První Angličané v Americe aneb skutečný příběh Pocahontas

Toto je textová ukázka jednoho dílu z podcastu Dějiny z balkonu. 

Celé epizody ve zvukové i textové podobě najdete na: www.forendors.cz/nihilista

Dobrý den, přátelé, vítejte u čtvrtého amerického dílu podcastu Dějiny z balkonu. Tentokrát už se konečně podíváme do Ameriky, jakože skutečně na území dnešních kontinentálních Spojených států. V předchozích dílech jsme se totiž primárně zaměřovali na události, které té anglické kolonizaci předcházely, nicméně dneska už se zaměříme na tu kolonizaci samotnou. Takže už se nebudeme bavit o žádných vikinzích a Španělech a podobně, ale podíváme se skutečně na lidi, kteří položili základ toho, čemu dneska říkáme Spojené státy americké.

A tihle lidi v podstatě všichni pocházeli z jednoho konkrétního místa v Evropě, z britských ostrovů a v USA pro ně dneska existuje takové pěkné označení WASP. Wasp je teda anglicky vosa, ale taky je to zkratka pro White Anglo-Saxon Protestant. Protože dnešní Spojené státy jsou samozřejmě etnicky i nábožensky nesmírně rozmanitou zemí, nicméně na tom úplném počátku to tak nebylo. Spojené státy americké byly původně projekt bílých anglosaských protestantů, a zkrátka vznikly tak, že se spojily dohromady (do té doby relativně nezávislé a izolované) anglické kolonie na východním pobřeží. Které se vzbouřily proti své staré mateřské zemi, proti Anglii a jejímu králi, a vyhlásily nezávislost.

Nicméně aby mohly nějaké anglické kolonie na východním pobřeží vyhlašovat nějakou nezávislost, tak tam samozřejmě musí nejprve nějaké vzniknout. Takže dneska se právě podíváme na ten fascinující proces počátků anglické kolonizace amerického území.

Ta samotná zkratka WASP už se dneska obvykle používá spíš v pejorativním smyslu, jako označení té tradiční privilegované společenské vrstvy, která po staletí ovládala politický, ekonomický a kulturní život v USA. A ovládá ho do značné míry dodnes, a to přesto, že Spojené státy jsou už dnes rasově, etnicky i nábožensky mnohem pestřejší a bílí protestanti anglosaského původu už dneska tvoří jen zhruba čtvrtinu americké populace.

Zkrátka na úplném počátku bílí anglosaští protestanti Spojeným státům zcela dominovali početně i politicky. Což platí, i když započítáme i ty zcela marginalizované a z americké společnosti de facto vyčleněné skupiny, jako byly zbytky původních obyvatel a černošští otroci na americkém Jihu. Každopádně postupem času se složení americké společnosti pochopitelně mění. V 19. a v první polovině 20. století probíhají masivní imigrační vlny, které jsou sice zatím převážně evropské a bělošské, ale tihle lidé už často nepřicházejí z protestantské Británie, ale třeba z katolického Irska, z Itálie, ale taky ze střední Evropy – z Německa, z Polska, nebo i od nás.

Já jsem třeba shodou okolností byl před pár dny s kamarády v Lokálu Hamburk v Karlíně, což jsem si teď zpětně uvědomil, že se mi tematicky vlastně do tohohle dílu celkem hodí. Protože tahle ikonická pražská hospoda existuje od roku 1828, takže bude brzy slavit dvě stě let. Tehdy tedy ještě samozřejmě nepatřila pod tu moderní franšízu Lokál, ale jmenovala se prostě zájezdní hostinec U města Hamburku. A teď si asi říkáte, proč o tom proboha mluvím v díle o dějinách USA.

On totiž přímo za domem, ve kterém je ta hospoda, byl kdysi karlínský přístav. Dneska už tam není, dneska je tam čtyřproudá silnice, protože to říční rameno Vltavy, kde se ten přístav nacházel, už je dneska zasypané, takže Rohanský ostrov už dávno není ostrov. Nicméně kdysi tu byl největší pražský přístav, odkud vyplouvaly lodě po Vltavě a Labi až do Hamburku. Proto se ta hospoda dodnes takhle jmenuje. Přičemž v 19. století naprostá většina cestujících, kteří na tyhle lodě nastupovali, v tom Hamburku nekončila, ale pokračovali odtud přes oceán do Ameriky.

A nebylo to vůbec málo lidí. Odhaduje se, že během té největší vlny do začátku první světové války odešlo do Ameriky z českých zemí nějakých 400 tisíc, možná až půl milionu lidí. Nejčastěji mířili na Středozápad, do států jako je Nebraska, Wisconsin nebo Texas, kde se dala sehnat levná půda. Případně ti, kteří nebyli z vesnice a farmaření je nelákalo, končili obvykle v továrnách v Chicagu, kde vznikla velká česká komunita, takže počátkem 20. století bylo Chicago po Praze druhým největším českým městem. Žilo v něm víc Čechů než třeba v Brně, Ostravě nebo v Plzni. No a spousta lidí odjíždělo z Čech do Hamburku a dál do Ameriky právě přes Prahu a karlínský říční přístav. Takže si v téhle hospodě, jakože doslova v téhle konkrétní 200 let staré hospodě, mnoho z nich dávalo poslední pivo na českém území, loučili se tu se svými blízkými a bylo tady k vidění hodně pláče a objímání. A pak tihle lidé 50 metrů za tou hospodou nastoupili na loď a už se nikdy nevrátili.

Zájezdní hostinec U města Hamburku v Karlíně

Zdroj: Wikipedie

Odhaduje se, že dneska má český původ nějakých 1,5 milionu Američanů. Z nichž většina už o tom svém českém původu nejspíš ani neví, anebo pro ně není moc důležitý, protože jsou to vesměs potomci lidí, kteří sem emigrovali už před 1. světovou válkou, takže mnoho generací nazpět. Byť tam samozřejmě byla ještě druhá vlna emigrací za komunistického režimu, která tu českou komunitu posílila o dalších několik desítek tisíc lidí.

Takže zkrátka vlivem příchodu všech těch dalších imigrantských skupin (hlavně teda Irů a Italů, kteří byli dlouho nejpočetnější z těch nově příchozích) začal už na přelomu 19. a 20. století podíl těch původních anglosaských protestantů na celkové populaci USA rychle klesat a někdy koncem 50. let přestali tvořit v Americe většinu. A klesá to samozřejmě dál, dneska už ani tak ne kvůli Irům a Italům, ale tu hlavní imigrační vlnu dnes tvoří samozřejmě Hispánci z Latinské Ameriky. Což jsou lidé, proti kterým Trump staví tu svoji slavnou zeď.

Další demografický zlom přišel v roce 2014, kdy podle PPRI poprvé spadl v USA pod 50 % počet všech bílých křesťanů (protestantů i katolíků). Přičemž teda v těch amerických výzkumech se jako "bílí křesťané" označují výhradně nehispánští běloši evropského původu (protože Hispánci jsou taky obvykle křesťané).

No prostě podíl těch původních WASPs v americké populaci dál klesá a s ním bude nejspíš klesat i jejich dosavadní politická, ekonomická a kulturní dominance. Jednu z velkých třecích ploch v současné americké společnosti přitom tvoří právě fakt, že ta jejich dominance klesá mnohem pomaleji, než by odpovídalo demografickému vývoji. Že si zkrátka tyhle staré elity to svoje privilegované postavení stále drží, ačkoliv se nich stává stále menší a menší menšina.

Takže tu máme jeden proud, který chce trochu spravedlivější rozdělení politické a ekonomické moci ve Spojených státech, tak aby to lépe odpovídalo aktuálnímu složení americké populace. A proti tomu zase logicky stojí konzervativní protiproud, který se tomu brání. Část těch bílých anglosaských protestantů má totiž pocit, že oni mají na určité privilegované postavení nárok, protože oni jsou ti první a původní Američané. Což samozřejmě trochu ignoruje, že první a původní Američané byli pochopitelně Indiáni, nicméně když teda vynecháme Indiány, tak je skutečně pravda, že první americké kolonie skutečně zakládali tihle bílí anglosaští protestanti a že Spojené státy americké byly ve svých počátcích vlastně kompletně jejich projekt. Protože všechny ty ostatní imigrantské skupiny, ať už evropské nebo latinskoamerické, které ten jejich dominantní podíl postupně rozředí na tu současnou čtvrtinu, přicházejí až o dost později.

No a my se právě v dnešním díle (a zřejmě i v několika dalších epizodách), podíváme na tuhle zakladatelskou a pionýrskou dobu prvních anglických kolonií, na kterou se tihle konzervativci často odkazují. Ona je totiž zároveň pravda, že příslušníci některých z těch nejbohatších a nejvlivnějších rodin v současné Americe, odvozují svůj původ od těch vůbec prvních kolonistů. A tyhle rody jsou bohaté a vlivné mimo jiné proto, že prostě přišly jako první, takže měly nejvíc času a prostoru si to bohatství v tomhle nově objeveném světě nashromáždit. Někdy se v jejich případě dokonce mluví o americké šlechtě. Protože jestli něco v USA nejvíc připomíná klasickou evropskou šlechtu, tak jsou to právě tyhle nejstarší rody s ranně osadnickými kořeny.

Tak třeba superbohatý klan Bushů, který vyprodukoval už dva americké prezidenty (George Bushe staršího a George W. Bushe), tak tihle lidé jsou přímými potomky Johna Howlanda, jednoho z pasažérů lodi Mayflower, který připlul do Nového světa v roce 1620. Čili v roce bitvy na Bílé hoře. To byl člověk, který se osobně účastnil vůbec prvního Dne díkůvzdání, jaký se v Americe vůbec konal. Nebo třeba rodina Rooseveltových, která má taky na kontě dva americké prezidenty (Theodora Roosevelta a Franklina Delano Roosevelta), přichází do Ameriky v roce 1650. To tedy zrovna nebyli Angličané, ale Holanďané, protože jejich předkové doslova zakládali Nový Amsterdam čili dnešní New York. A zrovna na Franklinovi Delano Rooseveltovi bych mohl krásně ukázat, že tahle stará americké šlechta doslova vždy fungovala jako šlechta, protože oni se i ženili téměř výhradně mezi sebou. Takže Franklin Roosevelt má své prostřední jméno po matce, která pocházela z podobně starého rodu Delano, který byl také přímým potomkem kolonistů na lodi Mayflower.

A takhle bych mohl samozřejmě pokračovat – možná byste byli překvapení, kolik amerických prezidentů a nejbohatších podnikatelů pochází z těchto doslova prvních a nejstarších rodin. Třeba prezident Jimmy Carter je přímým potomkem Thomase Cartera staršího, který se usadil ve Virginii v roce 1635.

Jinak jestli vám při slově americká šlechta jako první naskočí rod Kennedyů, tak to je paradoxně případ pravého opaku. Protože Kennedyové jsou naprostá výjimka, oni právě vůbec nejsou WASPs, nejsou to tihle nejstarší anglosaští protestanti z prvních kolonií. Kennedyové jsou katoličtí Irové. Patrick Kennedy uprchl z Irska před hladomorem až v roce 1848, takže přišel do Ameriky o víc než 200 let později než třeba Bushové nebo Rooseveltové. Takže Kennedyové naopak přišli do Ameriky pozdě, a ještě navíc jako extrémně chudá rodina, která doslova utíkala před hladem. A jako irští katolíci čelili v Americe obrovské diskriminaci, takže je vlastně tak trochu zázrak, jaké postavení si během pár generací vybudují.

Nicméně o klanu Kennedyů se dneska bavit nebudeme, dneska se podíváme na ty doslova vůbec první anglické osadníky v Americe. Což jsou lidé, z nichž se tedy později sice stane americká šlechta, ale v těch úplných počátcích si jako šlechtici určitě nepřipadali. Naopak si často prošli naprostým peklem. Protože už jsme si říkali, že odejít v těch úplných počátcích kolonizace do Nového světa rozhodně nebyl žádný med. Byl to extrémně nebezpečný a riskantní podnik a obrovské množství lidí to stálo život. A i ti, kteří to přežili, často zažili strašlivé strádání a utrpení.

Protože prostě přicházíte s velmi omezenými prostředky do úplně neznámé země, kde začíná doslova od nuly. S výjimkou ne vždy úplně přátelských původních obyvatel tu na vás nikdo a nic nečeká, nemáte tu žádné zázemí, žádnou podporu, všechno si musíte úplně od píky vybudovat sami.

Takže to bohatství rodů jako jsou Bushové nebo Rooseveltové je ve skutečnosti poměrně tvrdě vydřené, protože dneska možná stojí v New Yorku mrakodrapy, ale v době, o které se budeme bavit dneska, stálo v tom "městě" jen několik maličkých dřevěných srubů, z nichž jeden si pan Roosevelt musel postavit vlastníma rukama. No, a právě do téhle drsné a dobrodružné doby úplných začátků se v dnešním díle společně podíváme. 

První kolonie na ostrově Roanoke

No a když se máme bavit o anglických koloniích v Americe, tak samozřejmě nemůžeme začít ničím jiným než tou úplně první. A sice kolonií na ostrově Roanoke v dnešní Severní Karolíně, která byla založená už roku 1584, takže dokonce ještě pár let před porážkou španělské Armady, o které jsme se bavili minule.

Tahle kolonie je strašlivě známá v americké populární kultuře, natočila se o ní spousta filmů a seriálů a psalo o ní hodně spisovatelů. A to ani ne tak proto, že by byla první, ale kvůli obrovské "záhadě", která se s ní pojí. Ta kolonie totiž byla neúspěšná a velmi záhy po svém založení zaniká. A to tak, že ti kolonisté prostě všichni do jednoho zmizí a už je nikdy nikdo neuvidí. A Američané se už víc než 400 let baví tím, že spekulují, co se s těmi lidmi stalo. Milovníci záhad a mystérií vytvářejí stále šílenější a šílenější teorie, které zprvu většinou zahrnovali Indiány, ale teď už jsme se dopracovali až k mimozemšťanům a různým příšerám. O téhle kolonii psal Stephen King, měla svůj díl v seriálech Akta X a Krajní meze, dokonce celá jedna série American Horror Story má podtitul Roanoke. Prostě se z příběhu téhle kolonie stal popkulturní fenomén a my se teď podíváme na to, jak s tou kolonií vlastně doopravdy bylo. A uvidíte, že celá ta "záhada" je nejspíš podstatně méně záhadná, než se z toho dnes dělá.

Za vznikem této první osady stál sir Walter Raleigh, což byl anglický šlechtic a jeden z oblíbenců královny Alžběty I. Raleigh je naprosto fascinující postava sama o sobě, která by klidně vydala na celý jeden díl, protože jeho život je v podstatě jeden velký dobrodružný román. On byl původně nižší šlechtic z nepříliš bohaté rodiny z Devonu a traduje se, že si královnu získal tím, že když se Alžběta někde procházela a měla v cestě louži, tak Raleigh hbitě hodil do bláta svůj plášť, aby královna mohla projít suchou nohou. Což je taková ikonická historka, která se dodnes používá jako etalon gentlemanství.

Každopádně královna si ho pak velmi oblíbila, protože byl údajně velmi výřečný a charismatický, takže se stal jedním z jejích nejoblíbenějších dvořanů. A královna ho zahrnula různými tituly a funkcemi, takže se z něj stal velmi bohatý a důležitý člověk, jeden z nejvlivnějších šlechticů alžbětinské doby. Nicméně když Alžběta zemřela, tak nový král Jakub I. ho naopak vůbec rád neměl, takže sir Raleigh strávil 13 let ve vězení v Toweru. Pak byl propuštěn, aby se zúčastnil neúspěšné expedice, která měla hledat bájné Eldorádo u řeky Orinoco ve Venezuele, a nakonec bude v roce 1618 v Londýně popraven stětím. Přičemž v Anglii jsou dodnes známá a populární jeho poslední slova, kdy kat při popravě zaváhal a Raleigh na něj zakřičel: "Tni, chlape, tni! Nezdržuj!". A stejně tak je známá historka, že Raleighova manželka Bess svého muže tak milovala, že po té popravě nosila dalších 29 let jeho balzamovanou hlavu pořád u sebe v sametovém sáčku.

Sir Walter Raleigh (zdroj: Wikipedie)

No prostě o siru Walteru Raleighovi bychom se mohli bavit dlouho, ale my se budeme soustředit jen na jednu konkrétní etapu jeho života, kdy se stále ještě hřeje na výsluní jako bohatý a vlivný oblíbenec královny Viktorie. V téhle době totiž Anglie stále vede tu svoji tajnou válku proti Španělsku, kdy státem sponzorovaný pirát Francis Drake plení španělské kolonie v Novém světě. A tehdy sir Walter Raleigh, jakožto vlivný anglický politik, dostane nápad vytvořit v Americe pro tyhle korzáry předsunutou základnu. Nějaký bezpečný přístav, odkud by právě lidé jako Drake mohli krásně přepadávat ty zlatem přeplněné španělské galeony v Karibiku. A taky doufal, že by se u takové korzárské základny dala v Americe založil protestantská kolonie, ze které by pak do Londýna (a ideálně i přímo jemu) plynuly příjmy z obchodu s americkými komoditami (s kožešinami, se dřevem, s tabákem atd.).

A královně Alžbětě se tenhle nápad líbil, takže mu vydala královský patent, aby celý tenhle podnik zorganizoval a taky z velké části zafinancoval. Sir Raleigh si najme dva zkušené kapitány, jejichž jmény vás nebudu zatěžovat, kteří na dvou menších lodích vyplují roku 1584 (čili 4 roky před porážkou španělské Armady) na průzkumnou výpravu k americkým břehům. A cílem té výpravy bylo najít a vytipovat vhodné místo pro tu korzárskou základnu a případnou kolonii.

A ta výprava bude velice úspěšná. Lodě doplují k pobřeží dnešní Severní Karolíny… mimochodem, hlavní město dnešního amerického státu Severní Karolína se jmenuje Raleigh a je pojmenované právě po siru Walteru Raleighovi, organizátorovi a mecenáši té výpravy. To město je sice výrazně mladší, bude založené dlouho po Raleighově smrti, ale nese jeho jméno, protože to byl vlastně objevitel Severní Karolíny. No a tahle průzkumná výprava popluje podél karolínského pobřeží a bude hledat vhodné kotviště, až po několika dnech narazí na maličký ostrov Roanoke. Ten ostrov je sice malý, má nějakých 15 km na délku a jenom nějaké 3 km na šířku, nicméně ti průzkumníci z něj byli úplně nadšení.

Pobřeží Severní Karolíny je totiž hrozně zajímavé, protože se tam nachází souostroví, kterému se říká Outer Banks. A pokud ho neznáte, tak se podívejte na mapu, protože to vás, myslím, na první pohled zaujme. Outer Banks jsou totiž bariérové ostrovy, což je takový přírodní fenomén, kdy máte sice uzoučký, ale strááááášlivě dlouhý ostrov, který běží paralelně s pobřežím a v podstatě vytváří takový vlnolam, který to pobřeží chrání. A když říkám dlouhý, tak myslím opravdu dlouhý – ten bariérový ostrov podél pobřeží Severní Karolíny má délku 320 km. A přitom je na některých místech doslova jen pár set metrů široký. On to tedy vlastně není jeden ostrov, protože jsou tam nějaké průlivy, takže je to spíš řetězec ostrovů. A ještě spíš by se to dalo označit za takovou 320 km dlouhou písečnou dunu v moři, kousek od pobřeží. Bariérové ostrovy nejsou nic specificky amerického, v Evropě je máme taky – třeba Fríské ostrovy u nizozemského a německého pobřeží. A vlastně i třeba Kurská kosa je vlastně hodně podobný fenomén.

Jinak teda úplně mimochodem dvě zajímavosti k těm bariérovým ostrovům Outer Banks v Severní Karolíně. Kousek od oné nejstarší anglické kolonie Roanoke, doslova jen pár kilometrů o ní, ale na jiném ostrově, najdete památník bratří Wrightů. Protože právě tady se v roce 1903 uskutečnil vůbec první řízený motorový let strojem těžším než vzduch. Historicky první letadlo na téhle planetě vzletělo právě tady. A nebyla to náhoda, že to bylo tady, protože bratři Wrightové potřebovali místo, kde byl stabilní vítr z jednoho směru, kde nejsou žádné stromy ani jiné překážky, do kterých by to s tím primitivním, v podstatě neřiditelným létajícím strojem mohli napálit a kde se přistává do měkkého. A jelikož tyhle bariérové ostrovy jsou v podstatě velké duny v moři, tak přesně tohle všechno splňují, a proto se tady psala historie letectví. Takže až tam někdy pojedete, tak můžete navštívit jak tu zmizelou kolonii, tak památník bratří Wrightů během jednoho výletu, protože je to 15 minut autem od sebe.

A ještě jedna zajímavost k Outer Banks. Žije tady jedna z posledních populací čistokrevných mustangů na světě. Na těch písečných bariérových ostrovech totiž kdysi, v 16. století (čili zhruba v té době, kdy se tam zakládá ta kolonie), ztroskotala nějaká španělská loď, která vezla do Ameriky koně. Protože jsme si říkali, že před příchodem Evropanů na americkém kontinentu žádní koně nebyli. A někteří z těch koní to ztroskotání přežili a jejich potomci tam žijí dodnes! A jelikož se jim nikdy nepodařilo se dostat na pevninu, tak se nikdy nesmísili s žádnými jinými koňmi, takže to je naprosto unikátní populace čistokrevných španělských koloniálních koní. Zřejmě poslední na světě. Takže další důvod, proč se jet na ostrovy Outer Banks v Severní Karolíně podívat.

Nicméně pro nás bude ten hlavní důvod kolonie ostrova Roanoke, takže zpátky k ní. Ostrůvek Roanoke totiž není přímo jedním z těch bariérových ostrovů, on leží vlastně v té laguně mezi bariérovými ostrovy a pevninou. Což těm anglickým průzkumníkům přišlo naprosto skvělé, protože díky tomu je ten ostrov chráněný před bouřemi a dalšími rozmary Atlantského oceánu, jelikož je až za tím písečným vlnolamem. Takže je to bezpečné a klidné kotviště. Což tehdy bylo strašně důležité, protože kdyby přišla bouře a zničila vám lodě, tak v 16. století, kdy bylo pořád Evropanů v Severní Americe pět a půl, byste byli úplně nahraní. Ztratili byste zkrátka možnost se ještě někdy vrátit domů, takže při hledání místa pro novou kolonii bylo bezpečné kotviště zásadní podmínka.

Navíc, jelikož byl ten ostrov Roanoke až za tou dlouhou písečnou kosou, tak z oceánu nebyl vidět, takže byla určitá šance, že tu začínající kolonii hned neobjeví Španělé a nezničí ji. Což stále ještě nebyly všechny výhody tohohle ostrůvku. Ti Raleighovi průzkumníci zjistili, že je na tom ostrově úrodná půda, a hlavně tu narazili na Indiány, kteří byli velice přátelští. V téhle oblasti žili algonkinští Indiáni, kteří pro Angličany připravili velkou uvítací hostinu se zvěřinou, rybami, ovocem a kukuřicí. Zkrátka se chovali extrémně pohostinně, a ještě navíc měli zájem o obchod, hlavně o kovové předměty, které neznali. Členové průzkumné výpravy jim prodali nějaké nože, sekery a plechové nádobí a dostali za to jelení kůže, které měli v Anglii obrovskou cenu. Takže to byl vlastně skutečně oboustranně velmi výhodný obchod, protože pro ty Indiány měly zase obrovskou cenu jakékoliv kovové výrobky. 

Bariérové ostrovy Outer Banks v Severní Karolíně (zdroj: Mapy.cz)

Průzkumníci se vrátili do Anglie naprosto nadšení a Raleighovi řekli, že našli to nejlepší místo na založení kolonie, jaké kdy kdo viděl. Je tam bezpečný přístav, je tam úrodná půda, jsou tam přátelští a pohostinní domorodci, prostě všechno super. A ještě navíc s sebou přivezli do Anglie dva Indiány, kteří se jmenovali Manteo a Wanchese. Přičemž to teda nebyl žádný únos, tihle dva Algonkinové nastoupili na anglickou loď dobrovolně jako vyslanci svého kmene. Prostě souhlasili s tím, že se nechají odvést do Evropy.

A v Londýně se samozřejmě stali okamžitě absolutní senzací, protože to byli vůbec první Indiáni, kteří se kdy dostali na Britské ostrovy. Sir Walter Raleigh je ubytoval ve svém luxusním sídle Durham House, oblékal je do drahých šatů a bral je s sebou na královských dvůr. Takže je samozřejmě ukázal i královně Alžbětě, která z nich byla unešená.

Jinak Raleigh Alžbětu nepotěšil jen tím, že jí ukázal Indiány, ale taky tím, že navrhl celé tohle nově objevené území pojmenovat po ní. Takže mu dal jméno Virginie, na počest panenské královny (virgin je anglicky panna). Proto se taky dodnes jeden ze států USA jmenuje Virginie. Nicméně v těch úplných počátcích se to slovo Virginie používalo pro celé anglické východní pobřeží Severní Ameriky. A teprve později, jak byly zakládány další a další kolonie, začal být ten pojem být příliš obecný a dneska to teda označuje už jen tenhle jeden stát.

Následně Raleigh pověřil jednoho z anglických učenců, brilantního matematika Thomase Harriota, aby s těmi dvěma muži pracoval. Harriot se začal učit jejich jazyk a pro změnu učil Mantea anglicky (protože ten druhý o to nejevil zájem). A Thomas Harriot se skutečně naučil obstojně algonkinsky, a dokonce vytvořil systém zápisu tohohle indiánského jazyka do latinky.

Každopádně sir Walter Raleigh to nedělal ani tak proto, aby nějak obohatil vědeckou lingvistiku. On chtěl s těmi Indiány lépe komunikovat primárně kvůli, aby mu co nejlíp popsali tu oblast, ve které žili, aby pak mohl lépe plánovat následnou kolonizační expedici. Jelikož ta průzkumná výprava byla takhle úspěšná, a to vlastně i finančně, protože se ukázalo, že se s těmi místními kmeny dá výhodně obchodovat, tak Raleigh vzápětí získal spoustu dalších londýnských investorů, kteří nabídli, že se budou podílet na financování další, tentokrát už mnohem větší výpravy. Která už měla vyústit ve stálou anglickou přítomnost na ostrově Roanoke.

A když se ta nová výprava zhruba po roce dala dohromady, tak Manteo a Wanchese se s ní zase vrátili zpátky domů. Jinak je zajímavé, že každý z těch dvou Indiánů byl úplně jiný a úplně jinak se stavěl ke svým anglickým hostitelům. On tedy každý byl i z jiné indiánské komunity, takže každý z nich zastupoval trochu jiné Indiány. I když teda byli oba Algonkinové, ale to je dost široký pojem, protože algonkinskými jazyky mluvily doslova stovky různých kmenů, od Kanady a oblast Velkých jezer až po to Atlantické pobřeží.

Manteo si doslova zamiluje anglickou kulturu a technologie, naučí se anglicky a stane se z něj ukázkový anglofil. Dokonce se později nechá v Americe pokřtít, čímž se stane prvním domorodým členem té relativně nedávno založené anglikánské církve. V každém případě už navždy zůstane loajálním spojencem Angličanů, bude s těmi kolonisty v kontaktu i po návratu a bude jim pomáhat překonávat zimy, shánět jídlo a vyjednávat s ostatními Indiány. Dokonce se za své zásluhy stane vůbec prvním domorodcem, kterému bude udělen oficiální šlechtický titul. Bude pasován na rytíře a stane se z něj Lord z Roanoke a Dasamongueponke.

Naopak ten druhý, Wanchese, bude zjevně litovat, že na tu loď nastoupil. Angličanům od počátku nevěřil, odmítl se učit anglicky a pobyt v Londýně evidentně vnímal spíš jako vězení. A po návratu se okamžitě vrátil ke svému kmeni a začal ho mobilizovat proti Angličanům. V zásadě předal svým lidem zprávu, že Angláni jsou zlí a chtějí jejich zemi ovládnout a z Wancheseho se pak stane nesmiřitelný nepřítel Angličanů a vůdce protikoloniálního odporu. Dokonce bude stát v čele aliance kmenů, která tu kolonii vojensky napadne.

Takže prostě Manteo a Wanchese jsou takovými symboly dvojího možného přístupu Indiánů k evropským kolonizátorům. Těžko říct, který ten přístup byl lepší, protože ať už Indiáni zvolili přátelství nebo nepřátelství, tak vesměs dopadnou blbě tak jako tak. Vtipné je, že dneska jsou na tom ostrově Roanoke jenom dvě moderní vesnice, přičemž ta větší se jmenuje Manteo a ta druhá nese název Wanchese. A symbolicky leží každá na opačném konci ostrova. Žádné jiné osídlení tam není, takže jestli chcete na ostrově Roanoke bydlet, tak si budete muset vybrat mezi Manteem a Wanchesem. Asi podle toho, který vám byl podle toho vyprávění sympatičtější. Jestli jste spíš fanoušky indiánského odporu, anebo indiánské kolaborace. Nebo teda spíš spolupráce bych měl říct, kolaborace zní tak ošklivě. Ale taky se to tak dalo z určitého pohledu vnímat. 

Záhadné zmizení

Každopádně v roce 1585, čili tři roky před porážkou španělské Armady, vyplouvá z Anglie nová, tentokrát už mnohem větší výprava, která má za úkol zřídit na ostrově Roanoke anglickou pevnost a korzárskou základnu proti Španělům. Na ostrově je vysazeno asi 100 mužů, výhradně vojáků. Takže zatím ještě nemůžeme mluvit o plnohodnotné kolonii, zatím je to stále ještě vojenský projekt. Projekt, který nedopadne moc dobře. Oni tam sice nějakou základnu postaví, nicméně brzy jim začne docházet jídlo a ti vojáci nebudou schopní si ho vlastními silami vypěstovat. Takže začnou dělat to, co byste asi od vojáků v podobné situaci čekali, začnou si jídlo násilím vynucovat od těch místních přátelských Indiánů.

Což samozřejmě výrazně zhorší vzájemné vztahy a dojde k prvním násilným střetům. A hlavně to dá zapravdu Wanchesemu, který po svém návratu začal šířit systematickou protianglickou propagandu. A zpočátku ho nikdo moc neposlouchal, ale když se teď začali Evropané chovat takhle agresivně, tak to nakonec povede k tomu, že se vytvoří jakási kmenová aliance, která na Evropany zaútočí a pokusí se je z ostrova vyhnat. A v čele téhle aliance bude stát právě Wanchese.

Angličané se o tom plánovaném útoků dozví a udělají preventivní protiúder, během kterého zabijí mj. i toho indiánského náčelníka, který předtím hostil tu průzkumnou výpravu. A pak přijde pozoruhodná a docela smolná časová souslednost, kdy krátce poté dorazí k ostrovu Roanoke náš starý známý Francis Drake a ti vyhladovělí a zoufalí vojáci mu řeknou, že už tam nechtějí zůstat. Takže je Drake všechny naloží na lodě a evakuuje zpět do Anglie.

Nicméně o pouhé dva další týdny později tam konečně z Anglie dorazí zásobovací lodě, které tam poslal mecenáš celého podniku sir Walter Raleigh. Takže oni se s Drakem a s těmi vojáky, kterým pět minut po dvanácté nakonec přivezli jídlo, těsně minou a najdou tu nově postavenou pevnost úplně prázdnou. Takže zásobovací lodě vlastně nebudou mít koho zásobovat a zase odplují. Nicméně jelikož nechtějí nechat pevnost opuštěnou a jelikož vědí, že Raleigh už v té době v Londýně připravuje k vyplutí další vlnu osadníků, tak velitelé zásobovacích lodí vysadí na ostrově 15 mužů, aby drželi pevnost do příjezdu dalších kolonistů. Aby jí prostě Indiáni nezničili a nemusela se stavět znova.

No a těchto 15 nebožáků tedy na tom ostrově zůstane, zásobovací lodě odplují a samozřejmě těsně poté přijde ten připravovaný hlavní indiánský útok, vedený Wanchesem, který má mimo jiné pomstít smrt onoho pohostinného náčelníka. Každopádně tomu útoku teď už nečelí 100 profesionálních vojáků, ale jenom nějakých 15 týpků ze zásobovacích lodí, kteří k tomu celému přišli jako slepí k houslím. A Indiáni se jim vlastně budou mstít za něco, co ve skutečnosti spáchal někdo jiný, který mezitím zdrhnul zpátky do Anglie. Pevnost nepřekvapivě ihned padne a všech 15 Angličanů bude Wanchesem a jeho lidmi pobito. Respektive teda několik z nich bude pobito a ti ostatní údajně naskáčou do člunů (protože neměli žádné lodě, jenom čluny), odveslují na moře a už je nikdy nikdo neuvidí. A jelikož je spíše nepravděpodobné, že by se jim na těch člunech podařilo převeslovat Atlantský oceán, tak nejspíš všichni někde záhy zemřou.

Nicméně sir Walter Raleigh se tímhle fiaskem a neslavným návratem vojáků zpět do Anglie nenechá odradit a bude trvat na tom, že se mu tu anglickou kolonii přeci jen podaří založit. On si z toho předchozího fuck-upu vezme ponaučení, že vojáci jsou sice fajn na stavění pevností a boje s Indiány, ale evidentně vědí úplné prd o zemědělství. Takže prostě nejsou schopní v Novém světě bez vnějšího zásobování delší dobu přežít. Takže Raleigh dospěje k závěru, že aby mohl založit v Americe korzárskou základnu, tak tam musí nejdřív místo vojáků poslat rolníky. Prostě klasické kolonisty, kteří umí obdělávat půdu, a kteří vytvoří na tom místě nějaké hospodářské zázemí, tak aby ta kolonie (i s tou pevností) byla potravinově soběstačná a tím dlouhodobě udržitelná.

Takže v roce 1587, pouhý rok před vyplutím španělské Armady, přistává na ostrově Roanoke v Severní Karolíně další a zatím největší vlna kolonistů. Je jich 115 a už to nejsou jenom vojáci, ale taky zemědělci a řemeslníci a mají s sebou i 17 žen a 11 dětí. A pokud máte pocit, že není úplně dobrý nápad posílat 11 dětí na místo, ze kterého jen o pár měsíců dříve v panice uteklo 100 profesionálních vojáků, tak je váš pocit naprosto správný. Lidi by měli víc dát na svoje pocity. Nicméně sir Walter Raleigh to cítil jinak a ty ženy a děti tam opravdu poslal. Protože tentokrát už bylo zkrátka jeho cílem vytvořit na Roanoke trvalou evropskou osadu se stálými obyvateli.

Úvodní nadšení kolonistů vyprchá už několik minut po příjezdu, když zjistí, že pevnost je zničená a z těch 15 mužů, kteří ji měli hlídat, nezůstal nikdo naživu. Nicméně Angličané mají pro strach uděláno, takže je to neodradí a okamžitě se pustí do práce. Začnou stavět vesnici a opravovat pevnost, protože tak nějak tuší, že vztahy s Indiány nebudou růžové.

To se potvrdí už zhruba po pěti dnech, kdy je Indiány zavražděn jeden z osadníků, který se vydal necelé dva kilometry od pevnosti do laguny chytat kraby. V rákosí na něj totiž číhala skupina Wancheseho bojovníků, takže ho ostatní kolonisté později najdou s 16 šípy v těle, ubitého k smrti dřevěnými kyji. Zkrátka jasný vzkaz, že tu Angličané už nejsou vítáni.

Guvernér kolonie John White věděl, že situace osadníků je velmi prekérní, a tak se rozhodl požádat o pomoc loajálního Mantea. A Manteo vzal guvernéra do své domovské vesnice na ostrově Hatteras, kde mu místní domorodci potvrdili, že proti nim bojují Wanchesovi lidé a slíbili mu pomoc. Nicméně pak došlo k tragickému omylu, kdy Angličané při odvetném útoku napadli jednu indiánskou vesnici na pevnině, kde pozabíjeli několik domorodců. Aby se následně ukázalo, že ta vesnice sice patřila nepřátelům, ale byla krátce předtím opuštěna a ti Indiáni, které kolonisté zabili, byli z Manteova kmene a přišli tu opuštěnou vesnici prohledat. Angličané to samozřejmě nepoznali, prostě Indián jako Indián, a nevědomky tak zabili několik svých spojenců.

V tuhle chvíli bylo jasné, že té kolonii už nejspíš nikdo z domorodců nepomůže, naopak bylo téměř jisté, že bude brzy následovat další velký indiánský útok. Ani to zemědělství moc nezafungovalo a sklizeň byla velmi slabá. Protože americké podmínky se zkrátka velmi lišily od toho, co tihle lidé znali z Anglie. Severní Karolína se sice jmenuje Severní (protože leží na sever od Jižní Karolíny), ale jinak už je to jižanský stát, a to podnebí už tu začíná být subtropické. Na vlhké písečné půdě oblasti Outer Banks semena evropských plodin (kolonisté si přivezli pšenici, ječmen a hrách) většinou shnila. Oni vůbec ti první průzkumníci, kteří mluvili o mimořádně úrodné půdě, pěkně kecali. Anebo tomu spíš moc nerozuměli, protože na Roanoke se nic moc nepěstuje dodnes. Tyhle ostrovy jsou totiž v podstatě písečné duny.

A další problém byl, že osadníci přijeli později, než předpokládali, takže zaseli pozdě a zima přišla dřív, než jim to stihlo pořádně vyrůst. Kolonie byla zkrátka v extrémně křehké pozici, a to jak kvůli Indiánům, tak kvůli zásobám a hrozilo, že vůbec nepřežije nadcházející zimu. Takže osadníci doslova donutili guvernéra Johna Whitea, aby nastoupil na loď a odplul zpět do Evropy vyprosit si od mecenáše výpravy Raleighe pomoc.

Whiteovi se odjet moc nechtělo, a to mimo jiné i pro to, že 18. srpna 1587 porodila jeho dcera Eleanor holčičku, která dostala jméno Virginia Dare. Z čehož vyplývá, že Eleanor musela být v pokročilé fázi těhotenství už ve chvíli, kdy do Ameriky přijížděla. Já, když si vzpomenu, jak jsme se se ženou báli jezdit v posledních měsících před porodem i na delší cesty autem, aby to neublížilo miminku, tak tehdy se to zjevně tak nebralo a těhotenství nebylo překážkou ani pro to, abyste se vydali na dřevěné bárce přes rozbouřený oceán do míst, kde byl jenom hlad a nepřátelští Indiáni.

Každopádně tahle maličká holčička už bude navždy držet jedno důležité prvenství. Ona je totiž vůbec první anglické dítě, které se kdy narodilo v Novém světě. Takže se jí taky někdy říká "první Američanka". Protože vy víte, že Spojené státy dodnes praktikují tzv. birthright citizenship, podle kterého se americkým občanem stává každý, kdo se narodí na území Spojených států. No a maličká Virginia Dare byla z tohohle pohledu vůbec Evropankou, která by z titulu místa svého narození měla na americké občanství nárok. A o několik dní později se jinému manželskému páru kolonistů narodí ještě kluk, takže tu teď máme první dvě anglické děti v Severní Americe.

Baptism of Virginia Dare; Ilustrace z roku 1876

Zdroj: Wikipedie

Nicméně guvernér White je tedy jen o pár dnů později donucen odplout zpátky do Anglie a nechává v Novém světě svoji vdanou dceru i s čerstvě narozenou vnučkou. S tím, že moc dobře ví, že hraje o čas, protože kolonisté nutně potřebují zásoby a ideálně i nějaké vojenské posily, jinak pravděpodobně dlouho nepřežijí. Takže White odplouvá do Evropy na jediné lodi, kterou měli ti kolonisté k dispozici, takže ostatním už teď nezbývá nic jiného než netrpělivě čekat na jeho návrat. Přičemž guvernér pochopitelně slíbí, že se vrátí co nejdřív. A my jsme samozřejmě napnutí, jestli White svůj slib dodrží a vrátí se s pomocí a zásobami včas. Ideálně dřív, než přijde zima, při které nejspíš všichni zemřou hlady.

Nedodrží! White připluje zpátky do Ameriky až za dlouhé tři roky! Nicméně nebude to úplně jeho vina, protože jste si asi všimli, že jsem tady odpočítával čas do vyplutí španělské Armady. A taky jsem říkal, že tahle poslední vlna kolonistů dorazí na Roanoke v roce 1587. A Armada vyplouvá v roce 1588. Takže White se vrací do Anglie přesně ve chvíli, kdy kulminuje válka se Španělskem a britským ostrovům akutně hrozí invaze. Za téhle situace vojenského ohrožení vlasti pochopitelně vůbec nikoho v Anglii nezajímá nějakých pár kolonistů někde na druhé straně Atlantiku, takže White nejenže nedostane od nikoho žádnou pomoc, ale dokonce mu stát zabaví i tu loď, na které přijel, protože všechny zaoceánské lodě jsou potřeba do války proti španělským katolíkům. Takže kvůli těmhle válečným událostem, jejichž průběh jsme si popisovali v minulém díle, bude White nakonec donucen zůstat v Anglii celé tři roky, než se mu podaří zorganizovat záchrannou a zásobovací expedici a vrátit se zpátky do Ameriky za svojí malou vnučkou.

A když se po třech letech na Roanoke vrátí, tak se pochopitelně potvrdí to, čeho se nejvíc obával. Respektive takhle – on se asi nejvíc obával toho, že až se vrátí, tak budou všichni ti kolonisté mrtví. Jenže ono se stane něco trochu jiného. White se vrátí a ti kolonisté tam vůbec nebudou. Oni prostě zmizí a on najde tu evropskou osadu úplně prázdnou. A to je právě ta slavná záhada.

Protože ta osada nebude vypálená ani zničená, White najde domy kolonistů zcela nepoškozené, nikde nebudou žádné stopy po násilí, ani žádná těla. Prostě to bude vypadat, jako kdyby se ti lidé prostě sebrali a dobrovolně z toho místa odešli. Z toho jediného místa, kde mohli očekávat, že přijde nějaké pomoc z Evropy.

A on to vlastně byl jeden ze záložních plánů, které kolonisté projednávali s Whitem před jeho odjezdem. Že pokud bude jejich situace na ostrově už neudržitelná, tak prostě odejdou někam jinam, kde budou podmínky lepší. Přičemž se domluvili, že pokud budou muset odejít z důvodu napadení, tak vyřežou do stromu maltézský kříž. Ale ten tam nikde nebyl. Jediné, co tam White našel vyřezané do stromu, byl tajuplný nápis: latinkou napsané slovo CROATOAN.

Přičemž "croatoan" není anglické slovo, ani v žádném jiném evropském jazyce to nic to neznamená, takže to samozřejmě dodnes probouzí fantazii moderních hledačů záhad, kteří stále vymýšlejí nové a nové teorie, co to slovo znamená. Co se tím ti osadníci snažili říct? Je to nějaké mystické démonické zaříkadlo nebo co to sakra je? Podle některých lidí je to jméno mocného ostrovního ducha, který kolonisty za trest proměnil ve stromy, kameny nebo zvířata, protože urazili přírodu. Konkrétně ta maličká holčička se podle amerického folkloru měla proměnit v bílou laň. I když tam ji podle těch lidových pověstí neměl začarovat duch, ale nějaký zlý indiánský šaman. Anebo jiní lidé zase tvrdí, že to slovo je anachronické, že je to chyba v časoprostoru. Že ti kolonisté propadli nějakou časovou trhlinou a vyřezali do stromu tenhle vzkaz, který bude dávat smyl až v daleké budoucnosti.

Pak se na internetu šíří teorie, že slovo Croatoan si zapsala ta slavná letkyně Amelie Earhartové jako poslední záznam v deníku těsně před svým zmizením v roce 1937. A údajně jsou i další příklady, kdy se toto slovo objevuje, pokaždé v souvislost se slavnými záhadnými zmizeními. Což je teda zrovna prokazatelně velmi nedávný výmysl z doby internetové kultury, protože Earhartová nic takového v žádném deníku neměla, je to prostě lež.

A jiným záhadologům zase Croatoan evokuje Chorvatsko, protože jestli se to slovo něčemu podobá, tak asi nejvíc anglickému označení pro tuto balkánskou zemi (Croatia). Takže část těchto amatérských badatelů pátrá po tzv. chorvatské stopě, která mi přijde asi úplně nejvtipnější. Oni totiž mají teorii, že na ostrov Roanoke tehdy přijela nějaká loď z Dubrovníku (kde byla ta slavná námořní republika) a že ty kolonisty naložila a odvezla do Chorvatska. Takže tihle američtí záhadologové jezdí na Jadran a tam po nich pátrají. Zatím kupodivu neúspěšně.

No a pochopitelně tahle slavná záhada, nevysvětlitelné zmizení vůbec první anglické kolonie v Severní Americe, fascinuje i spisovatele a scénáristy. Takže třeba existuje jeden díl slavného seriálu Akta X, kde Mulder a Scullyová dospějí k závěru, že jde o historicky první zdokumentovaný případ hromadného únosu mimozemskou civilizací na americkém kontinentu. Nebo si možná z devadesátek pamatuje na americký seriál Krajní meze, kde se pro změnu v jedné epizodě tvrdí, že byla celá ta kolonie přenesena na jinou planetu v rámci mimozemského experimentu. A slovo Croatoan je jméno té planety.

A autorem, který ten motiv zmizení kolonie Roanoke používá opakovaně, samozřejmě není nikdo jiný než mistr hororu Stephen King. Ten o ní píše dokonce hned v několika svých knihách, včetně svého asi nejslavnějšího díla It. Kde ten vražedný klaun Pennywise je monstrum, které se cyklicky probouzí a likviduje celé komunity, přičemž Roanoke byla jedna z jeho dávných obětí. Nicméně ještě důkladněji King tohle téma zpracovává v "Bouři století". Což je myslím jediný případ, kdy King nenapsal knížku, která byla později zfilmovaná, ale napsal rovnou televizní scénář a byla z toho úspěšná minisérie. A je celkem dobrá, takže jestli jste ji neviděli a nechcete slyšet spoiler, tak teď zbytek odstavce přeskočte. Ten příběh se odehrává ve státě Maine (odkud autor pochází) a odehrává se to sice v moderní době, ale taky na takové malé izolované ostrovní komunitě. Do které přijede během bouře, kdy se nedá komunikovat s vnějším světem, nějaký záhadný cizinec a když se ho ptají, co je zač, tak napíše na zeď slovo Croatoan. No, a nakonec se ukáže, že ten člověk není člověk, ale nějaký prastarý démon, který si žádá lidské oběti a když je nedostane, tak donutí celou komunitu k hromadné sebevraždě. Přesně jako to udělal v zimě roku 1587 kolonistům na ostrově Roanoke. Kdy podle Stephena Kinga on je něco jako krysař, který dokáže celou vesnici přimět k tomu, aby všichni místní lidé v transu hromadně nakráčeli do moře a utopili se.

Takže Stephen King má jasno v tom, co se s touhle nejstarší anglickou kolonií v Americe kdysi stalo. A já shodou okolností vím, co se tam nejspíš stalo doopravdy a jestli chcete, tak vám to i řeknu. Chcete? Já bych se totiž ani nedivil, kdybyste nechtěli, protože lidé mají rádi záhady a mimozemšťani a démoni jsou rozhodně dramatičtější než to, co se vám právě chystám říct. Tohle je totiž záhada, kterou se tak na 99 % podařilo archeologům a historikům rozluštit, takže už to vlastně ani žádná záhada není. Ale ta skutečná odpověď nikoho moc nezajímá, protože lidi vlastně nechtějí o to mystérium přijít. Takže v pop-kultuře si ten příběh dál žije vlastním životem a dál o tom vychází "odborná" záhadologická literatura, přestože už je vlastně známá zcela racionální odpověď.

Já jsem popravdě nikdy moc nepochopil, proč se z toho stal takový fenomén, protože ona to vlastně od začátku žádná velká záhada nebyla. Respektive to byla asi nejméně záhadná záhada ze všech světových záhad. Tak začneme třeba tím slovem Croatoan. Tam se všichni záhadologové a scénáristé tváří, jako by to byla nějaká nevysvětlitelná šifra, u které se už nikdy nedozvíme, co znamenala. Anebo se to dozvíme až v daleké budoucnosti, až se jednou dostaneme do té časové dimenze, do které červí dírou propadli ti kolonisté.

Nicméně vysvětlení nápisu "Croatoan" je tak banální, až vás nepochybně trochu zklame. Dokonce se na mě možná budete i trochu zlobit, že jsem vám to řekl, protože je to ve výsledku podobně nudné rozuzlení, jako že dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče. Tak, prosím vás, Croatoan je jméno sousedního ostrova. A taky tamního indiánského kmene.

Přičemž to slovo není a nikdy nebylo záhadné. Když si guvernér White ten nápis vyrytý do stromu přečetl, tak okamžitě věděl, co to znamená. Věděl, jaký je to ostrov, protože na něm osobně byl. Ten přátelský indián Manteo byl totiž z kmene Croatoanů. A tenhle kmen žil na ostrově Croatoan, který je jen kousek od Roanoke. Je to jeden z těch bariérových ostrovů a je podstatně větší než Roanoke – je dlouhý asi 68 km. Dneska už se nicméně nejmenuje Croatoan ale Hatteras. V dané době mu ale místní říkali Croatoan a guvernér White věděl, že mu tak říkají. Takže když viděl onen nápis, tak mu na něm nepřišlo vůbec nic záhadného a okamžitě věděl, kde ti kolonisté jsou, respektive kam odešli. Prostě jim pravděpodobně došlo jídlo a odešli za přátelskými Manteovými Indiány.

Ten nápis na stromě zkrátka není (a ani nikdy nebyl) záhadný. Naopak byl naprosto jasný a srozumitelný. A to, že kvůli němu dodneška jezdí někteří američtí milovníci záhad až do Chorvatska, aby tam pátrali po ztracených osadnících, přestože by jim stačilo dojet na sousední ostrov, který je od Roanoke dvacet minut jízdy autem, tak to je zkrátka důsledek zhovadilosti dnešní internetové kultury. Která třeba taky přesvědčila některé lidi, že země je placatá, že ve vakcínách jsou čipy atd.

Tak to máme o jednu záhadu míň. Víme, kam ti kolonisté tehdy odešli a taky víme, že to nebylo z donucení, ale z vlastní vůle. Protože nám to velmi zřetelně, jednoznačně a zcela nezáhadně doslova vyryli do stromu. Nicméně zároveň pořád platí, že ty lidi už nikdy nikdo neviděl, takže určitý prostor pro milovníky mystérií stále přetrvává. Byť se díky moderním archeologickým nálezům stále zužuje, jak si záhy ukážeme.

Ta první otázka samozřejmě zní: pakliže guvernér White z onoho nápisu pochopil, kam ti kolonisté odešli a pokud tedy opravdu odešli na ostrov, který je odtamtud 20 minut autem, tak proč proboha ten sousední ostrov neprohledal, aby je našel. A vyzvedl si tam svojí čerstvě narozenou vnučku. Respektive tříletou vnučku, protože on odjel doslova asi týden poté, co se narodila a vrátil se až za tři roky.

Tak ne, že by nechtěl, ale zabránily mu v tom objektivní okolnosti. On totiž krátce poté, co tam White znovu dorazil, zasáhl oblast Outer Banks hurikán. A jeho loď sice bouři přestála, ale přišla o všechny kotvy a kotevní lana. A bez nich nemohla bezpečně stát v pobřežních vodách, protože hrozilo, že ji vlny vrhnou na útesy nebo mělčiny. Což byla velmi reálná hrozba, protože zrovna oblast Outer Banks je ztroskotáváním lodí vysloveně proslulá, a to dokonce i v moderní době. Whiteovi lidé přesto jeden pokus o vylodění na ostrově Hatteras učinili, nicméně během tohoto pokusu se jeden z člunů na rozbouřeném moři převrhl a sedm námořníků se utopilo. Následně kapitán rozhodl, že už prostě nebude dál riskovat a nařídil odplout od pobřeží, aby loď, kterou nebylo možné zakotvit, neskončila na mělčině, protože pak by zahynuli všichni.

Původně plánovali odplout na zimu do Karibiku, tam opravit loď a na jaře se vrátit (protože když už to ti kolonisté vydrželi tři roky, tak vydrží i těch pár měsíců navíc), ale silný vítr je zahnal hluboko do Atlantiku. S poškozenou lodí a minimem zásob jídla a pitné vody byli nuceni zamířit přímo zpět do Anglie. Takže tuhle záchrannou expedici překazilo špatné počasí a žádná další už nikdy nepřišla. Tady se nám už ve dvou dílech po sobě opakuje motiv mužů, kteří v krizové situaci opouštějí své děti a odjíždějí do bezpečí. Minule jsme si povídali o tátovi malého prince Čenga, který utekl z obleženého města a dneska je tu zase guvernér White, který podobně statečně odjel do Anglie a nechal svou dceru a maličkou vnučku samotné na cizím a nebezpečném kontinentu. A může to působit tak, že přeci jen mohl věnovat o něco víc energie při jejich hledání.

V každém případě pro guvernéra Whitea mám výrazně větší pochopení než Čengova otce, protože je pravda, že White měl pro všechny své činy poměrně objektivní důvody. Je totiž potřeba si uvědomit, že samotný White by se možná při pátrání na ostrově Hatteras snažil i víc, ale on byl v podstatě jen "pasažérem" na soukromé lodi, které veleli jiní. Takže rozhodnutí vrátit se do Anglie a dál po kolonistech nepátrat nebylo na něm, ale udělal ho kapitán oné lodi.

Každopádně White už po návratu domů žádnou další záchrannou expedici zorganizovat nedokázal. Sám byl totiž jedním z investorů té původní výpravy, která ovšem skončila fiaskem a všechny své zbývající finanční prostředky vrazil do téhle druhé záchranné expedice, která taky nedopadla. Takže z Whitea byl teď chudý muž, kterému se až do konce života nepodařilo vyfundraisovat dostatek prostředků na to, aby se do Ameriky vypravil znovu. Svou dceru a malou vnučku Virginii už nikdy nespatřil. A nespatřil je už nikdy nikdo.

Původní mecenáš celého podniku, sir Walter Raleigh, mezitím upadl v nemilost, a nakonec skončil zavřený v Toweru. Takže měl úplně jiné starosti než zachraňovat nějaké kolonisty. A s výjimkou Whitea a Raleigha už zkrátka nikdo nebyl na záchraně těch lidí osobně zainteresovaný a nikomu se nechtělo vydávat velké prostředky na velmi nejistou expedici, která neslibovala žádný zisk. Protože bylo zjevné, že tenhle kolonizační pokus selhal a posílat drahou loď s posádkou jenom proto, aby se ověřilo, že jestli ti osadníci jsou, nebo nejsou mrtví, to za to zkrátka nikomu nestálo. Takže po ztracených kolonistech už v jejich době nikdo z Evropy dál nepátral.

Čímž samozřejmě zůstává v platnosti otázka, co se s nimi stalo. A ta otázka byla již poměrně přesvědčivě vědecky zodpovězená, a to opravdu velmi čerstvě. Od roku 2020 totiž probíhají na ostrově Hatteras (čili Croatoan) archeologické výzkumy pod vedením britského profesora Marka Hortona a historika Scotta Dawsona. A ty přinesly přelomové objevy. V starých indiánských odpadních jámách našli archeologové v jedné a téže vrstvě hlíny promíchanou domorodou keramiku s anglickými předměty z konce 16. století. Různé kousky skla, evropské knoflíky, části křesadlových pušek a rukojeť anglického kordu.

Teoreticky by se to dalo vysvětlit i tak, že Indiáni Evropany zmasakrovali a odnesli si to všechno jako kořist. Nicméně my víme, že podobné evropské výrobky byly mezi domorodci vzácné a opatrované. Takže skutečnost, že je jen tak vyhazovali do běžného domácího odpadu společně s jídlem, ukazuje spíš na to, že Angličané žili s domorodci jako jedna komunita. Ovšem největší důkaz přišel v květnu 2025, takže před pouhým rokem, kdy vědci našli na ostrově Hatteras starou kovářskou dílnu s kovářskou struskou. Přičemž místní Indiáni evropskou technologii kování železa vůbec neznali, takže přítomnost kovářské dílny uprostřed indiánské vesnice dost jednoznačně dokazuje, že tu angličtí řemeslníci po celá desetiletí opravovali nástroje a pracovali s kovem pro potřeby společného kmene.

A jiný výzkum zase objevil tudorovskou keramiku nějakých 80 km v americkém vnitrozemí, což naznačuje, že se kolonisté rozdělili na více skupin. Byly tu i genetické pokusy dokázat, že část místních Indiánů má v sobě anglickou krev, ale ty nebyly příliš průkazné, protože tamní domorodá populace se během následujících 400 let různě mísila, migrovala a uzavírala sňatky s dalšími pozdějšími vlnami evropských osadníků. Přičemž my zároveň nemáme DNA od nikoho z původních kolonistů (nenašli jsme jejich kosterní pozůstatky), tudíž nemáme nic, s čím to porovnat. Na internetu se občas objeví nějaké články o evropské DNA mezi místními Indiány, ale když jsem to zkoumal hlouběji, tak mi z toho vyšlo, že většina vědecké obce to nepovažuje za průkazné. Zatímco ty nové archeologické nálezy, zejména teda ta kovářská dílna, jsou mnohem jednoznačnější.

Takže moderní archeologie nám doslova před pár lety poskytla silné důkazy pro to, že kolonisté nebyli Indiány pobiti, ale začali s nimi žít na sousedním ostrově. A jelikož žádná pomoc z Evropy už nikdy nepřišla, tak se po čase stalo to, co se nevyhnutelně stát muselo, a sice že se ti Angličané kompletně asimilovali do místní indiánské komunity a stali se z nich de facto domorodci. Což je vlastně vcelku hezké rozuzlení té velké "záhady".

Takže to vlastně celé dobře dopadlo. Nejdřív to vypadalo na únos mimozemšťany nebo hromadnou sebevraždu, ale nakonec se z toho vyklubal krásný příběh multikulturního soužití. Takže v téhle optimistické notě bych to raději nechal a dál se v tom nevrtal. Tudíž pokud máte strach o to, co se stalo s tou malou holčičkou, která se na ostrově Roanoke narodila jako první anglické dítě, tak se nebojte, ta malá holčička nezemřela… respektive teda zemřela, protože letos by jí bylo 439 let, takže je poměrně nepravděpodobné, že by byla pořád naživu. Ale pojďme si společně myslet, že nezemřela hlady nebo na nějakou nemoc jako malé dítě (byť by to teda nebylo kvůli dobové vysoké dětské úmrtnosti nijak překvapivé), ale že dorostla a vdala se za nějakého drsně mužného, ale zároveň nesmírně citlivého a ženskou duši chápajícího, spolehlivého, vtipného a emocionálně zralého tmavovlasého Indiána s ostře řezanými rysy a vysokou svalnatou postavou, se kterým žila desítky let v harmonickém manželství plném vášnivé lásky a vzájemného porozumění a zesnula pokojně v 98 letech dlouho poté, co spolu vychovali několik úžasných zdravých dětí, jejichž potomci žijí v Spojených státech dodnes a nevolí Donalda Trumpa. Tak pojďme zůstat u téhle verze, a ne u těch zvráceností, co vymýšlí ten pošuk Stephen King, který taky hned ze všeho dělá úplnej horor.

Londýnská mírová smlouva

Takže takhle neslavně dopadla vůbec první anglická kolonie v Severní Americe. Nicméně už ta druhá bude o něco úspěšnější a přežije vlastně až dodnes. A hlavně se stane námětem jedné slavné disneyovky, takže to je samozřejmě úspěch dvojnásobný.

Po fiasku s kolonií Roanoke se anglické kolonizační pokusy na dalších zhruba 20 let úplně zastavily. Anglie měla tehdy ostatně jiné starosti, protože tam právě docházelo k výměně dynastií. Královna Alžběta I. umírá v roce 1603, čímž končí ona slavná alžbětinská doba a také tím končí tudorovská dynastie. Protože Alžběta byla známá jako panenská královna, takže se nikdy neprovdala a neměla děti a s její smrtí vymírají Tudorovci po meči i po přeslici. Tudíž celý ten bláznivý kousek Jindřicha VIII., který si založil vlastní církev jen kvůli tomu, aby na trůn dostal mužského dědice, a zajistil tak budoucnost své dynastie, nakonec příliš nevyšel. Na trůně skončila jeho dcera a tudorovská dynastie záhy zaniká. Jen ta anglikánská církev přetrvá až dodnes.

Mimochodem, v knížce Dějiny USA od George Tindalla a Davida Shie, která je velmi dobrá a já z ní hodně čerpám, je doslova věta, že když královna Alžběta v roce 1603 umírala, tak v Severní Americe nebyl ani jediný Angličan. A my už dneska víme, že to není pravda, že se Tindall a Shi mýlí. Protože jsou to sice slovutní historici, ale jejich kniha poprvé vyšla už v roce 1984. Přičemž kdyby s tím vydáním počkali do roku 2025, tak už by jim byly k dispozici archeologické nálezy z ostrova Hatteras, které jasně potvrzují, že kolonisté z ostrova Roanoke zánik kolonie přežili a žili dál s místními Indiány. Takže nějací Angličané v době smrti královny Alžběty v Severní Americe žili, ale je pravda, že tam v té době nebude žádná funkční anglická kolonie.

V každém případě zánikem tudorovské dynastie trůn připadá Alžbětinu nejbližšímu žijícímu příbuznému, kterým nebyl nikdo jiný než syn popravené Marie Stuartovny Jakub I. Stuart. My už jsme si v minulém díle říkali, že Marie Stuartovna byla z hlediska linie nástupnictví anglického trůnu další na řadě (a z katolického hlediska byla dokonce první). Proto se ji také katolické Španělsko pokusilo na trůn dosadit, a proto ji Alžběta nechala popravit.

Nicméně Alžběta umírá bezdětná, což činí ze syna Marie Stuartovny jejího nejbližšího žijícího příbuzného a legitimního následníka trůnu. Který byl pro Angličany vcelku přijatelný i tím, že to byl kupodivu protestant. Jeho maminka Marie byla sice zapřisáhlá katolička, ale když trávila dlouhá léta v anglickém zajetí, tak byl její malý syn Jakub vychováván v protestantském duchu (jako kalvinista). Takže anglický parlament neměl problém jeho nástupnictví potvrdit, Jakub při svém nástupu přijímá anglikánskou víru a v Anglii od té chvíle vládne dynastie Stuartovců. Která tu bude vládnout v době vzniku všech 13 amerických kolonií, které se později spojí a vytvoří Spojené státy americké.

Jinak Stuartovci vládli původně ve Skotsku a Jakub Stuart byl už v době, kdy se uvolnil anglický trůn skotským králem. Takže teď se najednou stal anglickým i skotským králem zároveň, Anglie i Skotsko mají od téhle chvíle stejného panovníka, což je zárodek dnešního Spojeného království. Byť tedy Skotsko v poslední době uvažuje o tom, že z tohohle svazku zase zdrhne, ale to už je jiný příběh.

V každém případě nástup Stuartovců vytvoří podmínky pro obnovení severoamerické kolonizace. Ona ty podmínky do značné míry vytvořila už sama Alžběta porážkou španělské Armady, protože dokud bylo Španělsko jednoznačnou hlavní světovou námořní velmocí, bylo vytváření anglických kolonií v Americe tak trochu sebevraždou, protože by byla jen otázka času, kdy je mocnější Španělé objeví a zlikvidují. Nicméně porážka Armady Španěly na moři zásadně oslabí a síly obou zemí se do značné míry vyrovnají.

Zničením Armady každopádně anglicko-španělská válka neskončí, ale bude trvat ještě dalších 16 let. Stane se z ní v podstatě takový opotřebovávací konflikt na moři i na pevnině, kdy Alžběta bude i nadále iniciovat pirátské akce proti španělským lodím, a dokonce se pokusí vyslat vlastní loďstvo ke španělským břehům, což ale skončí naprostým fiaskem. Stejně tak bude Anglie dál podporovat holandské protestanty v jejich povstání proti Španělsku a Španělé zase na oplátku pošlou své vojsko do Irska, aby pomohli tamnímu katolickému povstání proti Anglii. Prostě se ty dvě země budou i nadále vzájemně prudit a vyčerpávat a tenhle stav potrvá až do smrti Filipa II. na španělské a Alžběty I. na anglické straně sporu. Filip a Alžběta se totiž doslova osobně nenáviděli, mimo jiné i proto, že Alžběta kdysi odmítla Filipovu nabídku k sňatku (jak jsme si minule říkali), takže dokud budou na trůnech svých zemí sedět tihle dva konkrétní lidé, tak kvůli jejich osobní animozitě nebude žádný mír v podstatě možný.

A tihle dva budou vládnout docela dlouho, nicméně na přelomu 16. a 17. století oba krátce po sobě umírají a na trůn nastupují noví králové, kteří už touhle osobní nenávistí zatíženi nejsou a ta dlouhá válka, která obě země dlouhodobě vyčerpává, už jim oběma poleze krkem. Takže se noví panovníci, Jakub I. Stuart a Filip III., konečně dohodnou na míru a v srpnu 1604 podepisují Londýnskou mírovou smlouvu. A ta smlouva v podstatě obnovila stav před válkou (status quo ante bellum). Anglie se musela vzdát podpory Nizozemců a pirátství a Španělsko na oplátku slíbilo, že nebude podporovat irské katolíky a uznalo Jakuba I. jako legitimního protestantského krále.

Nás samozřejmě hlavně zajímá, co ten mír znamenal pro Ameriku. A i tam byly jeho důsledky naprosto zásadní. A to i přesto, že v té samotné smlouvě není záměrně o Americe ani zmínka. Nový svět byl totiž tématem, o které se vyjednavači obou zemí pohádali doslova nejvíc. Kdy Španělé samozřejmě požadovali, aby Anglie uznala jejich monopol na celou Ameriku. A Angličané zase požadovali svobodu obchodu a právo usazovat se v oblastech, které Španělé reálně neovládají. Nakonec se dohodli na tom, že se nedohodli, takže zkrátka v textu vypustili veškeré zmínky o Novém světě, aby ta dohoda vůbec prošla. A v zásadě to všichni chápali tak, že případné nepřátelské akce na opačné straně Atlantiku nebudou porušením téhle evropské smlouvy.

Každopádně Anglie tehdy víceméně přestala s pirátskými útoky na španělské koráby, ale zároveň se začala řídit heslem, že co Španělsko fakticky neobsadilo vojskem, to mu nepatří. Takže si začala v Severní Americe zakládat vlastní kolonie. A Španělé s tím byli v podstatě happy, protože byli rádi, že konečně skončilo to otravné anglické korzárství, které jim způsobovalo značné ekonomické škody. A to, že se Angličané zabírají nějaké chladné zalesněné oblasti na severu, kde ani není žádné zlato a aztécké poklady, je až tolik netankovalo, takže to víceméně tolerovali.

Jinými slovy: dveře do Ameriky jsou už pro Anglii teď otevřené a nějací papeženci ji už v dalších kolonizačních pokusech nemusí stresovat.

Virginská společnost

A Anglie se toho také rozhodne okamžitě využít, takže hned v roce 1606, čili dva roky po uzavření míru se Španělskem, zakládá Jakub I. Virginskou společnost. Protože připomínám, že díky siru Walteru Raleighovi nazývali Angličané celé východní pobřeží Severní Ameriky Virginie, na počest panenské královny.

Tady bych možná mohl vysvětlit, jak vlastně fungovaly tyhle anglické koloniální akciovky, jako byla Virginská společnost a ještě mnohem slavnější Východoindická společnost atd. Protože Angličané zprvu zvolili při kolonizaci tenhle zajímavý kapitalistický model, který bude vlastně velmi úspěšný.

Tam šlo o to, že kolonizační projekty byly extrémně nákladné – potřebujete lodě, posádku, zásoby, vojáky, kolonisty atd. A zároveň strašlivě riskantní. Já myslím, že jsme z tohohle dílu o ostrově Roanoke i z těch minulých dílů o španělských koloniích všichni pochopili, jak často se stávalo, že nějaký kolonizační pokus skončil naprostým fiaskem. Kdy tam buď všichni umřeli, anebo prostě utekli zpátky do Evropy. Prostě spousta kolonií zanikla záhy poté, co vznikla. Z různých důvodů: hlad, počasí, Indiáni atd. atd. Nicméně u těch nemnoha případů, kdy se to povedlo, slibovala kolonizace naopak pohádkové zisky. Kdy pak do Španělska proudily galeony naložené až takřka po vrchol stěžně stříbrem a zlatem.

Takže to byl prostě ukázkový příklad extrémně rizikové investice, ale s potenciálně vysokou výnosností. Nicméně ty vstupní náklady byly tak vysoké, že si to málokterý jedinec mohl dovolit financovat sám. A to dokonce i v případě, že by ten jedinec byl samotný král. Třeba ten první kolonizační pokus s kolonií Roanoke měl sice jednoho hlavního mecenáše, sira Waltera Raleigha, což byl svého času jeden z nejbohatších Angličanů, ale i on si pak později musel přibrat řadu dalších investorů, protože by to sám prostě neutáhnul.

Takže Angličané si nakonec pro své kolonizační pokusy vytvořili docela zajímavý systém, který fungoval jako pragmatické partnerství mezi anglickou korunou a soukromým kapitálem. Král totiž ta severoamerická území formálně vlastnil, byl oficiálním majitelem Virginie, takže soukromníci nemohli nic dělat bez jeho souhlasu. Takže to fungovalo tak, že každá takhle nově založená společnost musela nejdřív požádat o královskou chartu. A ta té firmě poskytovala právní legitimitu a dávala jí monopol na kolonizaci určitého území. V případě Virginské společnosti to bylo v podstatě celé atlantické pobřeží Severní Ameriky. Královská charta zároveň dávala společnosti právo razit na daném území mince, stavět pevnosti atd. Třeba Východoindická společnost dokonce dostala od anglických králů některé doslova kvazistátní pravomoci (mohla mít vlastní žoldnéřskou armádu, vést války, uzavírat diplomatické smlouvy atd.).

Proč angličtí králové poskytovaly tak rozsáhlé pravomoci soukromým firmám? Hlavním cílem koruny samozřejmě bylo přenést to obrovské finanční riziko kolonizace na soukromé osoby. Tyhle firmy byly totiž klasické akciovky. Jako soukromá osoba jste si mohli koupit akcie Virginské společnosti, čímž jste do ní vložili svůj kapitál a stali jste se jejími spolumajiteli. A tyhle akcie si kupovali bohatí londýnští obchodníci, šlechtici, ale i obyčejní měšťané. Virginská společnost dokonce už té době, na počátku 17. století, oslovovala veřejnost masivní reklamní kampaní, která slibovala rychlé zbohatnutí.

A bohatí lidé (ale i lidé ze střední třídy) do té společnosti investovali, protože prostě věřili, že se jim to jednoho dne vrátí. Někteří ještě v téhle době, víc než 100 let od první Kolumbovy výpravy, pořád ještě trochu fantasmagoricky doufali v objevení cesty do Indie přes Severní Ameriku. Protože podobně fungující Východoindická společnost, která měla v Anglii monopol na asijské trhy a byla založená o pár let dříve než společnost Virginská, byla od počátku extrémně úspěšná. A kdo do ní investoval, tak velmi zbohatl. Takže Indie a indické koření byly pořád ještě hlavním lákadlem a kdyby se Virginské společnosti podařilo najít nějakou snadnou cestu k Pacifiku, třeba po nějaké neobjevené americké řece, tak by to byla bomba, protože by se nemusela obeplouvat Afrika a všichni investoři by se topili v penězích.

A jiní lidé zase doufali, že se v Severní Americe podaří objevit stříbro nebo zlato, že tam nakonec Angličané narazí na podobné poklady a bohaté civilizace, jaké objevili Španělé v Mexiku a v Peru. Tady si dovolím spoiler: z hlediska zlata a stříbra bude nakonec celá Virginie obrovským zklamáním a jejím hlavním pokladem a tím, co způsobí, že se ta kolonie začne nakonec přeci jen ekonomicky rentovat (přes obrovské počáteční problémy), bude tabák. Ale to předbíháme.

Takže prostě bohatí londýnští obchodníci, šlechtici a měšťané si kupovali akcie a Virginská společnost za takto získané peníze nakoupila lodě, zásoby, najala lodní posádku, vojáky, řemeslníky atd. a poslala je do Ameriky. Přičemž všechno, co se v takto založených koloniích následně vytěží, vypěstuje nebo uloví, formálně patřilo společnosti. A tyhle suroviny se pak posílaly zpět do Anglie, kde je společnost prodala a ze zisků vyplácela dividendy svým akcionářům. 

Erb Virginské společnosti

Zdroj: Wikipedie

Takže to bylo vlastně výhodné pro všechny. Král do toho nemusel vložit ani korunu, ale díky financím od soukromých investorů mu teď mohly jít příjmy z území, které mu sice doteď formálně patřilo, nicméně dokud bylo neobydlené, tak z něj pochopitelně nic neměl. Každopádně královské pokladně pak šly tzv. royalties čili třeba 20 % z veškerého nalezeného zlata atd. V podstatě takové poplatky za udělení té královské charty. Plus ještě společnost musela veškeré americké zboží vozit výhradně do anglických přístavů, kde se z něj platilo clo, které šlo zase králi.

Takže prostě pro krále to byl super deal – on jenom udělil monopol soukromé společnosti, nemusel do ní vložit ani korunu, ale i tak mu šla cca čtvrtina veškerých zisků. A když se to nepovedlo, tak případné ztráty šly za těmi soukromými investory, takže král doslova neměl co ztratit, mohl jen vydělat. Ale i pro ty soukromé investory to bylo výhodné, protože jim šlo 75 % případného zisku. A zároveň tedy sice nesli i veškeré riziko za případné ztráty, ale jelikož ta společnost měla hodně akcionářů, tak se to riziko dělilo mezi větší množství lidí. Kdyby celý ten podnik platil jeden mecenáš, tak by ho případný krach kolonie finančně zruinoval. Ale když byly investorů stovky, tak to každého bolelo mnohem míň.

Zkrátka to byl docela zajímavý a funkční model a Angličané ho při kolonizaci úspěšně využívali. Zapojit se do tohoto schématu mohli i úplně chudí a nemajetní lidé, kteří si sice nemohli dovolit koupit akcie společnosti, ale mohli se stát součástí projektu jako… ti samotní kolonisté. Tihle chudí lidé podepsali smlouvu, že je akciová společnost zadarmo dopraví přes oceán. A výměnou za to budou muset pro společnost sedm let v kolonii tvrdě pracovat a poslouchat příkazy jejích zástupců v kolonii. Nicméně po sedmi letech svůj dluh za přepravu splatí a společnosti jim slíbila, že pak dostanou v Novém světě vlastní kus půdy, a dokonce občas i podíl na ziscích kolonie. A jelikož v Americe bylo půdy "neomezené" množství, tak si tímhle způsobem mohl i chudý anglický rolník přijít na pozemkový majetek, který by pro něj byl v Anglii naprosto nepředstavitelný.

Takže pro spoustu chudých Angličanů tohle byla lákavá nabídka a chtěli se kolonizačních projektů zúčastnit. A to navzdory tomu, že šance, že to celé nepřežijete a že vy a vaše rodina zemřete hlady, anebo vás někdo skalpuje, případně že se s vámi potopí loď už na té cestě přes Atlantik (protože ta samotná cesta přes oceán byla v téhle době taky ještě stále dost riskantní), prostě ta šance na neúspěch byla vlastně strašlivě vysoká. V těch úplných počátcích kolonizace bych dokonce řekl, že nadpoloviční. Že byla zkrátka větší šance, že tam nějakým hodně ošklivým způsobem zemřete, než že tam pohádkově zbohatnete.

Nicméně někteří chudí lidé byli tak zoufalí, anebo tak šílení, že do toho tehdy doopravdy šli. A občas si s sebou brali i vlastní ženy a děti. Přičemž pro většinu osadníků se tahle cesta za lepším životem změní v naprostý horor a to rozhodnutí se jim krutě vymstí. Nicméně z těch pár šťastlivců, kteří tohle prvotní peklo přežijí, se pak budou rekrutovat příslušníci té staré americké šlechty. Všichni ti Rooseveltové, Bushové atd. Protože čím později jste do Ameriky přišli, tím méně riskantní to bylo, ale také se úměrně s mírou rizika snižoval prostor pro pohádkové zbohatnutí. Protože ti první osadníci měli prostě ten kontinent víceméně celý pro sebe, takže si mohli zabrat v podstatě tolik jeho zdrojů, kolik byli schopní fyzicky pobrat. 

Zátoka Chesapeake

Takže takhle nějak fungovala Virginská akciová společnost, které se zhruba rok po jejím založení čili v roce 1607, podaří získat od investorů dostatek prostředků, aby poslala tři lodě s úkolem založit ve Virginii stálou anglickou kolonii. A to se skutečně podaří, ta kolonie se bude jmenovat Jamestown a bude to první anglická osada, která, na rozdíl od toho fuck-upu na ostrově Roanoke, nezanikne a přežije až dodnes. Byť teda zpočátku bude mít hodně na mále, jak si vzápětí ukážeme.

Jinak časově se tady pohybujeme v období rudolfínské Prahy, případně pro slovenské posluchače zhruba v době protihabsburského povstání Štěpána Bočkaje. No a tyhle tři lodě zamíří do Virginie, tentokrát už skutečně myslím do dnešního amerického státu Virginie, konkrétně do oblasti zátoky Chesapeake. Přičemž zátoka Chesapeake je natolik zajímavý přírodní fenomén, že bychom se u ní mohli na chvíli zastavit. Protože bude hrát v amerických dějinách naprosto zásadní roli.

Pokud tu zátoku neznáte, tak to je zkrátka něco, co si opravdu musíte najít na mapě. Ona totiž leží jen kousek na sever od těch severokarolínských bariérových ostrovů Outer Banks, o kterých jsme se bavili před chvílí. A zátoka Chesapeake je naprosto fascinující. Ona má poměrně úzký vstup, takže byste ji při plavbě podél východního pobřeží USA mohli snadno minout, nicméně když tímhle úzkým hrdlem projedete, tak se dostanete do neuvěřitelně členitého, ale hlavně strašlivě dlouhého a obrovského fjordu, který se zařezává 322 km hluboko do amerického vnitrozemí. To je zhruba vzdálenost z Prahy do Bratislavy.

Díky tomuto můžete s velkou zaoceánskou lodí doplout strašlivě daleko od pobřeží Atlantského oceánu. Na severním konci té zátoky je třeba přístav Baltimore, což je jeden z vůbec největších a nejrušnějších amerických přístavů a důležitá námořní brána do Ameriky. Přičemž Baltimore je sice mořský přístav, ale přitom leží několik set kilometrů od Atlantského oceánu.

Jinými slovy, ta zátoka je obrovská, a hlavně je teda doslova neuvěřitelně členitá. Ona má totiž obrovské množství různých "podzátok", zálivů, zářezů, ostrovů a poloostrovů. A teď vám řeknu údaj, který vás nejspíš posadí na zadek – pobřeží téhle jedné jediné zátoky Chesapeake je delší než celé pacifické pobřeží kontinentálních USA. Prostě celé americké západní pobřeží od mexické hranice až po Kanadu má kratší pobřežní čáru než zátoka Chesapeake. Takže to, že je členitá, je v podstatě understatement.

Širší okolí zátoky Chesapeake, jejíž ústí (u města Virginia Beach) je kousek severně od bariérových ostrovů Outer Banks. Červeně jsou vyznačené hranice dnešního amerického státu Virginie. Zdroj: Mapy.cz 

A já teď udělám naši oblíbenou geologickou odbočku a zkusím vám popsat, kde se tam ta zátoka vzala, protože to je taky hrozně zajímavý příběh. Já jsem myslím před chvílí řekl, že je to fjord, ale to prosím zase rychle zapomeňte, protože fjord to samozřejmě není. Ono to sice vypadá jako fjord, nicméně zátoka Chesapeake je ve skutečnosti estuár. Fjordy jsou totiž vytvořené ledovcem, kdežto tohle je v podstatě zatopené říční ústí.

Ve zformování téhle zátoky hrála roli jedna pradávná událost doslova kosmických rozměrů. Před nějakými 35 miliony let tady žádná zátoka nebyla a pobřeží Severní Ameriky tu bylo víceméně rovné. Nicméně pak se z vesmíru přiřítil zhruba 5 km dlouhý asteroid a obrovskou rychlostí narazil do mělkého korálového moře těsně u tehdejšího pobřeží. Moře se v místě nárazu okamžitě vypařilo a tlaková vlna zabila všechno živé v okruhu stovek kilometrů. Pokud to náhodou nějaké šťastné zvíře přežilo, tak ho pak vzápětí smetla několik set metrů vysoká tsunami, která zdevastovala americké vnitrozemí a zastavila se až o Apalačské pohoří. Roztavené horniny z tohoto dopadu byly vymrštěny vysoko do atmosféry, kde ztuhly do podoby přírodního skla a pak začaly pršet zpátky na zem. A geologové je dodneška nacházejí na tak vzdálených místech, jako je Texas nebo Karibik. Takže mají vlastně velmi podobný příběh jako naše vltavíny.

Jinak, aby nevznikla mýlka, tohle není ta událost, která vyhubila dinosaury. Tohle se stalo výrazně později, takže dinosauři už v té době byli pár desítek milionů let vyhynulí. A i ten rozsah tohohle dopadu byl řádově menší než to, k čemu došlo u Yucatánu. U Yucatánu to byla doslova globální katastrofa, kdežto tenhle asteroid u Chesapeaku zdevastoval jenom východní pobřeží USA. V každém případě to stačilo na to, aby vytvořil kráter široký 85 km, vůbec největší impaktní kráter v celých Spojených státech a 15. největší na celé planetě.

Proto je vlastně pozoruhodné, že byl tenhle kráter objeven až v roce 1993, takže vlastně extrémně nedávno. Přičemž do té doby lidé o jeho existenci neměli tušení. Ten kráter je jednak z nemalé části dneska pod vodou, ale hlavně je zanesený různými sedimenty, takže prostě není na první pohled nijak patrný. A objevili jsme ho v podstatě náhodou, na základě takových pozoruhodných, zdánlivě nesouvisejících indicií.

Jednou z nich byla třeba zvláštní anomálie, kdy si lidé v okolí zátoky stěžovali, že když vyvrtají studnu do určité hloubky, tak je v ní slaná voda a nedá se pít. Načež ve 20. století někoho napadlo tu salinitu změřit a zjistilo se, že ta voda je 2x slanější než Atlantský oceán. Což vůbec nedávalo smysl, protože na pevnině by jednak vůbec slaná voda neměla být a kdyby tam nějakým záhadným způsobem pronikala voda z moře, tak by nemohla být slanější než to moře.

A do toho přišly zprávy od ropných společností Texaco a Exxon, které v té oblasti prováděly průzkumné vrty, že jim místní geologické podloží vůbec nedává smysl. Že jsou tam v hloubce divoce zpřeházené vrstvy rozdrcených hornin, a hlavně z těch vrtů vytáhli třeba šokový křemen, který vzniká jenom za extrémního tlaku a teploty, třeba při jaderných explozích. A když geologové spojili data od těch těžařů s těmi hlášeními o absurdně slané podzemní vodě, tak zjistili, že celá ta anomálie má v podstatě dokonale kruhový tvar a všechno jim konečně docvaklo. Že se zkrátka koukají na sedimenty zanesený pravěký kráter.

Přičemž to vysvětlení té slané podzemní vody je obzvlášť pozoruhodné. Protože ti lidé při vrtání studní na pevnině skutečně navrtali mořskou vodu, ale pozor, ne současnou mořskou vodu, ale vodu z prastarého pravěkého oceánu, který byl výrazně slanější než ten dnešní. Přičemž náraz asteroidu uvěznil tuhle pravěkou mořskou vodu v podzemí a přikryl ji dalšími vrstvami hornin, čímž zabránil, aby byla kontaminovaná pozdější sladkou dešťovou vodou. Objev téhle pravěké vody způsobil docela senzaci, protože v ní byl dokonce život – nějaké pravěké bakterie adaptované na tu vysokou salinitu, ale hlavně na život v naprosté tmě, bez kyslíku a v extrémním tlaku hluboko pod povrchem. Takže je vědci dodnes zkoumají a zajímá se o ně i NASA, protože je to jedno z vodítek, jak by mohl vypadat život na jiných planetách. Třeba na Marsu, kde jsou podmínky na povrchu dost nehostinné, ale podzemní trhliny tam teoreticky mohou dodnes zadržovat vodu a chránit život.

V každém případě dopad asteroidu vytvořil v tomhle místě topografickou depresi, prostě takovou obří mísu nebo trychtýř, do kterého začala stékat voda z širokého okolí. Protože voda samozřejmě vždycky teče do toho nejníže položeného místa, takže okolní řeky změnily směr svého toku a začaly všechny ústit do tohohle nově vytvořeného kráteru. Ta nejdůležitější místní řeka je samozřejmě Susquehanna, což je vůbec největší řeka na atlantickém pobřeží Spojených států. Takže Susquehanna je obrovská, ale nebyla to jen ona. Ten trychtýř, který ten kráter vytvořil, si do sebe přitáhl i další velké řeky, jako třeba řeku James (na které právě bude ležet ta kolonie Jamestown), ale i řeku Potomac (u které je Washington DC) a spoustu další řek, říček a potůčků. Které původně všechny tekly do Atlantského oceánu paralelně, nezávisle na sobě, ale teď začaly všechny téct v podstatě do jednoho jediného místa. Takže se vytvořilo vlastně obří společné ústí několika velkých řek, které odvodňuje obrovskou plochu.

Během poslední doby ledové bylo to území dnešní zátoky Chesapeake Bay v podstatě rozlehlé říční údolí obrovské řeky Susquehanna, která tu ústila do moře, ale do které se doslova těsně před tím ústím napojovala spousta dalších velkých řek, říček a potoků. A když skončila poslední doba ledová a stoupla hladina světového oceánu, tak moře tohle říční údolí a společné ústí mnoha amerických řek zaplavilo a vytvořilo zátoku Chesapeake. Takže proto je ta zátoka takhle členitá, protože to bylo původně říční údolí Susquehanny, která měla ale v tomhle jednom konkrétním místě asi milion přítoků. A měla na tomhle jednom místě milion přítoků, protože všechny řeky a říčky z širokého okolí začaly stékat do té sníženiny vytvořené dopadem asteroidu. No a každý tenhle přítok dneska tvoří jeden z těch zálivů a menších zátok uvnitř té obří zátoky Chesapeake, takže proto může mít tahle jediná zátoka delší pobřežní čáru, než má celé tichomořské pobřeží USA.

Konec geologicko-hydrologického okénka.

Mýtus o panenské divočině

No a není vůbec divu, že si první angličtí osadníci vybrali právě tuhle zátoku. Tak zaprvé jsme se bavili o tom, jak důležité pro tyhle první kolonie bylo mít bezpečný přístav pro oceánské lodě. Přičemž zátoka Chesapeake je doslova jeden z nejlepších přírodních přístavů na celé téhle planetě. Má úzký vstup, který ji chrání před rozmary oceánu, nicméně když tím úzkým hrdlem proplujete, tak se před vámi otevřou obrovské možnosti. Prostě 300 km dlouhá, členitá zátoka s asi milionem míst k bezpečnému zakotvení. Takže to bylo super samo o sobě a je to taky důvod, proč bude tohle místo hrát v amerických dějinách tak důležitou roli.

No a za druhé, ta zátoka byla taky mimořádně bohatá na mořský život. Jelikož je propojená s oceánem, tak je v ní slaná voda, nicméně tahle slaná se mísí se obrovským množstvím sladké vody, která sem proudí z množství velkých řek, které sem ústí. A navíc sem ty řeky přinášejí z vnitrozemí velké množství živin. No a výsledkem je jedinečný ekosystém s na živiny bohatou brakickou vodou, ve které se obrovsky daří krabům, ústřicím i rybám. Pro ryby je tahle zátoka něco jako obří školka, protože spousta mořských ryb sem chodí klást jikry. No a pak je tohle místo největším producentem ústřic na východním pobřeží, absolutní světovou jedničkou pro lov krabů modrých a celkově tu dnes průmysl mořských produktů zaměstnává asi 60 tisíc lidí a generuje obří zisky. A tohle všechno funguje právě díky tomu, že sem Susquehanna a další řeky neustále pumpují organický materiál a živiny, které krmí plankton, jímž se následně živí ústřice, krabi a ryby.

Takže tu sice nebylo žádné zlato ani stříbro, což bude pro osadníky i investory Virginské společnosti obrovské zklamání, nicméně v ostatních ohledech to bylo samozřejmě báječné místo pro založení kolonie. No a angličtí osadníci vpluli do zátoky Chesapeake, vybrali si jednu z těch mnoha řek, které sem ústí, konkrétně řeku James, no a pak pluli po té řece asi 60 km od pobřeží, aby se skryli před případným nájezdem loupeživých Španělů a tam našli místo, které se jim líbilo. A založili osadu, kterou pojmenovali Jamestown.

Jméno pro řeku i osadu samozřejmě nebylo vybrána náhodně, ale jak jinak než na počest anglického krále. Protože jsme si říkali, že po Alžbětě nastupuje na trůn Jakub I. Stuart a Jakub se anglicky řekne James. Tohle mi vždycky přišlo hrozně matoucí, protože to české jméno Jakub má v angličtině dvě různé varianty: James a Jacob. Nicméně, aby v tom byl ještě větší bordel, tak James se většinou domácky označuje jako Jim nebo Jimmy, někdy dokonce Jamie (jo, podobně jako my třeba říkáme Jakubovi Kuba), kdežto Jacob má zase domáckou variantu Jake. Takže James, Jacob, Jim a Jake jsou prostě všechno varianty jména Jakub. Teď nevím, jestli jsem vám to osvětlil, anebo vás v tom ještě víc zamotal, ale ono to prostě trochu zamotané je.

V každém případě, když na to místo u řeky James dorazili, tak si jeden z osadníků do deníku zapsal, že nalezli "neposkvrněné louky a pěkné vysoké stromy a tolik čerstvé vody, plynoucí v lesích, že jsem byl z toho pohledu téměř uchvácen". Takže to bylo prostě hezké místo s panenskou přírodou. Nicméně počkejte do první zimy, pak ty lidi ta romantická rozněžnělost přejde.

A tady na tom místě bych chtěl možná rozbít jeden strašně rozšířený mýtus, který se táhne celou americkou historií až do současnosti. A to je mýtus o panenské zemi. Protože když se bavíme o těchto prvních koloniích, tak lidi si často představují tu krajinu, do které ti lidé přicházeli, jako úžasnou neposkvrněnou divočinu plnou zvěře a ptáků a řek plných ryb. Jako takové ty scény ze starých disneyovek, třeba ze Sněhurky nebo z Bambiho, jak se tam ty desítky divokých zvířat sbíhají a slétají na jedno místo a tam vesele skotačí. Přičemž prakticky všechny filmy a seriály o časech prvních kolonií v nás tuhle představu podporují a upevňují.

Nicméně ono bohužel platí, že ta představa je z větší části mylná. Ti první Evropané, obzvlášť tady v zátoce Chesapeake, ale vlastně obecně na východním pobřeží USA, nepřicházeli do úplně panenské přírody, ale do docela hustě osídlené kulturní krajiny, ve které byly skoro všude pole, vesnice, cesty atd. Protože Angličané pochopitelně nebyli první lidé, kteří se tu objevili. Na tomhle místě žili už tisíce let Indiáni, přičemž zrovna ty algonkinské kmeny, které obývaly tuhle oblast, byly ve skutečnosti poměrně vyspělé zemědělské kultury (na rozdíl od lovců a sběračů z amerických prérií, které jsou pro nás přitom "archetypem Indiána").

Takže určitě tam bylo v téhle době o něco víc přírody, než je dnes, nicméně to samé bychom mohli říct i o Evropě. A ta příroda v žádném případě nebyla úplně nedotčená a neposkvrněná. Kolem zátoky Chesapeake byly doslova stovky indiánských vesnic, ve kterých žily dohromady desítky tisíc lidí. Všude byly obrovské plochy polí, na kterých Indiáni pěstovali typické americké plodiny – kukuřici, fazole a dýně. A i ty lesy v okolí nebyly úplně divoké a neprostupné, protože Indiáni je pravidelně řízeně vypalovali, aby čistili podrost. Což jim usnadňovalo pohyb a lov a bránilo to vzniku nekontrolovatelných obřích požárů. První kolonisté ve skutečnosti popisovali, že lesy vypadaly spíše jako udržované anglické parky, kde se dalo bez problému projíždět na koni i s vozem a rozhodně to nebyla žádná panenské divočina.

Ten mýtus o prázdné divočině se rozšířil až později a mohou za to dvě okolnosti. Tak za prvé to byla zkrátka evropská propaganda. Podle tehdejšího evropského práva vesměs platilo, že pokud půda není využívaná a kultivovaná křesťany, prostě spravovaná evropským způsobem, tak se považuje za "prázdnou". Dobový právní termín pro to byl terra nullius, což v podstatě znamená "země nikoho", přičemž původně to je pojem už z římského práva, kdy se s ním antice označovaly prázdné pozemky bez vlastníka. No a v koloniálních časech zažil tenhle pojem právní revival, kdy se používal k ospravedlnění zabírání půdy původním obyvatelům. Prostě když váš způsob existence neodpovídá evropským modelům vlastnictví, tak tu zemi nevlastníte a můžeme vám ji v pohodě sebrat. Takže Angličané zkrátka záměrně ignorovali indiánský způsob zemědělství, aby mohli tvrdit, že divochům zemi neberou, ale naopak civilizují divočinu.

Jinak mimochodem tenhle způsob koloniálního uvažování přežil mnohem déle, než byste možná čekali. Třeba v Austrálii byl z tamního právního řádu koncept terra nullius vyškrtnut až v roce 1992 a to až po naprosto přelomovém rozhodnutí australského Nejvyššího soudu ve slavném případu Mabo vs. Queensland. Kdy se nějaký Aboridžinec začal soudit se státem o pozemky, které historicky patřily jeho rodině, ale on zjistil, že formálně patří státu. A soud mu dal za pravdu a uznal, že původní vlastnické nároky domorodých obyvatel jsou platné na základě historické držby. Ale došlo k tomu až v 90. letech, což mi přijde poměrně šokující.

Jinak v případě východního pobřeží Severní Ameriky ta země ve skutečnosti ani moc civilizovat nepotřebovala, ona už poměrně civilizovaná byla. Například to indiánské zemědělství v téhle oblasti bylo poměrně vyspělé, v některých ohledech dokonce vyspělejší než dobové evropské. Teď si asi říkáte, že jsem to s tou poslední větou trochu přehnal, ale popravdě ne až tak moc. Indiánské zemědělství bylo sice technologicky primitivnější, v tom smyslu, že oni neměli železné pluhy a kvalitní kovové nástroje, ale zase třeba pěstovali plodiny mnohem chytřejším způsobem.

Teď mám na mysli ten naprosto geniální systém "tří sester", který podle mě ty evropské postupy strkal do kapsy. A vlastně je tam strká dodnes. My jsme totiž v Evropě tradičně praktikovali monokulturní hospodářství, kdy na jednom poli vždycky pěstujeme jenom jednu plodinu. A všechno ostatní, co tam vyroste, považujeme za plevel. Dělali jsme to kdysi, děláme to tak furt. Kdežto Indiáni z východního pobřeží USA využívali metodu polykultur, společného pěstování, kdy zkrátka pěstovali několik plodin na jednom poli najednou. A to ne v nějakých skupinkách, jakože v jednom řádku byste měli kukuřici a ve druhém dýně, ale doslova bez ladu a skladu všechno najednou a přes sebe.

A teď vám vysvětlím, proč je to naprosto geniální a proč je to mnohem lepší metoda než to, co děláme my. Indiáni říkali těm třem hlavním americkým plodinám – kukuřici, fazolím a dýním – tři sestry. Protože se navzájem dokonale doplňovaly a podporovaly. Nejdřív tu máme kukuřici, to je ta nejstarší sestra. Ta, jak všichni víme, roste vysoko a rovně k nebi. Čímž slouží jako živá tyč a podpora, po které se mohou popínavé fazole šplhat nahoru za sluncem. Takže Indiáni díky tomu nemuseli stavět žádné dřevěné konstrukce, fazole se popínaly po té kukuřici.

Čímž se teda dostáváme k té druhé, prostřední sestře, což jsou právě fazole. Fazole stabilizují stonky kukuřice, takže se neláme ve větru, nicméně jejich hlavní superschopnost není nahoře, ale pod zemí. Fazole mají na kořenech bakterie, které dokážou vázat vzdušný dusík a přirozeně jím hnojit půdu. Přičemž kukuřice je na dusík extrémně náročná, takže fazole ji tím dusíkem doslova krmily.

No a pak je tu nejmladší sestra, dýně. Dýně, jak víme, roste při zemi a má obrovské, široké listy. A tyhle listy fungují jako živý mulč – kompletně zastíní půdu kolem kukuřice a fazolí. Díky tomu se voda ze země neodpařuje, v půdě se drží vlhkost a plevel nemá šanci vyrůst, protože nemá světlo. No, a navíc ty ostnaté chloupky na listech dýní odpuzovaly škůdce, jako třeba jeleny a mývaly.

Což je prostě celé naprosto geniální. Přičemž i z nutričního hlediska byla tahle trojkombinace zázrak. Protože z kukuřice získáte hodně sacharidů, prostě hodně energie. Fazole jsou zase zdrojem bílkovin (proto je taky ve velkém baští vegetariáni a vegani, aby jim nahradily maso) a dýně mají pro změnu důležité vitamíny a oleje z dýňových semínek. Takže i když budete jíst jenom ty tři sestry a nic jiného, tak se tím docela dobře uživíte a budete mít vcelku vyváženou stravu. Teď teda zas aby si to někdo nevzal jako dietní doporučení – prosím vás jezte i něco jiného, my nejsme Indiáni a čím pestřejší vaše strava bude, tím líp. V každém případě prostě ten indiánský systém byl skvělý a byl doslova a do písmene lepší než ten náš.

Tady se logicky můžete zeptat: pokud byl lepší než ten náš, proč jsme ho od nich sakra nepřevzali a furt pěstujeme ty stupidní monokultury? A odpověď samozřejmě zní, že ten indiánský systém je sice lepší z hlediska efektivního využití toho pole, ale je dost náročný na práci a strašně blbě se do něj zavádí nějaká mechanizace. Prostě ten indiánský přístup vyžaduje výhradně ruční práci, protože je strašně těžké vymyslet kombajn, který dokáže sklízet kukuřici, fazole a dýně zároveň a nic z toho nepoškodit a nepomíchat. Navíc, kukuřice, fazole a dýně nedozrávají ve stejnou chvíli. Což pro ty Indiány nebyl problém, protože oni prostě pěšky naběhli na pole a jeden měsíc sklidili jenom dýně, další měsíc jenom kukuřici atd. Kdežto v moderním zemědělství potřebuje celé to pole sklidit najednou, naložit to na kamiony a odvézt na nějaké průmyslové zpracování. Což by prostě u polykultury šlo hrozně špatně (kombajn na kukuřici by vám rozjezdil dýně apod.). Stejně tak by se na to polykulturní pole hrozně blbě aplikovaly herbicidy a pesticidy, protože ty jsou dost selektivní, takže by třeba ochránily kukuřici, ale zabily by ty dýně na zemi atd. atd.

Prostě ten indiánský systém je sice lepší, a my dokonce víme, že je lepší, ale neumíme ho napodobit. Protože bychom se museli vzdát mechanizace a zase naběhnout na pole s motykami a to se nikomu nechce. Jinak ten indiánský systém je lepší hlavně v tom, že skoro vůbec nevyčerpává půdu. Což je zrovna v našem zemědělství obrovský problém a byl to problém i tehdy a my si už za pár minut ukážeme, jak právě vyčerpávání půdy kvůli tabáku povede na tomhle místě k obrovským konfliktům mezi osadníky a Indiány. A nakonec to dospěje v podstatě k vyhlazení té místní indiánské populace.

No a ten druhý původ mýtu o panenské divočině je ještě mnohem temnější. Jeden z důvodů, proč první Evropané často naráželi v Severní Americe na "divočinu", bylo, že tam ta divočina vznikla až po jejich příchodu. A tím důvodem byly hlavně neštovice a další evropské nemoci, které naprosto zdecimovaly tu původní indiánskou populaci. My se o tom budeme bavit podrobněji v jednom z příštích dílů, který byste si rozhodně měli poslechnout, protože tam dám některé poměrně šokující údaje a čísla. Neštovice se každopádně pohybovaly rychleji než Evropané. Indiáni si je předávali mezi sebou, takže spousta domorodců se nakazila dávno předtím, často jako vysloveně celá desetiletí předtím, než spatřili první bledou tvář.

A účinky neštovic na ty indiánské populace byly naprosto devastační a na spoustě míst vedly doslova k zániku dosavadního osídlení. Takže část té "divočiny", se kterou se první Evropané potkávali, tvořily ve skutečnosti opuštěné indiánské vesnice, které začaly postupně zarůstat vegetací. Pole, která kdysi někdo obdělával, ale teď byla zarostlá plevelem a příroda si je brala zase zpátky atd. Takže to ve skutečnosti nebyla žádná panenská divočina, ale na mnoha místech zkrátka opuštěná kulturní zemědělská krajina, v podstatě takový postapokalyptický svět. Takže když chcete vidět, jak vypadala americká krajina v časech prvních evropských osadníků, tak si nepouštějte Bambiho, spíš si pusťte třeba Last of Us s Pedro Pascalem, nebo Já, legenda, nebo prostě nějaký jiný postapokalyptický zombie horor. 

Založení Jamestownu

Vy každopádně tu první úspěšnou anglickou kolonii Jamestown všichni znáte. Přičemž pokud ji neznáte z historických knížek, tak ji stoprocentně znáte z klasické disneyovky Pocahontas. Já doufám, že to je film, který každý viděl, a pokud ne, tak je potřeba si toto základní vzdělání doplnit. Anebo teda pokud jste náhodou neviděli Pocahontas, tak jste určitě viděli aspoň Cameronův Avatar, což je v podstatě úplně stejný příběh, akorát zasazený na jinou planetu.

Pokud už si ten kreslený film nepamatujete, tak vám ho ve třech větách shrnu. Mladá indiánská princezna Pocahontas se zamiluje do sličného anglického kapitána Johna Smithe a učí ho vnímat krásu a propojenost veškeré přírody a respektovat její lid. Chamtivým kolonistům jde ale hlavně o zlato a napětí mezi nimi a místními domorodci záhy přeroste v otevřený konflikt. Pocahontas vlastním tělem zachrání kapitána Smithe před popravou a zabrání válce mezi oběma stranami. On se pak pro změnu vrhne do cesty kulce, která letí na jejího otce, náčelníka Powhatana. Každopádně film kupodivu nekončí svatbou, ale tak trochu hořkosladce, kdy postřelený Smith musí odplout zpět do Anglie a Pocahontas se rozhodne zůstat se svým kmenem v Novém světě. Takže v té úplně poslední ultimátně dojemné a ikonické scéně stojí Pocahontas na vrcholu útesu, fouká vítr, padá barevné listí a ona z dálky mává odplouvající lodi, na které odplouvá její milý, zraněný John Smith. Nicméně oba vědí, že jejich duchové budou navždycky spjati na cestě, která nikdy nekončí (tu poslední větu jsem okopíroval z oficiálního textu distributora, takže to musí být pravda).

Každopádně z našeho pohledu je ten film velmi pozoruhodný hned v několika ohledech. Téměř všechny hlavní postavy, které se tam objeví (s výjimkou toho mluvícího stromu a ochočeného mývala), jsou skutečné historické osoby, které opravdu existovaly. Z nějakého důvodu jsou nicméně trochu promixované, takže třeba ten hlavní hrdina John Smith ve skutečnosti s Pocahontas vůbec nic neměl, mimo jiné proto, že skutečný John Smith se vrátil do Anglie v době, kdy byla Pocahontas ještě dítě. Takže Pocahontas se ve skutečnosti později vdá za úplně jiného Angličana, který v tom filmu vůbec není. 

Pocahontas a John Smith

Obal knižní verze animované pohádky z roku 1995 (zdroj)

A asi nejvíc bych si na ten animák stěžoval, kdybych byl potomek Johna Ratcliffa, což je v tom filmu hlavní záporák a je zobrazený jako takový tlustý lakomý sráč (s prominutím). Přestože ve skutečnosti to byl relativně normální člověk, který byl svého času guvernérem kolonie. Ve filmu se kolonisté nakonec vzbouří proti jeho tyranii a chamtivosti a v řetězech ho pošlou zpátky do Anglie, aby tam stanul před soudem za své zločiny. Nicméně jeho skutečný konec byl úplně jiný a mnohem znepokojivější než v tom filmu. Ratcliffe byl v zimě roku 1609, kdy v kolonii vypukl hladomor, vyslán vyjednávat s domorodci, jestli by jim neprodali nějakou kukuřici. Namísto jednání byl ale domorodci zajat a indiánské ženy ho pak brutálně umučily k smrti. A to tím způsobem, že ho přivázaly nahého ke stromu a zaživa z něj škrábaly maso lasturami. A to se do to té kreslené disneyovky pro děti z nějakého důvodu nedostalo, nechápu proč.

Každopádně teď si popíšeme, jak to s tou kolonií Jamestown bylo doopravdy a co ještě dalšího v tom animáku museli vynechat, aby to bylo přístupné dětem do 21 let. V květnu 1607 vystoupilo z lodi na americkou půdu 105 kolonistů, přičemž je zajímavé, že v téhle první vlně byli jen samí muži. Nebo muži… nejmladšímu bylo 12 let, takže to byl spíš kluk než muž. Nicméně tehdy to byl běžný věk, kdy chlapci začínali pracovat jako osobní sluhové šlechticů a bohatých měšťanů. A jelikož v té skupině bylo několik lidí šlechtického původu, tak přesně z tohoto důvodu tam byly i 4 kluci mladší 15 let, v podstatě v roli pážat nebo prostě sluhů.

A ústřední postavou celé kolonie se velmi záhy stal kapitán John Smith. Přičemž není náhoda, že si ho Disney vybral hlavního hrdinu do svého animáku, protože Smith je naprosto fascinující postava s neuvěřitelným životním příběhem, který navíc zasahuje i k nám do střední Evropy, takže si ho prostě musíme povědět. John Smith se narodil jako syn chudého anglického farmáře. Nicméně farmařina nebyla pro něj, protože to byl tělem i duší dobrodruh, takže v 16 letech odešel z domova. A jelikož se musel něčím živit, tak začal cestovat po Evropě jako žoldák. A teď myslím doslova po celé Evropě, prostě kdekoliv se koncem 16. století dělo něco zajímavého, tak on tam byl. Nejprve se nechal najmout do francouzské armády a bojoval proti Španělům. Pak se přidal k holandským povstalcům a pomáhal vybojovat nezávislost Nizozemí. Následně se přesunul do Středomoří, kde se z něj stal námořní pirát, čímž si údajně vydělal poměrně slušné peníze.

Už v téhle fázi vidíte, že to je po seňorovi Koňské hlavě z předchozího dílu další hrdina, který bude mít ve stáří rozhodně co vyprávět. Nicméně ta nejzajímavější část jeho života, která ho dostane až do kreslených filmů pro děti, teprve přijde. Nás Čechy a Slováky by ovšem možná mohla ještě víc zaujmout jiná epizoda, která se odehrála ještě předtím, než se přesunul do Ameriky. V té době totiž vrcholil jeden z mnoha střetů mezi Turky a rakouskými Habsburky a jelikož se tehdy nic většího v Evropě nedělo, tak John Smith samozřejmě nemohl odolat, aby se do tohoto konfliktu taky nezapojil. Takže odešel bojovat proti Turkům kam? Samozřejmě na Slovensko. Nebo teda mimo jiné na Slovensko.

Protože slovenské území tehdy pochopitelně tvořilo první linii protiturecké obrany. Pevnosti jako Fiľakovo, Nové Zámky nebo Krupina měly za úkol zastavit tureckou expanzi. A my sice nevíme, kde přesně na Slovensku John Smith bojoval, ale prokazatelně se pohyboval na území Hornouherského kapitanátu, což byla vojensko-správní jednotka, kterou zřídili Habsburkové jako reakci na osmanskou expanzi. Přičemž centrem kapitanátu byly Košice. Takže to je něco, co určitě potěší slovenské posluchače tohoto podcastu.

John Smith bojoval v pluku, kterému velel slavný polní maršál Heřman Kryštof Russworm, což byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců císaře Rudolfa II. Protože připomínám, že v téhle době nebyla sídelním městem císaře Vídeň, ale Praha. Což bude za chvíli důležité, protože i do Prahy se John Smith podívá. Každopádně jeho nejslavnější evropský kousek, který mu vlastně doslova umožní, aby se později dostal do Ameriky, se neodehraje na Slovensku, ale v Sedmihradsku čili na území dnešního Rumunska. A to konkrétně u pevnosti Alba Iulia. Habsburská vojska toto město obléhala, přičemž obléhání se vleklo, takže turecký velitel tehdy vyzval křesťanské důstojníky na rytířský souboj muže proti muži "o jejich vlastní hlavy", aby všem ukrátil dlouhou chvíli a vojáci se nějak zabavili. Bylo to trochu jako na začátku filmu Trója s Bradem Pittem, kde si každá armáda má vybrat svého nejlepšího muže a ti se pak spolu utkají jeden na jednoho. Akorát že v tomhle případě se nehrálo o celkové vítězství ve válce, tady šlo jenom o "zábavu" a prestiž.

Každopádně tohle bylo přesně něco pro divokou povahu Johna Smithe, takže to byl právě on, kdo v téhle "soutěži" reprezentoval habsburské vojsko. A reprezentoval ho nadmíru dobře, protože ve třech po sobě následujících soubojích jeden na jednoho, před zraky obou armád, porazil tři turecké šampióny a uťal jim hlavy. Celé tohle představení sledoval i sedmihradský vévoda Zikmund Báthory, který byl ze Smithova výkonu unešený natolik, že ho na místě pasoval na rytíře, jmenoval ho kapitánem a věnoval mu osobní erb, na kterém byly vyobrazené tři uťaté turecké hlavy. Takže takhle se chudý kluk z anglického venkova stal nižším šlechticem a takhle získal onu hodnost kapitána, kterou pak užíval. Proto se také ve filmu Pocahontas pořád mluví o kapitánu Johnu Smithovi. On nebyl kapitán na lodi, ale byla to jeho hodnost v habsburském vojsku.

Jinak když se řekne Báthory, tak většině Čechů asi jako první naskočí čachtická paní. To je taková ta paní, která se údajně koupala v krvi panen a byla to možná nejslavnější sériová vražedkyně v dějinách střední Evropy. Tak ta shodou okolností žila v úplně stejné době, takže když John Smith válčil na Slovensku, tak ona si zrovna napouštěla vanu. A Zikmund Báthory, který pasoval Johna Smithe na rytíře, byl její bratranec. Tak to jen tak na okraj.

Každopádně Johna Smithe mohl tenhle úspěch těšit jen krátce, protože on sice useká hlavy třem tureckým šampiónům, ale nebude to stačit, protože v následné bitvě bude křesťanské vojsko Turky obklíčeno a zmasakrováno. Smith bude v té prohrané bitvě těžce raněn a zůstane ležet na bitevním poli mezi stovkami mrtvých. Nicméně když budou tatarští vojáci procházet bojiště, dorážet přeživší a okrádat mrtvoly, což byla samozřejmě tehdy běžná praxe, tak ho najdou, zjistí, že je naživu a když uvidí, že má vlastní erb, a je tudíž šlechtic, tak ho nezabijí, protože šlechtici se dali využít kvůli výkupnému (což je celkem vtipné, protože on se stal šlechticem doslova pár dní předtím).

Smith nakonec skončí v Istanbulu (schválně sledujte, co všechno zvládne John Smith za svůj život procestovat, protože to je na svou dobu vcelku obdivuhodné), kde bude prodán do otroctví. Koupí ho nějaký turecký paša jako dar pro svou snoubenku. Ta se do Smithe údajně zamilovala, což není divu, protože jestli opravdu vypadal tak, jako ho nakreslil Disney, tak to byl mimořádně pohledný muž. A poslala ho ke svému bratrovi, aby tam prošel výcvikem. A ten bratr žil kde? Ano, na Krymu.

Tady se nám zase krásně propojují americké a ruské dějiny. V minulém díle nám po Krymu běhali Cyril s Metodějem, teď sem pro změnu přijíždí Angličan John Smith. A přijíždí sem jako turecký otrok. Protože připomínám, že v téhle době ještě nebyl Krym ani ukrajinský, ani ruský, ale byl krymsko-tatarský. Byl tady Krymský chanát, což byl v podstatě satelitní stát Osmanské říše. Johnu Smithovi se nicméně na Krymu nelíbilo, protože bratr jeho paní tu s ním zacházel velmi krutě. Takže ho Smith jednoho krásného rána při práci na poli umlátil k smrti cepem, oblékl si jeho tatarské šaty, naskočil na jeho koně a zdrhnul. A přes Ukrajinu, Polsko a Německo se vrátil zpět do Anglie.

Nicméně cestou do Británie udělal ještě jednu důležitou zastávku. A to kde? V Praze. Proč v Praze? No, protože se bál, že až se vrátí domů do Anglie, tak mu tam jako synovi chudého rolníka nikdo nebude věřit, že byl opravdu někde v Rumunsku nějakým Báthorym pasován na rytíře, a je z něj tudíž šlechtic. Takže přijel do Prahy primárně proto, aby mu na dvoře Rudolfa II. potvrdili jeho šlechtický titul, dali mu na to nějaký papír, kterým by se pak mohl prokazovat doma v Anglii. Jinak v době, kdy přijíždí do Prahy, tak je mu teprve 23 let.

Každopádně v Praze nejde Smith přímo za císařem Rudolfem, protože na to byl přeci jen moc lehká váha, ale vyhledá tady svého bývalého velitele polního maršála Russworma. Naštěstí to stihne ještě předtím, než Russworma v Praze popraví o dva roky později kat Mydlář. Protože Russworm zabije nějakého Itala v nějakém duelu… to je jedno, to není důležité. Každopádně polní maršál Russworm si tohohle svého řadového vojáka bude pamatovat, protože Smith prostě všechny ohromil tím stínáním tureckých hlav, takže pro něj zařídí, aby mu císařská kancelář na Pražském hradě vydala glejt, který potvrzoval jeho erb a šlechtický titul. A dokonce se tam výslovně píše, že má právo být nazýván "anglickým gentlemanem". Až takhle světoví jsme tehdy byli, že jsme to tam uměli napsat anglicky.

Takže John Smith je sice v tom kresleném filmu zobrazovaný jako takový roztomilý mladík, ale ve skutečnosti byl ostřílený válečný veterán, který měl za sebou spoustu useknutých hlav. A tenhle pražský glejt, který potvrzoval jeho válečná hrdinství a rytířský titul, mu umožní se dostat na palubu lodi Susan Constant, která čtyři roky po jeho návratu do Anglie (čili v jeho 27 letech) vypluje do Ameriky. Protože když Smith Virginské společnosti ukáže tento dokument a popíše jim, co má všechno za sebou, tak oni si zkrátka řeknou, že přesně takového člověka v té nové kolonii potřebujeme. A bude to to nejlepší rozhodnutí, které udělají, protože se dá myslím s velkou mírou jistoty říct, že kdyby John Smith tehdy na palubě té lodi nebyl, tak dneska žádný Jamestown neexistuje. On totiž doslova a do písmene zachránil tu kolonii před zánikem, jak si ještě povíme.

Každopádně vzít na palubu Johna Smithe bylo také to jediné a poslední správné rozhodnutí, které Virginská společnost udělá, protože ve všech ostatních ohledech bude její výběr prvních kolonistů naprosto tragický až stupidní. Celou polovinu z oněch 105 vybraných osadníků budou totiž tvořit gentlemani. Čili lidé se šlechtickým titulem, kteří vyrůstali v bohatství a luxusu a celou výpravu do Ameriky si představovali jako Hurvínek válku. Prostě to byli šlechtičtí synkové, kteří ve svých rezidencích snili o dobrodružství a rychlém zbohatnutí a představovali si, jak v Americe objeví zlato a vyvrátí nějakou mocnou indiánskou říši jako Hernán Cortés a pak se se slávou a vavříny vrátí domů. Přičemž zároveň to byli lidé, kteří považovali manuální práci za něco, co je společensky nepřijatelné pro někoho jejich postavení. Jejich představa byla taková, že se tam budou procházet s mečem v ruce a poroučet ostatním. Každopádně Virginská společnost dost neprozíravě složila tu výpravu téměř ze samých aristokratických synků, a to z prostého důvodu – oni si prostě koupili akcie a tu účast si zaplatili. Takže bylo těžké je odmítnout.

Trochu problém byl v tom, že v té skupině už nebylo moc ostatních, kterým by tihle gentlemani mohli poroučet. Bylo tam celkem dvanáct řemeslníků: šest tesařů (na stavbu domů a pevnosti), dva zedníci, jeden kameník, jeden kovář, jeden krejčí a jeden holič/lékař. Veškerou další manuální práci mělo obstarat 14 dělníků, které nicméně společnost najala v Londýně. Takže to nebyli lidi z venkova, ale z řad městské chudiny. Což je poměrně důležitá poznámka, protože si všimněte, že v té skupině nebyl ani jeden farmář. Prostě nikdo, kdo by za celý život něco pěstoval. Nejspíš jenom ten John Smith byl farmářský syn, ale jelikož v šestnácti letech utekl z domova a pak se živil jako voják, tak to taky nebyl žádný velký rolník. No a pak tam tedy byli ještě ti čtyři malí kluci jako sluhové bohatších šlechticů.

Což je složení výpravy, které se brzy ukáže být pro americký kontinent naprosto nevhodné až sebevražedné. John Smith se velmi záhy stane přirozeným vůdcem téhle skupiny, nicméně nebude jím od počátku. Ve skutečnosti dokonce přijede do Ameriky v řetězech. A to proto, že bude během cesty přes Atlantik provokovat přítomné bohaté aristokraty. On byl sice také formálně nižším šlechticem, ale ti ostatní angličtí gentlemani tím jeho titulem, a tudíž i jeho osobou od počátku pohrdali. Protože dobře věděli, že Smith je obyčejný syn farmáře, který ten svůj titul získal v nějaké východoevropské tramtárii. Zatímco oni byli synové ze starých rodů, takže pro ně byl někdo, kdo neměl modrou krev aspoň posledních 400 let, naprostý nýmand a rádoby aristokrat. Přitom by to vlastně mělo být naopak, protože John Smith si ten svůj erb sám tvrdě vybojoval, kdežto oni se už narodili se stříbrnou lžičkou v puse a měli o skutečném životě a strádání velmi mlhavou představu.

Každopádně tak se to tehdy nebralo, takže výše postavení šlechtici se Smithovi od počátku posmívali a dávali mu najevo své pohrdání, což on si pochopitelně se svou divokou náturou nenechal líbit, takže je provokoval a urážel taky. A dospělo to až do té fáze, kdy ho během dlouhé plavby obvinili ze vzpoury a vsadili do okovů v podpalubí. A nejvýše postavený a nejbohatší šlechtic na palubě, Edward Maria Wingfield, který z logiky svého titulu automaticky předpokládal, že bude v kolonii velet, rozhodl, že bude John Smith okamžitě po vylodění v Novém světě oběšen jako rebel.

Nicméně to se nestalo. Já jsem totiž před chvílí řekl, že Wingfield jenom předpokládal, že bude guvernérem kolonie, protože byl prostě nejvyšší šlechtic na palubě. Nicméně nemohl to vědět jistě, protože o tom, kdo bude v kolonii velet, rozhodovala Virginská společnost, která celou tu výpravu organizovala. A ta si vymyslela takový zvláštní vtípek, kdy řekla, že rozhodovat bude rada, složená ze sedmi mužů, přičemž jeden z nich bude mít funkci předsedy. Nicméně složení té rady nebylo nikomu oznámeno předem, ale bylo napsané na papíře v zapečetěné truhle, která se měla otevřít až po příjezdu do Nového světa.

Teď proč to udělali takhle divně, proč jim to neřekli rovnou, kdo bude v kolonii velet? Protože Virginská společnost věděla, že plavba přes Atlantik bude hodně dlouhá, v tomhle konkrétním případě jim to trvalo 144 dní. A společnost prostě chtěla zabránit vzpouře, intrikám a bojům o moc během cesty přes oceán. Protože na palubě se tísnila řada ambiciózních šlechticů, takže pokud by se vědělo, kdo bude vládnout, tak by ti, kteří vybráni nebyli, měli spoustu času zorganizovat spiknutí nebo odmítat poslušnost už na lodi. A na lodi neveleli šlechtici, ale lodní kapitán, který je v Americe vysadil a pak s posádkou zase odplul zpátky do Anglie.

Takže když lodě po mnohém strádání konečně přepluly Atlantský oceán, kolonisté vystoupili a začali budovat Jamestown, tak tu truhlu otevřeli a dozvěděli se jména svých sedmi radních. To hlavní jméno nebylo překvapivé, guvernérem byl skutečně jmenován nejbohatší šlechtic Wingfield, nicméně jedním z těch dalších sedmi jmen byl i John Smith. Virginské společnosti zkrátka přišlo, že by se jeho zkušenosti z mnoha evropských bojišť mohly hodit. Takže proto Smith oběšen nebyl, ale naopak se stal členem koloniální rady, byť ho tedy ostatní šlechtici snášeli jen se skřípěním zubů. On nicméně již brzy prokáže svou platnost až nepostradatelnost.

Kolonisté vystupují z lodi na vybraném místě u řeky James ve Virginii v květnu roku 1607. A začínají stavět doškové chatrče, dřevěnou pevnost, skladiště a kostel. Přičemž se velmi záhy ukazuje, že Amerika není žádná země zlata a pohádkového dobrodružství, ale spíš peklo na zemi. Hned po dvou týdnech, když měli ještě všechno rozestavěné, přišel první indiánský útok. V okolí zátoky Chesapeake byli totiž Indiáni ještě před evropským příjezdem sdružení do jakési konfederace zhruba 30 kmenů, kterým všem vládnul velký náčelník Powhatan, otec Pocahontas. Vládnul je možná trochu silné slovo, protože to sdružení bylo poměrně dost volné, ale v každém případě byl Powhatan nejmocnější lídr v širokém okolí.

A Indiáni na počátku zvolili konfrontační strategii. Nejbližší místní kmen podnikl na čerstvě rozestavěnou kolonii velký útok, kterého se zúčastnilo přes 200 indiánských bojovníků. O život tehdy přišli dva kolonisté a dalších 10 bylo zraněno. Pevnost tehdy ještě nebyla dostavěná, takže před úplným masakrem kolonisty zachránilo jen to, že utekli na loď a začali střílet z lodních děl. Tady bych měl asi vysvětlit, že přes Atlantik původně pluly tři lodě, přičemž ty dvě největší se po vysazení kolonistů zase vrátily do Anglie, zatímco nejmenší loď, Discovery, v Americe nechali. Což byla vlastně svou velikostí ideální loď na prozkoumávání zátoky a okolních řek, naopak na plavbu přes Atlantik moc vhodná nebyla, byť ji tedy napoprvé zvládla.

Lodní děla Discovery sice tenhle první indiánský útok odrazila, ale kolonisté od té chvíle žili v trvalém strachu. Indiáni tedy taky, ti už se k přímému útoku na kolonii znovu neodvážili, protože ta děla je pochopitelně též náležitě vyděsila. Kolonisté si pak narychlo postavili trojúhelníkovou dřevěnou pevnost, kdy do každého rohu dali jedno dělo. A v té pevnosti a v dostřelu děl byli relativně v bezpečí, nicméně kdokoliv se odvážil se vzdálit kousek od osady kvůli lovu nebo sběru dřeva, tak mu neustále hrozilo, že ho zasáhne indiánský šíp.

Vzápětí se nicméně ukázalo, že Indiáni nebudou ten největší problém, kterému budou kolonisté čelit. Mnohem větším nepřítelem jim budou hlad a nemoci. Hlavním problémem byla voda. Kolonisté si pro založení Jamestownu vybrali místo, které se z vojenského hlediska zdálo ideální, protože bylo skryté před španělskými loděmi a dobře ubránitelné. Ale až příliš pozdě zjistili, že je to v podstatě bažinatá past. Oni sice pluli po té řece až docela hluboko do vnitrozemí, jenomže řeka James je po desítky kilometrů od svého ústí stále ještě přílivovou řekou, takže její hladina a složení vody je hrozně moc ovlivňováno přílivem a odlivem. Takže se v těchto místech sladká říční voda pořád ještě mísí se slanou vodou mořskou a ta brakická voda se nedá moc dobře pít. 

A kolonisté přijeli v květnu, takže vzápětí začalo léto a v létě je průtok řeky slabší (nejsilnější je logicky na jaře, kdy v Apalačském pohoří taje sníh), a tudíž je ta řeka mnohem víc ovlivněná přílivem a voda je tu v tuhle dobu nejslanější. Osadníci na počátku neměli vykopané žádné studny a pili vodu přímo z řeky. Respektive kopali nějaké mělké studny a v nich na žádnou vodu nenarazili a nikam jinam pro vodu nemohli, protože všude mimo dostřel pevnosti číhali Indiáni. No a ta poloslaná voda jim způsobovala permanentní dehydrataci a pomalou otravu solí. Navíc se z té řeky brzy stala stoka, protože jak museli osadníci žít na maličkém prostoru, tak do řeky šly všechny lidské výkaly a odpadky, které při tom letním průtoku moc neodtékaly pryč, respektive je příliv vždycky tlačil zpátky, takže v kolonii téměř okamžitě vypukly epidemie úplavice a tyfu.

A moderní dendrologické výzkumy (analýza letokruhů místních stromů) nedávno odhalily, že tihle první Angličané měli doslova až neuvěřitelnou smůlu. Oni totiž přijeli do Virginie zrovna v době, kdy tam mezi lety 1606-1612 probíhalo nejhorší sucho za posledních 800 let. Takové, že i místní Indiáni balancovali na hraně přežití, protože jim uschla většina úrody. A to sucho bylo taky důvodem, proč v okolí vyschly skoro všechny potůčky, proč v mělkých studních nebyla žádná voda a proč se tak dramaticky zhoršila kvalita vody ve velké řece James.

Kolonisté si v těchto podmínkách nedokázali nic vypěstovat, takže se jejich strava sestávala z lodních sušenek a z trochy ječmene namočeného ve špinavé vodě. Výsledkem bylo, že kvůli nedostatku vitamínu C trpěli kurdějemi, přestože už nebyli na lodi. Jejich imunitní systém byl tak oslabený, že je ve velkém zabíjela i malárie, kterou přenášeli komáři z okolních bažin. Jinak k tomu, že nedokázali nic vypěstovat, přispělo i to, že šlechtičtí členové výpravy (což znamená polovina všech kolonistů) se stále nedokázala vymanit ze svého anglického psychického nastavení, kdy prostě odmítali manuálně pracovat a očekávali, že je budou ostatní živit.

K jejich mizernému fyzickému stavu moc nepřispěla ani dobová léčba. Oni s sebou neměli žádného vystudovaného doktora, takže tuhle funkci plnil muž jménem Thomas Wotton, který měl v dodnes dochovaném seznamu pasažérů zapsané povolání chirurgeon. Což by se do češtiny dalo přeložit jako "ranhojič", který byl na rozdíl od univerzitně vzdělaného lékaře (physician) pouhým řemeslníkem, zhruba na úrovni kováře nebo ševce. Zajímavé bylo, že v Anglii v 17. století splývala povolání ranhojiče a holiče, takže když tenhle člověk zrovna nikoho neléčil, tak stříhal vlasy a holil vousy.

Ranhojič Wotton aplikoval nemocným dobovou léčbu, která byla založená ještě na antické teorii čtyř tělesných šťáv (krve, hlenu, žluté a černé žluči). Přičemž se věřilo, že každá nemoc je způsobena jejich nerovnováhou. Takže když kolonisté masově onemocněli malárií, tyfem a úplavicí, Wotton aplikoval tehdejší standardní postupy, které pacienty spíš dorážely, než léčily.

Tak například těm pacientům, kteří měli horečku (například z malárie) Wotton rozřízl žílu a nechal je vykrvácet až do omdlení. Protože podle tehdejšího přesvědčení horečku způsobuje přehřátá krev v těle, takže pouštění žilou byl běžný postup. Který pochopitelně těm dehydrovaných a podvyživeným lidem moc neprospíval. Podobně při břišním tyfu a dyzentérii zase tenhle holič/lékař podával drastická projímadla a látky vyvolávající zvracení. Většinou se k tomu používal kalomel, což je sloučenina jedovaté rtuti, která se dneska používá spíš v pyrotechnice než v medicíně. Protože Wotton si myslel, že ti lidé mají v žaludku a ve střevech jed, který je potřeba dostat ven. Takže pacientům, kteří už takhle trpěli těžkými průjmy a zvracením ze znečištěné vody, ty průjmy a zvracení cíleně vyvolával, čímž samozřejmě jenom přispíval k jejich dehydrataci. No a na otoky z kurdějí zase přikládal pijavice atd.

A teď se samozřejmě můžeme smát Wottonovi, že to dělal takhle blbě proto, že to byl spíš holič než doktor. Ale to by zas vůči němu bylo poněkud nespravedlivé, protože kdyby tam byl v té době někdo s lékařským diplomem z Oxfordu, tak by to ve skutečnosti dělal dost podobně. Prostě dobová evropská medicína byla tehdy bohužel na téhle v podstatě stále ještě starověké úrovni a tehdejší lékařská péče byla spíš legální formou mučení než pomoci. Každopádně tímhle způsobem nemoci, podvýživa a doktor Wotton společnými silami povraždili během pár měsíců šest z deseti kolonistů.

Tomu prvnímu létu se později bude říkat léto smrti, protože kolonisté přijeli v květnu a na podzim už bude z těch 105 lidí naživu pouhých 40. Přičemž připomínám, že Indiáni zabili jenom dva z nich, takže za zbytek mohly nemoci a podvýživa. A to měla teprve přijít zima, která bývá tradičně v koloniích tím nejhorším obdobím. Tohle zkrátka jen potvrzuje to, o čem už jsme tady mluvili opakovaně, že prostě to ranné osadničení opravdu nebyl žádný med. Takže ti Bushové a Rooseveltové mají to svoje bohatství opravdu často vykoupené strašlivým strádáním svých dávných předků. Třeba jenom v Jamestownu se úmrtnost během prvních 15 let existence kolonie odhaduje na víc než 75 %. Prostě víc než tři čtvrtiny lidí, kteří tehdy do Virginie z Anglie přijeli, tady našli svou předčasnou smrt.

Léto smrti každopádně stálo funkci onoho prvního prezidenta koloniální rady Wingfielda. Protože když v horkých měsících lidé umírali po desítkách na podvýživu, tak záhy vyšlo najevo, že Wingfield, který měl na starosti společný sklad zásob, dává většině lidí shnilý ječmen plný červů, zatímco sám si s nejbližšími šlechtickými kumpány pochutnává na hovězím mase, vejcích a víně z lodních rezerv.

V téhle napjaté atmosféře ho několik kolonistů, pochopitelně v čele se Smithem, obvinilo, že je tajný katolík a španělský špion, přičemž využili toho, že Wingfield měl prostřední jméno Maria, což bylo podezřelé. Takže Smith s několika dalšími muži provedl ozbrojený převrat, při kterém Wingfielda sesadili z funkce guvernéra a uvěznili ho v podpalubí lodi Discovery. A když pak později přijede z Anglie první zásobovací loď, tak ho na ní pošlou zpátky do Evropy s tím, že má být popraven jako španělský špión. Což se sice nestane, Virginská společnost pochopí, že ta obvinění z toho, že je tajný katolík, jsou absurdní a v Londýně vůbec nebudou mít radost, že se v kolonii dělají politické převraty bez jejich schválení. Nicméně zároveň si to vedení společnosti správně vyhodnotí tak, že posílat neschopného Wingfielda zpátky do Ameriky by bylo nerozumné, protože to by tu kolonii akorát ještě víc rozložilo. Takže mu návrat zakážou a Wingfield dožije zhrzený na svém luxusním panství v Anglii. Což by vlastně mohl považovat za štěstí, nebýt tedy té uražené pýchy.

V každém případě pak dojde ke zvratu ve vztazích s Indiány, který nezařídí nikdo jiný než náš hlavní hrdina John Smith. Smith se začne na začátku zimy (čili nějakých 6 měsíců po vylodění) vydávat na lodi Discovery na průzkumné cesty kolem zátoky a na řece Chickahominy narazí na přátelský indiánský kmen (podle kterého se jmenuje ta řeka). Kmen, který nepatřil do Powhatanovi konfederace a který bude ochotný s Evropany obchodovat. Takže s nimi začnou kolonisté vyměňovat korálky, zrcátka a kovové nástroje za kukuřici, což byl pro obě strany výborný deal.

Tihle hodní Indiáni poskytnou Smithovi dokonce domorodé průvodce a taky kánoe, na kterých se Smith a ještě další dva Angličané vydají v prosinci stejného roku dál proti proudu řeky Chickahominy do míst, kam už by se s velkou evropskou lodí nedostali. A zde je obklíčí velká skupina indiánských bojovníků, kterou povede bratr náčelníka Powhatana. Podle všeho to byla náhoda, že na sebe vzájemně narazili, protože ti Indiáni tam byli prostě na lovecké výpravě.

Domorodci nebudou na nic čekat a ihned zaútočí, ti dva další Evropané budou okamžitě zabiti a Smith se zachrání tím, že použije svého indiánského průvodce z kmene Chickahominy jako živý štít. Což kupodivu vyšlo, protože Powhatanovi muži nechtěli porušit přiměří, které s tímto kmenem měli. A nakonec Smith vytáhl slonovinový kompas, který měl u sebe a ukázal ho Powhatanovu bratrovi, který se jmenoval Opechancanough a bude ještě důležitý. A Indiáni nikdy neviděli sklo, plus byli fascinovaní tím, jak se střelka kompasu pod průhledným sklíčkem sama hýbe. Takže usoudili, že John Smith je příliš zajímavý na to, aby byl na místě popraven a vezmou ho do ústřední vesnice Werowocomoco, kde bude předveden před nejvyššího náčelníka Powhatana.

A právě tady se Smith poprvé setká s Powhatanovou dcerou, krásnou indiánskou princeznou Pocahontas, která mu podle Disneyho (i jeho vlastních zápisků) zachrání život. A jak bude tohle slavné historické setkání probíhat a jaké důsledky to bude mít pro Jamestown a vlastně celé americké dějiny, to si povíme kdy? To si povíme příště.

Já jsem původně doufal, že se mi podaří celý Jamestown vměstnat do jednoho dílu, ale to by asi bylo přeci jen trochu moc na sílu. Protože Jamestown je zkrátka důležitý; Jamestown je semínko, ze kterého nakonec vyroste celý americký stát Virginie, ten vůbec nejstarší ze všech států Unie. Protože teď už se skutečně bavíme o prvopočátcích Spojených států amerických, bez těchto prvních kolonistů by USA nikdy nevznikly.

Vy zároveň víte, že Virginie je jižanský stát. Dokonce by se dalo říct, že je to ten nejvíc jižanský stát ze všech, protože právě tady bylo hlavní centrum Konfederace během americké občanské války. A americký Jih máme samozřejmě všichni spojený hlavně s otrokářstvím. Přičemž v příštím díle uvidíte, že už ta vůbec první anglická kolonie Jamestown v tom bude hrát naprosto zásadní roli. Takže se podíváme na to, kde, jak a proč se na Americkém Jihu objevili první černošští otroci a jak jedna "drobná" událost v zapadlém Jamestownu naprosto změní ekonomiku na obou stranách Atlantiku.

Příběh Jamestownu totiž zdaleka nekončí, některé ty nejbrutálnější a nejzásadnější zvraty nás teprve čekají. Nekončí ani utrpení kolonistů, ve skutečnosti to nejhorší teprve přijde. Taky si povíme, jak se bude dařit prvním dvěma ženám, které do té kolonie už brzy dorazí a budou tu muset žít v šílených podmínkách s několika desítkami mužů. A vůbec se podíváme na neuvěřitelný fenomén tzv. tabákových nevěst, kdy se v Americe prodávaly chudé anglické dívky za pár desítek kilo tabáku. Popíšeme si, jaký bude skutečný osud legendární indiánské princezny Pocahontas, která se nakonec dostane až do Londýna. A bohužel ten její příběh nebude až taková kreslená pohádka, jaká se z toho později stane. A slovenští posluchači by se na ten příští díl mohli obzvlášť těšit, protože si povíme, co je pravdy na tom, že už v časech Pocahontas dorazí do Jamestownu první Slováci, a dokonce to budou možná právě oni, kteří zorganizují historicky vůbec první zdokumentovanou dělnickou stávku na americkém území.

No, a hlavně si popíšeme další vývoj vztahů s Indiány, který bude mít velmi dramatický vývoj a vyvrcholí jedním z nejbrutálnějších střetů Evropanů s domorodci v celých dějinách území dnešních USA. Což bychom mohli využít k tomu, že si uděláme trochu obecnější přehled o celé té otázce genocidy původních obyvatel Ameriky, o které se v poslední době tak často mluví.

Takže já vám všem děkuju za pozornost, děkuju, že tomuhle podcastu zůstáváte věrní a že ho třeba i doporučujete dál. A u příštího dílu se budu těšit zase na shledanou.

Toto byl ukázkový díl podcastu Dějiny z balkonu. 

Celé díly ve zvukové i textové podobě najdete pouze na www.forendors.cz/nihilista