Operace Orlí spár aneb jak Írán potápí americké prezidenty

Donald Trump není první americký prezident, který má trable s Íránem. Své o tom ví hlavně Jimmy Carter, jenž byl prezidentem v době, kdy probíhala islámská revoluce, která vynesla do čela současný zvrácený režim. Jelikož bizarní a občas doslova tragikomické okolnosti tohoto příběhu nejsou u nás až tak moc známé, zkusím je v tomto textu trochu přiblížit.

Podobně jako Donald Trump, ani Jimmy Carter neměl moc ideální osobnostní vlastnosti k výkonu funkce amerického prezidenta. Proto také Carter nebyl nijak zvlášť dobrý prezident, ale paradoxně ze zcela opačných důvodů než Trump. Carter byl totiž podle všeho až takřka patologicky hodný člověk. Neustále se za něco omlouval (často i za věci, které nemohl nijak ovlivnit), neustále něčeho litoval, neustále sám sobě něco vyčítal. Tíha odpovědnosti, spojená s tímto mocným úřadem, na něj dopadala tak silně, že za každý měsíc ve funkci viditelně zestárl o několik let.

Trump tyto problémy nemá. Nemá je mimo jiné proto, že Trump naprosto nechápe význam zhruba poloviny slov, která jsem použil v předchozích několika větách (např. omluva, lítost, odpovědnost atd.). Carter jejich význam znal až příliš dobře a ztěžovalo mu to život i rozhodování. Kromě toho, že byl takový od přirození, v tom nepochybně hrál roli i fakt, že Jimmy byl hluboce věřící člověk. Křesťanská morálka a hodnoty pro něj byly extrémně důležité, mnoho času trávil modlitbami a přemýšlením o dopadech svých rozhodnutí. Občas se bohužel modlil a přemýšlel tak dlouho, až úplně prováhal správný čas k nějaké rozhodnější akci.

Donald Trump naopak nad dopady svých rozhodnutí nepřemýšlí nikdy a nějakou křesťanskou morálkou a hodnotami se rozhodně nenechává omezovat. Trumpovi je totiž vcelku jedno, co si o jeho rozhodnutí pomyslí Bůh. Už proto, že Trump jen velmi obtížně rozlišuje mezi sebou a Bohem. Proto mi přijde zarážející, že Bůh sám zjevně vždy stranil více Trumpovi než Carterovi. Soudím tak podle toho, že Carter měl při svém prezidentství často až neuvěřitelnou smůlu, zatímco Trump má naopak skoro vždycky obrovskou kliku. Což se nejlépe projevilo právě v zahraničněpolitických akcích. Posuďte sami.

Islámská revoluce v Íránu zastihla Američany doslova se staženýma kalhotama a pro Cartera osobně znamenala politickou pohromu. A to ze dvou důvodů. Ten méně podstatný důvod byl reputační. Carter si od počátku svého mandátu vybudoval intenzivní bromance s posledním perským šáhem Rezou Pahlavím, který je v českém prostředí známější pod rozkošnou přezdívkou Rezatý Pohlaví (alespoň takto ho zásadně tituluje můj táta, který ho musel jít jakožto školní dítko vítat s mávátky při šáhově oficiální návštěvě Prahy v roce 1967 a zjevně mu to přišlo jako značný opruz).

Carter opakovaně označoval šáha za svého nejbližšího spojence a sliboval mu bezmeznou podporu. Mělo to svůj dobrý geopolitický důvod. Írán byl v té době jedním z největších producentů ropy na světě, a hlavně ústředním dodavatelem této suroviny do USA. Američané navíc měli v této zemi umístěné různé radary a odposlouchávací zařízení, jelikož Írán sdílel poměrně dlouhou hranici se SSSR. Udržení této strategicky mimořádně důležité země ve sféře amerického vlivu bylo proto naprostou prioritou Washingtonu.

Carter přitom k pádu perské monarchie tak trochu sám přispěl. Rezá zdědil po tatínkovi (který byl, na rozdíl od svého přecitlivělého a ustrašeného syna, ten pravý drsný diktátor, který se nezakecá) poměrně efektivně fungující tajnou policii, která mučila lidi ve sklepích a vůbec praktikovala vůči odpůrcům režimu různé nepěkné orientální metody. Lidumilovi Jimmymu se to příliš nezamlouvalo, a proto požádal svého kámoše šáha, jestli by nemohl tyto opresivní postupy poněkud zmírnit.

Jelikož šáh v této době vzhlížel k americkém prezidentovi snad ještě více než ministr Červený ke svému zmocněnci pro klimatickou politiku a byl ochoten udělat pro Cartera vše, co mu na očích uvidí (zlé jazyky dokonce tvrdily, že šáh je jen pouhá americká loutka a tyto zlé jazyky měly naprostou pravdu), Rezá skutečně nařídil tajné policii, aby se v tom pronásledování opozičních sil trochu zklidnila. Tajná policie ho poslechla a krátce nato byl šáh svržen islámskou revolucí. To už tak bývá, že pokud chcete pracovat v oboru autokratického vládnutí, tak to musíte dělat buď pořádně, anebo vůbec.

Mocná CIA tehdy zaspala podobně spektakulárním způsobem jako izraelské tajné služby před 7. říjnem 2023. Američané tehdy všechno vnímali v paradigmatu studené války, takže veškeré své (nemalé) síly a prostředky věnovali k nesmírně důkladnému sledování všech sedmi komunistů na teheránských univerzitách, zatímco se jim nějak podařilo přehlédnout stovky tisíc islamistů na íránském venkově a v okrajových dělnických čtvrtích metropole. Všimli si jich až zhruba ve chvíli, kdy se na teheránských ulicích objevil zhruba milionový dav, skandující: "Smrt šáhovi! Smrt Americe!".

Na obranu CIA je potřeba říct, že islamismus tehdy nebyl téma tak nijak pro nikoho a stal se jím právě až po íránské revoluci. Pokud nějací muslimové předtím vyhazovali něco do vzduchu, dělali to vesměs z nacionalistických, a nikoliv náboženských pohnutek (třeba OOP Jásira Arafata). Teprve revoluce v Íránu naplno probudila onoho spícího draka radikálního islamismu, který hýbe světovým děním dodnes.

Šáh Rezá, který veškerý svůj čas dělil mezi lyžování ve švýcarském Svatém Mořici, užívání si s francouzskými kurtizánami, které si nechával posílat z Paříže soukromým letadlem (a postavil pro ně za úplatky z petrodolarů speciální palác) a pořádání neuvěřitelně opulentních večírků, na které se bude na Blízkém východě ještě dlouho vzpomínat, byl od dění ve vlastní zemi možná ještě odtrženější než Američané. Onen milion lidí v ulicích, kteří si přáli jeho smrt, ho tak dosti překvapil, protože byl do té doby upřímně přesvědčen, že je svým národem zbožňován.

Okamžitě se proto začal dotazovat svých washingtonských vodičů, co s tím jako hodlají dělat. Když se mu jako odpovědi dostalo jen pokrčení rameny, šáh rychle pochopil, že tohle je game over, narychlo si sbalil svých pět Fabergého vajec, převedl nemalou část íránského státního rozpočtu na svůj soukromý účet na Kajmanských ostrovech a uprchl ze země.

To byla pro Cartera obrovská geopolitická a reputační prohra, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Ještě před šáhovým útěkem totiž někteří islamisté přešli od pouhého skandování k organizovaným útokům na symboly západní dekadence. Třeba butiky s dámskou módou, kina (v srpnu 1978 bylo 400 lidí upáleno zaživa během promítání filmu ve městě Ábádán) apod. Ve stejné době našel Paul Grimm, zástupce generálního manažera konsorcia OSCO, což byla organizace sdružující západní ropné společnosti (včetně BP, Shell a Exxonu) na svém pracovním stole lístek: "Byl jsi varován, vrať se do své země. Žádná další varování nebudou.". Grimm to tehdy nebral vážně a o pár dní později byl revolucionáři doslova rozstřílen na cucky ve svém autě.

Po Grimmově vraždě začaly západní ropné společnosti narychlo stahovat své zaměstnance z Íránu, protože pochopily, že je to příliš horká půda. Tady je důležité připomenout, že před islámskou revolucí žilo v Íránu na 40 tisíc Američanů, z nichž většina pracovala v petroprůmyslu. Díky jejich odchodu se íránský ropný export prakticky ze dne na den sesypal, protože tyhle lidi nikdo neuměl rychle nahradit (sankce na íránskou ropu přijdou až o dost později).

Světové ceny ropy díky tomu ve velmi krátké době vyletěly na dvojnásobek, což velmi pocítili i ti řadoví Američané, kteří předtím slovo Írán nejspíš nikdy ani nezaslechli. Na pumpách se tvořily mnoho kilometrů dlouhé fronty a v Kalifornii a několika dalších amerických státech musel být dokonce zaveden jakýsi "přídělový systém" (auta se sudým číslem na konci SPZ mohla tankovat jen v sudé dny atd.).

Carter měl v té době jen zhruba rok do konce prvního mandátu a to je přesně doba, kdy už se v USA rozbíhá předvolební kampaň. Slogan "it's the economy, stupid" se sice stane hitem až během volební kampaně Billa Clintona, ale Jimmy byl dostatečně inteligentní na to, aby pochopil, že tahle situace opravdu jeho znovuzvolení nenahrává. Američané neměli dostatek benzínu, s ropou související inflace jim vyhnala nahoru ceny i řady dalších produktů, USA byly v Íránu geopoliticky ponížené… to vše přispělo k tomu, že se Carterova popularita mezi voliči začala propadat. Všichni jeho kampaňoví poradci mu začali říkat, že jestli s tím rychle něco neudělá, tak může na znovuzvolení zapomenout.

Morální úpadek

Carter si vážnost situace uvědomoval a jeho reakce byla… taková hodně specificky Carterovská. Na deset dní se zcela izoloval od okolního světa, modlil se a přemýšlel. Když dokončil své usebrání, oznámil Jimmy svým lidem, že chce předstoupit před národ se zásadním projevem, který si napsal sám a nechce, aby mu ho někdo upravoval. PR specialisté v Bílém domě vycítili pr*ser a na kolenou prosili prezidenta, ať to nedělá. Ale šéf si trval na svém.

Desítky milionů Američanů se přilepily na televizní obrazovky a napjatě čekaly, s jakým brilantním řešením ropné a inflační krize jejich lídr přijde. Carter jim přednesl něco, co vejde do dějin jako jedno z nejbizarnějších vystoupení v amerických politických dějinách (tehdy totiž ještě lidé nevěděli, co je později čeká s Trumpem).

Na úvod Carter odříkal seznam všech svých osobních a politických chyb, aby lidem připomněl, že není dokonalý (ten kontrast se současným vládcem Bílého domu je až nestravitelný). Následně šokovaným Američanům oznámil, že jejich hlavním problémem není nedostatek benzínu a vysoké ceny potravin, ale "krize ducha" americké společnosti. Podle prezidenta se lidé v USA snaží prázdnotu ve svých životech vyplnit hromaděním věcí, což vede k morálnímu úpadku. Není přeci potřeba si kupovat stále něco nového, když staré věci stále ještě fungují. Není přeci potřeba jezdit každý den do práce autem, když mohu jednou nebo dvakrát týdně autobusem, nebo jít dokonce pěšky. Není přeci nutné žít v přetopených domech, když si stačí vzít v zimě doma svetr. Amerika by se měla duchovně obrodit, setřást jho konzumerismu a stát se o to silnějším národem.

Tato slavná "malaise speech" z července 1979 se stala jedním z nejparodovanějších vystoupení v amerických politických dějinách. Dle mého čistě osobního názoru trochu neprávem, protože s nemalou částí toho, co v ní Carter tehdy řekl, vlastně docela souzním. Myslím, že kdyby podobnou řeč pronesl třeba současný finský prezident, nikdo by se nad tím nijak zvlášť nepozastavil. I Markétě Pekarové Adamové by se ten projev nejspíš líbil, přinejmenším ta část o tom svetru. Problém byl v tom, že Carter nebyl prezidentem Finska, ale USA. Takže svou řeč přednesl v Americe. Američanům. A tam se něco podobného nemohlo setkat s velkým pochopením.

Americký prezident může říct v televizi spoustu věcí, aniž by to ohrozilo jeho politickou budoucnost. Může svůj národ poslat do války kvůli neexistujícím zbraním hromadného ničení. Může lidem doporučit, aby pili bělidlo jako ochranu proti covidu, anebo aby chodili zametat listí v lese, aby se zabránilo lesním požárům. Ale nikdy, opakuji NIKDY nesmíte po Američanech chtít, aby jezdili do práce autobusem. To už je moc. To je nepřekročitelná červená čára. A Carter ji tehdy překročil.

Myslím, že ještě během projevu, a to nejpozději při vyslovení slova "autobus", spáchalo několik lidí z Carterova předvolebního týmu sebevraždu. A pokud ne, tak o tom přinejmenším uvažovali, protože definitivně pochopili, že s tímhle týpkem už se do Bílého domu nikdy znovu nepodívají. Pokud chcete někdy vidět Filipa Turka plakat, pusťte mu tuhle slavnou Carterovu řeč. Nejpozději v desáté minutě vás bude se slzami v očích a na kolenou prosit, ať to vypnete.

Carterova výzva se tak bohužel minula účinkem. Namísto toho, aby se duchovně obrodili, dospěli Američané k závěru, že se jejich prezident definitivně zbláznil (protože kdo jiný než naprostý blázen, může chtít po Američanech, aby nakupovali méně věcí, když to roztáčí kola jejich slavné ekonomiky) a Carterova popularita v předvolebních průzkumech se dále propadla. Propadla se tak moc, že si všichni mysleli, že už se víc propadnout nemůže. Ale to se oni všichni spletli. Protože Bůh si na Jimmyho Cartera zjevně zasedl a pořád neměl dost.

Vzápětí totiž došlo k obsazení americké ambasády v Teheránu. A pak tu byl ještě ten králík. Ke králíkovi se ještě dostaneme, takže nejprve krátce k té ambasádě. Hodně lidí si myslí, že útok na americké velvyslanectví byl záměrnou zlovolnou operací nového Chomejního režimu. To ale není pravda, ve skutečnosti to byla původně poměrně nevinná akce několika desítek íránských studentů (a poměrně překvapivě hlavně studentek), kteří chtěli vyjádřit své revoluční nadšení tím, že na několik hodin (v krajním případě na několik dní) symbolicky obsadí něco, co považovali za "hnízdo imperialistických špiónů" (což bylo popravdě poměrně přesné označení). Což vyvolá mezinárodní pozornost a studentům to umožní přečíst svá připravená prohlášení do světového tisku. Neměli to nijak zvlášť promyšlené a nic moc víc za tím nebylo.

Tady je potřeba připomenout, že podobné "symbolické okupace" důležitých veřejných budov studentskými aktivisty za účelem vyvolání veřejné pozornosti byly v té době na Západě naprosto běžné. Francouzští studenti to dělali během revolučního vření v roce 1968, ti američtí zase během protestů proti válce ve Vietnamu atd. atd. Tady je krásně vidět, že íránská revoluce byla velice konzervativní i nesmírně moderní zároveň – íránští studenti velmi dobře znali "playbook" svých západních soukmenovců a vlastně postupovali podle osvědčeného návodu.

Dívky (kterých bylo mezi revolučními studenty opravdu hodně a některé holky patřily mezi hlavní iniciátory celé akce, což mi zpětně přijde jako docela paradox) si pod svými tradičními oděvy přinesly štípačky na překonání plotu ambasády, protože správně předpokládaly, že mariňáci nebudou na neozbrojené studentky střílet. Několik set studentů se pak nahrnulo dovnitř, přičemž někteří se ve své excitaci chovali poměrně agresivně, jiní měli anglicky psané transparenty a pokoušeli se vést disputace se zaměstnanci velvyslanectví a celé to bylo poměrně chaotické. Nakonec byli všichni zaměstnanci ambasády studenty zajati, s výjimkou šesti Američanů, kteří pracovali v konzulární budově se samostatným východem. Ti v nastalém zmatku utekli a později se schovali na kanadském velvyslanectví, odkud je později zachrání Ben Affleck. A jelikož jste film Argo všichni viděli, tak se jimi už nebudeme dále zabývat a budeme se soustředit jen na to, co v tom filmu nebylo.

Když se Chomejní, který se po svém triumfálním návratu do země z pařížského exilu oddával kontemplaci v posvátném městě Qom, o studentské akci dozvěděl, strašně se rozzuřil. Co si to ti usmrkanci dovolují, provádět podobné akce bez povolení shora? Copak nechápou, jak nebezpečné je v téhle situaci (kdy je celá revoluce ještě v plenkách a její výsledek je krajně nejistý) takhle dráždit světovou supervelmoc? Chomejní okamžitě nařídit svým nově vytvářeným revolučním gardám studenty vypráskat z ambasády ven a Američanům se omluvit (což se mimochodem přesně takhle stalo o několik dnů předtím, když pár desítek lidí ze skandujícího davu přelezlo plot velvyslanectví).

Pak ale Chomejnímu z Teheránu zatelefonoval jeho syn, který mu oznámil, že obsazení ambasády vyvolalo v ulicích obrovský ohlas, statisíce lidí to oslavují, chodí se na zajaté Američany dívat jako do ZOO a celkově to všichni vnímají jako obrovský úspěch, symbol osvobození od západní imperiální nadvlády a převzetí moci zpět do rukou íránského lidu. Chomejní byl samozřejmě velký politický talent, takže okamžitě pochopil, že takovou příležitost na posílení revoluce si nemůže nechat ujít a zároveň si uvědomil, že 52 rukojmích (původně jich bylo víc, ale studenti již krátce po obsazení ambasády propustili všechny ženy a Afroameričany s odůvodněním, že jsou také obětmi americké diskriminace, což jen ukazuje, jak moc "woke" byly již tehdy teheránské univerzity) mu dává do rukou skvělé karty při vyjednávání s Američany.

Revoluční gardy proto nakonec studenty z ambasády nevypráskaly, naopak celou akci reálně převzaly pod svá křídla (zatímco oficiálně se to celé dál tvářilo jako studentská akce). Vlastně mi přijde velice symptomatické, že několik z tehdejších studentských vůdců (třeba Abbas Abdi nebo Mohsen Mirdamadi), kteří celou akci organizovali, se později obrátí proti režimu a skončí jako političtí vězni.

Ještě je možná dobré zmínit, že samotný velvyslanec a další dva diplomaté v té době na ambasádě nebyli, protože zrovna odjeli na jednání na íránském ministerstvu zahraničí. K útoku na ambasádu došlo v době, kdy čekali v nějakém předpokoji na přijetí u íránského ministra. Když se po mnoha hodinách čekání šli zeptat, kde to vázne, zjistili, že jsou v onom předpokoji zamčení. Zaměstnanci ministerstva se totiž mezitím dozvěděli o obsazení ambasády a držení rukojmí a jelikož neměli žádné instrukce shora, dostali geniální nápad amerického velvyslance prostě prozatím zamknout tam, kde je, než se to nějak vyjasní. Nakonec tam zůstal zamčený 14 měsíců.

Obsazení ambasády sice zpočátku vyvolalo u americké veřejnosti patriotické sympatie, které trochu pomohly Carterovy v předvolebních průzkumech (k útoku na ambasádu došlo na den přesně rok před prezidentskými volbami), ale čím déle se celá anabáze okolo rukojmích táhla, tím to bylo pro Cartera horší a horší. Carter se rozhodl pro vyjednávání, které se ovšem táhlo celé měsíce a veřejnost takovou trpělivost samozřejmě nemá. Americká média se rozhodla kout železo, dokud je žhavé, takže doslova každý den vysílala dlouhé segmenty o stále nevyřešené situaci ohledně rukojmích, dělala rozhovory s plačícími příbuznými zajatých Američanů atd.

Čím dál větší část společnosti vyčítala Carterovi, že vůbec nic nedělá a nechává 52 Američanů v rukou nějakých blízkovýchodních fanatiků. To bylo pochopitelně poněkud nefér, protože Carter rozhodně "něco dělal" (v zákulisních jednáních s Chomejního režimem byl velmi aktivní a angažovaný a opravdu mu na tom celém záleželo), jenže navenek se to blbě prodávalo, protože rukojmí byli stále v Teheránu. Pokud jste měli až dosud dojem, že holubičí americká veřejnost je vždycky zatažená do války svými krvežíznivými politiky, tak je dobré si uvědomit, že občas je to taky naopak (a našli bychom daleko víc případů než jen rok 1980).

Na autech amerických patriotů se začaly objevovat samolepky s hesly typu "Hiroshima, Nagasaki, why not Iran?", anebo obrázek atomového hřibu nad Teheránem s nápisem "How much is the oil price now, Mr. Khomeini?". Američtí studenti, kteří se ještě nedávno bouřili proti válce ve Vietnamu, teď pořádali protesty na podporu vojenské akce proti Íránu. Jednou z nejpopulárnějších písní roku se stala předělávka hitu od kapely Beach Boys, jejíž text asi netřeba překládat.

Carterova zdánlivá pasivita začala u značné části veřejnosti přerůstat v dojem, že Jimmy je prostě srab, který "nemá koule" na to, aby ajatolláhovi pořádně nakopal zadek. A tento narativ ještě podpořila ona nešťastná epizoda s králíkem, na kterou mě upozornil můj oblíbený britský historik Dominic Sandbrook, od něhož jsem ukradl také některé další pikošky z tohoto příběhu.

Carter byl ze všech těch událostí natolik psychicky vyčerpaný, že si vyrazil odpočinout do své rodné Georgie. Při rybaření si prezident všiml, že přímo k jeho loďce plave obrovský divoký králík s vyceněnými zuby a odmítá změnit kurz. Carter se lekl, že mu králík vleze do lodi (a bůhví, k jaké tragédii by to pak vedlo), takže králíka majznul po hlavě veslem a raději ujel s lodí pryč. Celou událost zachytil fotograf Bílého domu a brzy se stala mediální senzací.

Média to původně převzala jako vtípek o bizarním atentátu na prezidenta. Ale brzy si to začalo žít vlastním životem. Okamžitě začaly vznikat předinternetové memy (různé karikatury, krátké filmy a písničky) parodující film Čelisti (Jaws), tentokrát ovšem pod názvem Pacičky (Pawns). Když Carterovi političtí oponenti viděli, jak moc celá bizarní událost u americké veřejnosti rezonuje, okamžitě se to rozhodli otočit proti prezidentovi a podpořit už tak převládající obraz o ustrašeném slabochovi v Bílém domě. A začali dělat kampaň ve stylu: vážně čekáte nějakou rozhodnější akci v Íránu od člověka, který se bojí králíků?

Aby toho nebylo málo, tak se do věci ještě vložili ochránci zvířat, kteří se začali zajímat o osud nebohého ušatce. Nezpůsobil náhodou prezident nebohému králíkovi úderem veslem otřes mozku? Neutopil se nevinný králíček náhodou? Cartera, kterému záleželo na blahu všech živých bytostí, tato kritika znepokojila natolik, že Bílý dům vydal oficiální stanovisko, ve kterém upřesňoval, že prezident nepraštil králíka veslem přímo, ale jen mu rozčeřil vodu před čumákem, čímž nezraněného atentátníka zahnal (což byla nejspíš podle fotek pravda). U republikánů a dalších hejtrů si tím ovšem Jimmy moc nepomohl. Vážně čekáte nějakou rozhodnější akci v Íránu od člověka, který se bojí praštit i králíka? Ten že má schválit případnou vojenskou akci, při které mohou potenciálně umírat lidé?

Noční koupání Teda Kennedyho

Tady je asi dobré si velmi krátce vysvětlit, jak je vlastně možné, že se někdo takový jako Carter mohl vůbec kdy stát americkým prezidentem. Nepreferují náhodou Amíci ve svém čele vždy drsného chlapáka, který všechno zařídí? Obvykle ano, ale za Carterovým zvolením stála velmi specifická konstelace hvězd.

Carter totiž vystřídal v Bílém domě Richarda Nixona (tedy, technicky vzato tam bylo ještě krátké intermezzo, kdy kvůli Nixonově odstoupení z funkce řídil zemi jeho viceprezident Gerald Ford). A Nixon byl opravdu hodně jiný než Carter. Nixon byl tím, co by Miloš Zeman označil za "political animal". Byl nesmírně mazaný, chytrý, efektivní a schopný. Nixon měl (na rozdíl od Cartera) všechny potřebné vlastnosti k výkonu funkce amerického prezidenta. V politice (domácí i mezinárodní) se cítil jako ryba ve vodě, zatímco Carter se v obou dost topil. Dokázal tahat za deset nitek zároveň, plus za dvacet dalších v zákulisí. Přesně věděl, jak každého dotlačit k tomu, co sám potřeboval, protože na každého něco měl.

Nixon se tedy pro americké prezidentování takřka narodil, ovšem měl jednu jedinou vadu. Byl to prolhaný bezskrupulózní sr*č. On totiž nebyl jen schopný, on byl všeho schopný. Vaz mu zlomila aféra Watergate, kdy použil špióny k instalaci odposlechů do sídla Demokratické strany. To bylo jednak krajně nedemokratické chování, a navíc o tom prezident americké veřejnosti opakovaně do očí lhal a byl z této lži médii usvědčen. A obojí (autoritářské praktiky i lhaní) tehdy ještě americké veřejnosti z nějakého důvodu vadilo (já vím, Donalde, taky to nechápu). Nixon se téměř jistému impeachmentu (tedy odvolání z funkce, pro které by tehdy hlasovala i podstatná část jeho vlastní strany) vyhnul tím, že sám odstoupil.

Jimmy Carter vyhrál volby právě proto, že byl pravým opakem lišáka Nixona. Na rozdíl od prolhaných washingtonských politiků, kteří navenek říkali hezké naučené fráze, ale všichni věděli, že si myslí něco úplně jiného, působil Carter neuvěřitelně autenticky. Věřili jste mu, že si upřímně myslí to, co říká. Protože on to opravdu myslel upřímně. Snad ještě upřímněji než svého času Standa. Carter prostě vypadal, že je takřka fyziologicky neschopen lhát. Což byla po Nixonovi, který takřka fyziologicky neuměl říkat lidem pravdu, docela osvěžující změna.

Zdroj: tv.seznam.cz

Dalším faktorem, který dostal Cartera do Bílého domu, byla únava a rozčarování z prohrané vietnamské války. Nixon byl mistr geopolitiky a před jeho legendárním poradcem Henrym Kissingerem by se i ten nejnamachrovanější jestřáb schoval do kouta a předstíral, že je holubička. Jenže Američané už měli po Vietnamu jestřábí politiky tak trochu plné zuby (aspoň si to o sobě chvíli mysleli). Takže je na okamžik nadchnul Carter, který místo o válkách, ohrožení a násilí kázal o míru, lásce a porozumění. Kéž jsou všichni králíci šťastni!

O pouhé tři roky později už ale měli Američané vší té pravdy a lásky plné zuby. Nálada veřejnosti se zhoupla od Flower Power k Bomb, bomb Iran! Amíci chtěli zase zpátky nějakého pořádného střelce, který se nebojí králíků a nejezdí autobusem jako naprostá socka, ale doručí americkému lidu další velké vítězství. A všem bylo zřejmé, že Carter téhle nové veřejné představě opravdu neodpovídá.

Jimmyho pozice byla v roce 1980 tak špatná, že to vypadalo, že možná prohraje už demokratické primárky. To by byla pro úřadujícího prezidenta samozřejmě strašlivá ostuda. Vaše vlastní strana vás ani nedoporučí k obhajobě mandátu? Chvíli to tak vypadalo, protože Cartera v primárkách vyzval švihák Ted Kennedy, nejmladší bratr JFK. Který na rozdíl od Cartera nebyl nudný a dokázal být i vtipný. A navíc měl hodně slavné příjmení.

Cartera tehdy zachránilo pověstné prokletí rodu Kennedyů, jejichž předkové museli kdysi dávno hanebně znesvětit hrob Tutanchamona nebo něco podobného, protože na ně osud systematicky sesílá jednu tragédii za druhou (přičemž ani současný Trumpův ministr zdravotnictví není výjimkou).

V roce 1969 jel Ted Kennedy z večírku na ostrově s kouzelným názvem Chappaquiddick. Bohužel nezvládl řízení a spadl z mostu do vod Atlanského oceánu. Kennedymu se sice podařilo z potápějícího auta dostat, ale mladá dívka na sedadle spolujezdce už takové štěstí neměla a utonula. Ted se pro ni sice několikrát potopil, ale vytáhnout ji z vozu bylo nad jeho síly. Řekněme, že až potud se jedná o tragickou nehodu, která by se mohla stát každému z nás. To, co se dělo potom, už ale dává celé události docela jiný rozměr.

Kennedy totiž nepřivolal pomoc (mobily tenkrát samozřejmě ještě nebyly, ale poblíž stály domy, na které mohl zabouchat) a místo toho se vydal na pěší trek zpátky na večírek. Když tam dorazil, tak se převlékl a chvíli předstíral, že nikdy neodešel. Svědomí ho ovšem nakonec donutilo svěřit se dvěma kamarádům, které si vzal stranou a všechno jim vypověděl. Následně se všichni tři vydali na místo nehody, kde se opět neúspěšně pokoušeli vytáhnout nebohou, v té době již drahnou dobu mrtvou dívku z potopeného auta.

Oba kámoši následně začali Teda přesvědčovat, že teď už to celé opravdu musí nahlásit. Kennedy místo odpovědi vběhl do moře a odplaval do dáli. V olympijském výkonu se mu podařilo doplavat oblečenému a obutému z ostrova do města Edgartown, kde došel pěšky do svého hotelu (kam měl původně asi s dívkou namířeno). Zde se opět převlékl a šel si postěžovat na recepci, že ho již několik hodin ruší hluk z ostatních pokojů a nemůže kvůli tomu spát. Ted si zkrátka zjevně snažil zajistit alibi a vytvořit dojem, že v hotelu strávil celou noc. Ráno šel normálně na snídani, družně se bavil s ostatními hosty a teprve když za ním prvním ranním trajektem přijeli oni dva kumpáni, nehodu přeci jen s desetihodinovým zpožděním nahlásil.

Není až tak těžké si domyslet příčinu Kennedyho mírně psychopatického jednání. V době nehody byl velmi pravděpodobný ožralý, jak zákon káže, takže potřeboval před nahlášením celé události vystřízlivět, aby nešel rovnou do vězení. Navíc se lze, vzhledem k tomu, že se právě vracel z divokého večírku té nejvyšší americké smetánky koncem rozverných 60. let, důvodně domnívat, že alkohol nebylo zdaleka to nejzajímavější, co se v jeho krvi při řízení nacházelo. Dalším motivem mohlo být i to, že vezl v noci kamsi mladou dívku ze svého kampaňového týmu v době, kdy měl doma těhotnou manželku.

Tedovi Kennedymu celý tento husarský kousek docela vyšel, protože do vězení nešel. Jednak proto, že se mu druhý den už alkohol nepodařilo prokázat a samozřejmě také proto, že měl takové příjmení, jaké měl. Tato noční plavecká výprava se mu nicméně vrátila jako bumerang ve chvíli, kdy o 11 let později kandidoval v primárkách proti Carterovi. Médiím (která tehdy ještě docela fungovala) se tuto bizarní tragickou příhodu podařilo vyhrabat z místních policejních záznamů a Kennedy neměl žádnou dobrou odpověď na náhlé otázky novinářů, proč kdysi v autě utopil holku a pokusil se to utajit. Jelikož šlo o dobu, kdy voličům tyhle věci ještě docela vadily, Ted nakonec primárky i přes Carterovu obrovskou nepopularitu prohrál (byť relativně těsně).

Carter si ovšem mohl oddechnout jen dočasně. Čekaly ho totiž pořád hlavní celonárodní volby proti republikánskému kandidátovi. A tím se nestal nikdo jiný než jistý Ronald Reagan, hollywoodský herec známý jako drsný kovboj z řady westernových filmů. Jinými slovy: ten nejvíc chlapákovský chlapák, kterého byli republikáni schopní v celé Americe najít. Protože věděli, že přesně tohle teď "slaboučkým" Carterem znechucení voliči poptávají.

Carter věděl, že mu teče do bot a zachránit ho mohou v podstatě jenom dvě věci. Buď se na poslední chvíli ukáže, že Reagan také v minulosti někoho utopil (na což se ale nedalo spoléhat), anebo se Jimmymu přeci jen nějak podaří rozlousknout ten zpropadený Írán a doručit ponížené Americe ono tolik žádané vítězství. Problém byl v tom, že jednání s Teheránem se táhla a nezdálo se, že rychle dospějí ke zdárnému konci. A Carterovi se krátil čas, protože do voleb už zbývalo jenom pár měsíců.

Operace Orlí spár

Carter věděl, že nutně musí něco udělat. Otázkou ovšem bylo, co. Pozemní invaze do takto obrovské země by se mohla velmi snadno zvrtnout v druhý Vietnam a Carter si celou svou politickou kariéru postavil na odporu proti podobným vojenským eskapádám. Byla tu samozřejmě možnost strategického bombardování klíčových cílů v Íránu, ale Carter byl dostatečně chytrý na to, aby věděl, že jen samotné shazování bomb jen sotva povede ke změně íránského režimu. Ne každý americký prezident byl od té doby stejně chytrý jako Carter.

Obě výše zmíněné možnosti by navíc téměř jistě vedly ke smrti amerických rukojmí. Zbývala tedy poslední, bohužel poněkud bláhová možnost. Pokusit se rukojmí vysvobodit ze samotného centra Teheránu tajnou speciální operací. Všichni věděli, že je to naprosté šílenství a téměř jistá sebevražda. Naštěstí v Pentagonu každý dobře věděl, na koho se v takové situaci obrátit.

Plukovník Charles Alvin Beckwith byl ten nejtvrdší tvrďák ze všech amerických tvrdých tvrďáků. Naprosté šílenství bylo jeho druhé jméno a téměř jisté sebevraždy si dával každý den k snídani. Ve Vietnamu dostal zásah do břicha z těžkého (jako vážně z těžkého!) kulometu a lékaři ho při triáži rovnou hodili na hromadu mrtvol, protože takto devastující zranění bylo podle nich neslučitelné se životem. Charlie se ale jen pousmál, dal si na to náplast a zakrátko byl zpátky ve službě. Proslavil se spektakulární akcí u Plei Me, kde se jako Rambo prostřílel obrovskou přesilou severovietnamských vojáků a vysvobodil své obklíčené druhy. Po Vietnamu už měl tolik stříbrných hvězd a purpurových srdcí, že se mu skoro nevešly na uniformu.

V rámci jakéhosi výměnného programu také sloužil v Malajsii s britskými SAS. Neukázněná profesionalita britských "rogue heroes" ho nadchla natolik, že se po návratu začal dotazovat, která americká jednotka je stejně kulervoucí jako SAS, aby u ní mohl sloužit. Když se dozvěděl, že žádná obdobná formace v americké armádě neexistuje, strávil Beckwith následujících několik let systematickým opruzováním svých nadřízených, aby mu dovolili takovou jednotku založit. V listopadu 1977 (tedy krátce před íránskou revolucí) je k tomu konečně doprudil, a tak vznikla slavná Delta Force.

Beckwith do ní osobně vybral ty nejvostrejší týpky z celé Emériky a podrobil je brutálnímu výcviku, kdy museli běhat maratony s mrtvým bizonem na zádech, to vše s prostřeleným břichem z těžkého kulometu (nebo tak nějak si to aspoň představuju). Bylo jasné, že jestli má někdo osvobodit americké rukojmí z ajatolláhových spárů, tak to mohou dokázat jen Beckwithovi hoši.

Charlie proto vymyslel plán, jak nebohé Američany dostat zpátky domů. Borci z Delta Force se snesou na padácích kousek za Teheránem, kde přepadnou civilní nákladní auta a zmocní se jich. Následně dojedou do centra města a vysvobodí rukojmí. Jelikož vyskočit z letícího letadla je výrazně snazší než do něj znovu naskočit, tak chlapci z Delty naloží rukojmí do ukradených vozidel, natankují a dojedou na tureckou hranici (která je vzdálená pouhých 800 km jízdy). Pak už si stačí jen prostřílet cestu přes pohraničníky a dojít si do Bílého domu pro novou várku stříbrných hvězd. Snadný jak facka.

Když Beckwith předložil celý návrh v Pentagonu, bylo mu řečeno, že je asi padlý na hlavu a moc kouká na hollywoodské filmy, takže byl poslán zpět k rýsovacímu prknu. Sestavil proto nový, "realističtější" plán. Z letecké základny v Egyptě vyletí několik transportních letadel C-130 Hercules a uprostřed noci přistanou na odlehlém místě kdesi v Íránu, označeném jako Desert One. Ve stejnou chvíli vyletí z letadlové lodi USS Nimitz, plující u ománských břehů, 8 vrtulníků RH-53D Sea Stallion.

Na Desert One se všichni potkají, dají si háj fájv, načež letadla dotankují vrtulníky, do kterých naskočí několik desítek speciálů z Delty a helikoptéry pak budou pokračovat na další odlehlé místo (tentokrát už ale poblíž Teheránu), označené jako Desert Two. Tam na ně budou čekat v Íránu působící operativci CIA s připravenými nákladními auty. Beckwithovi hoši přesednou do aut, dojedou do centra Íránu, obsadí obsazenou americkou ambasádu a naloží rukojmí. Menší speciální tým nepojede k ambasádě, ale k budově íránského ministerstva zahraničí, kde vysvobodí velvyslance a další dva diplomaty, kteří zde již pátý měsíc čekají v předpokoji na přijetí u ministra.

Auta s rukojmími v této nové verzi plánu nebudou muset absolvovat dvacetihodinovou scénickou jízdu přes celý severní Írán do Turecka, ale dojedou jenom pár set metrů k blízkému fotbalovému stadionu, kde přistanou helikoptéry, které sem doletí ze stanoviště Desert Two. Rukojmí přeskáčou z aut do vrtulníků a ty s nimi odletí na opuštěné letiště Manzariyeh, kde budou už čekat transportní letadla Herkules (které sem doletí ze stanoviště Desert One – pořád to stíháte, že jo?) a jednotka Rangers, která letiště zajistí. Všichni naskáčou do letadel a slavně se navrátí zpět do USA.

Lidem z Pentagonu připadal tento nový, vytuněný plán přinejmenším stejně fantasmagorický jako ten předchozí, ale když se Beckwith dotázal, jestli má někdo něco lepšího, tak všichni jen pokrčili rameny. Jelikož v téhle fázi už zkrátka museli Carterovi něco předložit, předložili mu tohle. Prezident správně zhodnotil, že podobná akce nemá sebemenší šanci na úspěch, ale jelikož všechny ostatní možnosti byly ještě mnohem horší a něco se udělat muselo, dal Beckwithovu plánu zelenou. Připravovaná operace dostala název Orlí spár.

Pokud Vám celý plán připadá trochu moc složitý, tak je Vaše připadání velmi oprávněné. Je v něm tolik různých, na sebe navazujících kroků, přičemž žádný z nich není možné udělat bez toho předchozího, že by to byl opravdu Boží zázrak, kdyby to celé vyšlo. Z fleku mě napadá cca 116 způsobů, jak by se to celé mohlo strašlivě a neopravitelně pos*at. O to zajímavější je, že se to celé nakonec pos*re 117. způsobem, který je natolik bizarní, že by mě v životě nenapadl. Spoiler alert: Boží zázrak se nekonal, protože Bůh zjevně nikdy neměl Jimmyho Cartera rád. A přitom Carter Boha rád měl. Byl to smutný příběh neopětované lásky.

Prezident se před akcí sešel s chlapci z Delta Force, popřál jim hodně štěstí a omluvil se jim za to, že je posílá na jistou smrt. Vojáci mu odpověděli, že jim to vůbec nevadí, protože rádi položí své životy za vlajku s hvězdami a pruhy. Kdosi začal zpívat God Bless America a všichni ostatní se se slzami v očích přidali, čímž efektně znovu přehráli finální scénu z kultovního filmu Lovec jelenů, který krátce předtím běžel v kinech. Ukázalo se, že úředníci z Pentagonu měli pravdu, že tihle lidé prostě jen moc koukají na akční filmy.

Carter pak řekl Beckwithovi, že ať už se stane cokoliv, bere na sebe jako prezident veškerou odpovědnost. "Pokud se něco pokazí, bude to moje chyba, nikoliv Vaše!" Jelikož byl Jimmy čestný člověk, skutečně v tomto duchu později veřejně vystupoval.

Operace Orlí spár byla první velkou akcí nově založené Delta Force. A řekněme si rovnou, že se tady chlapci zrovna dvakrát nepředvedou. Václav Klaus by o celé operaci řekl, že to byla nevýhra, ovšem přesnější by bylo ji označit za naprosto kolosální clusterfuck. Je asi dobré zdůraznit, že chlapci z Delta Force se nakonec to děsně speciální jednotkování přeci jen naučí a postupně si napraví reputaci – mimochodem to byli právě oni, kdo v centru Caracasu nedávno zajal Nicolase Madura. Což byla akce, která si i u těch největších skeptiků vysloužila uznalé pokývání hlavou.

Tady jsme ale v dubnu roku 1980 a nově založená Delta Force zde teprve dělá své první dětské krůčky. A jako každé batole padá nejprve opakovaně na hubu. Takže co se vlastně stalo:

Transportní letadla Herkules úspěšně přistála na určené lokaci "Poušť Jedna" a čekala na přílet vrtulníků. Během čekání na tomto Bohem zapomenutém místě, které mělo být podle zpravodajských informací zcela liduprázdné, projely náhle kolem Američanů dva velké náklaďáky vezoucí benzín. Když se velitelé vzpamatovali z překvapení, nařídili svým mužům likvidaci těchto nepohodlných svědků v zájmu zachování utajení. Problém byl v tom, že cisterny mezitím pomalu mizely v dálce a bez aut se auta blbě pronásledují. Jednoho z vojáků proto nenapadlo nic lepšího než vypálit na jednu z odjíždějících cisteren protitankovou střelu. Následoval epický výbuch, za který by se nemuseli stydět ani v Hollywoodu, který byl vidět a slyšet na mnoho kilometrů. Druhý náklaďák ujel. Zhruba taková byla tehdy představa amerických vojáků o "zachování utajení".

Američané měli nicméně kliku, protože projíždějící cisterny zřejmě patřili pašerákům benzínu, kteří neměli zrovna zájem na tom někomu něco hlásit. Přesto se už všichni nemohli dočkat, až z "Pouště Jedna" co nejdřív vypadnou a nervózně vyhlíželi helikoptéry z Nimitzu. Jenomže vrtulníky měly zatím své vlastní problémy. Dostaly se totiž do písečné bouře, která jednu helikoptéru poškodila natolik, že se jen silou vůle dobelhala zpátky na Nimitz, zatímco další helikoptéra pro změnu havarovala a byla na odpis. Nikomu se naštěstí nic nestalo (vojáci ze spadlého vrtulníku přeskákali do dalších strojů a letělo se dál), ale celé to znamenalo poměrně podstatné zdržení.

Na Desert One tedy nakonec přistálo jen šest vrtulníků z osmi. Tento počet byl předem stanoven jako nejnižší možný, protože s menším počtem strojů už by nebyla dostatečná kapacita na evakuaci všech rukojmí. Velitelé dostali jasný rozkaz celou operaci odpískat při ztrátě více než dvou helikoptér. Což se za chvíli ukáže jako klíčové. Zatím jich ale pořád měli šest, takže se jelo dál.

Zatímco vojáci pilně kmitali a měli plné ruce práce s překládáním vybavení a tankováním vrtulníků, zastavil u nich zájezdový autobus, ze kterého vystoupilo několik desítek íránských důchodkyň, které se začaly zvědavě rozhlížet, jakáže noční párty s ohňostrojem se to v poušti koná. Když pochopily, že nejsou na seznamu pozvaných, pokusily se Peršanky znovu nastoupit do autobusu a odjet. Američané jim ale prostříleli pneumatiky a donutili je znovu vystoupit. Protože nevěděli, co s nimi a bylo jim blbé všechny ty staré paní (které měly s sebou i několik dětí) zkrátka pozabíjet, tak je nahnali do jednoho z transportních letadel, kde měli v plánu je držet až do konce mise.

Konec mise měl ale přijít už vzápětí. Ukázalo se totiž, že jedna z helikoptér nejde nastartovat. Vojákům se podařilo (po dalším nepříjemném zdržení) identifikovat, v čem je problém, a dokonce zjistili, jak by šel vrtulník opravit. Prosíravě si totiž přesně pro takové situace s sebou vezli náhradní díly. Bohužel ale byly tyto náhradní díly jako na potvoru umístěné zrovna v té jediné helikoptéře, která spadla během písečné bouře. Protože Bůh prostě neměl Jimmyho Cartera rád.

Všichni pochopili, že tohle je konec, protože s pouhými pěti vrtulníky se mise dokončit nedá. Velitelé dali zprávu do Washingtonu, že všechno balí a vrací se domů. Carter, který si zatím v Situační místnosti nervózně kousal nehty, ukončení mise schválil a s úlevou prohlásil, že alespoň nikdo z Američanů nezemřel. To ještě netušil, že mu za pouhých deset minut znovu zazvoní telefon a…

Jeden z pilotů dostal totiž rozkaz přeparkovat jednu ze zbývajících funkčních helikoptér blíže k transportnímu letadlu, aby se dala lépe dotankovat. V oblaku pouštního prachu, který si sám zvířil vlastním rotorem, ale ztratil orientaci a napálil to s vrtulníkem přímo do jednoho z letadel. Následoval druhý epický hollywoodský výbuch, při kterém zahynulo osm amerických vojáků (a to je ještě zázrak, že jich nebylo víc). Naprosto demoralizovaní Američané pak už jen velmi rychle naskákali do transportních letadel a odletěli, zanechávajíce za sebou všechny vrtulníky a (naštěstí nezraněné) pasažéry íránského autobusu.

Zkusme se nyní vžít do celého příběhu z pohledu účastnic íránského zájezdu. Jedete si noční pouští někam na výlet. Následně ze zvědavosti zastavíte na odlehlém místě, kde pobíhá 130 amerických vojáků kolem osmi velkých transportních letadel a šesti helikoptér. Američané vás zajmou a drží v jednom z letadel. Z tohoto zajetí sledujete, jak se Amíci začnou zabíjet navzájem a působivě si zlikvidují dva vlastní stroje, načež vás vyženou zase ven a odletí. Vy tam stojíte u svého nepojízdného autobusu a čekáte na záchranu. Čekání si můžete zpříjemnit četbou utajených materiálů, podrobně popisujících plán celé operace, které zmatkující Amíci nechali v jedné z helikoptér.

Celá operace tedy skončila poměrně ostudnou blamáží. Carter splnil svůj slib a v několika kajícných vystoupeních veřejně převzal veškerou zodpovědnost za zpackaný pokus o osvobození rukojmí, během kterého americká armáda ztratila osm mužů a přišla o dva drahé stroje, aniž by se potkala s nepřítelem (pokud tedy nepočítáme ty íránské babičky). Podstatu těchto vystoupení, kdy lídr bere na sebe selhání vlastních podřízených, by pánové Trump a Babiš zřejmě fyzicky nikdy nebyly schopni pochopit. Sypání si popela na hlavu ovšem voliči málokdy ocení, takže Carter své druhé prezidentské volby drtivě prohrál. Stal se tak prvním americkým prezidentem, kterého krize v Íránu stála funkci. Myslím, že dost možná nebude posledním.

Carterovi se nakonec přeci jen podařilo vyjednat propuštění všech amerických rukojmí. Bohužel až po prohraných volbách. Jimmy strašlivě doufal, že k jejich propuštění dojde ještě předtím, než bude muset oficiálně předat mandát, aby se dočkal alespoň částečné veřejné satisfakce za své nemalé úsilí. Ale škodolibí Íránci rukojmí propustili doslova pár minut po inauguraci Ronalda Reagana. Ani toto symbolické vítězství tedy nebylo Carterovi dopřáno.

Když se Carter v den prezidentské inaugurace svého nástupce dozvěděl, že rukojmí už jsou na cestě do letadla, informoval o tom Reagana. Ten se údajně jen překvapeně zeptal: "Jací rukojmí?" Jsou dvě možnosti, proč Ronald takto odpověděl. Buď si dělal legraci (protože s ním byla opravdu výrazně větší sranda než s "kazatelem" Carterem), anebo to opravdu nevěděl, protože je pravda, že herec Reagan byl v geopolitice zpočátku opravdu hodně velký zelenáč. Tak jako tak si tento velký úspěch před veřejností připsal až nový prezident.

Prezident Trump spustil nedávno v Caracasu operaci, která byla podobně riskantní a šílená, jako byl kdysi Carterův Orlí spár. Také tady to mohlo celé snadno ztroskotat na velkém množství nejistých proměnných. Trump měl ale štěstí – nepokazilo se vůbec nic a celé to skončilo spektakulárním úspěchem. A proto si myslím, že Bůh zkrátka neměl Jimmyho Cartera nikdy rád, zatímco Trumpa z nějakého důvodu zatím toleruje. Anebo možná Bůh vůbec neexistuje. Kdo ví!

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat zde.