo znáte pana primátora Hřiba (anebo toho, kdo ho na podzim vystřídá), pošlete mu tento článek, anebo ho pošlete na příští studijní výlet na Nový rok do Dublinu nebo do Edinburghu. Abychom už příště nemuseli před silvestrovskou oslavou z Prahy utíkat!