"Příběh jednoho chlapečka" má až nečekaně snadné systémové řešení

Tento text vznikl narychlo a na objednávku. Mojí ženy. Míša si totiž přečetla smutný článek nazvaný "Příběh jednoho chlapečka", který v posledních dnech zaplavil internety a sociální sítě (nejen) všech žen a matek v téhle zemi. Pokud jste ho ještě nezaznamenali, tak vám ho krátce převyprávím, ale asi bude lepší, když si ho nejprve přečtete sami. Varování pro citlivé povahy: je opravdu velmi znepokojivý!

Paní Petra objevila v motolské nemocnici sedmiměsíčního chlapečka, který se narodil předčasně a (nejen) kvůli zdravotním problémům strávil celý svůj dosavadní život v různých špitálech (Motol, Ústí, Děčín). Matka o dítě podle všeho nejeví zájem, takže ho nikdo nechodil navštěvovat. Chlapeček má sice babičku, která o něj zájem jeví, ale ta už se stará o tři jeho malé sourozence a nemá kapacitu za ním pravidelně dojíždět (navíc je z Ústeckého kraje a kluk byl dlouho hospitalizován v Motole).

Paní Petra ho objevila díky tomu, že do nemocnice chodila navštěvovat svou kamarádku, která byla s chlapečkem na stejném pokoji. Tak se dozvěděla, že nemocniční personál se sice o dítě stará po "zdravotní stránce" (takže ho chodí pravidelně kontrolovat, přebalovat, mýt atd.), ale nikdo ho nepochová, nepohladí, málokdo na něj vůbec mluví atd. Když ho viděla poprvé, měl přivázané ručičky k posteli (podle všeho proto, že byl krmený trubičkou a byl napojený na podporu dýchání, takže kdyby měl ruce volné, mohl by si všechny ty hadičky vytrhat) a koukal celé dny do stropu, aniž by měl k dispozici nějaké hračky, anebo jinou stimulaci. Kvůli zanedbanému psychomotorickému vývoji neuměl ani sám držet hlavičku.

Paní Petře to nedalo, začala z ním pravidelně docházet (postupně do tří různých nemocnic) a zajímat se o jeho osud. Její snaha se vesměs nesetkala s pochopením, naopak byla ze strany nemocničního personálu víceméně sabotována (je to složitější, ale to si přečtěte přímo v daném článku). Dnes je chlapečkovi skoro rok a je podle všeho stále v nemocnici, navzdory tomu, že ze zdravotního hlediska už by mohl být propuštěn. OSPOD ho nechce svěřit babičce, protože ta by zřejmě péči o další (navíc ne zcela zdravé) dítě nezvládla, ale pěstouny pro něj hledají marně (pokud je tedy vůbec aktivně někdo hledá). Velmi tak hrozí, že kluk skončí v kojeňáku, což je oproti nemocnici v podstatě posun z bláta do louže.

Uvědomuju si, že moje převyprávění je dost zjednodušující a možná ne zcela přesné, takže všem důrazně doporučuji jít přímo k primárnímu zdroji. Na tomto místě nechci hodnotit, jak moc článek odráží realitu (protože to nevím, byť tedy nemám důvod autorce nevěřit). Stejně tak neznám detaily zdravotního stavu ani přesné rodinné zázemí tohohle konkrétního kluka a nebudu se tady pouštět do žádných spekulací o tomhle případu.

Vlastně jsem o tom ani psát neplánoval, ale podcenil jsem, jak moc tenhle příběh působí na maminky malých dětí. Konkrétně pak na mojí úžasnou ženu, ve které daný článek spustil sérii pozoruhodných pudových reakcí. Nejprve začala bezprostředně po jeho přečtení zuřivě tulit našeho šestiměsíčního syna, který přitom nedostatkem pozornosti rozhodně netrpí (třeba prarodiče jsou z něj tak hotoví, že ho pomalu i budí ze spaní, aby si s ním mohli hrát). Pravděpodobně je to tím, že náš Honzík je objektivně hezčí a roztomilejší než všechna ostatní miminka na světě (což vím na základě ověřeného nezávislého výzkumu, který jsem prováděl sám).

Náš syn proto nadměrnou péči příliš nedocenil, načež se Míša zaměřila na mě a začala mi zaníceně popisovat, že přece existuje snadné, levné a rychlé systémové řešení pro všechny podobné případy, které přitom skoro nikdo nezmiňuje. Vzápětí vymyslela, že o tom napíšu článek (já, protože ona na to teď nemá čas, jelikož musí dál terorizovat naše dítě přehnanou péčí). Protože když se někde nějaké malé bytosti děje příkoří, tak se přece musíme nějak zapojit. Moc se mi do toho nechtělo, ale dostal jsem ultimátum, že buď ten článek ještě dnes napíšu, anebo toho kluka adoptujeme. Takže... tady je článek:

Tyhle individuální srdceryvné příběhy jsou samozřejmě velice cenné, protože upozorňují na obecnější systémové problémy formou, která přitahuje pozornost a vyvolává nutkání se osobně angažovat. Což je skvělé. Přiznám se, že byť se mě podobné příběhy samozřejmě také dotýkají, víc mě zajímá ta systémová rovina, protože pomoct jednomu dítěti je sice fajn, ale když se ve stejné situaci ocitne dítě další, smutný příběh se bude nejspíš opakovat. Tady je potřeba zařídit, aby se to prostě už do budoucna nedělo (nikdy a nikomu) a to jde jen skrze systémové změny (jako když jsem v tomhle článku psal o tom, jaká je ostuda, že musíme vybírat peníze na pomoc dětem se vzácnými onemocněními).

Stejně tak mě štve, když tady složitě vymýšlíme nějaké komplikované řešení, ačkoliv by se dalo jen podívat do zahraničí, kde už to mají dávno vymyšlené a stačilo by jen zkopírovat jejich fungující systém. I o tomhle "řešení dávno vyřešených problémů" už jsem jednou psal. V tomhle případě mě tedy na řešení upozornila moje žena, která je faktickou autorkou tohohle článku a já v podstatě jen přepisuju to, co mi řekla 😊 Takže teď zkusíme společnými silami odpovědět na ty nejpalčivější otázky, které lidi v souvislosti s tímhle příběhem trápí.

Jak je možné, že jsou lékaři a sestry tak nelidští?

Nejsou. Teda přinejmenším rozhodně ne všichni. Ostatně i z článku paní Petry vyplývá, že jsou velké individuální rozdíly v přístupu jednotlivých členů zdravotnického personálu, což je ostatně něco, co by se v podobné situaci dalo očekávat. Z článku v zásadě nevyplývá, že by chlapečkovi někdo vysloveně ubližoval - v podstatě jde "jen" o to, že některé sestry neudělají "nic navíc", než co se od nich formálně požaduje. A výsledkem je bohužel reálně trpící malé miminko.

Hejtování zdravotnického personálu nicméně v tomto případě není úplně na místě. Tady je třeba si uvědomit, že lékaři a sestry mají opravdu dost vlastní práce a nelze dost dobře očekávat, že se budou nadto ještě starat o osamělé děti. To náplní jejich profese opravdu není a chtít to po nich je trochu nefér. Těm, kteří to přesto dělají, je potřeba zatleskat, ale ty, kteří to nedělají, ještě není potřeba nenávidět. Nemusí to totiž ještě nutně znamenat, že "nemají srdce". Oni jsou to totiž taky jenom lidi.

Je potřeba si uvědomit, že profese zdravotní sestry je extrémně psychicky náročná s vysokým rizikem vyhoření. Když pracujete na dětském oddělení, tak je jednoduše nemožné emočně investovat do každého trpícího dítěte. Pakliže vám začne na každém druhém dítěti, se kterým přijdete do kontaktu, příliš osobně záležet, tak takovou práci nebudete moci dělat déle než rok a pak se z ní budete další dva roky vzpamatovávat na terapiích. To jednoduše nejde. To je zaručený recept na vyhoření do šesti měsíců. "Hodní" členové zdravotnického personálu, kteří se starají a ti "zlí", kteří jen dělají svou práci a nic navíc, jsou často jedni a titíž lidé jen v různých fázích své kariéry. Protože, bohužel, v Česku často ještě neumíme s dlouhodobou psychologickou pomocí zaměstnancům v pečujících profesích příliš pracovat.

Tím chci říct, že chtít po sestřičkách, aby se přes své pracovní vytížení ještě starali o psychomotorický vývoj osamělých miminek, je krajně nesystémové. Nemají na to čas a když to budou dělat nad rámec svojí běžné práce, tak to stejně nebude dost. Stejně tak není úplně systémové doufat, že si každého osamělého dítěte náhodu všimne nějaká další paní Petra, která se o něj začne zajímat a aktivně mu pomáhat. Paní Petra má za své nasazení můj velký obdiv a vcelku chápu i její rozhořčení nad tím, že když už tedy nemocnice nemá na péči o takové dítě kapacity, tak by aspoň neměla házet klacky pod nohy někomu, kdo se o takovou činnost sám, dobrovolně a zdarma hlásí. Nicméně v obecné rovině taky není úplně řešení svěřovat takové děti náhodně se objevivším cizím lidem.

Takže za to ta nemocnice jako nemůže?

Ne, to jsem zase neřekl. Ten špitál za to samozřejmě může. V článku je uvedené, že odpovědní lidé z nemocnice (v tomto případě dokonce z několika nemocnic) používali v zásadě dvě hlavní výmluvy, proč "nadstandardní péče" o chlapečka (nad rámec zajišťování základních životních funkcí) opravdu není jejich problém. Obě ty výmluvy jsou naprosto zcestné.

Ta první výmluva zní: je to odpovědnost matky. Ano, je to odpovědnost matky, ale pokud matka reálně nejeví o dítě zájem, a to mrně leží u vás, tak ta odpovědnost zkrátka přechází na vás. To je, jako kdybyste viděli topící se dítě ve veřejném bazénu a kolem zrovna vůbec nikdo jiný nebyl. A vy jste se otočili a odešli pryč, protože "to je přece odpovědnost plavčíka". Ano, je to odpovědnost plavčíka, ale pokud tam žádný plavčík není, tak je úplně jedno, proč tam ten plavčík není a že by tam správně být měl. Prostě tam není a vy tam jste! Pokud se v takové situaci to dítě utopí, tak je to také vaše vina, ať si namlouváte, co chcete. Prostě to nemůžete neřešit.

Existuje mnoho důvodů, proč se rodiče (nebo další příbuzní) nemohou a nebudou starat o vlastní dítě. Některé ty důvody jsou dobré, jiné špatné. Možná už nežijí. Nebo jsou dlouhodobě v kómatu. Možná jsou drogově závislí. Možná se jim prostě nechce. V dané situaci je to irelevantní - tohle by se sice dít nemělo, ale reálně se to děje a bude se to dít, takže si každá nemocnice musí nastavit takové procesy, aby členové jejího personálu věděli, co mají dělat, až něco podobného nastane. Protože se to zkrátka stává. A až se to stane, tak nemůžete jednoduše nedělat nic, protože jste za to dítě spoluodpovědní. Ať se vám to líbí, anebo ne.

Ale tak nemocnice přece v tomhle případě zajišťovala veškerou medicínskou péči, ne?

Nezajišťovala! Tohle je druhá výmluva, která mi přijde ještě stokrát hanebnější a zvrácenější než ta první. Protože je prostě fakticky chybná. Existuje totiž dost zásadní rozdíl v tom, co znamená "medicínská péče" o dospělého pacienta a co tentýž termín znamená v případě malého dítěte.

U dospělého jde skutečně primárně o to "zajištění základních životních funkcí". Starost o to, jestli se pacient v nemocnici "nenudí", lze chápat jako určitou zbytnou nadstavbu. Když nebudete dospělému chodit každý den zpívat a hrát maňáskové divadlo, tak mu možná bude trochu smutno, ale nijak zásadně ho to nepoškodí. Ale u velmi malých dětí je to jinak. Tam je určitý lidský kontakt a psychomotorická stimulace stejně tak důležitou součástí "zajišťování základních životních funkcí", jako je třeba dýchání anebo krmení.

A ne, tohle není žádná hnízdilovská ezo-spirituálně-celostní medicína. Tohle jsou vědecky prokázaná fakta, která se běžně učí na lékařských fakultách a nepochybně se to učí i sestry, které pak mají pracovat na dětských odděleních. Tohle prostě víme, máme to ověřené vědeckou metodou, a navíc to víme už velmi dlouho. Věda se tím zabývá už někdy od případu chlapce z Aveyronu, což je počátek 19. století. Můžete si ho vygooglit, ale já vám dám konkrétní případ z mnohem současnější doby, z roku 1970.

Tehdy byl hojně medializován případ malé Genie, kalifornské dívky, kterou její sadistický otec držel zamčenou v jediné místnosti, bez téměř jakékoliv vnější stimulace, od velmi útlého věku (byl jí rok a půl). Matce se s dcerou podařilo uprchnout až ve chvíli, kdy bylo dívce třináct let. Dostalo se jí špičkové lékařské a psychologické péče (a značného zájmu mnoha výzkumníků) a třebaže fyzicky se dala jakž takž dohromady relativně brzy, její mentální a sociální schopnosti už nikdy nepřesáhly úroveň tříletého dítěte.

Nejen díky podobným případům dnes víme, že existuje něco jako "kritické formativní období" v kognitivním vývoji dětí, které se nesmí prováhat, jinak vše skončí trvalým mentálním (a někdy i fyzickým) postižením. První roky věku (a ten vůbec první rok obzvlášť) jsou v tomto ohledu naprosto klíčové. Dítě v tomhle věku jednoduše potřebuje nejen krmení, ale také určitou sociální a psychomotorickou stimulaci. Pokud ji nedostává, tak se to projeví mentální i fyzickou retardací, která se (pokud zanedbávání trvá příliš dlouho) nakonec stává nevratnou. To se samozřejmě nestane přes noc, spíš v řádu mnoha měsíců nebo let. Ale obecně je to velmi spolehlivý způsob, jak i z potenciálně zcela zdravého dítěte vyrobit někoho celoživotně závislého na cizí péči. Čím mladší dítě je, tím je snazší ho nedostatkem vnější stimulace dlouhodobě poškodit.

Chování, hlazení, mluvení na dítě, zpívání, otáčení na bříško apod., to není u několikaměsíčního kojence žádná "nadstavba". To je naprosto esenciální součást jeho zdravého vývoje. Pokud se na to úplně vykašlete, tak mu rozhodně nezajišťujete "veškerou medicínskou péči". Vlastně je to totéž, jako kdyby nemocnice ignorovala třeba krvácení do mozku, anebo mrtvici, protože následky mohou být ve všech těchto případech zcela totožné. Doživotně postižené dítě.

Tak ale když na to zdravotnický personál nemá kapacity, tak kdo má tuhle "extra péči" zajišťovat?

No a tím se dostáváme k jádru tohohle článku. A k tomu, že nemusíme tady v Čechách vymýšlet kolo, když kousek za hranicemi už ho vymysleli. V celé řadě západních zemí už od 80. let let existují dobrovolnické "baby cuddler" programy. V anglosaském světě má podobný program prakticky každá větší nemocnice, která pracuje s malými dětmi. O co jde? No v zásadě o to, aby se nestávalo přesně to, čeho byla svědkem paní Petra.

V mnoha západních zemích si totiž už uvědomili, že sociální kontakt je naprosto esenciální součástí zdravého vývoje miminek. Přitom se každý rok narodí spousta dětí, kterým se tento sociální kontakt z různého důvodu nedostává. Často jde o předčasně narozené děti, které musí na samém počátku svého života trávit mnoho měsíců v nemocnici. Tyto děti někdy nedostávají tolik pozornosti, kolik potřebují. Sestry a lékaři mají jednoduše mnoho jiných úkolů a ani s rodiči to často není tak jednoduché. A nejde jen o ty rodiče, kteří na své děti "kašlou".

Některé maminky jsou po porodu dlouhodobě indisponované a potřebují vlastní intenzivní lékařskou péči, takže jednoduše nejsou schopné se zároveň starat o miminko. Někdy jsou rodiče z malé vesničky, zatímco dítě potřebuje specializovanou lékařskou péči ve vzdáleném velkém městě. Pak je jednoduše nemožné, aby s ním byl alespoň jeden z rodičů trvale třeba půl roku nebo rok v nemocnici, případně za ním denně dojížděl (ať už z finančních a logistických důvodů, anebo třeba proto, že se musí starat o několik dalších dětí). Anebo se narodí dítě někomu, kdo trpí závislostí a není schopen se o dítě náležitě postarat.

Důvodů, proč se může v nemocnici na dlouhou dobu ocitnout bezprizorní miminko, kterému se denně nikdo nevěnuje, je celá řada. A vlastně nejsou až tak podstatné. Podstatnější je zajistit, aby takové dítě dostalo to, co nutně potřebuje. Tedy sociální a fyzický kontakt a mentální stimulaci. A od toho jsou tu dobrovolnické programy.

Co takoví dobrovolníci dělají? Docházejí za výše zmíněnými osamělými dětmi a každý den se jim několik hodin věnují. Mluví na ně, zpívají jim nebo čtou, hladí je, objímají, chovají v náručí, konejší je, uklidňují, hrají si s nimi. Dobrovolníci nevykonávají žádné medicínské úkony (dokonce ani děti nemyjí, nemění jim plenky a nekrmí je - to musejí dělat sestry), takže nemusí mít žádné speciální medicínské vzdělání. 

Přesto nemůže tuto činnost dělat úplně každý - dobrovolníci procházejí výběrem, který si organizuje sama nemocnice (a stanovuje si přijímací kritéria). Zajišťuje se tak, aby se k dětem nedostal někdo, kdo by s dětmi pracovat z nějakého důvodu neměl. Dobrovolníci musejí podstoupit psychologickou evaluaci a některá zdravotní vyšetření, někdy se po nich chce i povinná vakcinace.

Před tím, než se dostanou k prvnímu dítěti, projdou dobrovolníci kurzem zacházení s dětmi (třebaže se často jedná o zasloužilé starší rodiče, mnohdy v důchodovém věku) a jsou pod supervizí zdravotnického personálu, jehož nařízení musejí respektovat. Jak již bylo řečeno, podobné programy fungují v některých zemích už takřka půl století a jsou velmi úspěšné. Jejich benefity několikanásobně převyšují rizika.

To je všechno hezké, ale kde takové dobrovolníky vzít?

Kde je vzít? V zemích, kde podobné programy provozují, rozhodně nedostatkem dobrovolníků netrpí. Lidi mají obecně rádi malá miminka, takže tohle je vážně ten nejmenší problém. V řadě amerických nemocnic jsou čekací listiny pro "chovací" dobrovolníky tak plné, že se mnohde čeká i několik let, než na vás přijde řada.

No jo, ale kdo to zaplatí a zorganizuje?

Podobné programy nejsou nijak zvlášť nákladné. Samotní dobrovolníci vykonávají práci zcela zdarma, a přesto je jich obecně spíš nadbytek než nedostatek. Často se jedná o lidi v důchodu, kteří mají vlastní děti už dospělé a kontakt s miminky je nabíjí energií. Což je vlastně win-win strategie pro obě strany.

Náklady jsou nízké, ale nejsou samozřejmě nulové. Dobrovolnické programy si obvykle organizuje sama nemocnice, takže potřebujete některé placené funkce na plný úvazek (třeba koordinátora dobrovolníků apod.). Vtipné je, že některé české nemocnice už dobrovolnické programy mají, jen se podle všeho netýkají miminek. Třeba Motol (mimochodem jedna z největších dětských nemocnic v Evropě) má vlastní dobrovolnický program už od roku 1999 a byl v tomto ohledu v Čechách jedním z průkopníků.

Bohužel se zdá, že dobrovolnické programy českých nemocnic obvykle nezahrnují "baby cuddler" činnosti, ale jsou zaměřené na větší děti, na seniory apod. To je sice skvělé, ale paradoxně tak vynechávají věkovou skupinu, která by z nich benefitovala úplně nejvíc. Tedy miminka, která takový program doslova životně potřebují. Třeba ze stránek Dobrovolnického centra v Motole není zcela zřejmé, jestli se program týká i miminek. Pokud ano, pak dost dobře nechápu, proč nebyl zapojen v tomto konkrétním případě a paní Petra viděla a slyšela to, co viděla a slyšela. Pokud ne, pak by měl být tamní dobrovolnický program určitě rozšířen i o "baby cuddler" sekci. Evidentně je to potřeba!

A kdo to zaplatí? V případě nemocnic, které už vlastní dobrovolnické programy mají, budou náklady navíc zcela minimální. A navíc zrovna v tomhle případě netradičně platí: prachy fakt nejsou problém. Alespoň moje žena to tvrdí a je jedna věc, kterou jsem vám o svojí úžasné ženě neřekl. Mnoho let pracovala na vedoucích pozicích v neziskovém sektoru a náplní její práce byl mimo jiné fundraising (tedy shánění financí na různé dobročinné projekty). Míša měla tu smůlu, že většinou pomáhala někomu, pro koho se peníze nesháněly úplně snadno.

V Etiopii se snažila pomáhat ženám-samoživitelkám rozjet vlastní byznys, aby se dokázaly finančně postarat samy o sebe i o své děti. Místním farmářům zase pomáhala s projekty udržitelného zemědělství, aby si nedevastovali vlastní krajinu a zároveň sami sebe uživili nejen letos, ale i za deset let. Prostě aby nebyli závislí na humanitární pomoci z ciziny, ale dokázali si do budoucna pomoct sami (takové to "nedávejte lidem ryby, ale naučte je rybařit"). V uprchlických táborech pro Syřany v Jordánsku se starala o to, aby tam lidé měli důstojné podmínky k životu (a mimo jiné tak nebyli tolik motivovaní k tomu se hromadně přesouvat do Evropy).

V Česku se zase snažila zajistit starým lidem důstojný život doma, tak aby nemuseli předčasně do ústavní péče, která je pro stát dražší a pro seniory často deprimující (protože musejí opustit domov, který znají a mají rádi). Osamělým seniorům pak sháněla dobrovolníky, kteří s nimi budou trávit nějaký čas, povídat si, chodit na procházku apod.

Bohužel si vždycky vybrala téma, které je sice velmi společensky potřebné, ale peníze se na něj shánějí fakt blbě. Zkuste v Čechách začít sbírku na pomoc černochům, migrantům, anebo starým lidem, kteří už to mají "za pár" a zjistíte, že to není vůbec jednoduché. A stejně ty peníze vždycky dala dohromady. Mnohokrát jsem od ní nicméně slyšel větu "kéž bych taky někdy sháněla peníze na děti nebo na pejsky". Organizace, které se starají o malé děti nebo o zvířátka, to mají přeci jen o něco jednodušší, protože tady se zkrátka jedná o velmi vděčné cílové skupiny, takže jim lidé přispívají ochotně a radostně.

A na roztomilá miminka? V nemocnicích? Sehnat na takový program firemní anebo i drobné dárce by údajně nebyl sebemenší problém. Už i proto, že zrovna na tohle těch peněz vážně nepotřebujete moc. BTW na podobné programy přispívá i EU skrze Evropský sociální fond.

Vyplatí se nemocnicím zavést "baby cuddler" program?

Ano, vyplatí. A to dokonce i finančně. Což zní neuvěřitelně, ale zkušenosti ze západu tomu nasvědčují. Studie prokázaly, že nemocná (často předčasně narozená) miminka, kterým se někdo podobným způsobem aktivně věnuje, se nejen lépe rozvíjejí po psychomotorické stránce, ale taky to má velmi pozitivní dopady na jejich léčbu. Rychleji rostou a přibírají na váze, lépe spí, a hlavně se rychleji uzdraví. Jinými slovy: stráví méně času v nemocnici, což ušetří systému mnohem víc peněz, než kolik stojí zavedení dobrovolnického programu. Tohle je prostě totální win-win pro všechny. Děti, nemocnici, zdravotnický personál, rodiče i stát a jeho finance. Podobný program mělo mít přinejmenším každé zdravotnické zařízení, které pečuje o předčasně narozené děti. A jestli nevěříte tomu, že jsou přínosy podobných programů opravdu vědecky podložené desítkami studií, tak si to můžete přečíst tady, anebo tady, anebo třeba tady.

No jo, ale co když je dítě na přístrojích a chovat se nesmí? To je samozřejmě jen další výmluva. I dítěti na přístrojích se dá číst nebo zpívat, může se hladit apod. Jakákoliv forma kontaktu je v tomto případě přínosná a zdravotnický personál může určit, co se u daného dítěte smí, a co ne.

Pokud tomu u nás v současnosti brání nějaké legislativní překážky (což netuším), pak je na čase je odstranit. Když to jde na západ od nás, pak není žádný důvod, aby to tady nešlo taky. Celý případ "jednoho chlapečka" to sice nevyřeší, protože tady toho bylo špatně daleko víc (nemocnice tady měla už mnohem dříve a sama kontaktovat OSPOD, na tohle taky musejí být předem stanovené procesy; pak je tu celý ten problém s pěstounskou péčí, kojeňáky apod.). Ale to už jsou komplikovanější problémy, které by si vyžádaly mnohem víc času a prostoru, než může tenhle článek nabídnout. Ale jestli chcete rychlé, levné a v praxi odzkoušené řešení osamělých miminek v nemocnicích, tak to jste právě dostali. Nemáte zač, milé nemocnice 😉