Kdo za to může 3 - čínský virus

Čína je země, které velmi záleží na její zahraniční prezentaci. Očekává od ostatních respekt a když se jí ho nedostává, neváhá si ho poměrně tvrdě vynucovat. Nejspíš je to důsledek přetrvávající konfuciánské morálky, která si velmi zakládá na přísné společenské hierarchii a projevování úcty autoritám. Čína sama sebe po celá tisíciletí považovala za kulturně i ekonomicky nadřazenou společnost, obklopenou ze všech stran zaostalými barbary, jejichž úlohou je čínskou superioritu uznávat a obdivovat. Je přitom nutno přiznat, že čínský pocit nadřazenosti nebyl po dlouhou dobu rozhodně neopodstatněný. Teprve příchod Evropanů v časech pozdních zámořských objevů ukázal, že Čína možná nemusí být až takovým středem světa, jak si sama myslí.

V poslední době se Čína snaží velmi aktivně a asertivně (či spíše agresivně) odčinit ona poslední dvě století ponížení, kdy nehrála v globální politice a ekonomice úlohu, která jí "přirozeně náleží", a kdy cizí mocnosti bez skrupulí zasahovaly do její tradiční sféry vlivu. Snaží se dokázat sobě i světu, že tato poslední dvě staletí byla jen krátkým bezvýznamným intermezzem v tři tisíce let trvajících dějinách čínské civilizační dominance. Že teď probíhá návrat k "normálnímu stavu", který tu byl od počátku věků a bude zde až do jejich skonání. Asi podobně, jako se Američané tváří, že současné nedůstojné odcházení/neodcházení Donalda Trumpa z funkce je jen malou, sotva patrnou rýhou na neposkvrněném štítě nejstarší nepřetržitě fungující demokracie, která se za chvíli přeleští a všechno bude zase fajn.

Koronavirus přitom čínské snaze o návrat zpět na výsluní zasadil citelnou ránu. Globální obraz Číny v průběhu posledního roku neuvěřitelně utrpěl a Říše Středu z toho nemá vůbec radost. Není se čemu divit - ono zkrátka není moc příjemné, když vás zbytek světa obviňuje z toho, že jste původcem nemoci, která stála život už skoro 1,5 milionu lidí a další desítky až stovky milionů připravila o práci či živobytí. Čína proto zvolila osvědčenou strategii: zkusit to hodit na někoho jiného. Místní média teď horlivě informují o "nově zjištěných skutečnostech", podle kterých virus vůbec nemusí pocházet z Číny, protože sem mohl být zavlečen odjinud (seznam podezřelých zahrnuje i Českou republiku).

To je samozřejmě nejspíš jen trochu zoufalá snaha zachránit pošramocené PR (když už ne navenek, tak ale směrem k vlastnímu obyvatelstvu). Otázka, zda přeci jen nejsme ve svých odsudcích vůči Číně příliš přísní, je ale samozřejmě zcela legitimní. Je pravda, že v Číně celá tato tragédie podle všeho začala a rozšířila se odtud do celého světa. Ale není to spíš tak, že tato země byla jen první obětí nevyhnutelného přírodního rozmaru? Máme na koronavirus nahlížet podobně jako na výbuch sopky nebo povodeň? Země, které postihla přírodní katastrofa, přece také z ničeho neobviňujeme a spíše se jim snažíme pomoci.

Tento přístup zaujala například Světová zdravotnická organizace, která od počátku pandemie zdůrazňovala, že kritika vůči Číně není na místě, přičemž předseda WHO Tedros Ghebreyesus tuto zemi naopak opakovaně chválil za příkladně prováděná opatření v boji s nákazou.

Podobně se mnohá západní liberální média začala ostře vymezovat vůči sousloví "čínský virus". Na americké televizní stanici CNN dokonce zaznívaly názory, označující jeho užívání za projev rasismu. Tento krok byl dost možná motivován množícími se případy skutečně rasistických útoků na osoby asijského původu, které se stávaly obětmi verbální i fyzické agrese za to, že na Západ "přivlekly" koronavirus. Jak už to tak bývá, většina z takto napadených lidí vůbec nebyli Číňané, mnozí z nich ani Čínu nikdy nenavštívili.

Nejčastějším terčem obvinění z rasismu se ovšem stal prezident Trump, který sousloví "čínský virus" sveřepě odmítal vyřadit ze svého slovníku. V jeho případě se ovšem spíše než o podněcování rasové nenávisti jednalo o snahu odvést pozornost od vlastní až kolosální inkompetence při (ne)řešení této krize v samotných Spojených státech, které se brzy staly nejhůře postiženou zemí světa. A také o jeho tradiční úsilí naštvat liberály. Obojí se mu do značné míry podařilo.

V českém kontextu se zase začaly objevovat až obdivné chvalozpěvy na akceschopnost čínského totalitárního režimu, který dokázal za 96 hodin postavit velkou nemocnici a úspěšně implementovat nejrozsáhlejší karanténu v lidských dějinách. Zaznívaly zde takřka závistivé hlasy, jaká je to vlastně "výhoda" žít v časech podobné krize ve stalinistickém politickém systému, kde se vláda nemusí ohlížet na individuální práva a může si dovolit masovou mobilizaci lidských a materiálních zdrojů způsobem, který by v demokratických společnostech zkrátka nebyl možný.

Je tedy na místě Čínu vinit, anebo naopak litovat a obdivovat?


Žraločí ploutve a požární ochrana

Abychom mohli výše uvedenou otázku jednoznačně zodpovědět, potřebovali bychom vědět, jaký je skutečný původ koronaviru. Pokud pomineme fantasmagorické konspirační teorie o (asi nejhůře nadesignované) biologické zbrani, které už byly velmi přesvědčivě vědecky vyvráceny (podle studie zveřejněné v odborném časopise Nature Medicine je virus přírodního původu a nebyl uměle vyroben, ani geneticky upraven), zbývají dvě nejpravděpodobnější teorie.

Ta první hovoří o tom, že virus se z netopýra na člověka přenesl buď přímo, anebo ještě pravděpodobněji skrze mezihostitele (v této souvislosti se často hovoří o luskounech). Patrně k tomu došlo na některém z čínských trhů s divokými zvířaty (wu-chanský trh byl vůbec prvním zdokumentovaným ohniskem nákazy). Tato varianta zní velice logicky, a navíc pro ni existuje historický precedens v podobě příbuzného viru, způsobujícího nemoc SARS.

Druhá teorie hovoří o tom, že virus unikl nedopatřením z wu-chanské laboratoře. Pro toto tvrzení neexistuje žádný přímý důkaz a opírá se hlavně o až podezřele znějící souhru "náhod". Víme totiž, že se v blízkosti prvotního epicentra nákazy nachází zařízení, ve kterém probíhal výzkum zvířecích koronavirů. Což je v zásadě v pořádku, protože po průšvihu se SARSem je takový výzkum velmi legitimní a potřebný. Také ale víme, že američtí diplomaté si již v roce 2018 stěžovali, že v tomto zařízení nejsou důsledně dodržovány bezpečnostní protokoly a žádali o zjednání nápravy (čínská laboratoř měla úzké vazby na americké výzkumné instituce).

Podobně je poněkud zvláštní, že k prvním případům nemoci došlo právě ve Wu-chanu, kam se divoká zvířata z velké dálky dovážejí, a nikoliv v provincii Kuang-tung (či jinde v jižní Číně), kde se nacházejí přírodní rezervoáry nákazy.

Problém je v tom, že ať už platí kterákoliv z těchto teorií, ani v jednom případě není Čína tak úplně bez viny. O tom, že čínské trhy s divokými zvířaty představují časovanou bombu se mluvilo už nejméně od roku 2003, kdy proběhla epidemie SARS. A přesto v uplynulých sedmnácti letech Čína neudělala v této otázce prakticky žádný pokrok. Obchod s divokými zvířaty podléhá v Číně minimální regulaci, což je ve společnosti, kde je státem regulován a kontrolován prakticky každý aspekt života jednotlivce, poněkud zarážející. A nejde tu přitom jen o zdravotní rizika. Na čínských trzích lze velmi často narazit i na kriticky ohrožené druhy. Obliba polévky ze žraločích ploutví v Číně (a v jihovýchodní Asii obecně) je zřejmě nejpodstatnějším faktorem masového vybíjení těchto pro funkčnost mořských ekosystémů extrémně důležitých živočichů. Počet ohrožených druhů žraloků stoupl z patnácti v roce 1996 na 180 v roce 2010. Jde přitom o globální problém, protože žraločí populace jsou kvůli dodávkám na asijské trhy decimovány i třeba ve vodách Jižní Ameriky.

Velkou hrozbu pro globální biodiverzitu přitom nepředstavuje ani tak specifický čínský apetit, ale spíš tzv. tradiční čínská medicína. Té se u nás přitom dostává až nečekaně pozitivní odezvy. Jejím velkým propagátorem byl například ústřední muž současné krize, náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula, který velmi usiloval o zřízení kliniky tradiční čínské medicíny při Fakultní nemocnici v Hradci Králové.

Tradiční čínská medicína je přitom (asi jako každá tradiční medicína) pozoruhodnou směsicí fungujících postupů a naprosto nesmyslných a často nebezpečných mýtů. Jedna z jejích klíčových premis by se dala shrnout zhruba takto: pokud je něco vzácné a drahé, je to nepochybně také léčivé. Tato "prastará orientální moudrost", nezaložená na ničem jiném na zcela obyčejné pověrčivosti, je přitom důvodem, proč jsou po celém světě decimovány poslední exempláře kriticky ohrožených druhů zvířat - od tygrů, přes slony, až po africké bílé nosorožce. Ostatně i nyní tolik skloňovaný luskoun je na seznamu ohrožených druhů zejména kvůli své oblibě v čínské medicíně.

Čína je přitom signatářem mezinárodních dohod, které obchod s těmito zvířaty zakazují. Ale nedělá prakticky nic pro jejich vynucování. Jak je možné, že zrovna země, ve které ani nepřejdete semafor na červenou, aniž by o tom stát nevěděl, nedokáže zastavit ilegální a pololegální obchod s divokými zvířaty, který přitom zjevně představuje globální hrozbu pro zdraví lidí i biodiverzitu? Odpověď je jednoduchá: Čína nedělá v tomto ohledu dost, protože to rozhodně není její priorita. Léčivé produkty z ohrožených druhů zvířat jsou extrémně drahé a většina zákazníků pochází z řad čínské politické a podnikatelské elity. Ta nemá sebemenší zájem vystupovat proti tradiční čínské pověrčivosti, ve kterou sama věří. To ostatně potvrzuje i fakt, že v počátečních fázích epidemie koronaviru doporučovala i čínská Národní zdravotní komise využívat postupy z tradiční čínské medicíny.

Proto i v případě, že má virus čistě přírodní původ, není Čína tak docela bez viny. Koronavirus klidně může být vnímán jako přírodní katastrofa, ale i některé přírodní pohromy mohou mít antropogenní příčiny. Například současné sucho výrazně souvisí člověkem ovlivněnou klimatickou změnu a také s tím, jak hospodaříme s vlastní krajinou.

A pokud virus skutečně unikl z laboratoře, je lidská chyba samozřejmě ještě zřetelnější. Pokud chcete provozovat výzkumné centrum na úrovni BSL-4, musíte samozřejmě striktně dodržovat všechny bezpečnostní protokoly. Výzkum existujících i potenciálních patogenů je potřebný, ale zároveň je to tak trochu hra s ohněm. A při hře s ohněm je dobré nepodceňovat protipožární opatření.


Jaká je cena lží?

Existuje ale jeden mnohem podstatnější důvod, proč bychom měli Číně její odpovědnost za současnou krizi hlasitě připomínat. Hlavní hrdina skvělé minisérie Černobyl z produkce HBO, profesor Legasov, se v úvodním i závěrečném díle opakovaně ptá: jaká je cena lží? A seriál samotný ukazuje, že tato cena může být obrovská. Lhaní a zatajování pravdy černobylskou tragédii způsobilo. A bylo to lhaní na všech možných úrovních. 

Nekompetentní obsluha reaktoru neměla klíčové informace o jeho fungování, protože sovětský režim tajil potenciální problémy dokonce i před vlastními lidmi. Místní funkcionáři lhali Moskvě o rozsahu havárie, což vedlo ke zbytečným prodlevám a ohrožení lidských životů. Když se sovětské vedení konečně o velikosti průšvihu dozvědělo, věnovalo více energie na jeho utajování a propagandistické překrucování než na samotné řešení. Lidé, kteří měli být varováni, protože byli v ohrožení, byli kvůli tomu varováni pozdě, anebo nebyli varováni vůbec. A konečně finální "vyšetřování" se soustředilo spíše na určení obětního beránka než na to, aby se daný průšvih už znovu neopakoval. Lidé, kteří věděli, co se tehdy skutečně stalo, čelili ze strany státu vyhrožování a pronásledování. Stejně tak ovšem seriál ukazuje až obdivuhodné nasazení tisíců sovětských vojáků, hasičů, zdravotníků, vědců a dělníků, kteří svým sebeobětováním zabránili tomu, aby se Černobyl stal katastrofou skutečně globálních rozměrů.

Co má Černobyl společného se současnou koronavirovou pandemií? Docela dost. K oběma katastrofám totiž došlo ve státech ovládaných totalitárními komunistickými režimy. Dnešní Čína se v tomto ohledu výrazně neliší od Sovětského svazu konce 80. let (liší se maximálně v tom, že má takové technologické možnosti kontroly obyvatelstva, o kterých se Sovětům ani nesnilo). A zdá se, že v reakci těchto režimů na velké krize lze vypozorovat opakující se vzorce. Lhaní a podvádění, které krizi nejprve způsobí a výrazně zhorší její následky, je nakonec (když už není zbytí a je jasné, že tohle nepůjde jen tak zamést pod koberec) vystřídáno heroickou totální mobilizací lidí a materiálu, která krizi "slavně" vyřeší.

Toto tvrzení lze ostatně doložit i na příkladech z historie samotné Číny. Koronavirus totiž zdaleka není prvním případem, kdy se čínský komunistický režim sám chytil do pasti vlastní prolhanosti a způsobil tak obrovskou tragédii. V roce 1958 se předseda Mao rozhodl rázně ukončit čínské zaostávání za ostatními velmocemi a vyhlásil politiku "Velkého skoku". Čína měla už tehdy potenciál stát se světovou mocností, srovnatelnou s USA a SSSR, ale její hospodářské výsledky tomu neodpovídaly. Čína byla stále v podstatě zcela agrární zemí, industrializace byla v plenkách, životní úroveň byla poloviční oproti Sovětskému svazu (srovnání se Západem bylo samozřejmě ještě mnohem tristnější). Čínská populace tehdy rostla takřka exponenciálně, ale zemědělská produkce stagnovala.

Mao se rozhodl vyřešit všechny tyto problémy najednou a to velmi "čínským" způsobem. Produktivita v zemědělství se měla skokově zvednout, ovšem nikoliv skrze technologie a efektivnější způsoby produkce, ale skrze masovou mobilizaci lidské síly, která měla zároveň vyřešit rostoucí nezaměstnanost ve městech. Stovky milionů Číňanů s motykami a nůšemi vypochodovaly na pole ve vojenských útvarech s bubny a prapory, za zpěvu revolučních písní. Pracovalo se až 16 hodin denně, zúrodňovala se dosud neplodná půda, stavěly se přehrady, zavlažovací kanály i kapesní vysoké pece na výrobu oceli. A fungovalo to. Čínská zemědělská produkce se během jediného roku skoro zdvojnásobila. Nadšené vedení Komunistické strany Číny proto vyhlásilo pro rok 1959 podobně ambiciózní cíl růstu výroby potravin o dalších 50 %.

Jenže zatímco v roce 1958 byla dobrá sklizeň, v roce 1959 počasí Číně nepřálo. Reálná zemědělská produkce se propadla dokonce na nižší úroveň než před začátkem Velkého skoku. Reálně ano, ale nikoliv na papíře. Provinční stranické výbory hlásily do Pekingu plnění a překračování plánu, tak jak se od nich očekávalo. Nikdo nenašel odvahu přiznat, že skutečná čísla jsou místy i o 150 % nižší než ta naplánovaná. V brutálním maoistickém režimu, kde kariéra (i život) každého partajního úředníka plně závisely na přízni jeho nadřízených, si nikdo nedovolil posílat nahoru špatné zprávy. Nepomohlo ani to, že celý Velký skok vpřed byl koncipován jako jedna velká soutěž. Provinční pohlaváři byli odměňováni, pokud dosahovali lepších výsledků než jejich souputníci z jiných oblastí, a naopak trestáni, pokud nedostáli očekávání Ústředního výboru. Toto nastavení mělo všechny motivovat k lepším výkonům, ale ve skutečnosti to vedlo hlavně k hromadnému falšování statistik.

Systémová prolhanost na všech stranických úrovních nakonec vedla k obrovské tragédii. Ústřední výbor si totiž optimistická hlášení o zemědělské produkci nezakládal jen do archivu, ale stanovoval podle nich odvody potravin státu. Z těchto odvodů režim živil rychle rostoucí městskou populaci, armádu, ale především z nich platil mezinárodní dluhy, protože kromě potravin neměl nic, co by mohl svým věřitelům (zejména Sovětskému svazu) nabídnout.

Když provinční stranické buňky hlásily do Pekingu trojnásobně vyšší úroveň zemědělské produkce, než byl skutečný stav, musely také příslušný podíl potravin reálně odevzdat, jinak by se na jejich podvod přišlo. Tyto potraviny pak ovšem musely někde chybět - příděly vesnického obyvatelstva se tehdy snížily na méně než pětinu. Podvýživa si začala vybírat svou daň ve formě epidemií infekčních chorob a čínští rolníci začali umírat po milionech. Západní a sovětští žurnalisté si přitom dlouho ani nevšimli, že v Číně právě probíhá jedna z nejhorších humanitárních katastrof v lidských dějinách, protože města byla během Velkého skoku zásobená dobře. A co je horší, o tragédii dlouho nevěděli ani členové Ústředního výboru. Do Sovětského svazu mířily každý den vlaky plně naložené obilím a rýží, zatímco domácí obyvatelstvo kosil hladomor epických rozměrů.

Čínský režim zabředl tak hluboko do labyrintu vlastních lží, že z něj neuměl najít cestu ven dokonce ani ve chvíli, kdy čelil obrovské krizi. Když se v červenci 1959 konalo setkání vůdců strany v Lu-šanu, pokusil se ministr obrany Pcheng Te-chuaj předsedu Maa upozornit, že na čínském venkově ve skutečnosti dochází ke katastrofě. Mao si to vyložil jako osobní útok a zbavil Pchenga všech funkcí. Generál Pcheng přitom nebyl jen tak někdo - byl to Maův možná nejlepší přítel a nejoddanější spolubojovník, který s ním prošel všechny strasti občanské války a Dlouhého pochodu, zastavil americký postup v Koreji atd. Přesto se Pcheng stal obětí Maovy paranoie, tolik typické pro vůdce totalitárních režimů, kteří žijí v alternativní realitě a jakoukoliv kritiku či upozornění na problémy (byť reálné a vyžadující nedokladné řešení) vnímají primárně jako útok na vlastní postavení. Politika Velkého skoku proto trvala ještě více než jeden rok, než komunistickým vůdcům konečně došla její nebezpečnost.

Tato ze sta procent lidmi způsobená tragédie (neúroda z roku 1959 ve skutečnosti nebyla tak velká, aby způsobila hladomor) si nakonec vyžádala na 30 milionů lidských životů. To je pětkrát více lidí, než kolik bylo zavražděno během holocaustu. Dokonce je to více, než kolik zemřelo v přímých důsledcích první světové války. A to vše jen kvůli totalitární kultuře "labyrintu lží".


Obdiv k totalitě

Lidé, kteří obdivují čínský komunistický režim za jeho spektakulární reakci na současnou krizi a závidí Číňanům vládu, která dokáže za 96 hodin postavit funkční nemocnici, zatímco nám trvá někdy celá desetiletí dokončit pár kilometrů dálnice, by si měli uvědomit, že tentýž čínský režim je za tuto krizi přímo odpovědný. A že ono totalitární zřízení, které v Číně panuje, hraje v tomto příběhu podstatnou roli.

Nejde ani tak o to, že režim dopustil, že se stal průšvih. O průšvihy ostatně nemají nouzi ani západní demokracie. Černobyl byl možná největší, ale rozhodně ne jedinou velkou jadernou havárií v dějinách. Američané byli v roce 1979 na Three Mile Islandu velmi blízko tragédii podobných rozměrů, stejně tak Britové v elektrárně Windscale v roce 1957.

Komunistické a autoritářské režimy samozřejmě nemají monopol ani na nehody v laboratořích. V srpnu 1978 zemřela v Birminghamu fotografka Janet Parkerová. Příčinou smrti byly pravé neštovice, tedy prudce infekční nemoc, která byla v té době již de facto vymýcená. Její temná komora byla totiž ve stejné budově, ve které se nacházela laboratoř Biminghamské univerzity, kde profesor Henry Bedson prováděl výzkum neštovic. Také zde se nedodržovaly bezpečnostní protokoly (Bedson s výzkumem spěchal, aby nepřišel o grant), což způsobilo smrt mladé ženy a jen shodou šťastných náhod se Birmingham nestal centrem epidemie neštovic. Profesor Bedson, světově uznávaný virolog, nakonec v důsledku této události spáchal sebevraždu. 

Podobný "fuck-up" se nevyhnul ani USA, kde nedávno našli při rutinním vyklízení staré kanceláře v lednici krabici s fixem načmáraným nápisem "Variola". Bylo velké štěstí, že si tohoto nápisu někdo všiml, protože krabice opravdu obsahovala vzorky viru pravých neštovic, jedné z nejsmrtelnějších nemocí v lidských dějinách. Není zcela jasné, kolik takových krabic vlastně po světě ještě leží a nikdo o nich neví.

Pochopitelně ani čínští komunističtí politici nemají žádný patent na lhaní, zatajování pravdy a zametání problémů pod koberec. Donald Trump dokáže produkovat lži s takovou kadencí, že by mu ji mohlo závidět celé vedení KS Číny dohromady. Aféra Watergate, případně její nová (slovy Johna Olivera) "stupidní verze" ve formě nátlaku na ukrajinského prezidenta ohledně vyšetřování údajné korupce Huntera Bidena také úplně nesvědčí o transparentnosti a čistotě úmyslů americké administrativy. A konečně nedávno tak populární dokument Netflixu "Tiger King" zase ukazuje, že ani Američané nejsou ve vztahu k divokým zvířatům úplná neviňátka.

Přesto je tu ale oproti Číně jeden důležitý rozdíl. Lži a průšvihy demokratických politiků totiž probíhají v poněkud jiném kontextu. V demokratických zemích například fungují svobodná média, jejichž úkolem je lži a skandály odhalovat a upozorňovat na ně. Což se obvykle celkem daří. Donald Trump možná lže, jako když tiskne a vyrábí jeden skandál za druhým, ale o všichni o tom víme a sledujeme to takřka v přímém přenosu. To, že to v dnešní postfaktické době podstatné části jeho elektorátu nijak nevadí a v podzimních volbách pro něj znovu hlasovali, je věc jiná.

V demokratických zemích také (někde) existují nezávislé instituce a soudy, schopné takových výkonů, jako je nestranné a objektivní vyšetřování bez politického ovlivňování. Nic takového v komunistické Číně, stejně jako třeba v putinovském Rusku, už dávno neexistuje (pokud to v těchto dvou zemích vůbec kdy existovalo). V demokratických státech také mohou občané vyměnit neschopné či prolhané politiky ve svobodných volbách. Ani tuto moznost Číňané nemají.

Není proto náhoda, že můžeme u nedemokratických režimů s totalitárními ambicemi pozorovat stejný vzorec chování pořád dokola. Tyto režimy mají neodolatelnou tendenci lidi, kteří upozorňují na problémy, především umlčovat, a teprve potom jim naslouchat. Tendenci průšvihy nejprve popírat a zakrývat, a teprve pak je řešit. V atmosféře teroru a neustálého špiclování, která v těchto zemích panuje, je navíc osvědčenou strategií přežití pro většinu obyvatel přístup "držet hubu a krok, hledět si svého, nevyčnívat, a hlavně na nic neupozorňovat". Tedy strategie dobře známá i z normalizačních časů u nás. Dělají to tak všechny nedemokratické režimy na světě, dělaly to i dříve a budou to dělat i dál.

Proč to tak dělají? Ze stejného důvodu, proč USA provádí více zahraničních vojenských intervencí než třeba takové Slovinsko. Protože zkrátka mohou. Jak kdysi říkal americký psycholog Abraham Maslow: pokud máte kladivo, budou vám všechny problémy připadat jako hřebíky. A čínský režim takové kladivo má. A pořádné! Kontroluje společnost a informace v ní kolující v míře, která je téměř strašidelná. Právě proto je v nedemokratických režimech lež tolik všudypřítomná. Protože v těchto režimech nemá lež žádnou protiváhu. Labyrint lží prostupuje totalitární společnosti na všech úrovních. Je součástí jejich DNA.

V případě podobných krizí je ovšem neodolatelný instinkt totalitárních režimů zakrývat pravdu velmi nebezpečný. Když se v roce listopadu 2002 objevily v Kuang-tungu první případy nemoci SARS, trvalo Číně další čtyři měsíce, než na nový patogen upozornila WHO. Dočkala se za to oprávněné kritiky ze strany mezinárodní komunity. Virové nákazy neznají hranic, a právě proto je u nich tak potřebná včasná reakce a mezinárodní spolupráce. A také rychlá výměna co nejpřesnějších informací. To vše rozhoduje o tom, zdali se podaří novou nemoc lokálně izolovat, anebo zda přeroste v globální problém. 

Dalo by se očekávat, že když se Čína v roce 2002 takto spálila, poučí se z toho a pro příště si dá větší pozor. Zvlášť když vědecká komunita takřka jednohlasně upozorňovala, že ono "příště" je jen otázkou času. Jenže když přišel COVID-19, čínský režim se vůbec nerozpakoval udělat stejnou chybu podruhé. Nemohl si zkrátka pomoci.

Znovu tu byla zbytečná několikatýdenní prodleva v informování Světové zdravotnické organizace. Znovu se místní úřady snažili tvářit, že se vlastně nic tak zlého neděje, a tajili rozsah problému dokonce i před Pekingem (jak nedávno potvrdil hlavní poradce čínské vlády v oblasti zdravotnictví Čung Nan-šan). Lékaři, kteří na novou nemoc mezitím veřejně upozorňovali (např. doktor Wen-liang), čelili policejnímu nátlaku. V lepším případě. Ředitelka urgentního příjmu v Ústřední nemocnici ve Wu-chanu Aj Fen, která jako vůbec první upozornila čínské úřady na nový patogen a později zpochybňovala oficiální čísla o počtu nakažených a mrtvých, beze stopy zmizela

Je dost dobře možné, že kdyby Čína věnovala těmto lidem pozornost, místo aby se jich primárně snažila zbavit, mohl se celý příběh kolem koronaviru vyvíjet docela jinak.

Když už bylo zřejmé, že existence nové nemoci nepůjde zcela zatajit, začal čínský režim pro změnu upravovat statistiky, aby to vypadalo, že epidemii zvládá lépe, než tomu ve skutečnosti bylo. Oficiální čísla o počtech nakažených a mrtvých, posílaná WHO, byla podle všeho velmi silně podhodnocená. Ostatně sama Čína je později zpětně navyšovala.

To je opět velký problém, protože z údajů o počtu nakažených, počtu zemřelých a rychlosti šíření nákazy se počítají důležité ukazatele (smrtnost, reprodukční číslo), které jsou klíčové pro stanovování opatření na mezinárodní úrovni. Čína byla dlouho jediným zdrojem těchto statistik, a pokud byly tyto údaje záměrně zkreslené, mohlo to mít na vývoj pandemie zásadní dopad.

Čínské spektakulární nasazení v pozdějších fázích epidemie bylo jistě působivé, ale je dost dobře možné, že kdyby místní režim zareagoval včas a s větší transparencí, nemusely se nové nemocnice vůbec stavět. Natož za 96 hodin. Ovšem ten největší čínský prohřešek teprve přijde. Když se podařilo epidemii v zemi jejího původu drakonickými opatřeními úspěšně utlumit, mělo by být na řadě nezávislé mezinárodní vyšetřování, které by jasně identifikovalo způsob, jakým celá epidemie vlastně začala. Jenže něco takového je bohužel v čínském kontextu naprosto nemyslitelné. Čína již podobné požadavky oficiálně odmítla a místo toho začala cenzurovat vlastní výzkum, který by mohl původ koronaviru objasnit. Vědci z Hong Kongu si stěžovali, že čínská vláda zakázala publikovat jakékoliv odborné články o počátcích epidemie, aniž by prošly úředním schválením.

A to je možná ten největší problém. Existuje velmi dobrý důvod, proč po velkých katastrofách (třeba po leteckých neštěstích či jaderných haváriích) musí proběhnout nezávislé a objektivní vyšetřování. Jeho účelem totiž není jen ukázat prstem na viníka, ale, a to především, zajistit, aby se něco podobného už znovu neopakovalo.Pokud se nikdy nedozvíme, co se přesně stalo a proč, těžko tomu můžeme do budoucna zabránit. 

Neměli bychom se proto na Čínu zlobit ani tak za to, co se stalo (a co se ostatně mohlo stát i jinde), ale spíše za to, že se to kvůli jejímu přetrvávajícímu zakrývání pravdy může stát znovu.


Nenahrávat rasistům

SARS-CoV-2 je čínský virus. A v tomto případě nejde jen o pouhé geografické označení. Čína je zkrátka za tuto pandemii přímo odpovědná a je dobré si to připomínat. Což samozřejmě neznamená, že bychom měli na ulici či na internetu šikanovat lidi čínského původu. Řadoví Číňané jsou totiž v tomto příběhu stejnou obětí, jako všichni ostatní. Obětí prolhaného extremistického režimu, který je zde skutečným a primárním viníkem.

Co když to ale rasističtí tupci v našich řadách nepochopí a ukazování prstem na Čínu si vyloží jako ospravedlnění pro vlastní nenávistné výpady. Nemá v tomto ohledu CNN pravdu? Nemá. Není zkrátka příliš účelné přestat používat pravdivá označení jen proto, že by je mohli rasisté vytrhnout z kontextu a zneužít ve své potrhlé propagandě. Představa, že pokud mainstream přestane veřejně prezentovat "zneužitelné" informace, rasisté jednoduše nebudou mít z čeho čerpat, je naprosto zcestná. Extremismus rozhodně není závislý na přísunu pravdivých informací potenciálně vytržitelných z kontextu. Už proto, že extremistická propaganda se pravdou nikdy nenechala příliš omezovat a pokud zrovna není k dispozici nic, co by se dalo vytrhnout z kontextu, není pro ni žádný problém vytvořit si kontext vlastní.

Ve skutečnosti je tato přehnaná verze politické korektnosti ze strany liberálních médií nesmírně kontraproduktivní, protože v extremistech jen podporuje jejich dlouhodobou víru v obří mainstreamovou konspiraci - pravda je záměrně tajena a umlčována. Pakliže navíc přistoupíme na ještě radikálnější výklad, totiž že rasisty zneužitelné pravdivé informace jsou z tohoto titulu samy implicitně rasistické (a kdo je veřejně prezentuje musí být onálepkován jako rasista), dáváme konspiračním teoriím vlastně za pravdu.

Zamlčování a přislazování pravdy totiž spolehlivě vede k průšvihům a tragédiím. Současná Čínou způsobená pandemie je toho nejlepším důkazem.

Nová knížka satirických povídek ze současnosti Nihilista na balkonu k dostání v e-shopu nakladatelství Formal Group, ve všech dobrých knihkupectvích a nově také jako e-book.

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.