Je současná americká politika geniální, nebo stupidní? Aneb ponor do světa nových konzervativců.

Tímhle článkem nejspíš trochu zariskuju. Před pár týdny jsem na sítích získal spoustu lajků za to, že jsem lidi přesvědčoval, že Trump je pologramotný idiot, který svou nepromyšlenou politikou potápí USA i nás. Za tím si sice stále stojím (popravdě nejspíš ještě pevněji než předtím), ale přesto bych chtěl trochu korigovat aktuálně převládající názor, že americká administrativa se prostě jenom naprosto zbláznila a nic z toho, co dělá, nedává naprosto žádný smysl.

Já si totiž z nějakého důvodu komplikuji život tím, že se snažím trochu intenzivněji sledovat nejen evropské, ale i americké zdroje. A v rámci dobrovolného sebetrýznění mě zajímají jak názory tamních liberálů, tak konzervativců, jak vlivných amerických intelektuálů, tak vlivných amerických idiotů. Prostě jsem schopný si v jednom dni číst, co si myslí Timothy Snyder a co Steve Bannon, byť je to občas (doslova fyzicky) těžké. Mám pocit, že to tady moc lidí nedělá, díky čemuž je jejich pohled (nejen) na Ameriku poněkud zploštělý. A spousta jim toho uniká.

Pokud se ve svém životě spokojíte s přesvědčením, že všichni Američané jsou prostě zabednění hlupáci, kteří dělají naprosto iracionální rozhodnutí, pak tento článek raději nečtěte, protože by se vám mohlo stát, že vám naruší duševní pohodlí jednoduchého vidění světa. Něco tak nepříjemného, jako je narušení jednoduchého vidění světa, bych nerad způsobil někomu, kdo o to nestojí, takže před tím raději případné čtenáře předem varuji.

Nový konzervatismus a soumrak americké hegemonie

Trump je možná idiot, ale to neznamená, že některé kroky, které činí, nemají vůbec žádné intelektuální pozadí. Abyste se o tom něco dozvěděli, nesměli byste poslouchat samotného páté přes deváté žvanícího Trumpa (čímž jsou všichni, zejména v médiích, posedlí, zatímco já to považuji víceméně za ztrátu času), ale raději poslouchat lidi, které poslouchá Trump. Jako je třeba jeho ústřední ekonomický poradce Peter Navarro. Anebo, pokud chcete být ještě trochu odvážnější, poslouchat lidi, které čte Peter Navarro, jako je třeba hlavní ekonom amerického konzervativního think tanku American Compass Oren Cass (případně jako Michael Lind nebo Julius Krein).

Problém s těmito lidmi je v tom, že u nich už si s prostým argumentem "je to zkrátka jenom totální idiot" (tedy s argumentem, který dobře sedí na pana šéfa) tak nějak nevystačíte. Navarro je zcela očividně výrazně chytřejší než Trump, což, uznávám, není zrovna vysoká laťka. Já osobně Navarra velmi, ale opravdu velmi nemám rád, nicméně za totálního idiota bych ho asi neoznačil. V případě Casse bych si dokonce troufnul říct, že je to doslova nadprůměrně chytrý člověk. Ostatně oba vystudovali Harvard, takže to nemohou být úplní mozkoví rekreanti. Přičemž oba tihle lidé, kteří nejsou hloupí, radí Trumpovi, aby investoval co nejméně do bezpečnosti Evropy (natož Ukrajiny) a zaváděl cla nejlépe celému světu.

Proč by něco takového jakýkoliv inteligentní člověk říkal? Já vás teď zkusím krátce uvést do světa amerického "nového" (či chcete-li "post-reaganovského") konzervatismu. To je v USA docela sílící myšlenkový proud, jehož existenci jsme se tady v Evropě rozhodli většinově přehlížet, což by se nám mohlo vymstít. Chci vám tu nový konzervatismus představit přesto, že s ním nijak zvlášť nesouzním a vlastně s ním ve většině ohledů docela výrazně nesouhlasím (ostatně sám sebe považuji za, byť dost středového, liberála, nikoliv konzervativce).

Takže o co těmhle lidem jde? Tihle lidé si správně uvědomili, že pomalu, ale jistě končí americká globální unipolarita. Jinými slovy, že Amerika přestává být pupek světa. Já vím, že hodně lidí si to tady nechtělo připustit, ale po nějaký čas po konci studené války USA reálně byly mocností, které nebylo na planetě rovno. Vojensky, ekonomicky, politicky, kulturně, technologicky – ve všech těchto sférách Amerika naprosto dominovala celému světu a všechny ostatní státy jí nesahaly ani po kotníky (no dobře, tak možná ani po kolena). Nikdy předtím v dějinách lidstva tu nebyl takto jednoznačný a nezpochybnitelný globální hegemon – USA byly první, komu se to podařilo.

Přišly k tomu zčásti jako slepí k houslím. Ještě počátkem 20. století dominovaly světu (přinejmenším v politické, kulturní a vojenské sféře) evropské mocnosti se svými obrovskými koloniálními říšemi (byť ekonomicky a technologicky jim Amerika už tehdy zdárně sekundovala). Žádnou z nich ovšem nebylo možné označit za světového hegemona, protože i Británie, jejíž globální impérium bylo největší a nejbohatší, měla kolem sebe podobně silné vyzyvatele (Francie, Německo atd.). Pak si ale Evropa sama uřízla nejprve jednu a vzápětí i druhou nohu v obou světových válkách, takže si tento zdevastovaný kontinent nemohl už dále dovolit udržovat své koloniální říše a výsledkem je globálně politicky marginalizovaná Evropa, kterou známe dnes.

Po druhé světové válce se Evropa stala z dominantního světového hráče jen políčkem na šachovnici dvou mimoevropských supervelmocí, které z této největší války, jakou lidstvo kdy vedlo, vyšly "nejvítězněji" – USA a SSSR. Ano, já vím, že SSSR geograficky měl maličký kousíček svého území v Evropě, ale mám určitý problém ho označovat za evropskou mocnost (z podobných důvodů, jako třeba Turecko). Ovšem označovat USA a SSSR jako supervelmoci je správné a přesné – zatímco Británie nebo Francie byly velmoci (byli velcí a silní, ale velkých a silných bylo tehdy víc), USA a SSSR měly takovou globální moc, o které se žádné předchozí velmoci nikdy ani nesnilo. Byli tu tihle dva, pak strašně dlouho nic… a pak všichni ostatní. Všichni ostatní (včetně všech bývalých velmocí – Francie, Británie, Japonska atd.) v podstatě hráli jen roli malých přicmrndávačů dvou velkých hráčů (jako když dva hrají tenis a ostatní jim jenom podávají míčky a nosí pití).

Pak se ovšem stalo něco zvláštního. Spojené státy studenou válku vyhrály tím, že druhá strana úplně přestala existovat. Jelikož k tomu nedošlo v důsledku otevřeného válečného konfliktu, Amerika nezůstala po studené válce podobně zdevastovaná a oslabená jako evropské mocnosti po druhé světové. Rozpadem Sovětského svazu se tak USA ocitly ve zvláštní pozici, ve které nikdy předtím nikdo jiný nebyl. Byly jedinou světovou supervelmocí. Ze Sovětského svazu tu zbylo jenom Rusko, slovy Madeleine Albrightové "benzínová pumpa s jadernými zbraněmi", které se v 90. letech svým významem zařadilo do dlouhého zástupu bezvýznamných kdesi hluboko pod Amerikou.

Ale nic netrvá věčně. Nejméně od války v Iráku je zřejmé, že americká dominantní role ve světě postupně oslabuje. Není to ani tak tím, že by oslabovala samotná Amerika. Spíš ji ostatní pomalu, ale jistě dohánějí. Její absolutní síla příliš neklesá, spíš klesá její relativní síla ve vztahu k dalším hráčům. A těmi dalšími hráči myslím Čínu. A pouze Čínu.

Nějakou dobu se mluvilo o tom, že po nevyhnutelném konci americké unipolarity vznikne multipolární svět, ve kterém bude větší množství podobně silných mocností. Mluvilo se o raketovém růstu uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika atd.), pořád tu byla ekonomicky obrovská EU. To se nakonec nepotvrdilo, v tuhle chvíli to dost jednoznačně vypadá, že svět příští generace nebude multipolární, ale bipolární. Že, podobně jako za studené války, tu budou dva obři (USA a Čína), potom dlouho nic a potom všichni ostatní. V podstatě bychom se vrátili do období dvou supervelmocí, které jen tentokrát budou o něco méně "super". V tom smyslu, že nebudou mít takový náskok před zbytkem světa, jako měly svého času USA a SSSR, ale pořád to bude stačit na to, abychom systém označovali za bipolární. Je možné, že Trumpova imbecilita s tím ještě nějak zahýbe, ale před jeho druhým nástupem byla trajektorie k americko-čínské bipolaritě naprosto jednoznačná.

Ptáte se, proč tady furt mluvím o Americe a o Číně a vůbec nic neříkám o Evropě a Rusku? No, protože prostě z globálního pohledu Evropa a Rusko nestojí moc za řeč. Já vím, že nám v Evropě to tak asi nepřipadá, že máme pocit, že jsme strašně důležití. Ale objektivně až tak nejsme. My opravdu tak výrazně zaostáváme (v některých ohledech) za USA i Čínou, že z jejich pohledu není moc důvod věnovat Evropě nějak zvláštní pozornost. Asi jako nám Evropanům je celkem u zadele, co se děje třeba v Jižní Americe (a že se tam teď dějí věci!). A když náhodou vůbec nebudeme vědět, kde je Ekvádor, tak nám to taky žíly nepřetrhne. Stejně jako Američanům může být víceméně jedno, kde přesně leží Polsko (natož Česko).

Amerika dlouho věnovala Evropě o něco větší pozornost, než si Evropa "objektivně" zasloužila. Bylo tomu tak částečně proto, že nemalou část amerických politických i intelektuálních elit tvořili imigranti z Evropy (všichni ti Kissingerové, Brzezinští, Albrightové atd.). Všichni tihle lidé měli k Evropě sice trochu iracionální, ale lidsky emocionálně pochopitelný nostalgický vztah. Přišla jim důležitá, protože to byli tak trochu Evropané. Jenže, jak správně upozorňoval Jan Kofroň ve skvělém podcastu 10:35, Amerika se proměňuje a její nové elity už žádný nostalgický vztah k Evropě nemají. Pokud mají nějaké imigrantské pozadí, jsou to často spíš Hispánci (jako Marco Rubio nebo Ted Cruz) nebo Asiaté (jako Andrew Yang). Tihle lidé vnímají Evropu takovou, jaká skutečně je. Ne moc důležitá. Přinejmenším pro Ameriku.

Musíme si totiž uvědomit, že USA jsou (na rozdíl od Evropy) skutečná globální mocnost. Tedy je musí zajímat opravdu celý svět, ne jenom jeden nebo dva ze sedmi světadílů. A jestli se má americká pozornost upřít směrem, kde se ve světě něco opravdu důležitého děje, tak musejí Američané logicky primárně koukat nikoliv na Evropu, natož na Rusko, ale na Čínu. Což je mimochodem obrat v pozornosti, se kterým rozhodně nezačal Trump, ale trvá (přinejmenším) od Obamy.

Nemusí tomu tak být, Evropa (ale i třeba Indie) má potenciál oba nové hegemony ve všem dorovnat (a vytvořit tripolární svět), ale to by se k tomu musela rozhodnout a začít pro to taky něco dělat. To se teď sice trochu děje, ale není to dost, a hlavně je otázka, jestli nám to vydrží. Evropa je stále příliš politicky rozdrobená, a dokud si nebude schopná vytvořit alespoň zcela jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, nemůže k tomu dojít. Rusko takový potenciál ani náhodou nemá (jenom si to o sobě z nějakého důvodu stále myslí) a museli bychom být opravdu neuvěřitelně tupí a neschopní, abychom mu takový potenciál z vlastní vůle předali (protože jinak to ani nejde, Rusové jednoduše nemají sílu si ho sami vzít). Je zajímavé, že my možná opravdu takhle tupí a neschopní jsme. Ale o tom jindy.

Proč má Amerika koukat primárně na Čínu? Protože Čína je jedinou zemí, která Ameriku velmi reálně a velmi rychle dotahuje ve všech sférách, ve kterých byla dosud dominantní – vojensky, ekonomicky, politicky, kulturním vlivem, technologicky atd. Ještě v 50. letech byla Čína velmi chudou agrární zemí, která byla, přes svou obrovskou populaci (nebo možná právě kvůli ní), výrazně chudší, slabší a zaostalejší než Sovětský svaz. Koncem 70. let zahájil ale Teng Siao-pching, jeden z nejschopnějších politiků, kterého (nejen) Čína kdy měla, program rozsáhlých reforem, díky kterým začala tato asijská velmoc ostatní velmi rychle dohánět (abychom zase Tenga moc nepřechválili, tak to byl zároveň člověk, který poslal tanky na pokojně protestující na náměstí Nebeského klidu v roce 1989).

Nejpozději od roku 1994, kdy vyšla skvělá, Pulitzerovou cenou ověnčená kniha "Čína se probouzí" od dvou amerických reportérů New York Times, kteří tuto exotickou zemi procestovali, začalo být mnoha lidem zřejmé, že v tomto výrobci levných plastových hraček dřímá spící obr. Autoři Nicholas Kristof a Sheryl WuDunn tam předpověděli, že se Čína stane v příštích desetiletích naprosto dominantní světovou mocností, protože má prostě neuvěřitelně velký (a zatím pořád z větší části nevyužitý) potenciál. O třicet let později víme, že měli pravdu. V současné době už jsme v situaci, kdy Čína ekonomicky a technologicky USA už v podstatě dorovnala a je na dobré cestě je dohnat i ve vojenské oblasti. To se zatím nestalo, ale podle všeho k tomu brzy dojde.

Vojenská síla je přitom něco, v čem byla americká dominance nejzřetelnější. Amerika byla dlouho jedinou zemí, která nejenže byla velmi vojensky silná, ale hlavně byla schopná svou vojenskou sílu skutečně globálně projektovat. Jinými slovy: Američané uměli dopravit obrovské množství vojáků a vyspělé techniky v řádu jednotek dnů na doslova jakékoliv místo světa a roky je tam udržet. Běžní lidé hodně podceňují, jak neuvěřitelně rozsáhlé a komplexní logistické a ekonomické schopnosti něco takového vyžaduje. Čína takové schopnosti zatím (asi) nemá, ale velmi rychle si je buduje.

Navíc je trochu problém, že my vlastně ani přesně nevíme, jaké schopnosti Čína reálně má. Zatímco Rusko je relativně slabý stát, který do celého světa hlasitě vyřvává, jak je strašně silný (a kdekdo mu to věří), Čína je velice silný stát, který se navenek tváří, že je vojensky mnohem slabší, než reálně je. Zatímco Kreml ve svých veřejných prohlášeních výrazně nafukuje počty, možnosti i technologickou vyspělost ruské armády, Peking dělá pravý opak. Peking přede všemi tají, jak dobré karty drží. Oficiální údaje o ruské armádě jsou nadhodnocené, oficiální údaje o čínské armádě jsou podhodnocené. Čína se v tomhle skutečně řídí radami mistra Suna, který ve svém Umění války radil nenápadně vyrůst ve stínu, zbytečně se nechvástat a neříkat nepříteli, proti čemu skutečně stojí. Ani se nedivím, že si velkohubý Trump lépe rozumí s Putinem než se Si Ťin-pchingem.

Problém s knížkou "Čína se probouzí" (která vyšla v době, kdy to tak navenek ještě rozhodně nevypadalo) je v tom, že nepředpovídá, že Čína Ameriku dohoní. Ona říká, že Čína má potenciál nechat Ameriku daleko za sebou. A prozíravější Američané, na levici i na pravici, z toho začínají mít celkem bobky.

Teď zpět k "novým konzervativcům". To jsou lidé, kteří Čínu rozhodně nepodceňují. A v podstatě říkají: Amerika by se měla přestat rozptylovat kdejakou marginalitou bůhvíkde po světě (jako je Ukrajina atd.) a soustředit se na to, co je opravdu důležité. Tedy na globální nárůst čínské moci. Protože to je jediné, co Ameriku skutečně ohrožuje.

Dokud byly USA světovým hegemonem, mohly si dovolit hrát roli světového policajta, chránit slabší, stavět se za demokracii a lidská práva v kdejaké zapomenuté řiti atd. atd. A Evropa a další spojenecké země (třeba Japonsko, Jižní Korea, Austrálie atd.) si mohly dovolit vézt se zadarmo pod americkým ochranným deštníkem, protože ve světě, kde přátelská Amerika zcela dominuje, jim nic moc nehrozilo. Tak proč dávat na armádu víc než symbolický bakšiš? Nikdo si na nás netroufne a kdyby si náhodou troufl, Amíci to nějak vyřeší. My Evropané jsme plně odhodlaní bránit Evropu do posledního Američana.

Noví konzervativci v zásadě říkají, že USA by se měly ideálně úplně stáhnout z Evropy. Evropa nám moc k ničemu není, nemá žádné užitečné suroviny a v boji s Čínou nám stejně moc nepomůže, protože je vojensky slaboučká. Evropa navíc není Čínou nijak bezprostředně ohrožená (čínské vylodění na portugalském pobřeží asi bezprostředně nehrozí), takže proti komu máme vlastně my Američané Evropu bránit? Kvůli komu tam máme s velkými náklady udržovat značnou vojenskou přítomnost, kterou budeme možná už velmi brzy potřebovat v Pacifiku? Kvůli Rusku? A to je jako kdo? Myslíte takový ten stát, který je ekonomicky zhruba stejně silný jako Itálie a jeho armáda není schopná porazit ani 4x slabší Ukrajinu? Vážně potřebuje 500 milionů velmi bohatých Evropanů, aby je 340 milionů Američanů chránilo před 150 miliony chudých a zaostalých Rusů? To si jako děláte p*del, že to od nás vy Evropané očekáváte? To nemůžete myslet vážně, že ne?

Opravdu mají američtí daňoví poplatníci platit za bezpečnost Evropy, a to jenom proto, že se vám nechce platit ani pár procent HDP na svoji vlastní obranu před státem, který nás Američany naprosto nijak neohrožuje? A proč vlastně ty peníze na vlastní obranu nechcete dávat? Protože to radši dáváte na nějaké socialistické experimenty typu všeobecné zdravotní pojištění, které my, američtí konzervativci, stejně neuznáváme, protože stát nemá zdravotnictví a školství vůbec řešit a má to být celé soukromé.

Čína už dosáhla takové síly, že si USA zkrátka nemohou dovolit bojovat na více frontách. Tyhle časy jsou pryč. Rusko je ze 100 % evropský problém a my Američané už teď nemáme čas ani sílu řešit cizí problémy! Máte, vy Evropané, dost peněz a lidí na to, se s Ruskem vypořádat bez naší pomoci? Máte! Stačí jenom chtít. A jestli nechcete, tak vás prostě postavíme do pozice, kdy vám nic jiného nezbude. Prostě odejdeme. Anebo ještě líp – domluvíme se s Ruskem, že by se mohlo v našem globálním souboji s Čínou postavit na naši stranu (anebo být alespoň neutrální). To by bylo celkem terno, protože by to odřízlo Čínu od surovinového zdroje, který nutně potřebuje (a my taky). Rusko za to asi bude něco chtít, ale vlastně nechce nic, co by nás Američany nějak zvlášť pálilo. Tak proč mu to nedat, že jo?

Cla a geopolitika

Je zajímavé, že američtí republikáni kdysi byli vůči Rusku největšími jestřáby. A navíc bývali američtí konzervativci lidmi "klausovského" ekonomicko-politického střihu. Malý stát, minimální regulace, volná ruka trhu všechno zařídí, volný obchod, tradiční hodnoty. Noví konzervativci z toho sice část převzali, ale začalo jim docházet, že volný trh nemusí zařídit úplně všechno. A že je načase si přeci jen trochu zaregulovat.

Hlavním problémem je tady opět geopolitika. Některým Američanům totiž začalo docházet, že pokud se řítíme do potenciálního konfliktu s Čínou, tak možná není úplně ideální, když se naprostá většina věcí, které budeme pro tento konflikt potřebovat (včetně komponent do vojenských systémů) vyrábí… v Číně. Případně všude možně po světě, jen ne v Americe. Naše děsně chytré a vyspělé zbraně se neobejdou bez čipů, které si neumíme v USA sami vyrobit. Vyrábějí se jen na Tchaj-wanu. A co chce Čína obsadit jako první? Tchaj-wan. Shit! To se nám nepovedlo.

Ono toho vůbec vlastně už teď moc v Americe nevyrábíme. Všechno dovážíme. Jestli konflikt s Čínou přeruší globální dodavatelské řetězce, tak taky můžeme být úplně nahraní. Vrátí nás to do doby kamenné. To ostatně hezky ukázal covid, který byl budíčkem pro mnoho tarify prosazujících konzervativců. Najednou se ukázalo, že většina zboží se vyrábí po všech čertech a když se na chvíli zavřou hranice, tak najednou není ničeho dostatek. Ani taková základní věc jako léky. Amerika má mocné farmaceutické firmy, ale skoro všechny léky se vyrábějí v Indii. A co když Indie z nějakého důvodu nebude moct dodávat dostatek léků (třeba bude ve válce s Čínou, nebo s Pákistánem, anebo se kvůli covidu znásobí poptávka)? Co budeme dělat pak? Nebylo by lepší si alespoň takhle nezbytné produkty vyrábět doma?

Z této úvahy byl jen krůček k tomu, aby se noví konzervativci obrátili proti tomu, co bylo do té doby (minimálně od Bretton Woods) konzervativní mantrou. Proti volnému obchodu. Protože volný obchod rovná se globalizace. A k čemu vede globalizace? K přesunu výroby z USA do chudších zemí.

Ekonomicky to samozřejmě dává smysl. V Americe je totiž extrémně drahá práce. Hodně lidí u nás vlastně ani neví, jak bohatí vlastně Američané jsou. Minimální (opakuji minimální) mzda v Kalifornii je 364 Kč na hodinu. O takové mzdě se většině Čechů ani nesní (je pravda, že v některých amerických státech je minimální mzda významně nižší, ale to je jednak primárně vina samotných republikánů, a navíc se to týká hlavně lidí pracujících ve službách a zrovna těm cla asi sotva přilepší, spíš naopak). Mediánová měsíční mzda v celých USA je 116 tisíc Kč. Zdůrazňuji, že to není průměrná mzda (která může být vychýlená lidmi s extrémně vysokými příjmy), ale skutečně mzda mediánová (průměrná americká mzda je 157 tisíc Kč). Velká část obyčejných Američanů prostě bere měsíční mzdu, která přesahuje 100 tisíc korun. A já se spolu s Jiřím Paroubkem ptám: přátelé, kdo z vás to má? No asi spousta z vás ne, když český medián je 41 tisíc Kč.

Myslím, že je celkem paradoxní, že průměrní Američané mají (alespoň dle mého názoru) i se svojí skoro 3x vyšší mzdou nižší kvalitu života než průměrní Češi. Ale to právě souvisí s tím zdravotním pojištěním a dalšími "eurosocialistickými" faktory, do kterých teď nebudeme zabrušovat. Chtěl jsem spíš zabrousit do toho, že když budete majitel továrny na léky (nebo na trička nebo na cokoliv), kde takovou továrnu postavíte? V Kalifornii, kde budete muset platit každému zaměstnanci nejméně 364 Kč na hodinu, anebo v Bangladéši, kde je mediánová mzda miska rýže? Ve chvíli, kdy mezi USA a Bangladéší nebudou žádné obchodní bariéry, které by vám bránily volně převážet léky nebo trička z jedné země do druhé, pak pokud nepostavíte svou továrnu v Bangladéši, tak jste naprostý ekonomický diletant, který dobrovolně okrádá svou vlastní rodinu. Každý dobrý továrník ví, že personální náklady jsou obvykle na provozu každé firmy to nejdražší a tímhle se dají snížit zhruba bambiliónnásobně.

Jelikož se v Americe už nevyrábí prakticky nic a v Číně pořád prakticky všechno, bude Amerika v případném konfliktu s Čínou dost znevýhodněná. To je tak, když kapitalisticky jdete jen po ziscích a po ceně a je vám ukradené nějaké strategické uvažování. Čína není kapitalistická mocnost, je to komunistická diktatura. Ta si může dovolit uvažovat i jinak než jen s ohledem na soukromé zisky. Podle nových konzervativců je to problém a mělo by se s tím něco dělat. Hlavní řešení vidí v tom, že se USA přestanou hnát za modlou volného obchodu a začnou se znovu chovat víc ekonomicky sobecky a soběstačně.

To si v nějaké míře uvědomovali i liberálové. Joe Biden třeba podepsal tzv. CHIPS Act, tedy zákon, který se snaží vrátit výrobu pokročilých čipů zpátky na americkou půdu. Ne proto, že by to bylo ekonomicky výhodné, protože ekonomicky výhodné to není. Ale je to strategicky prozíravé. Jak ale přinutíte firmy v kapitalistické zemi, aby dělaly něco, co je ekonomicky nevýhodné? Jedině tak, že jim stát prostě doplatí ušlé zisky, které by měly, kdyby si továrnu na čipy otevřely jinde (kde je levnější práce atd.). Je to vrcholně nekapitalistické, nepravicové a Václav Klaus by si tento zákon podtrhl dlouhou nesouhlasnou vlnovkou.

Ale konzervativní dinosaurus Klaus, jehož myšlení zamrzlo někde na přelomu 80. a 90. let (a vlastně by tam ani nemusel být ten časový údaj a stačilo by říct, že jeho myšlení zamrzlo) už v USA dávno nikoho nezajímá – dokonce ani tamní konzervativce, kteří už se dávno posunuli jinam. Podle nových konzervativců je CHIPS Act obecně krok správným směrem, ale je to zkrátka málo. Navíc to příliš zavání dotacemi soukromých podniků od státu z daní, a to se americkým konzervativcům moc nelíbí, protože je to celé takové… moc evropské. Je tu ovšem jeden nástroj, kterým lze teoreticky dosáhnout stejného efektu. Tarify neboli cla. Zboží možná vyrobíte jinde levněji, ale když budete muset při dovozu do USA zaplatit importní daň, která vám tyhle extra zisky zase sebere (respektive vám zvýší náklady), tak se vám možná vyplatí přesunout tu továrnu z Bangladéše zase do Michiganu.

Trochu problém je v tom, že pokud něco takového začne dělat zrovna Amerika, tak tím totálně rozbourá systém, který sama pomáhala vybudovat a udržovat. Jestli byl na světě nějaký stát, který tvrdě tlačil na totální ekonomickou liberalizaci, volný obchod, globalizaci atd., tak to byly Spojené státy. Jakože úpe nejvíc, kámo! Američané nejenže chtěli volný obchod nejlépe na celé planetě, ale dokonce i (často dost nevybíravými prostředky) nutili ostatní, aby to dělali stejně. A trestali ty, kteří to tak nedělají. V roce 1853 například přijel komodor Matthew Perry s několika válečnými loděmi do tokijského zálivu a pohrozil Japoncům, že pokud neotevřou své přístavy americkému obchodu, tak jim z těch lodí rozstřílí jejich hlavní město na maděru. A od té doby Japonci obchodují s Američany.

Američané to tak dělali, protože to pro ně bylo dlouho výhodné. Jenže podle Orena Casse to prostě teď výhodné být přestalo. Volný obchod celé generace zajišťoval Americe prosperitu, ale teď (v čase čínského vzestupu) už Ameriku spíš ohrožuje a znevýhodňuje. Cass nezpochybňuje, že tímto krokem Amerika bourá něco, co si sama postavila. Ale nevidí prostě jinou možnost – musíme to udělat, jinak na svou závislost na ostatních dojedeme. Sice na tom vyděláváme, ale ze strategického hlediska nás to ohrožuje. A taky nám to bere pracovní místa atd. Ostatně by to nebylo poprvé, kdy Amerika vraždí své vlastní dítě – po první světové válce si Američané vymysleli a prosadili vznik Společnosti národů, aby si těsně před jejím prvním zasedáním zvolili jiného (izolacionistického) prezidenta, který z ní okamžitě vystoupil, čímž tuto organizaci učinil naprosto zbytečnou.

Tak to je ve velmi hrubých obrysech náhled nových amerických konzervativců na mezinárodní vztahy. Já tento náhled nesdílím (a zkusím vám později velmi krátce říct proč), ale zároveň uznávám, že některé premisy, ze kterých vychází, jsou v zásadě správné. Noví konzervativci mají pravdu, když říkají, že americká hegemonie končí a že se Amerika už nadále nemůže chovat tak, jako by se nic nezměnilo. Naprosto správně identifikují Čínu jako hlavní hrozbu a globálního vyzyvatele USA. I s tím, že evropští a asijští spojenci zkrátka budou muset převzít větší díl odpovědnosti za svoji bezpečnost, mají noví konzervativci recht. To je jednoduše nevyhnutelné, ať už by v Bílém domě seděl demokrat, anebo republikán. A možná, že je lepší tu náplast strhnout najednou a hned, než se v tom další generace nimrat a nechat si ujet vlak. Podobně souhlasím s tím, že USA (i Evropa) by si měli pohlídat, aby některá (přinejmenším strategicky důležitá) odvětví výroby zůstaly na jejich území, i kdyby to bylo ekonomicky nevýhodné. Protože v opačném případě budeme strašně zranitelní.

Takže ti noví konzervativci, kteří mají na rozdíl od Trumpa mozek, v podstatě Trumpovi radí: co nejrychleji snižujte své vojenské angažmá v Evropě, připravujte se na konflikt s Čínou a začněte používat cla jako nástroj na návrat výroby do USA. A Trump to opravdu dělá. A noví konzervativci tomu nadšeně tleskají. Tedy zpočátku tomu nadšeně tleskali, teď je ten potlesk stále vlažnější. A někteří z nich už ani netleskají, drží se za hlavu a přemýšlí nad tím, jak mohli implementaci svého "skvělého" plánu svěřit takovému pologramotnému k*k*tovi.

Nový konzervatismus v Trumpově verzi

Noví konzervativci měli radost, že Donald Trump je zjevně ochotný naslouchat jejich argumentům a tak nějak jsou mu jejich myšlenky blízké. Což je zvláštní, protože Donaldu Trumpovi jinak nejsou blízké myšlenky obecně. Trochu problém s Trumpovou verzí nového konzervatismu je, že to, co předvádí, není nový konzervatismus, to je… já sakra nevím, co to je. A obávám se, že to neví ani Donald Trump. V každém případě teď noví konzervativci zjišťují, že když dáte užitečnou práci idiotovi, tak ji bude (vcelku očekávatelně) dělat jako idiot, a tudíž ta práce nebude užitečná. Dokonce může být i krajně kontraproduktivní.

Jelikož já nejsem fanda nového konzervatismu, tak by se mi nelíbilo, že Trump dělá kroky podobným směrem, dokonce ani kdyby je dělal dobře. Ale alespoň bych věděl, že je za tím určité racio, nějaký hlubší záměr. Jenže Trump se teď snaží globálně prosadit ideologii, kterou zjevně moc dobře nepochopil. Což mu nebrání do jejího prosazování fakt šlápnout. Dobrou zprávou může být, že pokud to všichni nějak přežijeme, bude nový konzervatismus nejspíš zdiskreditovaný na několik generací dopředu (což je možná škoda, protože v některých ohledech není úplně mimo).

Je to podobné, jako když mnoho lidí (včetně mě) volá po tom, že se to s woke ideologií poněkud neproduktivně přehání a Trump naše obavy vyslyší tím, že zakáže státním institucím používat slova "zranitelný" a "plod". Takhle to dopadá, když si najmete debila, aby zastavil magory. Tuto větu by si měli lidé z konzervativních think-tanků vytetovat na čelo.

Možná velmi krátce zmíním, proč se mi celá novokonzervativní destrukce mezinárodního obchodu nezamlouvá jako taková. Například proto, že obchod mezi státy může být (pokud je správně nastaven) skutečně onou slavnou "hrou s nenulovým součtem", ze které každý hráč něco získává a všichni jsou na tom kolektivně líp, než kdyby se úplně přestalo hrát. Jednotlivé státy využívají svých komparativních výhod – chudší státy nižší ceny práce a bohatší státy velké kupní síly. Díky tomuto principu se v posledních desetiletích podařilo vyvést desítky milionů lidí v rozvojových zemích (např. v Číně či v Indii) z chudoby (a snížit globální míru chudoby obecně). A lidé v bohatých zemích (např. v Evropě či v USA) mají díky tomu zase mnohem levnější zboží v obchodech. Což prospívá zejména lidem s nižšími příjmy, kteří si tak mohou dovolit věci, které by si bez globalizace dovolit nemohli.

Já chápu, že všichni voláme po tom, aby se léky přestaly vyrábět v Indii, aby se už nemohly opakovat jejich výpadky. Ale až se to skutečně stane a cena léků díky tomu vzroste na trojnásobek (protože chci vidět někoho, kdo dokáže v Evropě vyrábět s indickými náklady), budeme tomuhle snížení naší závislosti na cizácích pořád ještě tleskat?

V případě léků to ze strategického hlediska možná i přesto dává určitý smysl, ale v případě veškerého zboží? Ano, v EU a v USA mohou díky návratu výroby vzniknout nová pracovní místa, primárně v hůře placených dělnických profesích. Nicméně nezaměstnanost je už teď u nás i v Americe poměrně nízká a firmy si často stěžují, že je pro ně vlastně mnohdy problém najít dostatek uchazečů na řadu pozic (a bez imigrace bychom byli, díky nízké porodnosti, brzy úplně nahraní a ekonomika by začala klesat). Takže pár lidí v bohatých zemích může díky návratu výroby získat málo kvalifikovanou práci, ale my všichni ostatní budeme platit za veškeré zboží v obchodech o hodně víc než teď (stoupne inflace), takže nám všem (doslova všem) klesne reálná životní úroveň. A lidi v chudších zemích pro změnu o práci a živobytí přijdou, což dále podpoří tlak na ekonomickou imigraci do Evropy a USA. Opravdu je to takový výhra?

Obecně mám trochu problém s tím, když se všichni hráči na mezinárodním poli začnou znovu uzavírat do svých pevných národních ulit a z nich se podezíravě koukat na všechny ty "podezřelé" lidi zvenku. Hlavně aby nám někdo cizí nesebral, co je naše. Myslím, že správná cesta je spíš postupné otevírání a spojování než nové dělení světa na nesmiřitelné bloky. Nicméně uznávám, že globalizace má kromě vítězů i své poražené (byť počet vítězů je ovšem podle mě jednoznačně vyšší).

Mnohem horší je, že Trump si myšlenky konzervativních intelektuálů přeložil po svém a dospěl k podivuhodnému závěru, že všichni ostatní Ameriku zneužívají a že Amerika se znovu stane skvělou pouze tehdy, pokud začne naopak sama zneužívat ostatní. Což je celé naprosto pomýlené a výsledkem bude jen to, že Trump poškodí úplně všechny. Ameriku nejspíš ze všech nejvíc.

S jak velkou mírou diletantismu se tady potýkáme je vidět dobře ze způsobu, jakým byly tarify pro jednotlivé země stanoveny. Bylo to na základě Navarrova "výpočtu", který možná zdálky vypadá sofistikovaně, ale ve skutečnosti je to až neuvěřitelně triviální, jak hezky ve svém videu vysvětluje můj oblíbený australský stand-up matematik Matt Parker.

Pokud náhodou nemáte čas si celé video pouštět, tak se dá celá "metodika" Trumpova týmu shrnout takto:

• Ukážeme světu velmi složitě vypadají vzoreček s řeckými písmeny fí a epsilon, aby to vypadalo, jako že je to celé děsně odborné. V reálu ovšem tento vzoreček nepoužijeme a postupujeme k bodu 2.
• U každé země zjistíme, jestli do ní Amerika víc zboží vyváží, nebo z ní dováží.
• Vezmeme rozdíl mezi dovozem a vývozem a z něj spočítáme, jak vysoké by muselo být clo, aby se rozdíl vyrovnal.
• Takto získané číslo vydělíme dvěma a výsledné číslo bude clo, které na tuto zemi uvalíme v procentech (s výjimkou Číny, kde to celé ještě vynásobíme náhodným číslem). Pokud bude toto číslo menší než 10 (anebo bude v některých případech dokonce záporné, takže bychom těmto zemím měli teoreticky dát záporné clo, respektive je donutit, aby uvalily clo na nás), tak jim stejně napaříme 10 %, protože to je prostě naše minimum.

Trumpovi se totiž evidentně nelíbí, pokud má USA s nějakou zemí negativní obchodní bilanci. Slovo "negativní" v něm totiž budí dojem čehosi negativního (uznávám, že to tak na první dobrou může působit na leckoho) a Trump nemá negativní věci rád. Za jeho vlády bude totiž všechno pozitivní. Obchodní bilanci samozřejmě zkoumá jen pro zboží, nikoliv pro služby a technologie, kde má Amerika pozitivní bilanci prakticky se všemi už dávno, ale to Trumpa nezajímá, protože na služby a technologie si nemůžete "sáhnout", takže v jeho kuřecím mozku neexistují.

Trump se z nějakého důvodu domnívá, že pokud má nějaká země s USA negativní obchodní bilanci, tak tato země USA nějak "okrádá". Trump ale s Amerikou už dále ostatní orat nenechá, a proto je potřeba tento nerovný vztah narovnat skrze cla.

Trochu problém je v tom, že ve skutečnosti je slovo "negativní" v případě obchodní bilance naprosto arbitrárně zvolené a rozhodně nemusí znamenat nic negativního. Klidně jsme to mohli nazývat třeba "zlatá" a "stříbrná" obchodní bilance, anebo jsme mohli slova negativní a pozitivní prohodit a vůbec nic by to na podstatě nezměnilo. Negativní obchodní bilance s nějakým státem může být za určitých okolností skutečně nevýhodná, ale za jiných naopak výhodná. Trumpova stabilně geniální mysl ovšem neumí tak složité fenomény, jako je podmíněná platnost nějakého tvrzení, vůbec zpracovat, takže jeho administrativa necílí cla podle sektorů nebo konkrétních okolností, ale prostě je na začátku napařila úplně všem dle výše uvedené "logiky".

Jak velká je to celé kravina, vám vysvětlím na hezkém příkladu, který si půjčím z The Economist. Africká Botswana vyváží do Ameriky výrazně víc, než z ní dováží. Za tuto opovážlivost jí Trump napařil velmi vysoký tarif 37 %. Oukej a teď se schválně zkusíme blíže podívat na to, proč má Amerika s Botswanou negativní obchodní bilanci. Je to dané hlavně tím, že USA z Botswany dováží velké množství diamantů. Amerika žádná velká naleziště diamantů nemá, ale přitom diamanty nutně potřebuje. I kdybychom pominuli fakt, že bohatí Američané rádi nosí diamantové šperky, pak jsou diamanty nutné pro chod amerického průmyslu (např. bez diamantových vrtáků bude Trump jen sotva dělat drill, drill, drill), ale i pro vyspělé technologie (elektronika, optické přístroje, lasery, chirurgické nástroje, materiály pro vesmírné lety atd.).

Jak přesně USA pomůže, že bude teď dovoz diamantů pro americké firmy a spotřebitele o 38 % dražší? Co konkrétně tím Amerika získá? Vzniknou nějaká nová pracovní místa, protože se těžba diamantů přesune z Afriky do USA? Klasik by na to pravil: důl, pane, to je díra v zemi, ten vám nemůžou vzít a přenést do Detroitu! Opravdu Botswana Američany až tolik zneužívá, že jim dodává tuhle důležitou primární surovinu? A opravdu přispěje Trumpův tarif k vyrovnání obchodní bilance s Botswanou? Botswana je poměrně chudá země (byť na africké poměry je na tom ještě celkem dobře). Co přesně Trump očekává, že budou Botswaňané hromadně od Američanů kupovat, aby obchodní bilanci vyrovnali? Cybertrucky?

Jediný důvod, který by mi teoreticky dával smysl, je opět geopolitický. Když uvalíte cla na všechny státy světa, můžete teoreticky zamezit Číně, aby své levné zboží vyvážela např. přes Botswanu. No dobře, ale proč to teda neuděláte sektorově? Proč neuvalíte cla na botswanská elektroauta (což by mohla být maskovaná čínská produkce), ale necháte volný obchod s diamanty? Protože… no, protože prostě Bílý dům vedou imbecilové. Strašně bych si přál, aby existovalo nějaké jiné vysvětlení, ale obávám se, že neexistuje.

Jestli chce Trump skutečně vyrovnat obchodní bilanci se všemi státy světa, tak musí začít dělat mnohem drastičtější kroky. Například začít razantně oslabovat dolar, protože slabý dolar podpoří export a zkomplikuje import. To vám řekne každý ekonom. Trump ale není ekonom, takže naopak prohlašuje, že za jeho vlády bude dolar silnější než kdy dřív. Vlastně bude prý úplně nejsilnější v historii. Protože Trump má rád, když je něco "silné" a nechce, aby něco amerického bylo "slabé". To jde samozřejmě naprosto proti tomu, o co se stejný Trump snaží v případě cel, ale to tomuhle pánovi asi nevysvětlíte.

To, že chce Trump slabý i silný dolar zároveň, by ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší ze všeho je, že Trump 17x do týdne totálně mění svou strategii. Ráno cla zavádí, odpoledne je ruší, během pravidelného půlnočního tweetování z WC je znovu zavádí atd. Jestli trhům a obchodu obecně něco nesvědčí, tak je to nestabilita a nepředvídatelnost. Současná americká administrativa přitom dodává těmto pojmům úplně nový rozměr. Výsledkem je, že nikdo vlastně netuší, čeho se Trump snaží v ekonomice dosáhnout a jaká je vlastně jeho strategie.

Trumpovy neustálé změny kurzu o 540 stupňů vedly některé méně bystré lidi k závěru, že chaos je právě onou strategií, protože americký prezident hraje 5D šachy a má za lubem něco velkého a pronikavě geniálního. Třeba je to celé jen součást vyjednávací taktiky a forma nátlaku na americké obchodní partnery, jak je dostat tam, kde je Trump chce mít. Někteří tomu skutečně věřili. Třeba Izrael začal hned po Trumpově nástupu preventivně snižovat svá cla vůči USA, protože doufal, že mu to poskytne výhodu v následném vyjednávání. Pak se asi Netanjahu hodně divil, když Trump napařil Izraeli stejně vysoká cla jako všem ostatním podle Navarrova šíleného vzorečku.

Trump totiž s nikým o ničem nevyjednává. Trump prostě jenom neví, co dělá. Trump nedělá nekonzistentní a chaotické kroky proto, že by to byla součást nějaké promyšlené strategie a vyjednávací taktiky. Trump dělá nekonzistentní a chaotické kroky proto, že je to nekonzistentní chaotik. Jeho naprostá nekompetence a absence elementárního porozumění danému tématu se projevuje zejména tím, že Trump ve skutečnosti nemá na nic vlastní názor a jeho aktuální kroky se odvíjí od toho, s kým mluvil naposledy. O užitečnosti tarifů je sice přesvědčen dlouhodobě (a mluvil o nich už v 80. letech v souvislosti s Japonskem), ale stejně tak je přesvědčen o tom, že akciové trhy mají růst atd. Pokud se děje více protichůdných věcí zároveň (cla mají dobré i špatné důsledky), tak se Donald pochopitelně intelektuálně ztrácí a hledá řešení u každého, kdo jde zrovna kolem.

Počáteční brutální cla byla například pozastavená až poté, co k Trumpovi tajně pronikli ministr financí Scott Bessent a ministr obchodu Howard Lutnick a přesvědčili ho, že jestli celní válku s celým světem nezačne rychle tlumit, tak pošle americkou ekonomiku do recese (což se nejspíš stane stejně). Museli přitom využít krátké chvíle, kdy si Trumpův (námi opakovaně zmiňovaný) hlavní ekonomický poradce Peter Navarro, který prezidenta naopak přesvědčuje, že je vše v nejlepším cajku a se cly je třeba pokračovat a přitvrdit, odskočil jinam. Je velmi pravděpodobné, že až se Navarro za chvíli vrátí ze záchoda a znovu Trumpovi vyklove díru do hlavy, vrátíme se zase na původní trajektorii. Navarro je totiž hlavním architektem celé brutální celní politiky a šance, že by se Trumpovi zcela znelíbil, je velmi malá, protože Navarro je loajální kádr (šel si dokonce na pár měsíců sednout do vězení v souvislosti s útokem MAGA příznivců na Kapitol 6. ledna 2021, protože odmítl spolupracovat s Kongresem a Donalda potopit). A Trump si u svých lidí rozhodně více cení loajality než kompetence.

Budoucnost světové ekonomiky proto závisí primárně na tom, jak často se bude Peterovi Navarrovi chtít čůrat. Americká administrativa je totiž podle všeho upřímně překvapená, že její celní tažení má také nějaké negativní důsledky. Že padají akciové trhy (což připravuje miliony Američanů o úspory na důchod), že státy zavádějí odvetná celní opatření, že roste inflace atd.

Trumpův chaos totiž jen sotva povede k návratu výroby do Ameriky. Rozmontovat továrnu v Číně a přenést ji do Ameriky není legrace. Je to velká investice a trvá to několik let. Proč by se kdokoliv do něčeho podobného v tuhle chvíli pouštěl, když Trump mění své názory pokaždé, když do jeho podivně tvarované místnosti přijde jiný člen kabinetu a když není naprosto zřejmé, o co se vlastně Bílý dům snaží. Fakt chcete investovat do trendu, který se může za půl hodiny otočit (a také se skutečně každých půl hodiny otáčí). Trump přitom zároveň výrazně přitvrzuje v oblasti imigrace, a zbavuje tak USA jediné dostupné pracovní síly, která by byla ochotná pracovat v těchto nových továrnách za kompetitivní mzdy (bez nutnosti skokového navýšení inflace).

Způsob, jakým se Trump snaží "narovnat" mezinárodní obchod, proto nepovede k tomu, že se do Ameriky vrátí pracovní místa a Amerika začne víc vyvážet než dovážet. Povede to jenom k tomu, že mezinárodní obchod klesne jako celek. Vlastně celá světová ekonomika poklesne jako celek. Prostě úplně všichni zchudneme. Což se také teď doslova v přímém přenosu děje.

Kontejnerová lodní doprava mezi Čínou a USA, klíčová tepna globální ekonomiky, klesla podle Wall Street Journal v posledních týdnech o třetinu. Velké obchodní řetězce Walmart a Target varují, že velmi brzy si mohou Američané začít zvykat na podobně prázdné regály, jaké jsme dobře znali z dob socialistického Československa. Zastavit dovoz do USA je totiž výrazně snazší než přesunout do USA výrobu. To první zvládnul Trump za svých prvních 100 dní, to druhé by i výrazně kompetentnějšímu lídrovi trvalo mnoho let.

To, co Trump dělá, není návrat k úžasné Americe. Je to snaha o cestování v čase nejméně do počátku 20. či dokonce konce 19. století, kdy byly USA ústředním světovým producentem průmyslových i zemědělských výrobků. Popravdě je to možná návrat ještě hlouběji do historie, nejspíš až někam do 17. století ke Colbertově merkantilismu, kterému také záleželo na udržení aktivní obchodní bilance.

Když pomineme, že návrat do starých dobrých časů není zkrátka už fyzikálně možný, tak Amerika vlastně ani nemá důvod se nikam vracet. Je to podle všech metrik nejbohatší a nejrozvinutější ekonomika světa – jak přesně to chce ještě zlepšit? Je to podobné, jako když má Rusko pocit, že musí teritoriálně expandovat, protože je asi pořád příliš malé, nebo co! Americká ekonomika už dávno není postavená na průmyslu a výrobě, ale na službách, technologiích a spotřebě. Což je dobře, protože právě tak se vyspělá ekonomika pozná. Na průmyslu a výrobě jsou dnes postaveny ekonomiky rozvojové. Vůbec nejprimitivnější jsou ekonomiky postavené na exportu primárních surovin, jako je Botswana a Rusko.

Jak je tedy možné, že Trumpovi příznivci tuhle šílenou politiku podporovali (a zčásti stále podporují)? Dílem je to proto, že globalizace skutečně nemá jen samé vítěze. Kdysi velmi prosperující oblasti amerického "rezavého pásu" (Rust Belt) upřímně nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byly motorem amerického ekonomiky. Podobně jako Ostravsko možná nostalgicky vzpomíná na zlatou dobu těžby uhlí. Děd byl haviř, tata byl haviř, ja chcu byt haviř, zavřeli jamu, nemožu byt haviř, volim Trumpa, pičo!

To je mimo jiné také důvod poměrně výrazně rozdílné voličské podpory Trumpa mezi pohlavími. Přesun výroby z USA do chudších zemí zasáhl nepoměrně více "tradičně mužské" nízkopříjmové profese (těžký průmysl, strojírenství atd.), zatímco "tradičně ženských" nízkopříjmových profesí (služeb) se dotkl méně. Továrního dělníka můžete outsourcovat do Číny, ale servírku nebo zdravotní sestru asi těžko! Tito lidé touží po návratu "staré dobré Ameriky", návratu málo kvalifikovaných manuálních pracovních příležitostí a také po vypoklonkování všech imigrantů, které vnímají jako svou hlavní konkurenci na trhu práce. Tito lidé se sotva budou zamýšlet nad důsledky pro ekonomiku jako celek, inflací a dopadem na všechny americké spotřebitele. Tyto věci vnímají jako nepropojené. A stejně pomýleně je podle všeho vnímá i Trump, který se v duchu nového konzervatismu snaží být "šampionem amerických pracujících".

Cla jsou v tomto ohledu super nástroj, protože se to jmenuje cla, a nikoliv daně (ačkoliv reálně je clo samozřejmě klasickou daní, konkrétně daní na importované zboží), protože daně nemá nikdo rád (a republikáni už vůbec ne). A navíc se cla uvalují na ty zlé cizí vykořisťovatele, a nikoliv na nás (ačkoliv reálně se samozřejmě clo neuvaluje na cizí země, ale na americké importéry). Prostě pro to máme jiné slovo než "daně" a to je podstatné. A když budeme mít velké příjmy z cel, možná si budeme moct dokonce dovolit úplně zrušit daň z příjmů, což je pro mnoho konzervativně smýšlejících Američanů doslova orgasmická představa (a to přesto, že americký systém je už teď tak zvrácený, že triliardář Jeff Bezos v některých letech platí nižší daně z příjmu než já, a to si ani nedělám srandu).

USA prostě dělají obrovskou nevynucenou chybu, která nás bude všechny hodně stát. Tohle je celé zkrátka uměle vytvořený problém a rána, kterou Američané zcela zbytečně zasazují sami sobě i všem ostatním. USA se pokoušejí samy sebe dobrovolně degradovat z bohaté a vyspělé postindustriální země (vývoz technologií a služeb s velkou přidanou hodnotou) na chudší zemi rozvojovou (montovna). Good luck, guys! A jako vedlejší produkt ještě Trump svými dalšími opatřeními ničí americký sektor služeb (např. kvůli excesům jeho šílené imigrační politiky klesá turismus, protože málokterý turista chce bez soudu skončit na pár týdnů v americkém detenčním zařízení, anebo rovnou v salvadorském koncentráku), tedy podkopává v tuto chvíli nejsilnější stránku ekonomiky USA.

Tím nejhorším a nejtrvalejším důsledkem pro USA ovšem nebude inflace ani dočasné zchudnutí. Bude jím ztráta důvěry v americkou ekonomiku. Amerika byla historicky ve světě majákem ekonomické stability. Dolar je světová rezervní měna hlavně proto, že Amerika byla vnímána jako země, na kterou se jde ekonomicky spolehnout. To už teď neplatí. Projevuje se to všeobecným výprodejem amerických aktiv a tahle ztráta důvěry může být velmi dlouhodobá. A Trumpa nejspíš o hodně přežije.

Stejný přístup "všichni nám ubližují, všichni nás zneužívají a my jim to musíme vrátit" praktikuje Trump nejen v mezinárodním obchodu, ale bohužel i v mezinárodní politice. Totálně realistický přístup k mezinárodním vztahům je ostatně jedna z věcí, které mi na novém konzervatismu vadí nejvíc. Obávám se, že američtí intelektuálové jako Cass, anebo třeba Mearsheimer, naprosto tragicky podceňují moc toho, čemu se občas říká "soft power". Tito lidé vnímají svět poněkud "po rusácku", tedy jako místo bez pravidel, kde silnější požírá slabšího, všechny vztahy jsou hry s nulovým součtem (když jeden získá, druhý ztratí) a kde si velcí mezi sebou rozhodují o malých, aniž by se jich museli na cokoliv ptát (prostě diktují). Realisté by opáčili, že takový svět prostě je, ale já se domnívám, že takový být nemusí, že je to spíš takové sebenaplňující proroctví. A hlavně, že v takovém světě se daleko hůř žije, takže bychom se s jeho existencí neměli prostě smířit a měli bychom usilovat o něco lepšího.

V americkém případě se k tomu přidává fakt, že zrovna Spojené státy akceptací takového světa ztrácejí mnohem víc než jejich protivníci. Amerika totiž není mocná jen proto, že má hodně peněz nebo hodně vojáků. Amerika je mocná i proto, že reprezentuje hodnoty, které mnoho lidí na celém světě považuje za správné a inspirativní. Amerika je mocná proto, že má bohaté a vlivné přátele, kteří s ní nedrží jen z donucení (jako je tomu v případě řady ruských satelitů), anebo kvůli korupci (jako je v tomu v případě afrických a středoasijských států vůči Číně), ale zkrátka proto, že sdílejí společné vidění světa. Amerika má, na rozdíl od Číny nebo Ruska, ve světě skutečné přátele (a taky samozřejmě pár nepřátel). Cass a Mearsheimer jsou přesvědčení, že něco takového jako "přátelství založené na společných hodnotách" nemůže v mezinárodní politice existovat, ale to je prostě omyl. Jejich přístupy jsou zkrátka strašlivě redukující.

Amerika je, anebo alespoň donedávna byla pro mnoho lidí přitažlivá. Byla schopná projektovat svoji sílu nejen skrze zbraně, ale i skrze to, co reprezentuje. Nejmocnější světovou demokracii. O to zvrácenější mi přijde, když lidé, kteří se prohlašují za konzervativce, bez mrknutí oka obětují ty vůbec nejtradičnější americké hodnoty, které byly v téhle zemi přítomné doslova od první minuty založení Spojených států – demokracii, vládu práva, mírové předávání moci, nezávislost soudů a respektování jejich rozhodnutí, ochranu občanských práv atd. Na těchto hodnotách celá idea Spojených států kdysi vznikla (byť je pravda, že ne vždy byly tyto hodnoty důsledně implementovány). Ale konzervativci mají pocit, že pokud to slouží jejich zájmům, tak to klidně můžou všechno zahodit.

To, co si lidé kolem Trumpa neuvědomují, je, že spolu s tím zahazují i podstatnou část americké "soft power". Pokud se Amerika bude chovat stejně bezohledně a sobecky jako třeba Rusko, má smysl k ní nadále přistupovat jako ke spojenci?

Trump tento problém posunul na úplně novou úroveň. Trump nejenže se pokouší dělat bezohlednou reálpolitiku, ale on ji navíc dělá až neuvěřitelně blbě. Během doslova pár měsíců se mu podařilo naštvat, urazit a ohrozit prakticky všechny nejspolehlivější spojence, které Amerika má. Dokonce jim začal vyhrožovat anexí jejich území. Evropský diskurs se pod jeho vedením rychle posouvá od "musíme nějak zabránit tomu, aby nás Američané nechali na holičkách" po "už aby ti Amíci z Evropy konečně vypadli" a "pojďme si zapálit naši novou Teslu". Ve svém naprosto ujetém uvažování, že Evropané Americe něco dluží, ten blbec poněkud zapomněl, že pokud se USA chystají na globální konflikt s Čínou, tak velmi bohatá půlmiliardová Evropa je ten nejlepší a nejspolehlivější spojenec, jakého si mohli Američané přát. Rozhodně lepší než chudí Rusové, kteří toho kromě ropy a zemního plynu v nabídce moc nemají (a zrovna těchto surovin nemají USA zrovna nedostatek, zvlášť když teď začnou zuřivě dril, dril, drilovat).

Evropané možná doteď nedávali dost na svou obranu (což se teď ostatně mění a může za to Putin, nikoliv Trump), ale taky po útoku 11. září poslali takřka všechny evropské země své vojáky na pomoc Američanům do Afghánistánu. Na Evropu se tehdy vůbec neútočilo, ale přesto to byli Evropané, kteří chtěli aktivovat článek 5 a mluvili o útoku na nás všechny (a byli to naopak Američané, kteří řekli, že větší zapojení NATO nechtějí, protože si chtějí ponechat naprostou svobodu rozhodování). Podobně mnoho Evropanů umíralo v čistě americké válce v Iráku. Vůbec největší ztráty v poměru k počtu obyvatel mělo v těchto "amerických" válkách Dánsko (mělo dokonce vyšší ztráty než sami Američané), kterému se za to USA odvděčí tím, že mu vyhrožují násilnou anexí jeho grónského území.

Konzervativci Trumpovi říkali, že je potřeba začít znovu vnímat svět jako kolbiště velmocí, ve kterém má každá svoji sféru vlivu. Na což Trump zareagoval tím, že se sám, aniž by ho k tomu někdo nutil, pokouší americkou sféru vlivu (která není malá) úplně rozbít a vzdát se jí. Trump má asi pocit, že pokud se schyluje k zásadnímu konfliktu s Čínou, tak bude vůbec nejlepší, když proti ní bude Amerika stát úplně sama. Chraň Bůh, aby jí náhodou někdo pomáhal. Ale tak hlavně že nás ostatní už přestanou zneužívat! Kromě toho, že systematicky nas*reme všechny, kteří nás mají aspoň trochu rádi, tak je zároveň samozřejmě potřeba zlikvidovat všechny další nástroje americké soft power, jako je US AID a rádio Liberty. Protože proč mít vlastní propagandistické kanály, které po světě šíří americký pohled, že jo? Copak se něco takového někomu (třeba Rusku) někdy vyplatilo? Radši to zrušíme a ušetříme tím cca 0,5 % našeho rozpočtu. Co na tom, že miliony lidí v chudších zemích na našich programech do velké míry existenčně závisí a statisíce lidí v zemích nesvobodných a tyranských na nich závisejí informačně.

Co dalšího se vlastně Trumpovi podařilo v mezinárodní politice zatím dosáhnout? Kanadské liberály, které sám nenávidí a američtí republikáni je považují za ztělesnění zla, vytáhl z už zasypaného hrobu a umožnil jim znovu vyhrát volby (podobně jako australským labouristům). Soustavnou šikanou se mu podařilo přimět prezidenta Zelenského, aby přestal se svou útočnou válkou proti Rusku, ale jelikož útok ve skutečnosti probíhá z druhé strany, válku to k Trumpově upřímnému překvapení nezastavilo. Proto musel přijít s mírovým plánem, který by se dal shrnout zhruba takto: necháme vyletět komínem stovky miliard, které USA investovaly do obrany Ukrajiny a dáme hlavnímu světovému spojenci Číny, který nás upřímně nenávidí a snaží se nám na všech frontách škodit, víceméně všechno, o co si žádá, přičemž výsledný deal nebudeme nijak garantovat, aby se válka mohla po ruském nadechnutí znovu obnovit. Když dokonce ani to nezafungovalo, Trump uvažuje o tom, že se na celou tu záležitost s Ukrajinou prostě vykašle. Ustoupit 17x slabšímu nepříteli ve chvíli, kdy už začíná mlít z posledního, to chce opravdu koule!

Trump je zkrátka skvělý lídr! Amerika je teď konečně velká a my jí můžeme jen závidět. Někteří "praví konzervativci" jako Saša Vondra nebo Petr Macinka to oslavují, protože to naplňuje jejich představy o poctivé pravicové politice. Akorát lidi z amerických konzervativních think-tanků, architektů Trumpova volebního vítězství, si nepřestávají rvát vlasy. Ale tak daleko rozhled Saši a Péti bohužel asi nesahá.

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat zde.