Demografie 2 - Čína a Rusko

Toto je druhá část článku o světové demografii, jehož první část si můžete přečíst ZDE. 

Čína – pád do propasti

Čína má problém. Velký problém. Čína má samozřejmě vícero problémů, ale tenhle je dost zásadní a zatím se o něm u nás moc nemluví. Když se zeptáte lidí, jaký je největší čínský problém, tak předpokládám, že vám nikdo neodpoví, že Čína má potíže s nedostatkem lidí. Protože každý ví, že Číňanů je opravdu hodně. Že je to dokonce nejlidnatější stát světa, protože tak nás to učili ve škole. Ten problém nicméně spočívá v tom, že naše děti se to už ve škole téměř určitě učit nebudou.

Čína už zaprvé není nejlidnatější stát světa – v dubnu 2023 ji předběhla Indie (to datum je trochu orientační, protože nikdo přesně neví, kolik má Indie vlastně obyvatel, jelikož Indie má ve statistikách ještě větší bordel než na ulicích, ale je prakticky jisté, že už je to víc, než má Čína). Ale tak samozřejmě stále platí, že v Číně žije hodně lidí. A také v ní vždycky hodně lidí žilo (čínská jádrová oblast kolem obou velkých řek je jedním z nejhustěji osídlených míst na světě od neolitu až dodnes).

Z perspektivy naší mrňavé České republiky je poměrně obtížné si vůbec představit, jak lidnatá Čína vlastně je. Když se zeptáte, kolik má Čína obyvatel, většina lidí řekne, že má "něco přes miliardu". Dolů na tu miliardu bychom to nicméně zaokrouhlovat neměli, protože to "něco" nad miliardou je dalších 400 milionů lidí. A zaokrouhlit populaci nějakého státu tak, že ho připravíte o 400 milionů lidí, to by se asi dělat nemělo, to je takové neslušné. Si představte, kdyby to někdo udělal nám Čechům a ubral nám 400 milionů obyvatel. Jak by nám asi bylo! Jen tak mimochodem – Spojené státy americké mají dnes 340 milionů obyvatel. Jinými slovy, v Číně žije stejně lidí, jako kdyby se sečetly USA + všechny země V4 + miliarda. Takže Číňanů je fakt dost!

Zvláště kouzelné je v tomto směru srovnání Číny s Ruskem. Rusko má jen něco přes 140 milionů obyvatel (нас много ve skutečnosti tak úplně neplatí, dokonce ani ve srovnání s EU, natož s Čínou), přičemž zároveň drží ohromnou Sibiř, ve které je hodně místa a spousta nerostných surovin. Jelikož Čína má pro změnu surovin nedostatek a lidí na rozdávání, už nejednoho geopolitika jistě napadlo, že by Čína mohla Sibiř jednoho dne obsadit, a vyřešit tak hned několik svých problémů zároveň. Pokud se pro něco takového Čína jednoho dne rozhodne (a ekonomicky se to tak trochu děje už dnes), mohou Číňané Rusy v Rusku přečíslit v poměru 3:1 a pořád jim ještě doma v Číně miliarda lidí zbude.

Jedním z důvodů, proč to Číňané nejspíš neudělají je, že (a to mnohé asi překvapí) mají spoustu nevyužitého místa v samotné Číně. Například v Tibetu (který už se dnes nejmenuje Tibet, ale Si-cang a běda vám, jestli to budete říkat postaru, jinak už se do Číny nikdy nepodíváte) žije jen asi 3,5 milionu lidí. Tedy zhruba stejně jako na Moravě. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, nebýt toho, že Tibet je 55x větší než Morava (Morava má 22 tisíc km2, Tibet 1,2 milionu km2). Jinými slovy: Tibet v podstatě liduprázdný. A nic víc už tady o něm psát nebudu, pro případ, že bych třeba do Číny ještě někdy jel.

Podobně třeba obrovské provincie Sin-ťiang (to je ta část čínské střední Asie, kde žijí Ujguři, kterým se taky vůbec nic špatného neděje a jsou tam všichni šťastní a dál už se o tom nebudeme bavit) a Vnitřní Mongolsko, mají dohromady cca 2,8 milionu km2 (takže jsou větší než Francie, Německo, Španělsko a Itálie dohromady) a v každé z nich žije jen asi 25 milionů obyvatel.

Čtyři největší čínské provincie (kromě výše zmíněných je to ještě Čhching-chaj, neboli Kokonor, což je v podstatě součást tibetské náhorní plošiny, kde pramení hned několik největších řek Asie – Jang-c', Žlutá řeka i Mekong) mají dohromady 4,7 milionu km2, zatímco celá Čína má 9,6 milionu km2. Takže tyhle čtyři provincie mají skoro polovinu čínské rozlohy, ale žije v nich jen necelých 60 milionů lidí (asi stejně jako v Itálii). Prostě na polovině čínské rozlohy žije jen 4 % jejích obyvatel, přičemž těch zbylých 96 % (1,34 miliardy) se tísní na té druhé polovině. Tomu říkám nevyrovnaná hustota populace. To skoro i ti Rusové by mohli závidět.

Prostě Číňanů je strašně moc a žijí na relativně malé ploše (i v rámci samotné Číny). Teda abych ve vás zase nevzbudil až příliš posvátnou hrůzu z čínské početnosti, tak je dobré si uvědomit, že nás (tj. Zápaďáků) taky není až tak úplně málo. Kombinovaná populace všech zemí NATO (tj. Evropa + USA + Kanada + Turecko) je cca 981 milionů lidí. Takže my tu miliardu dáme dohromady skoro taky. Ano, je nás sice méně než Číňanů, ale v případě vojenského konfliktu NATO vs. Čína nás Číňané přečíslují jen cca 1,4:1. Tedy nikoliv 10:1, jak si někteří mylně myslí. Třeba Ukrajinci jsou Rusy přečíslení v poměru 4:1 a drží se celkem slušně. Navíc my i Číňané máme jaderné zbraně, které ty vysoké počty lidí dokáží velice rychle snížit do poměrně přijatelných hodnot (o dva až tři řády). Tak doufejme, že na někdy nikdy nedojde.

Ovšem zpět k čínské demografii. Číňanů je sice hodně, ale problém je v tom, že už to příliš dlouho nemusí platit. Číňané stojí na hraně demografické propasti a pozoruhodný je na tom především fakt, že jde o propast, kterou si z větší části sami vykopali. Protože jestli se někde opravdu ve velkém praktikuje a praktikovalo populační sociální inženýrství, tak je to právě Čína.

Čína vstoupila do Fáze 2 (tedy do fáze rychlého růstu populace) s určitým zpožděním za Evropou, ale zato ve velkém stylu. Což bylo dané hlavně tím, že startovala z už tak vysokého základu. Ještě počátkem 60. let (kdy už v Evropě hlavní fáze růstu odeznívala) měla každá čínská žena v průměru 6-7 dětí. V té době ještě v Číně vládlo "Rudé Slunce v našich srdcích" (to byl skutečně jeden z jeho oficiálně používaných titulů), tedy předseda Mao. A Velkému kormidelníkovi rychlý růst populace nikterak nevadil, naopak ho vcelku vítal.

Mao totiž vyhlásil v roce 1958 politiku "Velkého skoku". Čína byla tehdy stále v podstatě zcela agrární zemí, industrializace byla v plenkách a životní úroveň byla poloviční oproti Sovětskému svazu (srovnání se Západem bylo samozřejmě ještě mnohem tristnější). Mao se rozhodl vyřešit všechny tyto problémy najednou a to velmi "čínským" způsobem. Produktivita v zemědělství se měla skokově zvednout, ovšem nikoliv skrze technologie a efektivnější způsoby produkce, ale skrze masovou mobilizaci lidské síly. Stovky milionů Číňanů s motykami a nůšemi vypochodovaly na pole v úhledných útvarech s bubny a prapory, za zpěvu revolučních písní. Pracovalo se až 16 hodin denně, zúrodňovala se dosud neplodná půda, stavěly se přehrady, zavlažovací kanály i kapesní vysoké pece na výrobu oceli (jakože fakt).

Mao měl představu, že čím víc lidí takhle napochoduje do polí a čím víc nízkých vysokých pecí se postaví, tím víc se toho vypěstuje a vyprodukuje, takže měl radost, že Číňanky rodí jako o závod. V rámci opičení se po Sovětském svazu dokonce zavedl i tamější titul "Matka hrdinka" pro ženy, které mají více než 10 dětí. Jenže v SSSR byla koncem 50. let zcela jiná situace – tam se země stále ještě vzpamatovávala z naprosté demografické decimace, které jí způsobila Velká vlastenecká válka. V Číně naopak nebyly propopulační pobídky až tak potřeba, protože počet obyvatel i tak exponenciálně rostl.

Mao to ovšem neviděl, protože demografie a sociální vědy obecně nebyly úplně oblasti, na které by kladl velký důraz (spíš je, opět po sovětském vzoru, v rámci tažení proti "buržoazním pavědám" systematicky decimoval). Mao toho ostatně neviděl víc, například poněkud přehlédl hladomor, který jeho "Velký skok vpřed" zcela uměle vyvolal a který stál život nějakých 30 milionů lidí. Velký kormidelník tehdy navedl svoji loď přímo na útesy a je za to z nějakého důvodu pořád oslavován (v jeho mauzoleu jsem na vlastní oči viděl upřímně plačící venkovany, které zjevně dodnes velice trápí jeho smrt v roce 1976).

Maovo mauzoleum v Pekingu; foto: Petr Holý

Podstatné je, že až do Maovy smrti a vcelku podařeného nabalzamování čínskou vysokou porodnost nikdo moc neřešil, naopak byla státem podporována. Maova smrt ovšem přinesla změnu politického kurzu a nové vedení čínské komunistické strany začalo nahlížet na rychle rostoucí počet obyvatel se znepokojením. Byl k němu určitý důvod.

Strana se chystala k reformám, jejichž duchovním otcem byl šikovný Teng Siao-pching a které měly (na rozdíl od Maových tragikomických pokusů) skutečně potenciál vyvést stovky milionů lidí z chudoby a dostat Čínu mezi ústřední světové ekonomické velmoci. Což se také obojí opravdu podařilo (abychom Tenga zase nepřechválili, tak to byl právě on, kdo poslal tanky na pokojné protestující na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, a zašlapal tak do země čínské naděje na demokracii). Teng a jeho lidé měli pocit, že exponenciální růst populace může úspěch těchto reforem snadno zmařit.

Je totiž hezké, že vám roste HDP, ale pokud vaše populace roste ještě rychleji, tak se to na životní úrovni nijak pozitivně neprojeví (spíš naopak). A je fajn, že máte HDP v absolutních číslech mezi světovou špičkou, ale pokud toto vysoké číslo dělíte miliardou (a něco), tak na hlavu je to pořád hodně málo a zůstáváte zaostalou zemí Třetího světa. Čínští komunisté zkrátka začali vidět v populační explozi překážku ekonomického i sociálního pokroku.

Je pravda, že čísla, která měli k dispozici, byla tak trochu znepokojivá. Ještě v roce 1950 měla Čína "pouhých" 543 milionů obyvatel, ale miliardy dosáhla už v roce 1982 (tedy během jedné a půl generace). Kdyby čínská populace rostla "bez kontroly" podobným tempem dál, měla by Čína dnes (v roce 2025) už 2,4 miliardy obyvatel. Přelidnění tehdy ostatně začalo být jedním z dominantních světových témat, "malthusiáni" začali mít (nejen v Číně) v debatě navrch a pekingské vedení se obávalo, že v zemi, která (na rozdíl od Ruska) není obdařená neomezeným množstvím surovin a využitelné půdy, může vést další růst populace k vyčerpání veškerých zdrojů a ke katastrofě, proti které bude Velký skok jenom takový malý předskokan na úvod velké děsivé hladové show.

Soudruzi trochu přehlédli, že už tehdy (v 70. letech) porodnost poměrně rychle klesala přirozenou cestou. I bez státního sociálního inženýrství by se tedy čínský populační růst časem zastavil, ovšem samozřejmě na vyšších číslech.

Už během 70. let docházelo k různým pokusům o omezení porodnosti (stát se snažil přimět ženy, aby se vdávaly ve vyšším věku, měly větší časové rozestupy mezi porody atd.), ovšem ta pravá jízda začíná v roce 1979, kdy je zavedena legendární "politika jednoho dítěte", která se již v roce 1982 stává součástí čínské ústavy. Původně se mělo jednat o "jednogenerační opatření", které bylo od počátku zamýšlené jako dočasné.

Z našeho pohledu šlo samozřejmě o bezprecedentní zásah státu do privátních rodinných záležitostí, ovšem Číňané byli na to, že jim společnost kecá do jejich soukromí, zvyklí po celá tisíciletí. Stejně jako jsou zvyklí na autokratickou vládu, která zde také trvá po většinu psané historie. I tak se ale ukazálo, že se mnoho z nich snažilo nařízení o počtu dětí různými způsoby obcházet.

Vláda nejprve začala s vynucováním jemně. Miliony rodin, které zatím měly jen jedno dítě, obdržely čestný certifikát s poděkováním. To by bylo od vlády moc hezké gesto, nebýt toho, že certifikát obsahoval i závazek, že už další děti mít nebudou. Čínský veřejný prostor zaplnily propagandistické plakáty, na kterých si šťastní rodiče hrají se svým jedináčkem, kterému se mohou konečně plně věnovat k všeobecné spokojenosti a domácí harmonii. Rodinné vícegenerační úspory se už nemusely dělit mezi mnoho potomků, ale všechny mohlo dostat jedno jediné dítě, které se tak vymanilo z odvěké chudoby a užívalo si blahobytu.

Plakát z roku 1975 s čínským nápisem: Užívání antikoncepce chrání zdraví matky i dítěte.

Zdroj: https://chineseposters.net/posters/e15-717

Kromě plakátů samozřejmě brzy nastoupily i další, poněkud tvrdší formy implementace nové rodinné politiky. Rodiny s jedním dítětem byly daňově i jinak finančně zvýhodňovány (rodičům jedináčků byly např. přislíbeny vyšší důchody atd.), početnější rodiny naopak penalizovány. Způsoby vynucování politiky jednoho dítěte se značně lišily v místě a čase a někde nabývaly skutečně dosti znepokojivých rozměrů.

Mnoho žen, které porodily své druhé dítě, muselo následně podstoupit nucenou sterilizaci (údajně se to mezi lety 1980-2014 týkalo až 108 milionů Číňanek). Dalším cca 324 milionům ženám bylo implantováno nitroděložní tělísko, které mělo zabránit dalšímu těhotenství. Jelikož se vzápětí po celé zemi rozmohl takový "malý nešvar", kdy různé místní porodní báby pomáhaly za menší poplatek ženám tato tělíska zase odstraňovat, byly v každé komunitě a na každém větším pracovišti ustaveny "Komise rodinného plánování".

Tito iniciativní soudruzi a soudružky s dobrým kádrovým profilem zajišťovali, že se všechny ženy budou dostavovat na pravidelné gynekologické prohlídky, kde se ověřovalo, že je tělísko stále na svém místě. Rodinní komisaři měli dále hlásit veškerá podezření na utajovaná těhotenství či schovávané děti. V některých továrnách a ženských pracovních kolektivech se evidovaly měsíční periody každé jednotlivé pracovnice atd. Systém v tomto případě nebyl příliš jednotný, přísnost opatření dosti závisela na míře zapálenosti a iniciativě jednotlivých místních komisí. Čínský stát obecně vždy podporoval "vzájemnou sociální kontrolu a odpovědnost" (česky bonzování) mezi řadovými obyvateli, což ostatně platí dodnes.

Přesto se samozřejmě našlo mnoho způsobů, jak přísnou politiku jednoho dítěte obcházet. Některé těhotné ženy nosily na pravidelné testy krev nebo moč svých netěhotných kamarádek. Pozoruhodný je také fakt, že se v Číně od zavedení politiky jednoho dítěte začalo rodit asi o třetinu více dvojčat na 1000 porodů než předtím. Velmi pravděpodobně je to dané tím, že na vícečetné porody se žádné penalizace nevztahovaly (dvojčata byla státem vnímána jako "jedno dítě"), takže mnoho párů začalo cíleně podstupovat léčbu neplodnosti a umělé oplodnění (kde je vyšší pravděpodobnost narození dvojčat), přestože ve skutečnosti mohly mít děti přirozenou cestou.

Podobně vynalézavým způsobem byla tzv. "porodní turistika", kdy se čínské ženy vydávaly rodit do zahraničí. Nejsnáze dostupnou destinací byl Hong Kong, na který se politika jednoho dítěte nikdy nevztahovala. Příliv těhotných čínských turistek zaznamenaly i Spojené státy, které navíc praktikují "birthright citizenship", kdy má každé dítě narozené na americké půdě automaticky nárok na americké občanství (toto prastaré pravidlo by přitom Donald Trump rád zrušil). Do kontinentálních USA je to sice z Číny poměrně daleko, ale Číňanky brzy objevily výrazně blíže ležící ostrov Saipan, který patří USA, a navíc dlouho umožňoval dvoutýdenní turistický pobyt bez nutnosti žádat o vstupní vízum. Nemálo čínským ženám se shodou šťastných náhod přihodilo, že se jim potomek narodil zrovna během jejich dvoutýdenní návštěvy Saipanu.

Porodní turistika byla nicméně spíše okrajovou, rozhodně ne masovou záležitostí. Vůbec nejčastějším způsobem, jak obcházet státní nařízení, byla pochopitelně korupce – rodiny, které si to mohly dovolit, anebo měly příslušné konexe, prostě a jednoduše uplácely místní komisaře a pak mohly mít dětí, kolik se jim zachtělo. Rozsah zkorumpovanosti čínských úředníků není pochopitelně přesně znám, ale podle všeho nebyl úplně malý.

Přesto všechno politika jednoho dítěte do značné míry zafungovala. Gigantické rozměry tohoto největšího sociálního experimentu v lidských dějinách pochopitelně přinesly řadu důsledků, se kterými nejspíš zpočátku nikdo nepočítal. Některé byly kupodivu poměrně pozitivní. Tak například postavení žen v dnešní Číně je nepoměrně lepší, než bývalo kdysi a politika jednoho dítěte k tomu podle všeho výrazně přispěla. Já vím, že o diskriminaci žen se v současnosti mluví hlavně v souvislosti s islámem, ale pokud se na věc podíváme historicky, tak ve staré Číně na tom byly ženy v mnoha ohledech mnohem hůře než v muslimském světě (od vnímáním ženy a dětí jako de facto majetku manžela až po bolestivé znetvořování chodidel). Konfuciánská ideologie hleděla na společnost přísně hierarchicky a stejně jako byl rolník ve všem podřízen císaři, byla žena ve všem podřízená muži.

Komunistická ideologie byla sice k ženám daleko vstřícnější, ale staletími zažitou genderovou nerovnost se jí dařilo překonávat jen velmi pomalu. Teprve díky politice jednoho dítěte se dívky postupně staly ceněnou (a do určité míry také záhy nedostatkovou) komoditou, takže rodiče začali více investovat do jejich vzdělání a budoucnosti. Navíc díky tomu, že měly méně dětí, se mohly ženy začít více soustředit na sebe a na svou vlastní kariéru. V tomto směru prodělala Čína během pár desetiletí obrovský skok (a v podstatě takřka dohnala Západ, kde podobný proces probíhal sice přirozenou cestou, ale zato mnohem pomaleji).

Stejná genderová nerovnost ovšem zpočátku hrála mnohem tragičtější roli. Mnoho Číňanů totiž odmítalo akceptovat, že by vůbec neměli mužského dědice (což bylo vnímáno v podstatě jako zánik rodu, přičemž rod a kult předků má v čínské kultuře historicky důležité místo). V případě, že máte povoleno mít jenom jedno dítě, je přitom docela vysoká pravděpodobnost (konkrétně 50%), že se vám narodí dědic nemužského pohlaví. Vznikly proto oprávněné obavy, že v případě, že se v čínské rodině narodí první dívka, tak… to se prostě nesmí stát.

Začalo se mluvit o hrozbě infanticidy, tedy toho, že čínští otcové budou své novorozené holčičky topit jako koťata, aby si nevyplývali svůj limit na počet dětí na toto méně žádané pohlaví. Zalekla se toho dokonce i sama čínská komunistická strana a už v půlce 80. let dovolila venkovským rodinám, kterým se narodí jako první dívka, mít dvě děti místo jednoho. I jinak neoblomní soudruzi z Pekingu tak raději couvli před sociální a kulturní realitou. Ostatně počet oficiálně schválených výjimek z politiky jednoho dítěte postupně přibýval (omezení na počet dětí se např. přestala vztahovat na etnické minority, které měly méně než 10 milionů obyvatel, a reálně by jim tak hrozilo vymření).

Pomohlo to jen částečně. Ještě kolem roku 2000 se v Číně rodilo v průměru 117 chlapců na 100 dívek, což není úplně nevýrazná disparita oproti přirozenému stavu. Donedávna se na Západě odhadovalo, že v Číně bude po roce 2015 žít asi o 30 milionů mužů víc než žen, přičemž se hodně debatovalo nad fatálními celospolečenskými důsledky této nevyrovnanosti. Očekávalo se, že velké množství sexuálně frustrovaných mladých mužů, na které nezbude žádná manželka, začne vyvolávat společenské nepokoje. Že začne růst kriminalita, únosy žen a obchodování s lidmi atd. Tradiční věno se obrátí a rodina ženicha bude platit vysoké částky rodině nevěsty apod.

Nakonec se ukázalo, že to celé nebude až tak horké. Nové studie naznačují, že se v Číně ve skutečnosti záhadně "našlo" nějakých 10-15 milionů dívek, které nebyly zahrnuté v předchozích statistikách. Kde se tyhle holky sakra vzaly? Ukázalo se, že většina čínských otců přeci jen nakonec neměla to srdce své malé dcerky utopit, ale zvolili jiné, o něco humánnější metody, jak se jich zbavit. Tak například s nimi naplnili sirotčince, kde vyrůstaly stovky tisíc dívek, které ve skutečnosti měly oba rodiče. Jinou běžnou praxí bylo nabídnutí dcery k adopci, obvykle v rámci Číny, ale v desítkách tisíc případů i do zahraničí.

Zřejmě vůbec nejčastějším případem ovšem bylo, že lidé narození dcery prostě vůbec nikam nenahlásili (a úřadům oznámili až svého prvního syna). To vedlo k pozoruhodnému fenoménu tzv. "černých dětí", čímž se nemyslí barva kůže, ale jejich ilegální status (asi podobně jako v sousloví "černý pasažér"). Černé děti nebyly nikdy zaneseny do žádných státních matrik, takže oficiálně pro stát neexistovaly. Černé děti to samozřejmě měly těžké, protože když oficiálně neexistujete, nikdo vám nevydá občanku (natož pas), nikdo vás nepřijme do základní školy, nemáte zdravotní pojištění atd. Přitom se ukazuje, že černých dětí jsou v Číně miliony (možná nízké desítky milionů) a v naprosté většině případů jsou to dívky. Což se začíná postupně vynořovat až teď, kdy se dostávají do věku na vdávání.

Disparita mezi pohlavími tak sice v Číně existuje, ale je mnohem menší, než jsme si původně mysleli. Nová realističtější čísla mluví o rozdílu "jen" cca 10 milionů (oproti dříve odhadovanému trojnásobku). 10 milionů kluků navíc sice není úplně malé číslo, ale v národě s 1,4 miliardami obyvatel to zkrátka není dost na to, aby to nějak výrazně zatřáslo celou společností. Problém to je, ale ne až tak zásadní, jak to chvíli při pohledu zvenčí vypadalo.

V Číně se tak nakonec mnohem více řeší jiné nečekané sociální a ekonomické důsledky politiky jednoho dítěte. Například ožehavý tzv. "4-2-1 problém", kdy má jeden dospělý mladý vnuk dva staré rodiče a čtyři ještě starší prarodiče, o které se musí starat (protože v Číně stále platí, že je nemorální se nepostarat o starší členy vlastní rodiny). A do toho má často ještě sám vlastní dítě. Jelikož to početně nevychází, jsou čínští senioři stále více odkázáni čistě na státní systém důchodové péče (který v Číně není bůhvíjak štědrý) a na různé charitativní organizace. Mladí to navíc nemají v dnešní Číně obecně jednoduché, protože je pro ně velmi těžké sehnat dostupné bydlení a dobře placenou práci (Čína má například poměrně dost vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří ale musejí pracovat v hůře placených pozicích, protože na ně prostě nezbylo místo). To vede ve velkých městech k vlastně opačnému fenoménu tzv. "cucání starců", kdy mladší generace musí žít do vyššího věku se svými rodiči, protože finančně nemají na to se od nich odstěhovat.

A pak je tu tzv. problém s "malým císařem", který zná ostatně i mnoho lidí na Západě. Zatímco ve staré Číně musely děti bezvýhradně poslouchat své rodiče (kteří na ně byli od určitého věku až "nelidsky" přísní a nároční), teď v Číně vyrostla celá generace rozmazlených jedináčků, kteří si naopak zvykli svým rodičům od malička ve všem poroučet. Jediné dítě má totiž v rodině tak vysoký status, je natolik hýčkané a ochraňované, že si prostě může dovolit věci, které si děti s šesti sourozenci jen tak dovolit nemohly. Děti to pochopitelně velmi rychle vycítí a začnou toho naplno zneužívat.

Politika jednoho dítěte tedy měla velké množství nezamýšlených sociálních, kulturních a ekonomických důsledků, ovšem ty největší dopady budou pochopitelně demografické a začínají se projevovat právě teď. Je vlastně opravdu zajímavé, že čínští komunisté zavedli politiku jednoho dítěte, a nikoliv dvou dětí, jak by se dalo očekávat spíše. A že ji drželi tak dlouho (rozhodně déle, než původně zamýšlenou jednu generaci). Nevím, jestli to byl záměr, nebo ne, ale politika jednoho dítěte pochopitelně nemůže vést k stabilizaci populace – může vést pouze a jedině k jejímu dramatickému snížení. A to se právě teď začíná dít. A bude to jízda, přátelé.

Rok 2024 byl pro Čínu historickým zlomem. Poprvé za dlouhou dobu jí totiž klesla populace. Sice jen o necelý milion, ale klesla. A je to zjevně počátek trendu, který se jen tak nezastaví. 1,425 miliardy obyvatel z roku 2024 tak bude zřejmě historický vrchol, který už tato země nikdy nepřekoná (rozhodně ne v dohledné budoucnosti).

Možná vás zarazí, jak je možné, že Číně klesá populace až teď, když zavedla politiku jednoho dítěte už před mnoha desetiletími. Tady jednak vidíte, jak obrovskou setrvačnost mají demografické fenomény (cokoliv uděláte teď, se naplno projeví až za strašně dlouho). Ale také je z toho zřejmé, že tu byly ve hře i jiné faktory. V čínském případě to bylo především velmi rychlé navyšování věku dožití.

Ještě v roce 1945 byla v Číně naděje dožití při narození tristních 33,4 let (průměr pro obě pohlaví). Jen pro srovnání: v Československu to bylo ve stejném roce 54,5 let. Náš náskok před Čínou byl tedy obrovský. Zejména po Tengových reformách, které vyvedly stovky milionů lidí z chudoby, ovšem začal strmý nárůst, takže v roce 2024 už je průměr obou pohlaví 79 let (u nás 80,1 let). Přestože se tedy v Číně už dávno propadla plodnost hluboko pod hranici přirozené reprodukce, čínská populace stále rostla, protože Číňané prostě žili stále déle a déle.

Tento efekt ale nemohl pokračovat donekonečna. Časem se prostě státem nařízená plodnost na úrovni jednoho dítěte na dva rodiče musela začít projevovat. A ten čas nastává právě teď. Číně začne populace klesat. Rychle. A jelikož Čína je lidnatá, bude to v absolutních číslech tak obrovský pokles, jaký tahle planeta nepamatuje.

Pokud se nic zásadního nezmění, bude v příštích dvou dekádách Čína ztrácet v průměru 5 milionů lidí každý rok. Ten hlavní sešup pak nastane po roce 2050, kdy by mělo každoročně z čínské populace zmizet cca 12 milionů lidí. Existují samozřejmě různé odhady (optimistické, pesimistické atd.), ale podle většiny "středních" predikcí by měla čínská populace klesnout pod miliardu někdy kolem roku 2070 a do konce století by se měla snížit na cca 600-700 milionů. Tedy oproti dnešku zhruba na polovinu.

Je poměrně těžko představitelné, co bude takový rychlý pokles vlastně znamenat. Ano, Čína samozřejmě stále zůstane lidnatou zemí, ale takovýto vývoj pochopitelně s jejím globálním postavením zásadně zamává. A nejde jen o samotný pokles populace. Čína bude mít ve stejné době obrovské problémy s populačním stárnutím – daleko větší, než jakým čelíme my kvůli nějakým Husákovým dětem (jejichž počty jsou oproti čínským číslům doslova legrační). Do roku 2050 se čínská populace seniorů (lidí nad 65 let) zdvojnásobí a na konci století by důchodci mohli tvořit už polovinu (výrazně zmenšené) čínské populace. Takže vy si myslíte, že má ČR populační problém? Má, ale proti Číňanům si tady pořád můžeme vesele pískat. V globálním srovnání je u nás vlastně všechno celkem erömü.

Evropa má samozřejmě také nízkou fertilitu a čelí problému stárnutí. Ale evropské stárnutí přeci jen nedosahuje rychlosti a dramatičnosti čínského "4-2-1 problému". U nás se jak zvyšování průměrného věku dožití, tak snižování plodnosti dělo přeci jen pozvolněji. A naše sociální inženýrství (typicky právě státní podpora porodnosti za Husáka) ani zdaleka nedosahovalo rozměrů a kvalit toho čínského.

Čína má navíc oproti Evropě ještě jeden zásadní problém. Prakticky nemá žádnou imigraci. Evropa má sice taky nízkou porodnost, ale ve skutečnosti, díky imigraci, populačně příliš neklesá (dokonce spíš roste). Evropa je totiž atraktivní pro lidi odjinud. V Evropě by chtěl žít každý. Zejména pak v Českých Budějovicích. V Číně ani ne. Já byl v Číně dvakrát, spousta věcí se mi tam líbila, ale žít bych tam tedy nechtěl ani za zlaté prase. Čína se sice ekonomicky obrovsky zvedla, ale pořád z ní víc lidí odchází, než kolik do ní přichází. Číňané navíc o imigraci tradičně nijak zvlášť nestojí. Rozhodně dělají mnohem víc pro to, aby cizince od přestěhování do Číny odrazovali, než aby je tam přilákali.

To se možná bude muset změnit. Je totiž velmi těžké si představit, že bude čínský hospodářský zázrak pokračovat při takto rychle klesající populaci. Na čem byl totiž tento hospodářský zázrak založen? Tak zpočátku to bylo hlavně na levné práci – Číňanů bylo hodně, takže byli ochotní vyrábět hodně věcí za nízké mzdy. Tengovi a spol. se tak v jednu dobu povedlo převést výrobu do Číny. Záměrně nepíšu výrobu čeho, protože prakticky všeho. Nejprve šlo o nepříliš komplikované komodity (třeba plastové hračky), ale postupně se Čína vypracovala do pozice, kdy je schopná vyrábět i ty nejsofistikovanější stroje a přístroje.

Skrze výrobu levných plastových hraček se podařilo vytvořit v Číně početně obrovskou střední třídu, která tu přitom předtím prakticky neexistovala. Ta má sice stále vyšší nároky (takže už není ochotná vše vyrábět za směšnou mzdu a výroba levných hraček a oblečení se mezitím přesouvá do Bangladéše a dál), ale zato je schopná táhnout vlastní spotřebou ekonomiku sama o sobě. Čína má obrovský vnitřní trh a nově mají čínské domácnosti i určitou kupní sílu, takže čínské firmy už dnes mohou, podobně jako ty americké, do značné míry uživit samy sebe i bez exportu. Dřív musela Čína všechno vyvážet, aby si něco vydělala, ale její závislost na exportu postupně klesá.

To ale teď všechno končí. Rychlý pokles populace bude brzy znamenat také nedostatek lidí na trhu práce. To vytvoří tlak na růst mezd, čímž se ovšem Čína bude stávat stále méně konkurenceschopnou v mezinárodním měřítku. Už nebude schopná vyrábět nic řádově levněji než ostatní. Její obrovský vnitřní trh se navíc začne každým rokem rychle smrskávat. Čínské firmy budou mít stále méně a méně domácích zákazníků.

Udržet při těchto trendech ekonomický růst bude zatraceně těžké. Teoreticky to možné je, skrze různé robotizace, digitalizace a různé další technologické inovace. Ale bude to fakt těžké. Aby Číně dál rostlo HDP, bude muset mnohem míň lidí vyrobit mnohem víc věcí. A to tak úplně nevychází, že jo? V každém případě bude muset Čína kompletně překopat svůj ekonomický model, protože to, co jí dnes pomáhá se prát o pozici světové ekonomické jedničky, jí už do budoucna moc nepomůže. A to tady ani nebudu opakovat všechny ty znepokojivé důsledky stárnutí populace, které už jsme dostatečně probrali v minulém článku o ČR (sociální problematika, vojenská síla a rekrutační potenciál v zemi, kde je každý druhý člověk v důchodu atd.).

Čína se prostě řítí do demografické propasti. Cožpak to soudruzi v Pekingu nevidí? Tak jako asi vidí, respektive to pomalu začínají vidět. Ale reagují s až nepochopitelným zpožděním. Teprve v roce 2016 vláda konečně přestala trvat na politice jednoho dítěte, ovšem místo toho, aby ji úplně zrušila, tak zavedla "politiku dvou dětí". Tedy prostě jen zvedla limit z jednoho dítěte na dvě. Nepřekvapivě to nestačilo, takže v květnu 2021 bylo Číňanům oficiálně umožněno mít děti hned tři, aby hned v červenci stejného roku byla zrušena veškerá omezení na počet dětí. Teď naopak začíná čínská vláda zavádět docela silná opatření na zvýšení porodnosti, tedy se Čína vydává přesně opačným směrem než dosud. Zatímco v minulosti byly finančně a daňově zvýhodňované rodiny s jedním dítětem, dnes jsou to rodiny s co nejvíce dětmi. Prostě ode zdi ke zdi. A vy říkáte, že Trump a Babiš jsou chaotici. Na Peking pořád nemají.

Čínské komunistické vedení si zkrátka uvědomilo, že rychlý pokles populace je přinejmenším podobnou hrozbou, jakou byl kdysi její rychlý růst. A snaží se jednat tak, jak jsou zvyklí – sociálním inženýrstvím ve velkém měřítku. Co si z toho má vzít průměrný Číňan, který byl ještě před pár lety propagandou přesvědčován, že má mít co nejméně dětí, aby se teď pro změnu dozvídal, že jich má mít co nejvíc?

Soudruzi v Pekingu už tedy zavnímali problém a snaží se jej urychleně řešit. Bude to stačit, myslíš? Myslím, že ne. Jednak byl problém zavnímán pozdě, takže ať už Číňané vládu poslechnout a začnou rodit jako diví, anebo ne, tak jako tak se jakákoliv změna trendu zase projeví až za několik desetiletí. A do té doby bude čínská populace naprosto jistě klesat.

Horší ovšem je, že dnešní Číňanky zjevně nejeví přílišnou ochotu zachraňovat vlast svými dělohami. V roce 2024 vyšel až neuvěřitelně zneklidňující výzkum, ve kterém se 55 tisíc čínských vysokoškolských studentů ptali, kolik chtějí mít dětí. Většina kluků odpovídala, že by chtěla mít jedno nebo dvě děti. To je samozřejmě málo na to, aby to Čínu zachránilo. Ale na klucích naštěstí nezáleží, protože z hlediska plodnosti jsou důležité pouze a jedině dívky. A víte, jak odpovídaly čínské holky? Zdaleka nejvíc jich řeklo, že nechce mít děti žádné. Jakože ne dvě děti (ty chce jen 18 % respondentek), ne jedno dítě (29 % respondentek), ale žádné děti (přes 40 % respondentek). To je docela šokující a jestli by mělo něco panu Si dělat v Zakázaném městě vrásky na čele, tak je to tohle. Podle mě je to mnohem znepokojivější než fakt, že vás někdo přirovnává k medvídkovi Pú.

Buď bude muset čínská Strana a vláda přesvědčit čínské dívky, aby změnily názor (je pravda, že metody na to mají), anebo musí Čína začít přehodnocovat svůj negativní postoj k imigraci. Začal bych tím, že bych zrušil čínské písmo a zavedl nějaký srozumitelnější jazyk, protože jinak bude těžké tam ty lidi přitáhnout. Tohle se fakt nikdo učit nechce. Každopádně teď Čínu čekají těžké časy.

Ještěže tu máme Rusko, středobod tradičního světa, kde existuje stále správný počet pohlaví a nacismu se tu říká jasné a rozhodné ne. Rusko je na tom líp, že jo? No…

Ruská demografická situace aneb je vůbec možné být ještě víc v pr***i?

Pokud se máme smysluplně bavit o ruské demografii, tak pochopitelně musíme začít Velkou vlasteneckou válkou. Protože v Rusku je Velká vlastenecká válka zkrátka alfou a omegou úplně všeho. V minulém článku jsem psal o tom, jak stále ještě pociťujeme dohoupávání demografické houpačky, způsobené značnými českými ztrátami v 1. světové válce. Asi vás nepřekvapí, že ruské (resp. sovětské) ztráty za 2. světové války byly ještě mnohonásobně horší. Jak špatné to tedy bylo?

Sovětské vojenské ztráty v boji proti nacistickému Německu se pohybovaly někde mezi 9-11 miliony mrtvých vojáků (raněných bylo ještě mnohem více). O přesném čísle se historici přou, stejně jako o počtu mrtvých civilistů, kde se bavíme zhruba v rozmezí 14-19 milionů mrtvých. Sovětské civilní ztráty tedy byly vyšší než ty vojenské, zejména v důsledku hladu, epidemií, ale také nacistických masakrů a nucené práce. K tomu je třeba připočíst odhadovaných cca 10 milionů dětí, které by se bývaly byly v letech 1941-1945 narodily navíc, kdyby nikdy žádná válka nebyla.

Celkem se tedy můžeme bavit o nějakých 35 milionech demografických ztrát, které Sovětský svaz během 2. světové války utrpěl. Abychom si tyto ztráty uvedli do kontextu celé populace, tak Sovětský svaz měl v roce 1940 celkem 194 milionů obyvatel (v roce 1950 už jen 178 milionů). SSSR za války přišel o zhruba pětinu obyvatelstva (a to se bavíme jen o mrtvých, nikoliv o zmrzačených a těžce traumatizovaných lidech). Bohužel šlo z nemalé části o mladé lidi, kteří toho mohli ještě mnoho vykonat (např. pracovat v továrnách, mít děti atd.). Podle některých statistik například 68 % mužů, narozených v SSSR v roce 1923, nebylo naživu v roce 1946 (kdy by jim bylo 23 let).

Rusové nás tedy kdysi zachránili před nacismem a přinesli za to nesmírné oběti, za což bychom jim měli být již navždy vděční a odpustit jim cokoliv, co se od té doby stalo nebo ještě stane. Zlí jazykové sice tvrdí, že etničtí Rusové tvořili jen zhruba 60 % vojáků Rudé armády za Velké vlastenecké války, přičemž zhruba 23 % (tedy skoro čtvrtina) "ruských" vojáků byli ve skutečnosti Ukrajinci, přičemž nejméně 2 miliony ukrajinských vojáků v boji proti Němcům padly, ale o tom se teď nebudeme bavit, protože Ukrajinci jsou banderovci a náckové a nevděčíme jim vůbec za nic!

V každém případě ruská demografie od konce 2. světové války vcelku nepřekvapivě osciluje v cyklech, které vždy přicházejí po cca 20 letech. Po válečné tragédii následoval v Rusku "baby boom", který trval až někdy do počátku 60. let, kdy začaly do reprodukčního věku přicházet slabé válečné ročníky. To mělo za následek velmi nízkou porodnost v letech 1960-1968. V roce 1969 pro změnu začaly dospívat silné poválečné ročníky, takže porodnost se zase zvedla, ale jen do doby, než dospěly málo početné děti slabých válečných ročníků, takže v letech 1987-1999 se zase v Rusku rodilo dětí málo atd. A takhle se to houpe pořád až dodnes (akorát těch dětí je v každé vlně vždycky míň a míň, protože zároveň klesá plodnost, tedy počet dětí na jednu ženu).

Tady je potřeba vytknout před závorku, že současné Rusko není Sovětský svaz. SSSR byl skutečně světovou velmocí, a to nejen rozlohou, ale do značné míry i populačně a ekonomicky. Současné Rusku je sice také možné označit za velmoc, ovšem jednoznačně za velmoc druhé kategorie (zhruba jako je třeba Brazílie nebo Indonésie).

Zatímco v roce 1970 byl Sovětský svaz 2. největší ekonomikou světa a produkoval cca 12,7 % světového HDP (první byly USA s 31 % a třetí Západní Německo s 6,3 %; mimochodem Čína byla až osmá s 2,7 %, tedy byla až za Francií, Británií, Japonskem, a dokonce i Itálií). Dnes se samotné Rusko propadlo až na 11. místo a má jen 1,9 % světového HDP. V roce 1970 byla americká ekonomika jen zhruba 2,5x větší než ta sovětská, dnes je americká ekonomika 15x větší než ruská.

Demograficky je ruská ztráta velmocenského postavení po rozpadu SSSR ještě mnohem horší. Zatímco ve zmíněném roce 1970 měl Sovětský svaz cca 242 milionů obyvatel, což bylo zhruba 6,5 % tehdejší světové populace, dnešní Rusko má se svými trapnými cca 143 miliony jen 1,7 % světové populace (ale zas mají Rusové pořád ještě 11 % rozlohy světové souše). Ruské mokré sny o obnovení velmocenského postavení z časů Sovětského svazu jsou zkrátka naprosto anachronické – je to podobné, jako kdyby se Mongolové (kterých je dnes 3,5 milionu, tedy méně než Slováků) rozhodli znovu dobýt celou Eurasii jako za Čingischána. Prostě to matematicky nevychází. Jediný způsob, jak by se to Rusům (případně Mongolům) mohlo povést je, že přesvědčí někoho mnohem mocnějšího (např. Trumpa nebo Evropany), aby to svou neschopností či sobeckostí udělali za ně.

Rozpad Sovětského svazu je v ruském demografickém příběhu důležitý z mnoha důvodů. Ruská 90. léta byla totiž skutečně dobou naprosté mizérie, kdy se sešlo hned několik velikých průšvihů najednou a zmixovaly se do obřího veleprůšvihu. Říše se rozpadla, ekonomika padala, životní úroveň klesala, Čečenci zlobili, alkoholismus a mužská mortalita rostly, porodnost i fertilita se propadly na historická minima. Za poklesem porodnosti stála jednak druhoválečná houpačka, ve které právě 90. léta přesně vyšla na pravidelné období poklesu, ale také snižující se plodnost, která v roce 1999 spadla na neuvěřitelných 1,16 dítěte na jednu ženu. V celém tomhle marasmu se zjevně nikomu nechtělo moc rodit děti.

A právě v roce největší bídy a zmaru, tedy 1999, nastupuje do premiérského křesla jistý Vladimír Vladimirovič Putin, spasitel náš, slunce naše jasné. Putin měl v několika směrech kliku, protože přesně v čase jeho nástupu se jak demografická houpačka, tak globální ceny ropy a plynu začaly zhoupávat v jeho prospěch. Takže to vypadalo, že se všechno v dobré obrací (ale o tom už jsem jednou psal).

Pak chvíli všechno zase vypadalo o trošku lépe, ale teď se zdá, že se Rusko demograficky vrací zpátky do 90. let. A kdyby do 90. let – v některých ohledech je jeho současná situace ještě o něco horší. Proč? Tak si to vezmeme popořadě.

Tak za prvé je Putin u moci už tak dlouho, že nám mezitím doběhl další druhoválečný cyklus a už zase klesá porodnost. Jelikož každý cyklus je (co se týče porodnosti) vždycky o něco horší než ten předchozí, tak tentokrát jsou ta čísla opravdu dost tragická. V roce 2024 se v Ruské federaci narodilo 1,22 milionu dětí, což jen těsně překonalo historické minimum z onoho (po všech stránkách nešťastného) roku 1999, kdy jich bylo jen 1,21 milionu. Roku 1999 ale ten rekord podle všeho dlouho nevydrží, protože druhoválečná houpačka se ještě ani nedohoupla do svého maxima (respektive minima), takže lze očekávat, že každý další rok bude o několik procent dětí méně. Znovu do růstu by se houpačka měla dostat až někdy po roce 2029.

Pak je tu ještě jeden faktor, který oproti (už tak zoufalým) 90. létům situaci ještě výrazně zhoršuje. A tím je imigrace. Přes tragická čísla porodnosti, plodnosti i úmrtnosti, se v divokých letech po rozpadu Sovětského svazu kupodivu celková ruská populace nijak výrazně nezmenšovala. Paradoxně za to mohl právě ten rozpad SSSR, protože do Ruska se začali masově vracet etničtí Rusové z bývalých svazových republik – jen v jediném roce 1994 tak do RF přišel skoro milion lidí. A jelikož v některých postsovětských republikách (zejména ve Střední Asii a na Kavkaze) byla často situace ještě horší než v Rusku, zamířilo do RF za prací a lepším životem i mnoho lidí neruského původu.

Kdybychom to nechali čistě na přírodě (tedy na počtu zemřelých vs. počtu narozených), pak by Ruská federace přišla mezi lety 1992-2023 o skoro 17 milionů lidí. Ale ve stejné době do ní přišlo 12,3 milionu imigrantů (plus další velké množství nelegálů), kteří tento propad téměř vyrovnali a způsobili, že se ruský pracovní trh nezačal rychle hroutit.

No jo, ale tenhle zdroj začíná pomalu vysychat. Současné válečné Rusko, ve kterém režim čím dál více přitvrzuje a utahuje šrouby (česky fašizuje), přestává být pro lidi ze zemí bývalého Sovětského svazu atraktivní. Politicky i ekonomicky. Lidi ze Střední Asie dnes už mají mnohem víc možností, kam odjet za prací a vydělat si tam často víc a za lepších podmínek než v Rusku – do zemí Zálivu (ty mrakodrapy v Dubaji musí někdo stavět), do Turecka, do Jižní Koreje a koneckonců i do EU.

Gastarbeitery ze Střední Asie odrazuje i nárůst rasismu a neonacismu v Rusku. Ano, slyšíte správně, neonacismu. Neonacisté totiž neovládli jen Ukrajinu a české ministerstvo životního prostředí (nebo zahraničí, nebo co to nakonec bude), ale rozlézají se dokonce i v zemi, která svět před nacismem kdysi spasila. V Rusku bylo už od 90. let až nečekaně populární hnutí skinheads a počet xenofobií a rasismem motivovaných útoků (hlavně na "neslovansky" vypadající imigranty) tu byl na úplně jiné úrovni než třeba u nás (v Rusku je ostatně všechno tak nějak drsnější a brutálnější než u nás).

V poslední době se pak situace rychle zhoršuje – velkým zlomem byl zejména teroristický útok na hudební akci v obchodním centru Krokus Siti v Krasnogorsku v březnu 2024, při kterém zahynulo 149 lidí a zraněných bylo přes 600. K útoku se přihlásil Islámský stát a většina pachatelů byla středoasijského původu (hlavně z Tádžikistánu). Od té doby dělají ruské ultrapravicové bojůvky středoasijským imigrantům ze života peklo, mlátí je na ulicích, vypalují jim podniky atd.

Ruský policejní stát proti tomu není schopný účinně zasahovat. A to navzdory tomu, že samotný putinovský režim podle všeho není sám o sobě rasistický (to myslím zcela bez ironie), naopak je imperialistický a je ochotný přijmout do své náruče lidi různé barvy pleti a etnického původu, pokud ovšem přijmou kremelskou nadvládu, ruský jazyk a ruskou imperiální kulturu. Ruské režimy sice byly vždy autokratické, ale historicky (na rozdíl od těch evropských a amerických) nikdy nebyly apriori rasistické a umožňovaly sociální a mocenský vzestup těm lidem z různých etnik, kteří byli ochotní akceptovat ruský imperialismus a aktivně se na něm podílet – to platilo pro cara, pro bolševiky i pro Putina. To je ovšem asi tak to jediné, co jde ruským vládcům přičíst k dobru. Putin tedy nejspíš nácky v řadách ruské populace nevidí nijak zvlášť rád, ale neumí (anebo nechce) proti nim účinně bojovat. Což je zajímavé, protože proti svým politickým odpůrcům to umí nadmíru dobře.

Nejméně od začátku války na Ukrajině se Rusko proměnilo ze země, do které se odcházelo, na zemi, ze které se odchází. Nejenže se do ní už skoro nikdo zvenku nehrne, ale ani lidé, kteří se v ní narodili, už v ní moc nechtějí být. Od začátku ruské invaze v únoru 2022 odešlo z Ruska na 900 tisíc Rusů. Hlavní vlna odchodů nastala po vyhlášení částečné mobilizace v září 2022 (byť část těchto lidí se mezitím vrátila). Nejhorší na tom je, že lidi, kteří Rusko opouštějí, jsou hlavně ti, které Rusko (a obecně každý stát) nejvíc potřebuje. Lidé mladí, vzdělaní a schopní.

Přidejte k tomu ruské válečné ztráty z posledních pár let a obraz dostává stále temnější kontury. Není úplně jisté, jak vysoké tyto ztráty jsou, ale důvěryhodné západní zdroje odhadují počet mrtvých v rozmezí 200-350 tisíc a celkové vojenské ztráty (včetně raněných) někde mezi 800 tisíci a 1 milionem. Jen samotná Mediazona (tedy ruské nezávislé médium) a BBC už s vysokou mírou jistoty potvrdily 150 tisíc mrtvých vojáků (používají přitom hlavně smuteční oznámení a záznamy ze hřbitovů, které prostě nejde očůrat). Přičemž říkají, že skutečný počet musí být o dost vyšší. Jen pro srovnání – během 10 let trvajícího konfliktu v Afghánistánu zahynulo "jen" asi 15 tisíc sovětských vojáků. Americké ztráty ve Vietnamu byly zhruba 58 tisíc mrtvých. Tady vidíte, o jak intenzivním konfliktu se tady vlastně bavíme. Jak mezi mrtvými, tak mezi vážně raněnými navíc převažují muži v produktivním věku – mnoho z těch, kteří se z fronty vrátí, už nebude schopná pracovat, ani nebudou mít děti.

Rusko prostě lidsky krvácí a nepůjde to tak snadno zastavit. V tuto chvíli sice už k masivní emigraci nedochází, ale obecný trend přetrvává. A to se samozřejmě projevuje, například na pracovním trhu. Asi 70 % ruských společností hlásí nedostatek pracovníků a odhaduje se, že na celém pracovním trhu aktuálně chybí asi 2,2 milionu lidí. Situaci nepomáhá fakt, že velkou část pracovní síly do sebe natáhl zbrojní průmysl, ve kterém jsou aktuálně velmi vysoké platy, zatímco všechna ostatní odvětví průmyslu, ale i zemědělství či stavebnictví, jednoduše stagnují nebo jsou v recesi.

K tomu si přičtěte, že Rusko čelí podobně závažnému problému se stárnutím populace jako my a máte recept na další pokračování už tak neradostného příběhu. Do roku 2050 budou důchodci tvořit čtvrtinu ruské populace, což bude mít další důsledky na sociální sféru, pracovní trh, ale i na rekrutaci pro armádu a bezpečnostní složky.

V Rusku je navíc stabilně vysoká úmrtnost v produktivním věku, a to zejména mezi muži. Jedním z důležitých viníků tohoto stavu je alkohol, který zde každý rok zabije nejméně 50 tisíc lidí (převážně mužů, potenciálních vojáků). Hlavní psychiatr a vedoucí expert na závislosti ruského ministerstva zdravotnictví Jevgenij Brjun dokonce tvrdí, že alkoholik je každý třetí Rus.

Pokud se Kremlu nepodaří učinit z Ruska opět destinaci atraktivní pro imigraci a zahraniční pracovníky, bude mít ruská ekonomika a společnost opravdu velké problémy z téhle demografické krize do budoucna vybřednout. Putin se pochopitelně v minulosti snažil zvýšit porodnost skrze různé finanční pobídky, obnovení sovětského titulu "Matka hrdinka" atd. Moc to nefungovalo a teď už se ani moc nesnaží. Jelikož velkou část státního rozpočtu spolyká zbrojení, na nějakou rodinnou politiku už mnoho prostředků nezbývá.

Prozatím se tak propopulační opatření Kremlu omezují na boj proti LGBT ideologii, koketování se znovuzavedením "daně z bezdětnosti", která v Sovětském svazu existovala od roku 1941, omezováním přístupu k potratům a vytvářením "demografických speciálních jednotek", u kterých jsem vůbec nepochopil, co budou vlastně dělat. Nějak nemám velkou víru v to, že některé z těchto opatření skokově zvedne ruskou porodnost, anebo sníží úmrtnost. Jsem si naopak celkem jistý, že pokračující osekávání financí do zdravotnictví a sociálních služeb (např. důchodů) úmrtnost naopak zvýší. Prozatím jediné účinné řešení, se kterým Kreml v poslední době přišel, je utajování demografických dat (protože se z nich dá například odhadnout počet mrtvých ve válce na Ukrajině či během covidu). Pokud se nepodaří tyto negativní trendy zvrátit, mohla by ruská populace do roku 2100 klesnout pod 100 milionů osob a velmocenský status se bude Rusku dál úspěšně vzdalovat.

Speciální dodatek pro voliče SPD: abych nebyl nařčen z toho, že situaci v Rusku líčím až příliš černě, tak rovnou přiznávám, že v celém Rusku popravdě není plodnost tak nízká, jako je celofederální průměr. Existují dokonce regiony, kde je pohodlně nad hranicí přirozené reprodukce – průměrná žena zde porodí více než 2,1 dítěte, takže populace zde utěšeně roste. Konkrétně jde o např. Čečensko, Ingušsko a Dagestán. A víte, co mají všechny tyto regiony společného? Ano, správně, jsou to regiony muslimské.

Zatímco plodnost etnických Rusů je dokonce pod celonárodním průměrem, menšiny (kromě muslimů ještě také třeba turkičtí Tuvinci) to alespoň částečně zachraňují. Tomio Okamura o tom moc často nemluví, ale islám je v Rusku velmi rychle rostoucím náboženstvím. V současné době žije v RF asi 16 milionů muslimů s ruským pasem, což je asi 11 % populace (plus další imigranti, kteří nemají ruské občanství). Podle projekcí Pew Research Center podíl muslimské populace každý rok vzroste o cca 0,6 %. Během zhruba 15-25 let by se tak měl podíl muslimů v Rusku zdvojnásobit a zhruba každý čtvrtý (podle některých zdrojů dokonce každý třetí) Rus bude muslim. Jelikož zhruba pětinu ruské populace již dnes tvoří ateisté či lidé bez náboženské příslušnosti, je dost dobře možné, že během dvou či tří generací počet muslimů překoná počet pravoslavných věřících.

Vladimír Putin to dobře ví a ruské muslimy si předchází. V roce 2015 například v Moskvě otevíral největší mešitu v Evropě, která pojme až deset tisíc věřících. Dokonce i sám Erdogan o ní prohlásil, že něco takového nemají ani v Turecku. Putin asi neposlouchá Ortel. A přitom lidé, kteří poslouchají Ortel, často poslouchají Putina. To je ale pěkný paradox!

Tak to já jenom, že pokud fandíte Vladimiru Putinovi a plánujete se přestěhovat do Ruska, abyste unikli islamizaci Evropy, tak abyste věděli, co tam máte čekat. Protože na Sputniku se to z nějakého důvodu nedozvíte. Každopádně se tak alespoň vyhnete mobilizaci, kterou u nás po vyhraných volbách vyhlásil Petr Pavel – v Rusku totiž příchozím cesta na frontu rozhodně nehrozí a tenhle pán je naprostá výjimka. Každopádně Rusko vás opravdu potřebuje a váš případný příchod jim pomůže řešit jejich palčivý demografický problém. A náš ostatně taky. Walaikum salam!

Toto je druhá část článku o světové demografii, jehož první část si můžete přečíst ZDE.

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, může si ji objednat ZDE.