Nesmějte se Američanům, že říkají fotbalu soccer!

Jelikož takřka celá planeta momentálně žije fotbalovým mistrovstvím světa, které se koná (mimo jiné) v USA, rozhodl jsem se na téhle vlně svézt a napsat něco o fotbalu. Což bude těžké, protože fotbal sleduji opravdu jen velmi okrajově, moc toho o něm nevím a necítím se příliš kompetentní se k němu vyjadřovat.

Teoreticky bych mohl udělat článek o všech těch kontroverzích, které provázejí tuhle velkou sportovní akci v Trumpově éře.  Mohl bych psát o tom, jak americké úřady nepustily do země prakticky žádné fanoušky z Íránu. Ale ani z Pobřeží slonoviny, Senegalu, anebo třeba z Haiti, které se přitom kvalifikovalo poprvé po 50 letech a jeho občané nesmějí přijet podpořit vlastní tým. Nebo o tom, jak se do země nedostal ani plně akreditovaný somálský rozhodčí. Nebo o tom, jak musel íránský tým složitě přelétávat na své zápasy v USA z mexické Tijuany a hned po utkání zase zpět do Mexika, protože hráči nesměli zůstat na americkém území déle než 24 hodin (když se následně po prvních dvou mačích ukázalo, že je to logisticky skoro neproveditelné, tak to Trump milostivě prodloužil na 48 hodin). Přičemž i toto dočasné vízum dostali pouze íránští hráči a trenéři, a ne doprovodný personál. Nebo bych mohl psát o zvýšené přítomnosti agentů ICE v okolí stadionů, kteří tu loví imigranty, co měli tu odvahu přijít podpořit tým ze země svého původu.

Nebo o tom, že na mnoho amerických stadionů je prakticky nemožné se dostat pěšky, natož veřejnou dopravou, takže prostě musíte jet autem, což je pro mnoho zahraničních fandů poněkud komplikující. A i tam, kde to jde, jsou ceny během mistrovství záměrně přestřelené do absurdních hodnot. Třeba stadion MetLife v New Jersey, na který je doslova a bez přehánění ILEGÁLNÍ přijít pěšky, má tu výhodu, že k němu jezdí z New Yorku vlak. Paradoxně ze samotného New Jersey se na něj nedá dostat jinak než autem, takže když bydlíte v hotelu třeba 300 metrů od stadionu a nemáte auto, musíte přejet veřejnou dopravou do sousedního státu a pak zpátky na stadion vlakem. Tento vlak stával běžně 13 dolarů, nicméně během mistrovství narostla cena za lístek na 150 dolarů (tedy cca 3000 korun za jízdenku na veřejnou dopravu, která jede 25 minut). Po rozsáhlé veřejné kritice byla následně snížena na 100 dolarů. Jen pro srovnání: v Londýně byla během olympiády veřejná doprava po městě pro držitele lístků na sportovní akce zcela zdarma. 

A to vůbec nemluvíme o ceně za samotné lístky na zápasy. FIFA má ve svých interních pravidlech, že musí administrativně zajistit, aby "co nejvíce vstupenek bylo dostupných pro běžné fotbalové fanoušky za dostupné ceny". Když USA podávaly (společně s Kanadou a Mexikem) kandidaturu na pořádání MS, slibovaly maximální cenu za běžné sedadlo na finále ve výši 1550 dolarů (což zhruba odpovídá cenám během minulého mistrovství světa v Kataru). Aktuální prodejní cena je nicméně 11 tisíc dolarů (skoro čtvrt milionu korun za jeden lístek), takže je vcelku jasné, že "běžný fotbalový fanoušek" si může tak akorát políbit šos. FIFA nejenže proti tomu všemu neprotestuje, ale naopak na téhle krádeži za bílého dne aktivně participuje a snaží se lézt Trumpovi do zadku skutečně až nedůstojným způsobem – jako když prezident FIFA Gianni (což Trump není schopen vyslovit, takže mu říká prostě "Johnny") Infantino nedávno předal Donaldovi "Cenu míru FIFA", která má být jakousi náplastí za stále ještě neudělenou Nobelovu cenu míru (tak snad to po tom slavném vítězství v Íránu konečně vyjde).

Tak o tom všem bych teoreticky mohl psát, ale nebudu, protože se o tom píše skoro všude. Ostatně pokud někdo čekal v Trumpem řízené Americe cokoliv jiného než pořádnou shitshow, tak byl neskutečně naivní.

Já chci jít ale trochu proti proudu, a naopak se Američanů tak trochu zastat. Amíkům se totiž hodně lidí směje za to, že sice pořádají mistrovství světa v jednom z nejpopulárnějších sportů planety, ale přitom ani pořádně nevědí, jak se ten sport vlastně správně jmenuje. Celý svět mu totiž říká nějakou verzí slova "football", jenom v Americe sveřepě trvají na svém podivném názvu "soccer". A slovem "football" naopak označují úplně jiný vlastní sport, který prakticky nikdo jiný na světě nehraje a který ze všeho nejvíc připomíná ragby.

Lidé často poukazují na to, že si hloupí Američané zjevně nevšimli, že se při opravdovém fotbalu do míče kope nohama (proto se tomu taky říká foot-ball, že jo!), zatímco při americkém fotbalu se míč (navíc dost ujetého tvaru) převážně nosí v rukou, byť i tady se občas "trochu kope", jak nám připomíná komik Nate Bargatze v jednom z nejlepších skečů v dějinách SNL.

Já bych chtěl v tomto textu Američany částečně rehabilitovat a vysvětlit, proč vlastně říkají fotbalu soccer. Pokud vám stačí vysvětlení jednou větou, tak je to proto, že se to naučili od Britů. Pokud vám vysvětlení jednou větou nestačí, anebo vám to celé najednou přijde o to divnější (protože Britové už dávno fotbalu soccer neříkají), tak si to budete muset přečíst celé.

Abychom tomu porozuměli, musíme se vrátit opravdu o hodně let zpátky. Fotbal jako takový je sice poměrně moderní sport (vznikl v Anglii v 19. století), ale jeho kořeny jsou ve skutečnosti mnohem starší. Už v hlubokém středověku se totiž na britských ostrovech hrál míčový sport, kterému se také říkalo football. Tento název je poprvé písemně doložen už v roce 1314 v listině krále Eduarda II. Paradoxně je to dokument, který tuto kratochvíli výslovně zakazuje, zejména kvůli hluku a souvisejícím nepokojům v londýnských ulicích. Hra samotná je ale prokazatelně mnohem starší (a je například popsaná už v kronice z roku 1174).

Vyobrazení fotbalového zápasu v katedrále v Gloucesteru z roku 1350.

Zdroj: Wikipedie

Tato středověká verze fotbalu byla mezi prostými lidmi zjevně velice populární, ovšem se současným fotbalem měla poměrně málo společného, tedy kromě toho, že se taky hrála s míčem (většinou nafouknutým prasečím močovým měchýřem). Pravidla tehdy téměř neexistovala a pokud ano, pak se dost výrazně místně lišila. Míč se mohl nosit, mohlo se do něj kopat, mohl se házet, mohli jste si s ním dělat víceméně cokoliv. Počet hráčů také nebyl nijak pevně stanoven (kolik lidí se sešlo, tolik hrálo) a často šlo o souboj celých vesnic mezi sebou (všichni chlapi z jedné vesnice vs. všichni chlapi ze sousední vsi). Cílem bylo nějak dopravit míč na určené místo, například ke dveřím kostela dědiny soupeřů, zatímco oni se pro změnu snažili dostat míč ke dveřím vašeho kostela. Tento lidový sport byl velmi brutální a kontaktní a protihráči mohli být víceméně libovolně fyzicky napadáni, a to občas i se zbraní (například klackem). Proto při této zábavě docházelo často ke zraněním a různým výtržnostem, pročež byl tento "sport" opakovaně zakazován ze strany vrchnosti i církve (s minimálním účinkem).

Už z výše uvedeného výčtu "pravidel" (respektive z jejich absence) je zřejmé, že název football rozhodně není odvozen od toho, že by se do míče mohlo jen kopat, jak se někteří dodnes mylně domnívají. Fotbal se to jmenovalo proto, že se to hrálo s míčem (proto -ball), ale taky proto, že se hrálo pěšky (on foot) a nejezdilo se přitom na koních. Šlechta totiž mívala také různé sporty, občas i míčové, ale aristokraté se pochopitelně neobtěžovali běháním a sportovali převážně koňmo (rytířské turnaje, hon na lišku, pólo apod.). Sprostý lid si koně dovolit nemohl, a proto musel k pohybu za míčem používat své vlastní nohy, a proto se tomuto drsnému lidovému sportu říkalo football.

V 19. století nicméně nastává zajímavý posun, kdy se z této zábavy prostých venkovanů stává naopak hra těch nejvyšších společenských vrstev. Moderní fotbal jako takový se zrodil na elitních internátních středních školách, kam si mohla dovolit posílat své syny jen anglická smetánka. Kluci z těchto škol také chtěli něco hrát, ideálně něco, při čem by si mohli vybít svou přirozenou fyzickou agresivitu, což při tenisu nebo šachách dost dobře nešlo. Zároveň si na internát s sebou nemohli vzít koně, takže se z nudy uchylovali k "zábavě pro chudé", tedy k lidovému fotbalu.

Školám se to zpočátku vůbec nelíbilo, protože studenti hráli tradiční lidový fotbal v jeho nejbrutálnější podobě, což často vedlo k těžkým zraněním a ničení majetku škol. Elitní internátní školy bývaly kdysi obecně dost drsným místem, protože místní žactvo sestávalo převážně ze synků z bohatých a mocných rodin, kteří byli od dětství zpovykaní a rozmazlení a zároveň věděli, že jim kvůli postavení jejich tatínků prakticky všechno projde. Studenti byli proto doslova nezvladatelní, pořádali vzpoury proti učitelskému sboru, pytlačili v lesích a krutým způsobem šikanovali mladší spolužáky.

Zlom v negativním přístupu soukromých škol k lidovému fotbalu nastal v roce 1928, kdy se ředitelem jedné takové elitní školy ve středoanglickém Rugby (což je městečko nedaleko Birminghamu) stal osvícený Thomas Arnold. Ten pochopil, že zkrátka nemá smysl neustále jen zakazovat klukům vybíjet si svoji energii a namísto toho se rozhodl jejich agresivitu spoutat a využít. Začal prosazovat sport jako nástroj morální výchovy, protože věřil, že organizovaná, ale zároveň tvrdá hra naučí chlapce sebekontrole, týmové spolupráci, loajalitě, čestnému boji, a navíc je to fyzicky zocelí. Začal tvrdit, že správný anglický gentleman nemá být slaboučký intelektuál, ale musí mít silné, vytrénované tělo a odvahu, protože jednou bude vládnout britskému impériu, ať již v roli vojenského důstojníka nebo politika. A když budou Britskému impériu vládnout neduživí slaboši, bude slabá i britská moc ve světě.

Arnold proto přestal fotbalové zápasy studentům zakazovat, a naopak je začal podporovat. Nicméně aby mohla hra plnit svůj výchovný účel, musela přestat být dosavadní anarchií. Učitelé a starší studenti proto začali sepisovat první oficiální školní pravidla. Právě na střední škole v Rugby tak vznikl v roce 1845 první ucelený kodex, který jasně definoval, co se ve hře smí, co se nesmí, zavedl instituci rozhodčího a formalizoval tresty za nefér hru. Tímto způsobem tedy vznikl sport, kterému dnes říkáme ragby.

Říkáme mu tak dnes, ale důležité je, že tehdy se mu tak neříkalo. Studenti mu samozřejmě dál říkali fotbal, protože v Rugby prostě jen formalizovali pravidla středověkého lidového fotbalu.

Jak se z fotbalu stalo ragby a kde se sakra vzal soccer

Arnoldova filosofie zocelování rozjívených studentů skrze fotbal našla brzy ohlas i na dalších elitních britských školách a brzy již tento sport provozovaly prakticky všechny. Každá ovšem v trochu jiné podobě, což bylo mnohdy vynucené jejich dispozicemi. Maloměstská školy v Rugby měla vlastní velké travnaté hřiště, kde se dalo dělat všechno možné. Ovšem jiné, daleko prestižnější internátní školy (jako třeba Eton a Harrow) měly tehdy ke hře k dispozici jen dlážděné dvory, často velmi úzké. Běhání s míčem v rukou a tvrdé srážky zde byly zakázány, aby se chlapci nezranili o zdi a tvrdý podklad. Hra se zaměřila na kopání míče a techniku a začala mnohem víc připomínat současný fotbal.

Každá škola tedy měla víceméně svá vlastní pravidla tohoto sportu, kterému tehdy ještě stále všichni říkali football. Problém to začal být až ve chvíli, kdy se bohatí studenti z různých středních škol po maturitě začali potkávat na univerzitách v Cambridge a Oxfordu a chtěli si tu taky zahrát svůj oblíbený fotbal. Vzápětí ovšem zjistili, že to prakticky není možné, protože kluci z různých škol chtěli hrát velmi odlišné varianty stejné hry. Chlapci z Etonu, zvyklí do míče jen kopat, měli dost problém s tím, že jejich noví spolužáci z Rugby berou míč do ruky a utíkají s ním k brance.

Bylo zřejmé, že pravidla se musí nějak sjednotit, jinak si prostě borci z různých škol vzájemně nezahrají. 26. října 1863 se proto zástupci různých školních klubů sešli na legendárním jednání v hospodě Freemasons' Tavern v Londýně, kde se spustila drsná slovní hádka o jednotná pravidla. Padlo mnoho nevybíravých slov a urážek, nicméně většina si nakonec odhlasovala, že nošení míče a skládání soupeřů bude zakázáno a do meruny se bude od nynějška jen kopat. Zástupci školy v Rugby (a jejich sympatizanti z několika dalších škol) se s tím odmítli smířit (mimo jiné i proto, že to byli právě oni, kdo daleko dříve jako první formalizoval pravidla fotbalu, a proto věřili, že by se ostatní měli prostě přizpůsobit jejich staršímu kodexu) a jednání na protest opustili. Ti, kteří zůstali, založili první fotbalovou asociaci na světě – The Football Association (FA). Datum založení této asociace bývá obecně považováno za oficiální počátek moderního fotbalu.

Výsledkem jednání ve Freemasons' Tavern tedy nakonec bylo, že namísto sjednocení pravidel do jednoho sportu vznikly sporty dva. Oběma se sice stále říkalo fotbal, ale bylo samozřejmě nutné je od sebe nějak jazykově rozlišit. Proto se sportu, při kterém se míč nosí a protihráč se smí povalit na zem se od té doby říkalo rugby football (podle příslušné školy, kde de facto vznikl), zatímco tomu druhému, ve kterém se do míče smí jen kopat se začalo říkat association football (a hrály ho ty školy, které se staly součástí Football Association).

Pokud se ptáte, kdy přesně se ragby přestalo říkat fotbal, tak správná odpověď je, že vlastně nikdy (oficiální název tohoto sportu je dodnes rugby football), nicméně slovo fotbal se pro rugby přestalo široce používat už ve 20. a 30. letech, kdy se ragby začalo šířit mimo Británii a bývalé britské kolonie (zejména do Francie a Jižní Ameriky), kde bylo slovo fotbal již pevně etablované. A Argentinci rozhodně nemínili říkat fotbal čemukoliv jinému než kopání do míče, takže Britové to nakonec taky sami akceptovali. V roce 1998 se pak International Rugby Football Board přejmenovala na International Rugby Board, čímž se sémantický rozchod ragby a fotbalu tak nějak zpečetil.

Nicméně znovu připomínám, že ještě mnoho desetiletí po hádce ve Freemasons' Tavern, se bude jak ragby, tak fotbalu říkat football. Což nás dostává ke vzniku onoho zvláštního slova soccer, které ve skutečnosti není americké, ale úplně nejvíc britsky britské, protože pravděpodobně vzniklo na univerzitě v Oxfordu.

Studenti z Oxfordu (a obecně z anglických elitních univerzit) měli v 80. a 90. letech 19. století svůj vlastní specifický slang, v rámci kterého si zkracovali různá slova přidáním koncovky -er. Takže místo zbytečně dlouhého slova breakfast (snídaně) říkali prostě jenom brekker apod.. Populárnímu sportu rugby football říkali zkráceně rugger. A ještě populárnějšímu sportu association football začali říkat soccer (což je prostě slovo, které si vytvořili z dost nepraktického názvu association). Jelikož se tehdy oba sporty jmenovaly "fotbal", musely se pro jejich slangové rozlišení použít ty první slova v názvech (rugby a association).

Jak již bylo řečeno, ve 20. a 30. letech se i v Anglii začalo pro označení ragby stále častěji vypouštět slovo fotbal, a naopak pro označení fotbalu se začalo stále častěji vypouštět slovo asociace. Slangový výraz soccer se nicméně v Británii naprosto běžně používal (a to občas i v médiích) ještě v 60. a 70. letech. Tehdy to ještě rozhodně nikdo nevnímal jako něco specificky "amerického" (protože to ve skutečnosti byl naprosto "domácí" pojem). Teprve od 80. let slovo soccer v britské angličtině postupně mizí (možná i vlivem USA) a dnes už Angličané neřeknou fotbalu jinak než fotbal (protože mají prostě jen krátkou paměť).

Zbývá jen doplnit, jak se soccer vlastně dostal do Ameriky. Americké univerzity byly v 19. století ještě kulturně do značné míry ovlivněné svými staršími a věhlasnějšími britskými vzory. Američtí studenti se tehdy pokoušeli své britské soukmenovce co nejvíc napodobovat, protože si tak připadali víc "světoví", ale jelikož to bylo do Británie přeci jen poměrně daleko, tak jim to napodobování často moc dobře nešlo. Na Harvardu, Yale nebo Princetonu se ke konci 19. století hrály chaotické školní hry, které byly směsí kopané a ragby. V 80. letech 19. století pak hráč Yaleovy univerzity Walter Camp (přezdívaný "otec amerického fotbalu") prosadil některé změny v pravidlech, které hru značně odklonily od ragby. Definitivní rozchod americké a britské verze ragby pak nastal v roce 1906 zavedením dopředné přihrávky, která je v britském ragby naopak tím nejtěžším hříchem.

Američané se své varianty hry odmítli vzdát a jelikož jejich verze ragby vznikla kolem roku 1880, začali jí naprosto logicky říkat fotbal. Naprosto logicky proto, že (jak jste si mohli přečíst v předchozích odstavcích) i Britové v té době stále ještě říkali fotbal všem hrám, které se hrají s míčem bez přítomnosti koní. A stejně tak jste se mohli v předchozích odstavcích dočíst, že přesně ve stejnou dobu, kdy vznikal americký fotbal, začali kluci z Oxfordu říkat fotbalu (tomu kopacímu) soccer a Amíci od nich toto slovo převzali, aby odlišili svou verzi fotbalu od těch verzí, které se hrály na Britských ostrovech.

Jinými slovy jsou to vlastně Američané, kteří dodnes používají původní a nezměněnou britskou terminologii, zatímco Británie samotná se mezitím vyvinula úplně jinam. Je to velmi podobné jako s imperiálním systémem měr a vah (míle, galony, yardy apod.), který je původně britský, ale Britové samotní ho už od roku 1965 postupně opouštějí a přecházejí na mnohem praktičtější systém metrický. Naopak v USA se ho pořád sveřepě drží (jako jedna z posledních zemí světa společně s Barmou a africkou Libérií). Amíci jsou zkrátka staří tradicionalisté, zatímco Britové jsou moderní a progresivní pankáči.

Tak to je zhruba všechno, co jsem vám chtěl k fotbalu říct. Prosím, nesmějte se Američanům! Tedy, můžete se jim smát za to, že si zvolili do čela vlastní země takového šaška jako je Trump, ale nesmějte se jim za to, že říkají fotbalu soccer. Oni vědí, že se v něm kope do míče nohama, ale prostě jenom používají původní anglický název.

Užijte si sledování zbytku MS ve fotbale, tentokrát už (trochu očekávatelně) bez stresu z toho, jak dopadne český národní tým, protože ten už dopadnul (a poměrně tvrdě). Jo a pokud je mezi vámi někdo takový, kde se chystá sledovat finále přímo na stadionu, tak si předem zajistěte dopravu autem a taky podpořte tuto stránku koupí knížky nebo odběrem podcastu Dějiny z balkonu, protože pokud máte na lístky na finále za čtvrt melounu, tak se ten pravidelný odběr podcastu na vašich osobních financích vůbec nijak neprojeví. A mě to naopak udělá radost :-)  Hezký den.

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat zde.