Proč za nás demografická situace rozhodne tyhle volby (a ještě několik příštích)

Tyto volby vyhraje Andrej Babiš. Já ho sice volit nebudu (a vzápětí vám vysvětlím proč), ale i tak se to téměř nevyhnutelně stane. Z nějakého důvodu mám totiž jenom jeden hlas, což je stejný počet hlasů, kolik má jeden můj nejmenovaný kolega z vozovny, který v jedněch volbách volil Zelené, protože je to jeho oblíbená barva, v dalších ODS, protože měli hezký billboard, a teď bude volit Babiše, protože… to už nevím, ale určitě má opět dobrý důvod.

Takže Babiš prostě vyhraje a za čtyři roky vyhraje znovu. Buď přímo on, nebo někdo podobný. A pak znovu. A nejméně ještě jednou znovu. A ne, nebude to díky skvělým tanečním výkonům Aleny Schillerové na TikToku, byť jsou vpravdě fascinující. Bude to díky (řekněme raději "kvůli") demografické situaci v České republice, která má své kořeny hluboko v minulosti. Takže jestli chcete směřování naší země opravdu porozumět, tak se na ty kořeny musíte podívat.

Historické entrée

Abychom pochopili, proč Andrej Babiš vyhraje v roce 2025 volby, musíme se vrátit do roku 1916. Teď si asi myslíte, že jsem se úplně pomátl, ale zůstaňte se mnou a brzy mě rehabilitujete. V roce 1916 se totiž v českých zemích naplno projevila tragédie 1. světové války, jejíž demografické důsledky silně pociťujeme dodnes. A to přesto, že lidé, kteří 1. světovou válku zažili (třebas i jako děti) už dávno nežijí.

1. světová válka stojí dnes tak trochu ve stínu 2. světové, která má ve veřejném prostoru výrazně lepší PR (nacisti prostě táhnou víc než císařpán), ale zvlášť my Češi bychom na ni rozhodně neměli zapomínat. Bylo to totiž velká válka. Tak velká, že se jí dodnes v mnoha zemích (třeba ve Francii) říká prostě jen Velká válka. Dalo by se říct, že pro český národ byla ve skutečnosti daleko brutálnější a krvavější než (jinak globálně větší) druhá světová (pokud ovšem nejste židovského, romského nebo německého původu, protože pak pro vás toto mírné zjednodušení nemusí tak úplně platit).

První světová totiž znamenala naprosto bezprecedentní demografickou tragédii, která v moderních dějinách českých zemích jednoduše nemá obdoby. Pokud dnes přijedete do kterékoliv české vesnice, ale jako vážně takřka do kterékoliv, je velice slušná šance, že v ní najdete pomník se lvem, na kterém je napsaná spousta jmen. To jsou jména českých mužů, kteří padli v zákopech 1. války. Mrtvých a zmrzačených byly totiž stovky tisíc, což jsou pro tak malý národ děsivé počty. Proč se o tom moc nemluví? Protože za První republiky, jejíž státotvorná ideologie stála na odkazu legií, se moc nehodilo říkat nahlas, že většina našich mužů bojovala za války na "špatné" (tedy rakousko/německé) straně.

Aby toho nebylo málo, tak práci děl a kulometů kvalitně podpořila epidemie španělské chřipky, proti které byl covid procházka růžovým sadem (hlavně proto, že kosila i jinak mladé a zdravé lidi). A navíc zásobování v posledních třech válečných letech bylo "poněkud nespolehlivé", takže pokud se někdy ve 20. století české země přiblížily k hladomoru, bylo to právě ke konci 1. světové války. Kojenecká a obecně dětská úmrtnost tehdy kvůli špatné výživě vyletěla do hodnot, na které jsme už v novověku přestávali být zvyklí.

Decimace velkého množství mladých, nadějných (a plodných) lidí vedla k tomu, že se u nás ve válečných letech narodilo (na tehdejší dobu doslova strašidelně) málo dětí. Zatímco před rokem 1910 se u nás běžně rodilo přes 300 tisíc dětí ročně, v roce 1916 se jich narodilo jen 144 tisíc. V jinak sympatickém roce 1918 spadl počet narozených dokonce na 123 tisíc, což je 2,5x méně, než na co byly české země zvyklé před válkou. Pokud těmto číslům nevěříte, můžete si je sami ověřit na stránkách ČSÚ, kde jsou k dispozici dlouhé časové řady a odkud čerpám i následující údaje (což tady píšu, abych furt nemusel opakovaně dávat odkaz na stejný zdroj).

S příchodem První republiky začala sice porodnost opět rychle růst (už v roce 1921 jsme na 264 tisících dětech ročně), ale tenhle brutální zářez v celkové porodnosti nám od té doby připravil (a ještě připraví) nejedno trápení. Takže si zkuste zapamatovat, že zatímco třeba v USA se mluví o poválečném baby-boomu v souvislosti s 2. světovou (to je ta generace, na kterou směřuje břitká hláška "OK boomer"), pro české země to neplatí, protože tady se něco podobného odehrálo spíš po 1. světové (naopak 2. světová je u nás demograficky složitější, jak si vzápětí ukážeme).

To nejdůležitější ovšem je, že generace narozená během 1. války byla extrémně populačně slabá, zatímco ta narozená hned po válce byla naopak celkem silná. A právě od tohohle momentu začíná ona pověstná "houpačka" střídání silných a slabých ročníků, která má jako hodinové kyvadlo obrovskou setrvačnost – tak obrovskou, že se to kyvadlo stále ještě nezastavilo (byť se samozřejmě postupně zpomaluje). A to už od 1. války uplynul nějaký ten pátek. Zatímco před rokem 1914 byl náš populační vývoj taková krásná úhledná mírně nakloněná přímka, 1. válka z toho udělala sinusoidu, která se vlní, stoupá a klesá už celá desetiletí. A je například zodpovědná za Husákovy děti mnohem víc než nějaký Husák.

A stejná demografická tsunami 1. světové války dnes splachuje veškeré naše naděje na lepší vládu po roce 2025. Proč? Tak začněte počítat. Když se v nějaké generaci narodí 2,5x méně dětí než v generaci předchozí (a následující), tak se to musí nějak projevit. Projeví se to nejpozději v době, kdy tyto početně slabé ročníky dospějí do reprodukčního věku. Když je v nějaké generaci málo potenciálních rodičů, bude mít tato generace také mnohem méně dětí. Takže nějakých 20+ let po průšvihu 1. světové války můžete s matematickou jistotou očekávat další demografický propad.

Přesně k tomu u nás došlo koncem 30. let, kdy se k tomuto nevyhnutelnému vývoji přidala deprese mladých plodných lidí z hospodářské krize a z faktu, že se v naší největší sousední zemi dostal k moci magor, který veřejně deklaroval, že chce jednou provždy ukončit existenci našeho státu (i národa). To jednoho úplně nemotivuje k přivádění dětí do takového světa. Je možné zde nalézt jisté paralely k dnešku, s tím rozdílem, že magor, který chce ukončit existenci našeho samostatného státu vládne zemi, která s námi přímo nesousedí (ale co není může již brzy být a mnozí u nás tomu nadšeně tleskají).

Člověk by očekával, že nacistická okupace tuto antikoncepční náladu ještě umocní, ale to se tak úplně nestalo. Ve válečných letech se u nás ve skutečnosti rodilo dětí poměrně dost, což bylo samozřejmě primárně dané výše uvedenou nezastavitelnou prvoválečnou "houpačkou" (za 2. války dospěly do reprodukčního věku silné ročníky z počátku První republiky). Němci navíc reprodukční nadšení Čechů dále podpořili jednak tím, že se po ulicích procházeli v sexy uniformách od Hugo Bosse, zejména ovšem tím, že umožnili, aby se lidé s malými dětmi mohli snáze vyhnout nucenému nasazení v Říši. Což je, uznejte, docela solidní motivace k tomu si nějaké to mimino rychle pořídit.

Po odchodu nacistických kazišuků porodnost pochopitelně ještě vzrostla, jelikož československý stát byl obnoven, všude vládla optimistická nálada a lidé nadšeně vyhlíželi lepší zítřky (což jen dokazuje, jak blbě umíme my Češi předpovídat budoucnost). Celková populace českých zemí sice díky 2. světové válce poměrně výrazně klesla (věděli jste, že bývaly doby, kdy nás bylo přes 11 milionů?), ale to bylo způsobeno především odsunem Němců a vyvražděním některých etnických skupin během nacistického řádění. Češi nežidovského a neromského původu příliš velké válečné populační ztráty nezaznamenali, což by mohlo nějak souviset s tím, že jsme se Němcům vzdali bez boje (čest výjimkám).

Prvoválečná houpačka ovšem samozřejmě ještě neřekla poslední slovo, takže koncem 50. let a počátkem 60. let už tu zase máme demografickou krizi, umocněnou tentokrát pro změnu kralováním komunistické strany (nedostatek pracovních sil poslal ženy do továren, bytová krize, měnová reforma atd.). Počet narozených dětí u nás tehdy klesl tak (na 130 tisíc v roce 1960), že komunistická strana přestala na chvíli krizi umocňovat a pokusila se ji řešit, což byl první z několika velkých pokusů o populační sociální inženýrství v našich poválečných dějinách.

Novotného vláda si uvědomila, že takhle málo narozených dětí bude již brzy znamenat i méně branců do naší hrdinné lidové armády, méně havířů do kladenských a ostravských dolů a vůbec méně nadšených mladých budovatelů socialismu. Aby tento nepříznivý vývoj zvrátila, rozhodla se Strana roku 1963 stimulovat porodnost sliby o prodloužení mateřské dovolené, budování jeslí a školek atd. Část Čechů se tehdy ještě dostatečně nepoučila, že slibům komunistických prezidentů se nedá věřit (viz krátce předtím Antonín Zápotocký a měnová reforma) a skutečně si na základě těchto příslibů pořídila dítě. Bohužel Strana záhy zjistila, že, slovy Bohuslava Sobotky, tyto sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a že něco podobného socialistické hospodářství prostě neutáhne, takže celý program podpory porodnosti byl záhy zrušen. Jelikož se ale politické programy ruší mnohem snáze než těhotenství, skutečně to celé vedlo v letech 1963–1965 k narození o něco většího množství dětí. Na grafu demografického vývoje je tahle epizodka vidět jen jako taková malá roztomilá vlnka (která se nedá úplně srovnávat s následnou vlnou "Husákových dětí"), nicméně nemálo dnešních šedesátníků vděčí za svou existenci tomuhle rozvernému Novotného vtípku.

Po tomto nevydařeném experimentu spadl počet narozených dětí opět do naprosto tragických čísel a udržel se v nich až do příjezdu sovětských vojsk v roce 1968, který u nás sice vedl k nějaké stovce mrtvých z autonehod, ale jinak byl veskrze pozitivní událostí. Alespoň tak mi to vysvětlil pan Vidlák a já nemám důvod mu nevěřit, protože jsem tu dobu nezažil, takže o ní nemůžu nic vědět (on ji sice taky nezažil, ale tak přece by nám nekecal). Příjezd našich ruských bratrů nicméně nevedl ke zvýšení porodnosti, což osobně přikládám faktu, že Sověti měli výrazně méně sexy uniformy než nacisté. K moci se dostal Gustáv Husák, který se jednoho krásného dne na počátku 70. let zeptal svých podřízených:

"A čo občania našej krásnej Československej socialistickej republiky? Ako nám jebú?"

"Nejebú, súdruh generálny tajomník, nejebú!"

"Nejebú? Prečo nejebú? Čo im jebe?"

A následně zahájil velký program na podporu porodnosti. Mateřská dovolená byla výrazně prodloužena, stát začal poskytovat štědré novomanželské půjčky, stavěla se olbřímí sídliště (např. pražské Jižní Město a bratislavská Petržalka), což konečně trochu utlumilo vleklou bytovou krizi atd. Na rozdíl od Novotného se Husákovi podařilo tento program skutečně realizovat a nějakou dobu udržet. Pokud se ptáte, jak to, že to socialistické hospodářství tentokrát ustálo, tak odpověď je, že neustálo a podle mnohých tento komunistický pokus o nápravu demografické tragédie přispěl k ekonomickému marasmu 80. let, který výrazně přispěl k pádu režimu.

Zároveň bychom rozhodně neměli Husáka přechválit, protože za slavným baby-boomem (který vrcholil kolem roku 1974) stálo více faktorů, přičemž Husák rozhodně nebyl tím nejdůležitějším. Hlavní roli zde samozřejmě již tradičně sehrála ona pověstná prvoválečná houpačka, která dala počátkem 70. let dospět do správného věku velice silným populačním ročníkům z období konce 2. války. Jinými slovy by v 70. letech nastala nějaká forma baby-boomu i tehdy, pokud by se Husák vůbec o nic nesnažil. Jeho snaha nicméně tento vývoj samozřejmě podpořila. Paradoxně ji podpořil i nástup normalizace, která nemilosrdně utnula naděje a ambice mnoha lidí, což vedlo k přesměrování jejich snah o seberealizaci směrem k rodinnému životu. Protože cestovat se sice nedalo, ale š*kat se pořád ještě smělo.

Jelikož je houpačka z 1. světové naprosto nemilosrdná, tak ať se Husák snažil, jak se snažil, za chvíli se nevyhnutelně zhoupla zpátky směrem ke klesajícímu počtu dětí, což se projevilo už v 80. letech, byť zatím ještě ne tak silně. Ten hlavní sešup nastal až po revoluci a bude to hodně strmá jízda z kopce. Devadesátá léta se do našich demografických análů zapíší černým písmem. Taková malá druhá první světová. Počet narozených dětí v českých zemích tehdy poprvé od počátku 19. století klesl pod 100 tisíc za rok.

Koncem 90. let přitom měl podle houpačkových pravidel přijít další baby-boom, protože v téhle době měly podle všech výpočtů rodit děti Husákovy děti. Namísto toho pokračoval sešup až pod hranici 90 tisíc dětí ročně a na nízkých číslech se držel i v prvních letech nového milénia. Není úplně jasné proč. Asi nejjednodušší vysvětlení je, že otevření dalších možností seberealizace po pádu normalizačního režimu skutečně vedlo k tomu, že se lidé začali seberealizovat jiným způsobem než rozením dětí. Holky začaly studovat, cestovat, dělat kariéru a úplně zapomněly k čemu jsou vlastně na světě. A přitom jim to Jiří Žáček tak krásně a polopaticky vysvětlil. Dokonce v rýmech!

Abychom byli fér, Husákovy holky se nakonec pochlapily a očekáváný baby-boom přeci jen přišel. Sice později, než se čekalo, ale přišel. Po roce 2005 vyletěl počet narozených dětí opět nad 100 tisíc a v roce 2008 už jsme byli na sympatických 120 tisících. Jako ale daly si načas teda, skoro už se demografové začínali bát, že se nám rozbila houpačka. Nerozbila, jenom se houpe stále pomaleji, protože stoupá věk, kdy mají ženy první dítě (ale o tom víc za chvíli). A taky samozřejmě postupně ztrácí momentum, takže každé další zhoupnutí bude slabší a slabší. Možná se jednou dokonce dočkáme chvíle, kdy nás už tragédie 1. světové války přestane trápit úplně. Ale ještě chvilku to bude trvat.

Jen pro úplnost: teď už se samozřejmě zase houpeme zpátky do prázdných porodnic. V roce 2024 se u nás narodilo jen 84 tisíc dětí. To je asi nejnižší číslo od časů Marie Terezie. Ale tak jestli jste pozorně četli předchozí text, tak z toho asi nejste překvapení. Prostě kyvadlo. Jak to celé souvisí s Babišem a těmito volbami? No, na to si jen s počtem narozených dětí nevystačíme, ale musíme se podívat ještě na dvě důležité demografické veličiny. Plodnost a věk dožití. Jo a na index závislosti. Ty si probereme v další kapitolce a pak už fakt slibuju, že vám to bude rázem jasné.

Plodnost a index závislosti

Prvoválečná houpačka samozřejmě není tím jediným faktorem, který rozhoduje o tom, kolik se u nás ročně narodí dětí. V dlouhodobém horizontu bude mnohem důležitější sledovat úhrnnou plodnost na jednu ženu, tedy kolik dětí má průměrná česká žena za celý svůj život.

Matika je v tomto případě jednoduchá. Na výrobu dětí potřebujete nejméně dva lidi (tátu a mámu). Pokud mají tyto dva lidé přesně dvě děti, pak je v generaci dětí stejný počet lidí jako v generaci rodičů a populace je zcela stabilní. Úhrnná plodnost se v takovém případě rovná číslu 2. Pokud je úhrnná plodnost nižší než 2, pak bude počet dětí menší než počet jejich rodičů a populace bude klesat; pokud bude vyšší než 2, pak bude růst atd.

V roce 2024 byla u nás úhrnná plodnost na jednu ženu 1,37, což je znepokojivý údaj. Znamená to, že český národ pomalu vymírá. Teda vlastně docela rychle. Pokud plodnost klesne na hodnotu 1, pak bude v každé generaci o polovinu méně lidí než v generaci předchozí. Což je takové… nepěkná věc. Má to totiž celou řadu negativních důsledků (byť i pár pozitivních – bude víc volných bytů, přírodě se uleví atd.). Potřebovali bychom zkrátka dostat úhrnnou plodnost zpátky na hranici přirozené reprodukce, tedy na dvojku. Tedy přesněji ještě kousek nad dvojku, obvykle se uvádí hodnota 2,1. Protože potřebujete ještě vykompenzovat přirozené faktory jako je neplodnost nebo úmrtnost v mladém věku, která bohužel vždycky část populace potká.

Každá žena by proto měla mít alespoň 2,1 dítěte. Pokud vám představa jedné desetiny dítěte přijde znepokojivá, musíte si uvědomit, že statistika dělá aritmetické průměry, a tudíž nemůže pracovat pouze s celými čísly. Proto děti čtvrtí a porcuje, což je matematicky v pořádku. Pokud má nějaká žena jen jedno dítě, tak to v zásadě nevadí, ovšem pouze pokud za ní jiná žena vezme její šichtu a vyrobí děti tři, což nás vrátí zpátky do průměru. Pokud je nějaká žena natolik celospolečensky nezodpovědná, že z vlastního rozhodnutí nemá dítě žádné, jiná musí mít alespoň čtyři atd. atd.

Tady se asi ptáte, proč to házím jenom na ženy? A co muži? Ti za nic nemůžou? Ne. My muži za nic nemůžeme! Z hlediska demografie jsou totiž dospělí muži naprosto irelevantní, zbytná stvoření, se kterými nemá cenu se ve výpočtech vůbec zabývat. Proč? Protože z hlediska populačního vývoje je úplně jedno, kolik má muž dětí. Muž může mít třeba 600 dětí (což se myslím některým arabským šejkům a čínským císařům i povedlo), ale pokud je má se 600 ženami, populace stále vymírá rychlým tempem. I kdyby u nás žil jen jeden muž a pět milionů žen, tak by se v České republice teoreticky pořád mohlo narodit stejně (nebo dokonce víc) dětí, než se rodí dnes. Kdyby se hodně snažil!

Proto demografové existenci mužského pokolení zcela ignorují a počítají úhrnnou plodnost na jednu ženu, případně mají dokonce krásnou kategorii "čistá míra reprodukce", která udává, kolik porodí jedna žena za svůj život dcer, které se dožijí reprodukčního věku. Synové nikoho nezajímají. Cítím se dotčen!

Každopádně je u nás vinou žen (a pouze vinou žen!) úhrnná plodnost dlouhodobě pod hodnotou dva, takže se s existencí našeho národa můžeme pomalu začít loučit. Pokud jste mladá žena a musíte od starší generace poslouchat, že dnešní holky nechtějí rodit, kdežto "za našich mladých let…", tak si to nenechte líbit. Až vás příště bude nějaký starší člověk osočovat z nízké úhrnné plodnosti, můžete mu klidně říct: "ano, my mladí dneska málo rodíme, ale vy jste si začali!"

Protože nízká úhrnná plodnost rozhodně není žádný nový fenomén. Poprvé u nás spadla pod hodnotu přirozené reprodukce populace už v roce 1932 a udržela se pod dvojkou až do roku 1940 (v roce 1936 byla třeba 1,66 dětí na ženu). Pak zase na chvíli stoupla, aby už koncem 60. letech opět klesla pod hranici zachování populace. Naposledy jsme v téhle zemi měli plodnost na dvojkou v roce 1982. Od té doby úspěšně vymíráme a všechny trendy naznačují, že se to jen tak nezmění.

Tak takhle by to nešlo, přátelé. Musíte rodit víc, jinak to s námi půjde z kopce! Teď teda trochu doufám, že se nikdo nezeptá, kolik mám dětí já sám. Protože to naprosto není relevantní informace. No dobře, tak já mám taky jenom jedno dítě. No a co? Tak jako uznávám, že tady tak trochu kážu vodu a piju víno, že jsem součástí problému, nikoliv řešení atd. Ale tak aspoň vidíte, jak je to rozšířený problém! Navíc jsem jasně napsal, že muži jsou v tomhle ohledu irelevantní. S případnými stížnostmi se obraťte na moji ženu. Ona má nízkou průměrnou úhrnnou plodnost, já ne! Co já za to můžu? A vůbec, pojďme dál…

Teď se asi ptáte: pokud je úroveň plodnosti dlouhodobě (už přes 40 let) pod hodnotou přirozené obnovy populace, jak to, že je nás pořád přes 10 milionů. Neměla by nám populace klesat? Čím to je, že neklesá? Je to proto, že k nám Fiala a spol. natahali miliony nepřizpůsobivých migrantů? Ani ne. Migrace v tom samozřejmě hraje roli – každoročně k nám přijde několik desítek tisíc lidí (dříve převážně ze Slovenska, dnes převážně z Ukrajiny), což přinejmenším dorovná přirozený úbytek. Ale ještě důležitější roli hraje jiný faktor.

Starší lidé, vida že zemi hrozí vylidnění, se patrioticky rozhodli přijít na pomoc a zachránit národ tím… že nezemřou. Teda oni nakonec zemřou, ale mnohem později, než bylo dříve obvyklé. Už mnoho let u nás totiž neustále roste věk naděje dožití při narození.

Například v roce 1920 byl průměrný věk dožití ženy 49,8 let, muže 47 let. (ženy mají vždycky o pár let vyšší věk dožití než muži, protože ženy nejsou takový citlivky a jen tak je něco nepoloží). To pochopitelně neznamená, že tehdy neexistovali lidé, kteří by se dožili padesátky a víc – i tehdy samozřejmě žili nějací osmdesátníci, nicméně celkový průměr srážela vyšší úmrtnost v mladém (zejména kojeneckém) věku. Už v roce 1960 stoupla díky nižší dětské úmrtnosti, pokrokům v medicíně, lepší výživě a dalším faktorům, naděje dožití žen na 73,5 roku (muže dále nebudu uvádět, protože připomínám, že muži jsou irelevantní). To v zásadě znamená, že žena narozená v roce 1960 měla velmi slušnou šanci se dožít sedmdesátky a více.

Tady vidíte, že jsme za čtyřicet let udělali docela solidní pokrok. Obecně jsou to čísla, za která jsme se nemuseli v globálním měřítku nijak stydět. Pak ovšem přišla komunistická normalizace a během ní tento údaj naprosto stagnoval, zatímco na západě dál raketově rostl. Nevím přesně čím to bylo, když tenkrát bylo tolik životních jistot, kvalitnější potraviny a zdravotnictví na světové úrovni (to mi taky říkal pan Vidlák s paní Konečnou, takže to musí být pravda). Každopádně u nás mezi roky 1960-1988 stoupla naděje dožití z uvedených 73,5 let na 75,4 let. Jakože nárůst to je, ale když to srovnáte s předchozím obdobím, kdy nám to rostlo skoro o rok každý rok, tak je to celkem tristní výsledek. On je to hlavně tristní výsledek ve srovnání se západem, který nám tehdy utekl do nedohledna. Tak třeba v Holandsku to ve stejné době (z víceméně stejného základu) narostlo do roku 1988 na 80 let. A to vám tady vůbec nebudu psát čísla ze Skandinávie, protože tam už bychom se vyloženě museli zastydět.

Naštěstí sametová revoluce stagnaci ukončila a od té doby nám naděje dožití při narození utěšeně roste. Dokonce rychle. Skoro až moc. A ne a ne se zastavit. Vlastně všechny prognózy očekávají, že to bude dále růst přinejmenším stejným tempem. V roce 2024 už měla průměrná žena naději dožití při narození 83,1 let. Zdůrazňuji, že tolik se dožije průměrná žena. Tedy spousta jich bude žít ještě mnohem déle. A to je skvělé, není to skvělé? No, jak se to vezme…

Z hlediska jednotlivce je to samozřejmě skvělá zpráva. Z hlediska zachování velikosti populace také. Primárně díky tomu neklesá populace. Zatím. Protože dětí se sice od určité doby rodí méně, ale staří lidé žijí čím dál déle, takže tenhle propad dorovnávají. Z hlediska financování sociálního státu už to samozřejmě tak skvělé není, protože staří lidé stojí hodně peněz.

Tady bych chtěl zdůraznit, že tento článek rozhodně není o tom, že senioři jsou nějací příživníci, kteří jen vysávají státní rozpočet a sami už k ničemu nejsou. Nic takového si rozhodně nemyslím a lidé, kteří si to myslí, jsou primitivové! Nicméně pokusím se vám nastínit celospolečenské dopady, které výše uvedená čísla budou mít. A to proto, že tyto dopady budou obrovské a měli bychom o nich vědět a zkusit se na ně připravit. A to bez ohledu na to, kolik je komu z nás právě let. Protože se to nějak dotkne všech.

V roce 2006 u nás došlo k významnému milníku. Konečně k nám dorazila tzv. druhá fáze demografické revoluce (v nějakém příštím článku si vysvětlíme, co to byla první fáze, protože teď na to nemáme čas). V tomhle roce u nás poprvé v celých našich dějinách (jakože vážně bez legrace poprvé od příchodu praotce Čecha a pravděpodobně poprvé od příchodu Homo erectus na naše území) žilo víc seniorů než dětí. Za seniora tady označuji člověka nad 65 let, za dítě někoho pod 15 let. Díky komunistickému režimu k nám tahle revoluce dorazila se zpožděním, na západě už řádí od konce 70. let.

Je důležité pochopit, že něco takového je naprostý zlom. Po celá staletí totiž po naší zemi pobíhalo výrazně, ale opravdu výrazně více dětí, než kolik po ní chodilo důchodců. Ještě v roce 1947 jste měli 3x vyšší šanci, že na ulici zahlédnete dítě než důchodce. Po celá staletí měla totiž naše věková struktura tvar klasické pyramidy. Nejvíc je dětí, ale jak lidé s postupujícím věkem umírají, je jich ve vyšších věkových kategoriích méně a méně. Základna je široká, stěny strmé, špička úplně špičatá. Na následujícím obrázku vidíte věkovou strukturu dnešní Nigérie.

Úplně stejný obrázek byste přitom nakreslili i v Čechách ještě před pár generacemi. Ale dneska už ne. Dneska už byste místo toho nakreslili následující patvar:

Zdroj - ČSÚ

Dnes, v roce 2024 je už totiž důchodců o čtvrtinu víc než dětí. Důchodců je dva a čtvrt milionu, dětí o půl milionu méně. A bude hůř. Vidíte, jak je ten graf celý podivně zubatý? To jsou právě důsledky oné houpačky, o které zde již drahnou dobu hovoříme, Mlho. Čím větší "zub" v grafu, tím početně silnější generace.

K čemu to povede? Tak především bude pro nás mladší stále těžší si sednout v tramvaji. Jo, a kromě toho taky půjdou naše veřejné výdaje úplně do haj*lu. Proč? Tady je dobré si představit další veličinu, kterou je index závislosti. Je to takový ošklivý index, který říká, kdo v zemi převážně přispívá do státního rozpočtu a kdo z něj převážně čerpá. Není těžké to úplně odhadnout – primárním zdrojem peněz z daní jsou pro stát lidé v "produktivním věku" (tedy ti mezi 15-65 lety). To je samozřejmě značné zjednodušení, protože někteří důchodci pracují a někteří lidé ve středním věku zase ne, ale tyto individuální odchylky můžeme pro naše potřeby zanedbat, protože se vzájemně vyruší.

Index závislosti tedy započítá "ekonomicky neaktivní" část populace (děti a seniory), kterou "živí" ekonomicky aktivní část populace (lidé ve středním věku). Mezi dětmi a seniory je ještě značný rozdíl v tom, že senioři jsou (z pohledu státního rozpočtu) dražší než děti. Tedy ne, že by děti byly levné. Děti stojí majlant, povídejte mi o tom (a to mám jenom jedno!). Nicméně náklady na děti stále ještě v převážné většině hradí jejich rodiče. Kdežto péči o seniory jsme se rozhodli víceméně kompletně outsourcovat na stát. Dřív to tak nebylo. Dřív se o staré lidi starali na výminku jejich děti. Ale dneska už se my mladší můžeme na své staré rodiče vykašlat, protože se o ně postará stát prostřednictvím důchodového systému.

Jenže právě důchodový systém půjde díky demografickému vývoji úplně do kytek. A staří brzo nebudou mít co žrát! Jak je to možné? Vždyť staří lidé byli přeci kdysi také ekonomicky aktivní, celý život poctivě pracovali a platili si životní pojištění, ze kterého jim dnes stát vyplácí důchody. To si samozřejmě hodně lidí myslí. Jenomže to je jen nepochopení fungování českého důchodového systému. V České republice ve skutečnosti neplatíte důchodové pojištění, ale důchodovou daň (byť se to tak zákeřně nejmenuje, aby nás to zmátlo). Mezi oběma pojmy je přitom důležitý rozdíl. Slovo pojištění evokuje, že stát si peníze, které si vyděláte v produktivním věku, ukládá někam stranou a až zestárnete, tak vám je vyplatí zpět ve formě důchodu. Ale tak to není. Stát si peníze, které dnes platíte na sociálním pojištění, nikam neukládá, ale doslova obratem je utratí. Pošle je dnešním důchodcům. A žádné peníze "na budoucnost" mu nezůstanou.

Důchodový systém funguje tak, že lidé, kteří dnes pracují, živí ze svých daní lidi, kteří jsou dnes v důchodu. To je v zásadě v pořádku, protože až budeme v důchodu my, tak nás zase budou živit ze svých daní lidi, kteří v té době budou v produktivním věku. Nikdo nikoho neobírá, nikdo není žádný příživník, protože dnešní důchodci si samozřejmě své důchody zasloužili celoživotní poctivou prací. Tak v čem je problém?

Problém je v tom, že uživit dnešní důchodce je výrazně snazší, než bude uživit lidi, kteří budou v důchodu za 20 let. Proč? Protože v roce 1947 bylo v celé populaci jen 710 tisíc důchodců (8 %), na které připadalo přes 6 milionů lidí v produktivním věku (69 %). Jinými slovy na jednoho důchodce připadalo skoro devět pracujících. Na důchod jednoho seniora se tedy ze svých daní skládalo devět lidí. Tudíž ty daně nemusely být až tak vysoké.

No jo, ale dnes už senioři netvoří 8 %, ale celou pětinu naší populace. Takže jich už není 710 tisíc, ale 2,25 milionu. Počet lidí v produktivním věku sice taky stoupl na necelých 7 milionů, ale sami vidíte, kde byl ten nárůst větší. Takže v tuhle chvíli už se na důchod jednoho seniora neskládá devět, ale už jen tři pracující. Při zachování všech ostatních faktorů by tedy muselo důchodové pojištění vzrůst třikrát, aby seniorům neklesl důchod.

Ale to pořád není nic proti tomu, co nás čeká. Ještě jednou se prosím podívejte na graf současné věkové struktury české populace, kde jsem vám tentokrát barevně vyznačil jednotlivé věkové kategorie (teda já ne, kluci a holky z Českého statistického úřadu to udělali za mě). Děti jsou zeleně, důchodci fialově, lidé v produktivním věku oranžově.

Vidíte ten obrovský zub silných populačních ročníků ze 70. let (asi jo, dal jsem vám k němu velkou černou šipku). Každý rok se tenhle zub posune o jeden stupínek směrem vzhůru a postupně směřuje do fialové zóny. A nebude to už dlouho trvat a skutečně tam dorazí. To je matematicky jisté. Husákovým dětem je dnes kolem padesátky. To znamená, že do důchodu začnou přicházet už za nějakých 15 let. Ten hlavní náraz tedy přijde po roce 2035. To vůbec není za dlouho, spousta z nás se toho (dá-li Bůh) dožije. Co se tehdy stane? Konec světa, přátelé, konec světa! VŠICHNI TADY UMŘEME!!!

No dobře, tak to jsem trochu přehnal, tak to zase uklidníme. Nečeká nás konec žádný světa, naštěstí nás čeká jenom nevyhnutelný kolaps veřejných financí. Státní bankrot a řecký scénář. Proč? Protože si všimněte, že po Husákových dětech už žádný srovnatelně velký zub nenásleduje. Naopak tam jsou nějaké hodně, hodně slabé ročníky. A ani následovat nebude, protože porodnost u nás od té doby nijak zvlášť neroste. Takže já se ptám, až přijdou Husákovy děti do důchodu, kdo je uživí?

Ptám se na to proto, že v té době překoná index ekonomické závislosti hodnotu 100 %. To jinými slovy znamená, že na jednoho pracujícího bude poprvé v dějinách připadat více než jeden důchodce. Jo a taky se bude ten jeden pracující k tomu muset postarat ještě o nějaké děti, ale těch bude tou dobou už málo, takže to nebude ten hlavní problém. A já se ptám: o kolik bude muset vzrůst daňová zátěž lidí, kteří budou tou dobou ekonomicky aktivní (třeba já, anebo můj syn), aby něco podobného utáhla? No, přesně to nevím, ale můj laický odhad zní, že KUR*A O HODNĚ! Popravdě řečeno tak moc, že to český důchodový systém ve svém současném nastavení prostě nemůže ustát. Buď bude dost peněz pro důchodce, ale v takovém případě budou pracující lidé platit tak vysoké daně, že neuživí sami sebe a své děti. Anebo bude málo peněz pro důchodce. Jiné varianty v zásadě nejsou.

A navíc tady nejde jen o důchody. Jelikož se stále prodlužuje průměrná délka života, tak Husákovy děti v té fialové zóně také zůstanou déle (respektive přistaví k té celkové výšce pyramidy ještě pár dalších pater). Nejde totiž jen o to, že stárne populace jako celek (takže na konci války bylo průměrnému Čechovi 33 let, kdežto brzy mu bude přes 50). Oni i staří lidé budou čím dál tím starší, jak vám ukazuje následující graf (opět z produkce ČSÚ), který ukazuje predikci do roku 1965.

Senioři totiž nejsou všichni stejní. Dali by se rozdělit na "mladší" a "starší" seniory. Mladší senioři jsou lidé ve věku 65-85 let, starší senioři jsou lidé nad 85 let. Je mezi nimi řada rozdílů. Tak například řada lidí nad 65 let stále ještě pracuje, jsou celkově aktivní, relativně zdraví atd. Samozřejmě ne všichni, ale aktivních mladších seniorů není úplně málo. Pracujících lidí nad 85 let ale už samozřejmě mnoho není. V tomhle věku už je totiž těžké zůstat aktivní, a ještě těžší je zůstat zdravý. Z hlediska nákladů na zdravotní (a další) péči jsou starší senioři vůbec "nejdražší" věkovou skupinou. Logicky. Není to jejich vina, všichni budeme jednou staří. Tedy alespoň ti z nás, kteří budou mít to štěstí, že se tohoto věku dožijí.

Státní rozpočet má to štěstí, že velmi starých lidí nad 85 let je relativně málo, takže např. náklady na jejich zdravotní péči, byť jsou velké, se dají utáhnout. Ale bude jich málo i v budoucnu? Když se takhle blbě ptám, tak asi už tušíte, že nebude, že jo? Kategorie starších seniorů je ve skutečnosti vůbec nejrychleji rostoucí věkovou skupinou ze všech.

Člověk nad 85 let je dnes stále tak trochu vzácnost, moc často se s ním nepotkáte. Je to proto, že dnes tvoří takto staří lidé asi jen 3 % obyvatel. Ale v roce 2065 už jich bude přes milion, takže lidi nad devadesát budeme vídat naprosto běžně. Asi bychom měli urychlit výměnu tramvají za nízkopodlažní! Stoletým lidem se dnes předávají diplomy a fotí se s nimi místní politici do novin. To skončí. Stoletý člověk už zdaleka nebude tak raritním zjevem jako dřív, bude jich hodně.

Tady bohužel musíme konstatovat, že fakt, že budeme žít déle, ještě neznamená, že budeme také déle zdraví. Délka života ve zdraví neroste zdaleka tak rychle jako průměrná délka života jako takového. Ve skutečnosti spíše stagnuje. Zdá se, že pokroky medicíny nesměřují ani tak k tomu, aby nás zbavili všech nemocí a neduhů stáří. Spíše směřují k tomu, že nás udrží déle naživu v nemocném stavu. Z toho plyne, že stárnutí populace (a v jejím rámci stárnutí seniorů) je něco, co nezatíží zdaleka jen důchodový systém. Ono to položí i systém zdravotní. A obecně systém sociálního státu.

Bude to strašlivá zátěž, kterou si lidé zatím sotva dokáží představit. Ono totiž nejde jen o peníze. Jde také o to, že se o všechny ty staré lidi muset někdo starat. Takže bude muset dojít k obrovskému nárůstu počtu lidí pracujících ve zdravotnictví a v pečujících profesích. Kromě toho, že ty lidi nebude kde brát (jinak než imigrací), protože lidí v produktivním věku bude obecně málo, a ne každý chce být zdravotní sestra, tak taky připomínám, že lidé pracující ve zdravotnictví a v pečujících profesích jsou dnes vesměs placení z veřejných peněz. Čili jsou to sice lidé v produktivním věku, ale čerpají prostředky na své živobytí ze státního rozpočtu, stejně jako senioři. No prostě to bude jízda. Co s tím jako budeme dělat?

Jak rozrodit Češky

Tady bych chtěl především zdůraznit, že jsem na předchozích řádcích neobjevil žádnou Ameriku. O tomhle problému se ví. Ví se o něm dlouho, už desítky let. Už desítky let totiž víme, k čemu po roce 2035 dojde a jaký to bude nebetyčný pr*ser. Vědí to odborníci. Vědí to politici (ti rozumnější). Ví to i řada z vás, čímž se vám omlouvám za to, že jsem vás předchozích mnoho stran zdržoval něčím, co už víte. Pokusím se to na dalších stranách napravit a psát spíše věci, které se moc neví (anebo se o nich aspoň moc nemluví a nepřemýšlí).

Víte, s důchodovým systémem je to jako s klimatickou změnou. Víme, že se něco děje. Víme, že to bude velký pr*ser. Víme, že bychom to měli řešit. Víme, že čím déle budeme to řešení odkládat, tím větší pr*ser to bude. Co pro to děláme? Samozřejmě odkládáme řešení! Případně dokonce aktivně bojujeme proti tomu, aby to někdo řešil.

Spousta prozíravějších politiků si samozřejmě uvědomuje, že současný systém je neudržitelný, a že pokud s tím něco neuděláme, tak nás čeká totální rozvrat státních financí. Jakože se reálně můžeme dostat do stavu, kdy stát nebude vyplácet důchody (anebo bude vyplácet důchody, ale nebude platit třeba učitele, doktory, vojáky atd.). Už od 90. let se proto stále mluví o potřebě důchodové reformy. A nelze říct, že by nedošlo k žádnému pozitivnímu posunu. Udělali jsme už řadu konkrétních kroků. Byla zřízena řada komisí a expertních skupin (Bezděkova komise, Potůčkova komise, Komise pro spravedlivé důchody atd.), z nichž každá předložila konkrétní návrhy, jak krizi řešit (respektive ztlumit její dopady, protože humánními prostředky vyřešit nejde).

Politici si výstupy těchto komisí přečetli a zhrozili se. Tohle máme jako udělat? To jste se, pánové experti, asi úplně posr*li! Zvýšení věku odchodu do důchodu? Vyšší daně? Nižší důchody? Škrtání v jiných oblastech rozpočtu? Druhý a třetí pilíř? Co je tohle do v*le p*dele za opatření? S tímhle máme jít do voleb? Před národ, který málem stavěl na náměstí gilotiny, když se někdo pokusil zavést třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře? Vždyť to je naprostá politická sebevražda! Každý, kdo tohle zavede, už nikdy nebude nikam znovu zvolen. A nejenom to. Pokud tohle někdo zavede, tak se vzápětí objeví někdo jiný, kdo si postaví kampaň na tom, že to po volbách okamžitě zruší (protože čeští politici nejsou tak prozíraví, aby byli vděční za to, že za ně někdo jiný odvedl špinavou práci). Takže vy po nás, pánové odborníci, chcete, abychom se politicky střelili do vlastní hlavy a zavedli nepopulární opatření, které někdo vzápětí stejně zruší, takže to bude k ničemu. To si fakt myslíte, že jsme úplní hlupáci?

A jelikož politici nejsou úplní hlupáci, tak u nás od těch 90. let žádná skutečná důchodová reforma neproběhla (maximálně nějaké kosmetické změny, a i ty se průběžně zase populisticky ruší). Šanci na postupnou přípravu populace na změny jsme úspěšně prováhali, takže to, co nás už za pár let čeká, rozhodně nebude postupné. Bude to jako rána kladivem. Připomíná mi to vtip z filmu Sedm statečných. "Znal jsem chlápka, kterej skočil ze sedmýho patra. A jak padal, v každym patře si říkal: ještě to jde, ještě pořád to jde!"

Starší politici samozřejmě doufají, že se toho nedožijí. Většina z nás ovšem to štěstí mít nebude, protože to přijde už za patnáct let a lidi žijí čím dál déle. Pak jsou tu ještě hloupí politici, kteří si myslí, že se vše dá vyřešit zvýšenou porodností. Husákovy děti nás zachránily ve chvíli, kdy šly do důchodu silné poválečné ročníky (jinak by tato krize přišla mnohem dřív). Pojďme rychle vytvořit další silnou generaci, která uživí Husákovy děti v důchodu. Hodně lidí toto přesvědčení sdílí, a právě na takové řešení se upíná.

Pro takové lidi mám špatnou zprávu: zvýšení porodnosti je úplná pitomost. Ani náhodou k tomu nedojde (záhy vysvětlím proč). A navíc by to v tuhle chvíli bylo už vlastně kontraproduktivní, protože je na to pozdě. První Husákovy děti půjdou do důchodu už za deset let, hlavní vlna přijde kolem roku 2040. Řekněme, že by dnešní ženy začaly najednou rodit jako o život. Děti narozené v příštích letech ale už přeci ani do té doby nestihnout dorůst do produktivního věku. A to vůbec nemluvím o tom, že je po základce pošleme okamžitě vydělávat! Žádný učňák, žádná maturita, natož vejška! Do práce, makat, platit daně a vydělávat na důchodce.

Jinými slovy: pokud teď vytvoříme další silnou populační vlnu, tak to naši situaci s ekonomickou závislostí velké části populace nevylepší. Ono ji to zhorší! Znamenalo by to, že lidé, kteří v té době budou v produktivním věku (třeba já), tak nejenže budou muset nějak uživit obrovské množství důchodců, ale ještě se budou muset paralelně starat o obrovské množství dětí. K jedné rozsáhlé ekonomicky závislé skupině bychom jen přidali další. Velká porodnost možná byla řešením důchodové krize kdysi. Dneska už je to pasé.

A navíc k ní stejně nedojde. A v téhle klíčové části článku vám vysvětlím proč. Všichni víme, že se rodí málo dětí. Kupodivu si ale málokdo klade otázku, proč to tak je. Jenže pokud neznáte příčinu nějakého problému, těžko ho můžete řešit. Respektive budete předkládat nesmyslná a neúčinná řešení. Jako to dělají všechny, SLOVY VŠECHNY, současné politické strany. V tomhle směru není mezi vládou a opozicí žádný velký rozdíl, mohli by se vzít všichni za ruce a tančit kolem ohně. Protože v nabízení nefunkčních řešení si nemají co vyčítat.

Nízká porodnost je samozřejmě významný problém a je potřeba ji řešit. Nejen kvůli důchodovému systému, i kvůli dlouhodobé budoucnosti. Až nás za několik desítek let generace Husákových dětí opustí, klesne (bez příchodu nových lidí zvenku) populace ČR pod 9 milionů. To bude samozřejmě znamenat pokles ekonomiky i významu naší země v mezinárodním měřítku. Možná pak konečně trochu klesnou ceny bytů, ale s ekonomickou stagnací nám to bude asi jedno.

Jaká řešení tedy naše politické strany nabízí? Vesměs velmi podobná. Jednak jsou to ekonomické stimuly pro rodiny s dětmi: zvýšení rodičovského příspěvku, slevy na dani pro pracující rodiče, zvýšení porodného, novomanželské půjčky, přídavky na děti, státní byty pro mladé rodiny, bezplatné obědy ve školkách a školách, snížení DPH na pleny, příspěvek na školní pomůcky. A také tzv. "severské" stimuly, které umožní lidem mít děti a zároveň pracovat: rozšíření kapacit mateřských škol a dětských skupin, otevřené mateřské školy i během prázdnin, podpora flexibilních úvazků a snížení odvodů při částečných úvazcích, zkrácený pracovní týden pro pracující matky atd.

Je zajímavé, že žádná ze stran, které mají reálnou šanci se dostat do parlamentu, nenabízí řešení ve formě masivní imigrace. Pokud nebude v ČR dostatek pracujících lidí, je vždycky možné je doplnit zvenku. Jedinou čestnou výjimkou jsou SPD a Stačilo!, kteří v současném konfliktu podporují Rusko. Pokud bude Rusko na Ukrajině rychle postupovat (nebo ji dokonce celou obsadí), zažije střední Evropa takovou přílivovou vlnu uprchlíků, že se nám o tom ani nezdá. V Buče a Irpini všichni Ukrajinci dobře viděli, co se stane, když zůstanete na územích, která okupují Rusové. Takže na nich nezůstanou a začnou před ruským postupem prchat na západ. Na Ukrajině zatím stále zůstává ještě třicet milionů Ukrajinců, tudíž jejich příchod naše demografické problémy vyřeší rychle, a ještě s početní rezervou. Je to zajímavý a vlastně i realizovatelný plán, ale trochu mě zaráží, že s ním přicházejí právě strany, jejichž voliči veřejně deklarují svou nenávist k Ukrajincům. A přitom volí strany, které dělají všechno pro to, aby vyvolaly největší migrační vlnu od druhé světové války. Ale tak to asi není poprvé, kdy tito voliči volí někoho, kdo jim svou "kompetencí" nakonec doručí pravý opak toho, co chtějí.

Všechna ta ostatní opatření jsou sice pěkná a já proti nim v obecné rovině vůbec nic nemám. Jenom bych chtěl tak na okraj poznamenat, že pokud od nich očekáváte, že povedou k dlouhodobému zvýšení porodnosti, tak to neočekávejte. Tady je potřeba říct, že všechno to, co mají české politické strany v předvolebních programech, už dávno někdo někde zkusil. A nikdy to nikde nezafungovalo. A pokud ano, tak velmi krátkodobě.

Tady připomínám, že Česko je v demografickém vývoji nejméně o generaci "pozadu" za západní Evropou (komunismus u nás trochu zbrzdil celkový trend, ale nedokázal ho zastavit). Jednotlivé země se špatně srovnávají, protože mají odlišnou historii, a tedy i odlišnou demografickou situaci, ale obecně platí, že na západě začali to, co my řešíme až teď, řešit daleko dřív. A řešili to doslova všemi metodami, které dnes najdete v předvolebních programech českých stran (vládních i opozičních). A žádná z těch metod dlouhodobě nezafungovala. Proč? Protože neřeší primární příčiny nízké porodnosti.

Ekonomické stimuly mají dva problémy. Za prvé – fungují jen velmi krátkodobě. Ukazuje se, že zvýšení rodičáku, porodné atd., fungují víceméně jenom na lidi, kteří stejně zvažovali mít v brzké době dítě. Podpora státu jen jejich rozhodnutí urychlí, ale málokdy vede k tomu, aby tito lidé měli výrazně více dětí, než původně chtěli (tj. pokud někdo chtěl mít dvě děti, tak bude mít dvě děti, bez ohledu na výši rodičovského příspěvku).

Jinými slovy jediné, čeho zavedením "propopulačních" ekonomických stimulů dosáhnete, je, že vytvoříte další malou "Novotného vlnku" zvýšené porodnosti. Protože lidi, kteří stejně chtěli mít děti, to namotivuje mít děti už teď, všechny ve stejný čas. Ale po dočasném vzestupu bude následovat nevyhnutelný pokles, často i pod původní úroveň. Je to jako když máte velkou skupinu střelců, kteří mají omezený počet kulek a střílejí v náhodných intervalech. A pak se vám je podaří namotivovat, aby vystřelili všichni najednou, v jedné velké salvě. Taková salva bude jistě impozantní, ale po ní bude následovat dlouhé ticho, protože všichni musejí nabíjet a části střelců došly úplně kulky. Uznávám, že to je docela debilní metafora, ale chápeme se, ne?

Tady bych chtěl české politiky poprosit. Prosím vás, už nevytvářejte další vlnky. Vlnky jsou zlo. Obecně situaci jen zhoršují, nikoliv zlepšují. Vlnka je totiž něco jiného než zvrácení dlouhodobého trendu a výše uvedenými opatřeními se vám trend zvrátit nepodaří (vzápětí vám řeknu, co by ho zvrátilo a radost z toho mít nebudete). Populační vlna totiž prochází časem a ničí všechno, co jí přijde do cesty. Na pár let máte nedostatečné kapacity v porodnicích (a nedostatek porodních sester), pak nedostatek školek (a nedostatek pedagogů ve školách), pak nedostatek škol (a učitelů) atd. atd. Pokud začnete stavět nové školky a nabírat do nich lidi, tak je můžete po pár letech zase bourat a všechny propustit, protože po třech čtyřech silných ročnících přijdou naopak ročníky extrémně slabé.

S tím, jak dramatické důsledky může mít jednorázová demografická vlna, mám určitou osobní zkušenost. Vyrůstal jsem totiž v pražských Stodůlkách, což byla po mnoho staletí ospalá vesnička daleko za Prahou. Nicméně počátkem 80. let tu kolem pár zemědělských usedlostí vyrostlo obří sídliště pro několik desítek tisíc lidí (což byl pro místní rolníky asi docela šok), do kterého se krátce po mém narození nastěhovali i moji rodiče.

A to sídliště bylo tehdy plné dětí. Jakože fakt plné. A to přesto, že jsem o něco mladší než generace Husákových dětí a v době mého narození už porodnost rychle klesala. Problém byl totiž v tom, že byty byly v této zcela nové čtvrti přednostně přidělovány rodinám s malými dětmi. Takže více méně každý, kdo tam tehdy bydlel, měl malé dítě. A jelikož to bylo opravdu velké sídliště (kdyby se dnešní Praha 13 osamostatnila, byla sama o sobě jedním z největších českých měst), tak se to muselo nějak projevit.

Když jsem nastoupil do základní školy, bylo nás ve třídě spoustu a chodil jsem tuším do 1.CH. Někteří mí spolužáci chodili myslím dokonce do 1.K. Prostě v té škole bylo hodně moc tříd a byla skutečně obrovská. Jihozápadní Město bylo naštěstí mnohem lépe koncipované a z hlediska infrastruktury daleko připravenější, než třeba mnohem větší pražský Jižák (tj. de facto Jihovýchodní Město), kde se lidi ještě mnoho let po nastěhování brodili v bahně. Ale na podobně nepřirozenou demografickou strukturu je prostě těžké se předem připravit. Metro bylo do centra sídliště dotaženo až v roce 1994 a do té doby jste se museli k centru přibližovat autobusem – což bylo těžké, protože na zastávce stálo třeba třicet kočárků, což je počet, který pobere málokterý Ikarus.

Pak tahle obří vlna dětí odrostla (po o něco menší vlnce "druhých dětí", tedy generaci mého bratra) a po ní… nepřišlo nic. Obří školní budovy zely prázdnotou, jejich větší část byla pronajímána soukromým subjektům a děti chodily tak maximálně do 1.B. A učitelé z 1.K. dnes nemají co žrát! Tohle se vám třeba ve staré zástavbě nestane. Tam se děti rodí víceméně průběžně a staří lidé průběžně odcházejí. Stodůlky jsou dobrá lokální ukázka toho, k čemu vede demografické sociální inženýrství (jen si to teď představte v celostátním měřítku).

Druhý problém s ekonomickými stimuly je, že fungují na různé sociální skupiny různě. Na bohatší lidi a střední třídu mají dosti omezený vliv, protože střední třída si dokáže dobře spočítat, že ať už budou porodné a rodičák jakkoliv vysoké, vychovat dítě vás stejně vždycky bude stát řádově víc (pokud tedy nebude porodné třeba pět milionů korun, ale v tom případě si nejsem jistý, jestli nám vyšší porodnost opravdu pomůže zachránit veřejné finance). Na lidi ze střední třídy opravdu může zvýšení porodného nebo rodičáku na chvíli zafungovat, ale tento efekt bude vždycky jen dočasný. Víceméně to povede jen k tomu, že lidé, kteří děti stejně už zvažovali, své rozhodování urychlí.

Největší efekt mají podobné ekonomické stimuly tradičně na nejchudší část populace. Často na tu, která sama ze státního rozpočtu čerpá víc, než kolik do něj přispívá. Tito lidé skutečně mohou mít díky těmto opatřením o něco více dětí. Bohužel platí, že sociální postavení se u nás do značné míry dědí (což je vlastně dost smutná vizitka našeho státu). Takže si za cenu značných nákladů vyrobíme víc na státu závislých lidí, což nám pomůže přesně jak?

Pokud tedy tvrdím, že žádný z výše uvedených postupů, které nám nabízejí kandidující strany, nebude dlouhodobě fungovat, jakou stranu máme tedy volit? Je nějaká strana, která nabízí skutečné řešení, které opravdu dokáže zvrátit trend klesající porodnosti a nevytvoří jen dočasnou "vlnku"? Ano, je! A tou stranou je afghánský Tálibán.

Zatímco všechny politické strany, které mají reálnou šanci se dostat do českého parlamentu, nabízejí jenom záplatování a tlumení symptomů, Tálibán chirurgicky cílí na skutečné příčiny nízké porodnosti. Jaké to jsou?

• Nízká dětská úmrtnost. Každý demograf ví, že existuje přímá úměra mezi dětskou úmrtností a porodností. V zemích, kde umírá hodně dětí, se jich také hodně rodí (a naopak). Pokud nemáte jistotu, že se vaše děti dožijí dospělosti, je potřeba jich mít hodně, abyste si zajistili, že se dospělosti dožije alespoň nějaké. Naopak v zemích, kde se dospělosti dožije takřka každé dítě, mají rodiče tendenci dávat přednost kvalitě před kvantitou. V každé zemi, kde klesla dětská úmrtnost s určitým zpožděním klesla i úhrnná plodnost (jakože fakt v každé, včetně zemí Asie, Afriky apod.). V Afghánistánu je pod nadvládou Tálibánu dětská úmrtnost stabilně vysoká. V Afghánistánu se rodí hodně dětí!

• Funkční sociální stát. Ne všechny země outsourcovaly péči o staré lidi na stát jako my. Řada našich důchodců, kteří si stěžují, že na ně náš stát kašle, by si měli uvědomit, že existuje řada zemí světa (jestli jich není dokonce většina), kde se o vás stát ve stáří nepostará vůbec. Tím nechci říct, že by tam měli nízké důchody. Tím chci říct, že tam nemají důchody vůbec žádné. Jako že tam vůbec neznají koncept starobního důchodu! Když se o vás ve staří nepostará stát, musí jeho funkci suplovat vaše rodina. O staré lidi se tam starají jejich děti (tak tomu ostatně bylo po většinu našich dějin i u nás; plošný důchodový systém je poměrně moderní vynález – v českých zemích vznikl až v roce 1909). V zemích, kde se stát o lidi vůbec nestará, je dobré mít hodně dětí. Protože lidi, kteří nemají děti, anebo jich mají málo, ve staří nejspíš nebudou mít co žrát. V Afghánistánu pod vládou Tálibánu neexistuje funkční sociální stát evropského typu. V Afghánistánu se rodí hodně dětí!

• Vzdělané ženy. V České republice mohou ženy studovat. Nejen základní, ale dokonce i vysokou školu. A pak mohou pracovat takřka v každé profesi. To je samozřejmě velká chyba, které se Afghánci chytře vyvarovali. Proč je to problém? Z vícero důvodů. Tak například existuje přímá úměra mezi úhrnnou plodností a věkem, kdy má žena první dítě. Ten u nás stále roste. Roste mimo jiné proto, že ženy studují medicínu, jadernou fyziku a další, pro jejich pohlaví naprosto neodpovídající obory. Vystudovat jadernou fyziku totiž trvá dlouho a s kojencem na krku se jaderná fyzika blbě studuje. Proto má většina žen, které studují jadernou fyziku, první dítě nejdříve v nějakých 27 letech, protože do té doby to na Ph.D. (se všemi těmi zahraničními stážemi a studijními pobyty) sotva dotáhnete. Ve skutečnosti mají děti ještě později (dnešní průměrný věk ženy při narození prvního dítěte je 30,5 let), protože ženy, které stráví osm let svého života náročným studiem jaderné fyziky mají následně zvláštní, těžko pochopitelnou potřebu věnovat se… víte čemu? Jaderné fyzice! A my přitom potřebujeme, aby se věnovaly kojení a přebalování! Tálibán se proto zamyslel a položil se na otázku: pokud chceme, aby ženy hlavně kojily a přebalovaly, opravdu na to musejí předtím osm let studovat jadernou fyziku? Tálibán dospěl k závěru, že nikoliv, že kojit a přebalovat zvládnou i ženy s podstatně nižší kvalifikací. Proto zakázal všem dívkám chodit do školy. Jakože i do té základní. Protože se ukázalo, že k rození není dokonce potřeba být ani gramotný. Tímto brilantním tahem se mu podařilo srazit věk pořízení prvního dítěte z třiceti na čtrnáct let. A ukázalo se, že pokud žena začne rodit už ve čtrnácti, stihne těch porodů mnohem více, než když začne ve třiceti. A to je skvělé! Není to skvělé? Mužů se to samozřejmě netýká, takže muži v Afghánistánu do školy chodit smějí. Veškeré osnovy zahrnují sice pouze jen četbu z Koránu, ale copak člověk potřebuje k životu znát něco víc? V Koránu je všechno. Nadiktoval ho totiž Bůh. Ostatní knihy proto není třeba číst. Jak říká klasik: buď obsahují totéž, co Korán, a pak jsou zbytečné, anebo obsahují opak, a pak jsou nebezpečné.

• Ženy smějí vycházet samy ven. Ženy, které smějí vycházet samy ven, mají nežádoucí tendenci se věnovat i jiným věcem než rození a výchově dětí. Kariéře, cestování, vědeckému výzkumu a dalšímu podobnému plýtvání jejich děložním potenciálem. Pokud ženám zakážete opouštět dům, mohou se plně soustředit na svůj primární reprodukční úkol. V Afghánistánu toto pravidlo zavedli a nese to své ovoce!

• Povolené potraty a antikoncepce. V zemích, kde takřka každý sex nevyhnutelně končí početím, se rodí více dětí. Lidé mají totiž sex rádi a nechtějí se ho vzdát. Dokonce ani když má takto strašlivé následky. V zemích, kde máte možnost si děti plánovat, si část lidí naplánuje děti nemít. A to je potřeba zakázat! Tálibán to ví, Tálibán koná!

• Pronásledování homosexuálů. Podle všech dostupných dat nemá pronásledování či nepronásledování homosexuálů na porodnost naprosto žádný vliv. Nicméně Tálibán to tak dělá, a protože Tálibán evidentně dělá všechno správně, pojďme to neriskovat a zaveďme to také! Co když se všechna dostupná data mýlí!

V naší zemi máme tu smůlu, že máme jak nízkou úmrtnost, tak poměrně funkční sociální stát, a navíc naše ženy v převážné většině umějí číst a psát. A takhle by to dál nešlo, přátelé, takhle se k té vyšší porodnosti nedopracujeme. Pokud se nezaměříme na tyto primární příčiny, bude velmi těžké dostat znovu úhrnnou plodnost nad hodnotu 2,1, tedy zastavit vymírání populace.

Nějakou dobu jsem se bál, že afghánské řešení u nás nikdo nenabízí. Pročítal jsem volební programy všech stran a nic o zhoršení zdravotní péče o děti a zrušení důchodového systému jsem tam nenašel. Pak mi ale otevřel oči tento plakát hnutí SPD (který kvůli nedostatku kreativity zkopírovali ze Španělska).

A řekl jsem si: která z dívek na obrázku nám zajistí vyšší porodnost? Dívka vpravo, anebo dívka (předpokládám, že je to dívka) vlevo? Správná odpověď je samozřejmě dívka vlevo, a proto budu volit buď Piráty, Starosty, nebo ODS. Protože ti zjevně nabízejí účinné afghánské řešení naší demografické krize. V programu to sice nemají, ale přece by nám Tomio nelhal!

Je zkrátka důležité, abychom si všichni uvědomili, že zvýšit dlouhodobě porodnost zpátky nad hranici přirozené reprodukce bude extrémně obtížné, případně nemožné. Museli bychom pro to obětovat něco, co velmi pravděpodobně takřka nikdo z nás obětovat nechce. Pokud tedy od opatření na podporu porodnosti, které nabízejí všechny (slovy všechny) parlamentní strany očekáváte, že zastaví naše vymírání a obrátí dlouhodobý trend, tak si ta očekávání raději snižte. Abyste pak nebyli zklamaní.

Nadvláda starých

Jo, já jsem vám vlastně slíbil, že budu mluvit o tom, proč demografická situace rozhodne tyto volby a ještě několik voleb dalších. To jsem se zase zakecal! Takže teď konečně k jádru tohoto článku.

Před dávnými a dávnými časy, v roce 2012, jsem měl na vnitru (ještě jako stážista) prezentaci na téma "Demografická situace jako bezpečnostní hrozba". Mluvil jsem v ní o výše uvedeném nadcházejícím průšvihu s kolapsem důchodového systému. Ale také jsem tam říkal, že to je jenom část příběhu. Že stárnutí populace bude mít ve skutečnosti velkou spoustu dalších důsledků. Některé budou dokonce pozitivní.

Tak například se sníží násilná kriminalita (vlastně i kriminalita obecně). Naprostou většinu násilných skutků v každé společnosti mají na svědomí mladí muži. V zemích, kde je hodně mladých mužů (třeba v té Nigérii), je proto vždycky vyšší míra fyzického násilí než tam, kde je mladých mužů málo. Ve starší společnosti se můžete cítit o něco bezpečněji než v té mladší.

Ale ne všechno je pozitivní. Kvůli ruské agresi máme teď navíc s armádou velké plány a budeme pro ni potřebovat mnohem víc lidí. Mladých lidí a zdravých. Jenže už teď máme velký problém s náborem nejen do armády, ale do bezpečnostních složek obecně. Takže chceme armádu zvětšovat, a přitom absolutní počet lidí, ze kterých si můžeme vybírat, bude stále menší a menší. To je samozřejmě bezpečnostní hrozba sama o sobě. Trochu nás může uklidňovat, že Rusové, kvůli kterým to celé děláme, jsou na tom z hlediska demografických trendů ještě výrazně hůř. Možná by stálo za to udělat celý jeden článek o demografické situaci v globálu, abyste viděli, že to, co se děje u nás, je vlastně jen slabý odvar toho, co se bude dít jinde ve světě – měli byste o takový článek zájem?

Každopádně je nutné si uvědomit, že zdaleka nejde jen o veřejné finance, že proměna věkové struktury populace promění společnost jako celek. Prakticky ve všech myslitelných ohledech. Samozřejmě včetně politiky. Komerční firmy brzy pochopí, že nabízet produkty pro seniory bude mnohem větší byznys než nabízet produkty pro mladé. Protože pak prostě oslovujete mnohem větší zákaznickou skupinu. A totéž pochopí i politické strany.

V té své prastaré prezentaci jsem měl tuhle fotku, která už dneska možná nikomu nic neřekne:

Na obrázku je pan Eduard Kremlička, předseda strany "Důchodci za životní jistoty", kterak pojídá živého chrousta. Pan Kremlička konzumoval hmyz z toho důvodu, že se před volbami do roku 1998 vsadil, že jestli se jeho strana nedostane do Parlamentu, tak sní chrousta. Předvolební průzkumy totiž vypadaly velmi slibně (některé předpovídaly i dvouciferný výsledek), ale nakonec strana získala jen 3 % hlasů a panu Kremličkovi slouží ke cti, že dodržel slib (za což dostal čočku od ochránců zvířat, protože snědl brouka, který byl chráněný).

Každopádně jsem tehdy v roce 2012 předpověděl, že zatímco teď jsou Důchodci za životní jistoty spíš jen takový politický bizár s mizivou šancí překročit pětiprocentní hranici, díky demografickému vývoji se to brzy změní. Že jednou tady bude strana s navlas stejným programem a zaměřením, která už ale nedostane trapná 3 %, ale bude klidně atakovat třeba 40 %.

Pan Kremlička byl ve skutečnosti politický génius, který prostě jen příliš předběhl dobu. Na jeho produkt ještě nebyla tehdejší společnost připravená. Doba mu nepřála. Kdyby si chvilku počkal, mohl být premiérem – bohužel pan Kremlička tak dlouho čekat nemohl, protože mu už v 90. letech pomalu táhlo na sedmdesátku a v roce 2016 zemřel. Čest památce tohoto politického průkopníka.

Pochodeň jeho programu naštěstí přebral jiný agilní stařík (letos mu bylo 71 let), který v podstatě do slova a do písmene zkopíroval koncept Důchodců za životní jistoty, ovšem tentokrát už si vybral daleko lepší dobu. Tadáááá:

Lidé v důchodu, anebo těsně před důchodem dnes již tvoří naprostou většinu elektorátu. Asi 35 % všech voličů tvoří lidé nad 65 let. A bude jich čím dál víc, jejich podíl v dalších letech razantně naroste. Navíc jde o velmi disciplinovanou skupinu voličů, která opravdu poctivě chodí k volbám. Což se o velmi mladých lidech, kteří se snadno nechají rozptýlit kdejakou pitomostí a když si mají vybrat, jestli pojedou radši na víkend na hudební fesťák, jedou radši na fesťák, volby nevolby. Ale taky je jich málo a bude jich čím dál míň. Můžete si tancovat na TikToku v kostýmu hranolky jak chcete, ale i když v tom budete opravdu dobří, víc než pár procent hlasů vám to nepřihraje. Kdežto když se vám podaří oslovit seniory, míříte k volebnímu triumfu.

Starší lidé proto již dnes rozhodují volby, bez jejich voličské přízně nemá nikdo šanci udělat dobrý volební výsledek. Nebo přesněji – pokud máte dobrá čísla u seniorů, budete mít dobrý volební výsledek (přes třetinu hlasů) bez ohledu na to, kolik oslovíte lidí z ostatních věkových kategorií. České seniory dnes přitom v převážné většině politicky obsluhuje hnutí ANO, což je podstatou jeho současného (a budoucího úspěchu). Samozřejmě ne všichni senioři volí Babiše a ne všichni mladí lidé volí Piráty (někteří z nich také volí ANO, případně takového toho namachrovaného primitiva, který se veřejně ztrapňuje pokusy o závodění). Ale obecně má ANO naprostou většinu staršího elektorátu na své straně.

Andrej Babiš totiž velmi dobře pochopil, kde leží většina hlasů. Připravil Kremličkovský populistický program zaměřený přímo na tuhle voličskou skupinu a pochopitelně mu to zafungovalo. Je přitom zajímavé, že hnutí ANO původně cílilo na úplně jinou část elektorátu (začínalo v podstatě jako pravicově populistická strana pro lidi ve středním věku), ale brzy pochopilo, slovy Bohumila Pečinky, kudy běží zajíc. Babiš možná neumí pořádně česky, ale rozhodně umí počítat hlasy.

Když říkám, že hnutí ANO dává seniorům to, chtějí, je samozřejmě na místě se ptát, co že to senioři vlastně chtějí? To samozřejmě věděl už pan Kremlička. Senioři chtějí lepší život. Ostatně jako každý. Senioři nejsou hloupí ani zmatení (jak si mnoho mladších lidí myslí), oni jen mají zkušenosti. A proto vědí, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Už mnohokrát jim někdo v jejich životě sliboval, že když se teď uskromní a zatnou zuby, tak díky tomu jednou v daleké budoucnosti vybudujeme něco úžasného. A oni vědí, že to nikdy nedopadlo. Takže už se nechtějí nechat nachytat. Chtějí lepší život hned. Dokud je ještě čas.

Lidé se v čase mění. Když jste staří, tak už moc nehledáte dobrodružství, experimenty a nové přístupy, ze kterých jsou mladí tak nadšení. Jenomže mladí mají čas se spálit, dělat chyby. Od toho ostatně mládí je. Od toho, abychom v něm dělali chyby a mohli jsme se z nich poučit. Mladí si mohou dovolit dělat chyby, protože mladí mají víc pokusů. Jenže ve stáří už vám moc pokusů nezbývá.

Dnes je totiž strašně těžké být starý. Mnohem těžší, než to bylo kdy v minulosti. Svět se strašlivě zrychlil, všechno se příliš dynamicky mění. Tak dynamicky, že je to těžké stíhat pro kohokoliv, ale pro starší lidi obzvlášť. Dřív bylo stáří ceněno pro svou moudrost. Protože stáří nemůže mládí konkurovat rychlostí, tam samozřejmě prohrává na celé čáře, ale může mu konkurovat zkušeností. To je jeho kompetitivní výhoda, proto jsou (slovy Jiřího Žáčka) staří lidé na světě. Jsou to lidé, kteří už něco viděli, něco zažili a mohou nás mladší vést. Jenže moudrost stáří v dnešní době strašně rychle zastarává. Proto se starší lidé snaží tento rychle se točící svět spíš zpomalit, ideálně zastavit, aby pro ně zůstal pořád srozumitelný. V dětství a mládí jsou naše tělo a mozek stavěné na poznávání světa od nuly, ale s každým přibývajícím rokem je to čím dál těžší (to myslím velmi doslova – tříletí jsou v tom mnohem lepší než patnáctiletí a tato schopnost zkrátka s věkem exponenciálně klesá). Proto, jak říkám, staří už nehledají dobrodružství. Hledají ukotvení, jistotu.

Zároveň by mladí neměli staré podceňovat. Jsou často výrazně míň "out" než si dnešní mladí myslí. Moje žena několik let pracovala v oblasti péče o seniory (většinou opravdu starými – 80+) a například mi říkala, jak tyto lidi dráždí, když jim stále někdo pouští dechovku a Pepíčka Zímu, ačkoliv oni už jsou generace, která v mládí vyrůstala na Beatles a bigbítu.

V ANO naštěstí přesně vědí, co senioři poslouchají, takže jim hrají přesně podle jejich vkusu. A mně v zásadě nevadí, že tady existuje strana, která reprezentuje tuhle část elektorátu a snaží se hájit její zájmy. To, co je poněkud problém je, že se hnutí ANO v tom "dávání lidem to, co lidi chtějí" úplně utrhlo ze řetězu.

Na předchozích stránkách jsem se snažil vysvětlit, jak naprosto epický pr*ser se na naše veřejné finance řítí už ve velmi blízké budoucnosti. Že brzy půjdou do důchodu silné ročníky 70. let a v tu chvíli bude náš současný systém péče o starší lidi naprosto neudržitelný. Tady je důležité pochopit, že důchody tvoří zdaleka největší výdajovou položku státního rozpočtu. Lidi pořád řeší platy politiků, ale to jsou ve skutečnosti v obrovském objemu českých veřejných financí jen drobné.

Důchody nejsou drobné. Důchody tvoří třetinu veškerých výdajů státu. V roce 2024 stát vyplatil důchodcům 706 miliard korun. Veškeré příjmy státního rozpočtu byly minulý rok 1 916 miliard. A dalších 252 miliard jsme si ten rok půjčili na dluh, abychom to vůbec utáhli (protože z rozpočtu neplatíme jen důchodce, ale taky učitele, doktory, hasiče, vojáky atd.). Poslancům jsme minulý rok vyplatili nějak 600 milionů. To zní jako hodně, ale připomínám, že v jedné miliardě je tisíc milionů, takže tady mluvíme o úplně jiných řádech než v případě důchodů. Kdybychom úplně zrušili Poslaneckou sněmovnu, ušetřili bychom asi 0,03 % celkových výdajů států. Kdybychom přestali vyplácet důchody, ušetřili bychom 32 % výdajů států. Už vidíte, který z problémů je akutnější?

Důchody jsou navíc mandatorní (tj. povinný) výdaj, takže se s ním dá strašně špatně hýbat. Stát prostě důchody vyplácet musí. Stát, který nevyplácí důchody, není stát. Respektive se to nazývá státní bankrot, a v tu chvíli stát de facto přestává být nezávislý a stává se protektorátem svých zahraničních věřitelů (jako se to stalo Řecku). Jen v minulém roce jsme si vypůjčili 252 miliard. A zahraniční věřitelé budou chtít ty peníze zpátky. Bude jim jedno, jestli budeme mít na důchody, primární pro ně bude splácení našich dluhů.

A co si myslíte, že se stane, pokud se počet důchodců u nás zdvojnásobí (a populace celkově zestárne, takže zároveň explodují i výdaje na zdravotnictví, sociální služby atd.)? Při současných číslech stoupne podíl důchodů na výdajích státu z jedné třetiny na dvě třetiny. Dvě třetiny všech peněž, vybraných ze všech daní, půjde důchodcům. Na všechno ostatní (školství, zdravotnictví, silnice, armáda, policie, kultura, dávky v nezaměstnanosti, rodičovské příspěvky, zemědělství, věda a výzkum atd.) bude zbývat už jen jedna třetina. Už teď jsme v situaci, kdy si musíme každý rok půjčit čtvrt bilionu korun z ciziny, abychom to všechno zaplatili. Kolik si myslíte, že si budeme muset začít půjčovat, až se zdvojnásobí výdaje na důchodový systém? A kolik času nás potom bude dělit od státního bankrotu?

Abych vás příliš nevyděsil, tak státní bankrot pochopitelně není nevyhnutelný scénář. Dá se to řešit a čím dřív to začneme řešit, tím menší to potom bude náraz. Jaké řešení tohoto palčivého problému nám nabízí hnutí ANO, příští vítěz voleb? To se snadno dozvíme z jejich volebního programu, který jsem si samozřejmě poctivě přečetl. No dobře, tak teda přiznávám, že jsem ho jenom proletěl, protože jsem si raději poslechl, co o tomto volebním programu říkají Lucie Stuchlíková a Václav Dolejší ze skvělého podcastu Vlevo dole. A pak už jsem tam jenom rychle nakouknul a ověřil jsem si, jestli Lucie a Václav nekecají. A nekecají!

Hnutí ANO chce důchodovou krizi řešit následujícím způsobem: chce začít pravidelně valorizovat (zvedat) důchody tak, aby důchody reflektovaly inflaci (zvyšování cen) a růst průměrné mzdy, tudíž aby reálně důchody rostly a s nimi i životní úroveň seniorů. Babiš zároveň samozřejmě zruší všechny nesmělé snahy předchozích vlád o důchodovou reformu a zastropuje věk odchodu do důchodu na 65 let. Lidé pracující v náročných profesích by pak mohli odcházet do důchodu ještě dřív.

Hnutí ANO přitom neslibuje modré z nebe jen důchodcům, oni slibují doslova všechno všem. Slibují slevy na jízdném, vyšší rodičovský příspěvek, nástupní plat 50 tisíc korun pro policisty, učitele atd. Slibují něco doslova každé myslitelné voličské skupině, od horníků po včelaře. Podle ekonoma Daniela Münicha by splnění všech těchto slibů navýšilo výdaje státního rozpočtu už teď o částku přesahující sto miliard ročně. Co se stane po roce 2031, kdy do důchodu zamíří Husákovy děti, si nikdo nejspíš ani netroufá spočítat.

O kolik chce tedy hnutí ANO zvýšit daně, aby tenhle zářez do státního rozpočtu nějak pokrylo? A tady přichází ta nejhumornější část Babišova volebního programu. Hnutí ANO totiž nechce daně zvýšit. Hnutí ANO chce daně snížit. Opět prakticky všem. Takže i na příjmové stránce rozpočtu dojde k poklesu, který ekonomové odhadují na desítky miliard.

Tak kde na to sakra Babiš vezme? Babiš na to vezme tak, že zdaní šedou ekonomiku, kde se podle Andreje jen tak válí 2 biliony korun. Jak vám ovšem vysvětlí Bohumil Pečinka a Petros Michopulos v podcastu Kecy a politika, realita je spíš taková, že pokud se Babišovi podaří z tohoto velmi pofidérního zdroje vydojit pár miliard ročně, tak to bude úspěch. Tak snad se u nás konečně začne ve velkém těžit to lithium, jinak jsme v…

Přátelé, tohle už není jen o populismu, to je čistá fantasmagorie. Jsou v zásadě jen dvě možnosti. Buď hnutí ANO opravdu splní to, co slibuje, a pak je státní bankrot nevyhnutelný. Anebo nám pan Babiš kecá a nic z toho, co slibuje, splnit neplánuje (nebyl by to první, ani poslední politik, který by to udělal). Jak to ovšem pan Babiš vysvětlí svým voličům, to nevím, protože podle současných předvolebních průzkumů to vypadá, že se pan Babiš nebude moct po volbách při plnění svých slibů na nic vymlouvat. On bude mít skutečně reálnou moc to splnit. Všichni jeho potenciální volební partneři z okruhu "protifialovské" opozice totiž mají v programech buď něco podobného, anebo většinou ještě radikálnějšího než on.

To se Babiš úplně zbláznil? Spíš ne. Jen chce vyhrát volby. Pokud zavede všechno to, co slibuje, stát nezkrachuje hned. Spíš až tak v polovině 30. let. Panu Babišovi je 71 let. Co bude za 10 let, mu už může být jedno. I kdyby v té době stát přestal mít na důchody, pan Babiš ve stáří strádat nebude. Má i jiné zdroje příjmů (jeho firmy berou hodně dotací a tak). Já jsem ale ještě ve věku, kdy mi to jedno být nemůže. A mám malý dítě. Proto půjdu volit.

Tyhle volby ovšem nerozhodnu já, ani lidi v mém věku. Rozhodnou je lidi v důchodu a těsně před důchodem. Lidé v důchodu nejsou o nic horší než lidé mladší. Všechny voličské skupiny jsou z principu sobecké a rozhodují se primárně podle toho, co je nejlepší pro ně samotné. A musím férově uznat, že pro současné důchodce je Babišův program poměrně výhodný. Tedy alespoň pro ty starší 80 let. Ti mladší si ještě užijí.

Starší lidé chtějí především životní jistoty. ANO je skutečně strana za životní jistoty: s jejich volebním programem je kolaps veřejných financí naprosto jistý, zatímco u stran současné vládní koalice je jen velmi pravděpodobný. A chcete žít radši v nejistotě nebo mít všechno jisté? Tak vidítě, teraz už vítě, komu dáť svůj hlas. Recept hnutí ANO na demografickou krizi je následující: nečekat, až se naše země dostane do haj*lu přirozeným demografickým vývojem, pojďme ji poslat do toho haj*lu rovnou, takže pak si lidi odchodu Husákových dětí do důchodu ani nevšimnou.

Starší lidé totiž nerozhodnou jen tyto, ale ještě několik příštích voleb. Jejich politická moc bude stále růst. Můžeme jen doufat, že se mezi nimi najde dost takových, kteří si uvědomí, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. A zkusí to při svém rozhodování zohlednit.

Mám proto na vás všechny, kteří jste to heroicky dočetli až sem, dvě prosby:

• Jděte k volbám. I když tam třeba není nikdo, kdo by vám úplně a ze sta procent vyhovoval (já tam taky nikoho takového nevidím), stejně jděte k volbám. Kdo hledá dokonalost, nezaslouží si demokracii.
• Zkuste nám u těch voleb, prosím, úplně neposr*at budoucnost!

Díky!

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat zde.