Demografie 2 - Africké století

Toto je první část dvoudílného článku o demografické situaci ve světě 

- druhou část, která se specificky věnuje Číně a Rusku, najdete ZDE.

V minulém článku jsem se pokusil psychicky připravit čtenáře na to, že naši zemi již brzy, demograficky řečeno, čekají nelehké časy nářku a odříkání (po krátké epizodě krásných časů populistického slibování). Jelikož byl předchozí text poměrně depresivní, rozhodl jsem se vám protentokrát zlepšit náladu tím, že si blíže popíšeme, že někteří jiní na tom brzy budou ještě hůř. Protože nic nepotěší člověka tak jako pohled na cizí neštěstí.

Opustíme tedy protentokrát perspektivu naší malé, nepříliš významné zemičky a podíváme se spolu do velkého světa. Protože ve velkém světě se budou už brzy dít velké věci. Občané České republiky totiž tvoří asi jen 0,13 % globální populace, takže demografický vývoj u nás nemusí mimo naše hranice moc nikoho zajímat (a soudě podle výsledků nedávných voleb nezajímá náš demografický vývoj ani většinu lidí uvnitř našich hranic). Naopak nás by to, co se nám děje za humny, zajímat mělo, protože představa, že nás naše nevysoké pohraniční hory zcela ochrání před vnějšími vlivy, je už v 21. století naprosto iluzorní.

Abychom ovšem pochopili, co se dělo a bude dít ve světové demografii, tak se musíme nejprve krátce ohlédnout za tím, jak jsme do tohohle bodu vlastně dostali. Protože pak to bude celé dávat mnohem větší smysl.

Fáze demografické revoluce

V sociálních vědách se už poměrně pevně ustálil termín "demografická revoluce", který označuje podobně významný předěl v lidských dějinách, jako třeba revoluce průmyslová nebo neolitická. Ve způsobu, jakým se vyvíjí lidská populace, se v poměrně nedávné době něco dost zásadně změnilo a důsledky této změny budeme pociťovat ještě dlouho. Průběh demografické revoluce se obvykle dělí na jednotlivé fáze, které si teď krátce popíšeme, protože je to docela důležité.

Fáze 1 – vysoká porodnost, vysoká úmrtnost

Označení první fáze demografické revoluce je trochu zavádějící, protože ve skutečnosti popisuje stav předtím, než nějaká demografická revoluce vůbec začala (takže správně by to měla být spíš nultá fáze). Nultá/první fáze trvala ze všech fází nejdéle. Jakože od úsvitu věků (tedy minimálně od časů australopitékině Lucy, jejíž obličej nedávno, k velké radosti Miroslava Ševčíka, nahradil ukrajinskou vlajku na průčelí Národního muzea) až zhruba do 18. a 19. století (přičemž v mnoha zemích skončila ještě později).

Jelikož časy prvních hominidů jsou nám už poměrně vzdálené, můžete si první fázi představit jako stav, který u nás panoval třeba ve středověku. Ten lze zjednodušeně charakterizovat (na dnešní poměry) obrovskou úmrtností a také obrovskou porodností. Proč to tak dříve bylo a proč už to tak dnes není? Začneme nejprve tou úmrtností.

Středověk byl děsivý a asi se všichni shodneme na tom, že bychom v té době nechtěli žít. Když se ale lidí zeptáte, proč byl středověk děsivý a proč by v té době nechtěli žít, tak začnou většinou mluvit o útrpném právu, palečnicích a skřipcích, o ranách palcátem do hlavy, o upalování čarodějnic, o probodávání oslepených a vykastrovaných knížat jejich vlastními bratry na prevétu během vykonávání velké potřeby, o vylévání splašků z oken na ulici atd. Jistě, nic z toho nebylo zrovna dvakrát pěkné. Ale rozhodně to nebylo na středověku to nejděsivější. Víte, co bylo na středověku nejhorší? Umírání dětí.

V dnešní době jsme zvyklí na to, že naprostá většina lidí umírá ve stáří. Smrt dítěte vnímáme jako něco naprosto nepřirozeného, nepřijatelného a naštěstí také poměrně vzácného. Je až šokující, jak rychle jsme si na tento stav zvykli, přestože trvá historicky jen velice krátkou dobu. Protože naši (ne až tak) vzdálení předkové žili v úplně jiné realitě. V realitě, kdy zdaleka nejvíc lidí umíralo nikoliv v důchodovém, ale v dětském věku. A kdy smrt dítěte rozhodně nebyla nijak výjimečnou událostí (což ji samozřejmě nečinilo o nic méně tragickou). Prakticky doslova každá středověká rodina ztratila nejméně jedno dítě, ale daleko spíše jich bylo mnohem víc.

Proč proboha ve středověku umíralo tolik dětí? Tak začínalo to už porodem. Porod je pochopitelně ta nejpřirozenější věc na světě, ostatně každý z nás přišel na svět právě tímto způsobem. Řada lidí má představu, že když je něco přirozené/přírodní/původní, tak je to také krásné a bezpečné. V případě porodů to ale tak úplně neplatí, protože lidé odjakživa přicházeli na svět až znepokojivě rizikovým způsobem. Z celé obrovské živočišné říše patří lidský druh mezi tvory s vůbec největší porodní mortalitou (dětí i matek).

V době před vynálezem všech těch různých ultrazvukových vyšetření, císařských řezů a inkubátorů umíralo během porodu (nebo krátce po něm) zhruba 15-25 % dětí. V případě matek bylo riziko úmrtí u jednotlivého porodu výrazně nižší (přičemž nejrizikovější byl první porod a pak až porody ve vyšším věku), ale jelikož středověká žena zažila během života klidně 10 i více porodů, kumulativní riziko pro ni narostlo někam na 10-15 %.

Já nevím, jestli si v dnešní době, kdy u Apolináře dokáží zachránit dítě narozené pomalu týden po početí (to samozřejmě trochu přeháním) a vážící jako grapefruit, vůbec uvědomujeme, jak strašně znepokojivá to jsou čísla. Dodnes je ze sousloví "to byl ale porod" zjevné, že se nejedná o nic pohodového ani jednoduchého, ale po většinu lidské historie byl porod v podstatě ruskou ruletou s šestiranným bubínkovým revolverem, ve které šlo doslova o život.

Má to své evolučně biologické důvody. Hlavní jsou dva. Na straně matky komplikuje porod fakt, že ženy před několika miliony let začaly jen tak zbůhdarma chodit po dvou (a může za to nejspíš právě ta Lucy z Národního muzea, která to zkoušela jako jedna z prvních). Tento podivuhodný, mezi ostatními zvířaty relativně nevídaný způsob pohybu, si vyžádal změny v tvaru a struktuře ženské pánve, které porod zrovna dvakrát neusnadňují. Děti si pro změnu vymyslely, že budou mít, ve srovnání s ostatními zvířaty, doslova absurdně velké mozky, kvůli kterým se jim musí už v prenatálním období zvětšit hlava do olbřímích rozměrů v poměru ke zbytku těla.

Právě kvůli kombinaci těchto dvou faktorů se lidské děti rodí strašlivě "nehotové". Trvá jim klidně rok, než se naučí chodit, zatímco hříbě to zvládne za dvě hodiny. Čím později se dítě narodí, tím bude vyvinutější, a tedy bude mít lepší šanci na přežití, takže příroda vyčkává s porodem doslova do poslední vteřiny, která nastává zhruba po devíti měsících. Porodit dítě dřív by pro něj bylo nebezpečné a před otevřením zemské porodnice u Apolináře v roce 1875 také skoro vždy smrtelné. Porodit později by bylo pro změnu nemožné, protože s obří dětskou hlavičkou a bipedií tvarovanou ženskou pánví by už prostě dítě fyzicky neprošlo porodními cestami.

Výsledkem je onen děsivý evoluční kompromis s 15-25 % dětskou porodní úmrtností, přičemž zhruba v tomto rozptylu se nejspíš pohybovaly všechny lidské kultury světa od pravěku, starověku, středověku a ranného novověku až zhruba do 19. století, kdy se na Západě začala tato čísla postupně zlepšovat a dnes jsme se v ČR dostaly na naprosto neuvěřitelných 0,16 % zemřelých dětí do sedmi dnů po porodu (údaj za rok 2023). Každý, kdo umí počítat, si vcelku rychle spočítá, jak obrovský je to posun. Mimochodem, zrovna v té porodní a kojenecké úmrtnosti patříme mezi nejvyspělejší země světa, na což bychom měli být právem hrdí.

To, že středověké dítě přežilo těhotenství a porod, ještě zdaleka neznamenalo, že má vyhráno. Během prvního roku života zemřelo 30-40 % dětí (to je číslo včetně těch zemřelých při porodu) a celkem se zhruba 40-60 % dětí nedožilo dospělého věku.

Dnes už si jen ti opravdu nejstarší pamětníci pamatují (či spíše znají z vyprávění), jak se doslova hned po narození dýchajícího potomka na českých vesnicích rychle sprintovalo za farářem, aby děťátko co nejdřív pokřtil pro případ, že v následujících několika hodinách či dnech dýchat přestane. Lidé se totiž báli, že nekřtěňátka nebudou mít šanci na spasení a budou bloudit na zemi v podobě světlušek apod.

Tato čísla mohu doložit na příkladu z vlastní rodiny. Nedávno jsem si dělal rodokmen a dostal jsem se ve svém (značně amatérském) genealogickém výzkumu někam do poloviny 18. století (dál už je to fakt těžké). Každopádně pro tenhle příběh tak daleko jít nemusíme, protože se týká mého pra-pradědy, který se narodil v roce 1864 ve středních Čechách. Z matrik jsem zjistil, že se mu třikrát za sebou narodil syn Jaroslav. Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli to není chyba v zápisech, ale ukázalo se, že není. První syn Jaroslav se mu narodil v roce 1905, ale zemřel už v pěti letech na zánět mozkových blan. Asi proto dostal kluk, který se narodil rok nato, taky jméno Jaroslav. Jenže ten zemřel už po necelém roce života na tuberkulózu. V té době už byla pra-prababička opět těhotná, takže když se jí čtyři měsíce po smrti druhého Jaroslava narodil další syn, dostal zase jméno Jaroslav. Ale i třetí Jaroslav zemřel jako půlroční miminko na střevní katar (aspoň tak to stojí v matrice). Moji předkové evidentně hodně chtěli mít kluka jménem Jaroslav, ale zkrátka jim to nebylo dopřáno. Naštěstí měli ještě kupu dalších dětí, včetně mého pradědečka, který se už dospělosti prokazatelně dožil, protože jinak bych tu nebyl. Ještě že mu dali jiné křestní jméno!

Tady jen opět názorně vidíte, jak obrovský jsme udělali od té doby pokrok a v jak šťastné době vlastně žijeme. V roce 2023 se věku 15 let nedožívalo pouze 0,37 % živě narozených chlapců a 0,33 % děvčat. Přitom ještě ve "zlatých časech" počátku 50. let, na které nostalgicky vzpomíná nejeden volič Stačilo!, se 15. narozenin nedožilo 9 % chlapců a 7 % dívek (bylo to tedy 25x horší než dnes). Ale oproti středověkým 40-60 % představují i ta 50. léta pořád obrovský posun k lepšímu.

Za oněmi děsivými statistickými čísly z (ne)dávné minulosti stojí vesměs tři hlavní faktory: nemoci, špatná výživa a hygienické podmínky. Přičemž všechny tři tyto faktory spolu pochopitelně úzce souvisejí, protože špatně živené děti mají výrazně vyšší šanci podlehnout infekčním chorobám, proti kterým se lidé dlouho bránili jen modlitbami a pouštěním žilou, což, přiznejme si to, nejsou úplně nejúčinnější metody.

Lidé si často přečtou, že průměrný věk dožití ve středověku byl kolem 30 let a mylně se domnívají, že tehdy vůbec neexistovali staří lidé, protože ve třiceti to s vámi prostě seklo a bylo po vás. To je samozřejmě nesmysl, který vyplývá z přehlédnutí onoho slova "průměrný". Troufám si totiž tvrdit, že zrovna ve třiceti jste naopak měli ve středověku daleko největší šanci zůstat naživu ze všech věkových kohort.

Nejhorší byly vaše vyhlídky krátce po narození a v ranném dětství, přičemž s každým dožitým rokem se vaše šance na přežití zlepšovaly. Mezi 15-25 lety už jste byli z nejhoršího venku co se týče chorob (v tomhle věku je totiž vaše tělo nejsilnější a nejodolnější, jaké kdy bude), ale mužům tehdy začíná období "testosteronové demence", kdy začnou provádět různé nebezpečné kousky, aby si vydobyli své místo na slunci (a umírají při násilných střetech s jinými muži a při nehodách), zatímco o něco rozumnějším a opatrnějším ženám pro změnu nastává čas prvních porodů, což se na jejich úmrtnosti také projeví. Po třicítce jste naopak stále fyzicky docela silní a díky životním zkušenostem máte také o něco nižší riziko, že přijdete o život kvůli nějaké neuváženosti. Proto je pravděpodobné, že se nemalá část lidí, kteří se ve středověku dožili třicítky, dožila také čtyřicítky a mnozí z nich i padesátky. Kolem šedesátky už to začalo být zase špatné, protože ve středověku bylo sedmdesátiletých a osmdesátiletých lidí velice málo (hlavně kvůli celoživotní nesmírně tvrdé práci a drsným životním podmínkám), ale to neznamená, že by vůbec neexistovali.

Opusťme radši poměrně morbidní téma středověké úmrtnosti a vrhněme se (pro úplnost) ještě na tu porodnost. Ta byla totiž dříve také takřka znepokojivě vysoká. Dívky se často vdávaly poměrně mladé, takže 10 a více porodů během života nebylo úplnou výjimkou. Proč proboha tolik?

Tři hlavní důvody. Tak za prvé dlouho neexistovala žádná skutečně účinná antikoncepce, takže když chtěl mít někdo sex, obvykle se musel smířit s tím, že se pak záhy stane rodičem. A lidi sex (z pochopitelných evolučních důvodů) celkem baví. Takřka jediným způsobem, jak si mohly kdysi ženy upravovat délku doby mezi porodem a dalším těhotenstvím, byla délka kojení. Protože kojení snižuje riziko dalšího početí (ale příliš spolehlivá metoda to není, takže pokud ji na základě tohoto textu začnete používat a otěhotníte, tak mě prosím nežalujte). Případně ještě fungovalo zamykání se ve světnici před vlastním manželem.

Druhý, vlastně mnohem podstatnější důvod, souvisí s už zmíněnou dětskou úmrtností, která byla víc než 60%. V dnešní době, kdy se dospělosti statisticky dožije téměř každé dítě, si můžeme dovolit preferovat kvalitu před kvantitou. Ale po celá předchozí tisíciletí by něco takového bylo dost neefektivní a nepřiměřeně riskantní. V dobách, kdy dětský život visel na tenkém vlásku, prostě lidé museli mít hodně dětí, pokud chtěli mít alespoň nějakou jistotu, že se nějaké z nich skutečně dožije dospělosti.

Proč lidé chtěli, aby se jejich děti dožily dospělosti? No tak kromě toho, že jsme všichni evolučně naprogramovaní předávat své geny dalším generacím a není nám úplně jedno, jestli naše genetická linie zemře s námi, anebo zůstane naděje, že se bude předávat pořád dál (což je jen taková trochu sofistikovaněji formulovaná varianta tvrzení, že nechceme vidět naše děti umírat), jsou tu taky důležité ekonomické důvody.

Děti totiž v minulosti sloužily mj. jako náhrada neexistujícího systému státního důchodového a nemocenského zabezpečení (což je až velmi moderní vynález). Pokud jste neměli děti, pak se o vás nejspíš ve stáří neměl kdo starat. Ani se neměl kdo starat o vaše hospodářství, takže to v podstatě znamenalo, že jste byli odsouzení umřít hlady (samozřejmě ne vždycky, ale v obecné rovině ano).

Ve středověku se ekonomicky vcelku vyplatilo mít děti. Čím víc tím líp. Výchova dětí byla totiž kdysi poměrně levnou záležitostí – kromě nákladů na stravu a naprosto základní ošacení (které se dědilo ze starších dětí na mladší) toho středověké děti moc nepotřebovaly. Nearistokratičtí rodiče jim tehdy nemuseli platit žádné vzdělání, kupovat drahé hračky atd. Naopak, děti se daly od poměrně ranného věku zapojit do pracovního procesu v rodinném hospodářství, takže to byla levná pracovní síla navíc. Ty, které se dožily dospělosti, měly pak křesťanskou povinnost se postarat o své staré rodiče. Mít ve středověku hodně dětí mělo prostě samé výhody.

Demografický vzorec Fáze 1 tedy vedl k poměrně stabilní velikosti populace. Vysoká porodnost dorovnávala vysokou úmrtnost a výsledkem byla buď populační stagnace, anebo velmi, ale opravdu velmi pomalý růst. Hlavními faktory, které do tohoto vzorce promlouvaly, byly jednak války, ale hlavně dostupnost jídla. V časech dobrých úrod se snižovala (zejména dětská) úmrtnost a populace trochu rostla. Jenže po každých pár dobrých sezónách vždycky přišla nějaká ta neúroda, hlad a strádání, během kterých úmrtnost zase vyletěla nahoru a smazala populační zisky z předchozích let. A tak to šlo tisíce a tisíce a tisíce let, až jednoho krásného dne… přišla Fáze 2.

Fáze 2 – vysoká porodnost, nízká úmrtnost

Zatímco první fáze trvala doslova celá milénia, všechny další už následovaly v poměrně rychlém sledu několika generací. Demografická revoluce v pravém slova smyslu začíná v nejvyspělejších částech Evropy (např. v Anglii) už někdy po roce 1750 a v následujících sto letech postupně přejde z Fáze 1 do Fáze 2 naprostá většina Evropy. Do konce 19. století už v Evropě není v čisté Fázi 1 žádná země, přičemž v 21. století už není, díky globalizaci, ve Fázi 1 vůbec žádný stát světa. Slyšíte dobře – já vím, že mnohým z nás připadá, že v některých zemích to pořád vypadá jako ve středověku, ale přinejmenším z hlediska populační dynamiky už to není pravda a demografická revoluce už je vpravdě globální záležitostí. Stále ve Fázi 1 jsou už tak dnes maximálně nějaké izolované domorodé kmeny v amazonské džungli.

Takže, co je Fáze 2? Fáze 2 se vyznačuje postupným, ale stabilním poklesem (zejména dětské) úmrtnosti. Jak k tomu došlo? Kombinací velkého množství faktorů, které tady nebudeme dopodrobna rozebírat, ale zmíníme ty nejdůležitější. Začalo to pokroky v zemědělské produkci (nové "americké" plodiny, výroba hnojiv, rotace plodin, šlechtění, mechanizace, snazší doprava jídla na větší vzdálenosti atd.), které zvýšily výnosy a zlepšily výživu širokých vrstev obyvatelstva. Hladomory sice hned nevymizely, ale začaly být stále vzácnější a vzácnější (a nakonec už byly navázané prakticky jen na válečné konflikty a politické záměry).

Paralelně s tím došlo k obrovským pokrokům v medicíně, které stále neberou konce. Už v 18. století spatří světlo světa očkování, jež nás postupně zbaví některých z nejzávažnějších chorob minulosti, které měly na svědomí miliony úmrtí (např. neštovic). A ještě větší přelom bude mít vynález penicilinu, který v podstatě úplně vyřadí ze seznamu smrtelných nemocí všechny bakteriální choroby. To byly asi dva největší zlomy, které zachránily nejvíc lidských životů (a na oba jsme přišli tak trochu náhodou). Podobně velkou roli v poklesu mortality sehrálo postupné zkvalitňování hygienických podmínek, instalování kanalizací ve městech, zlepšení přístupu k nezávadné vodě atd. atd.

Úmrtnost začala tedy padat, ale lidem v Evropě jako by to nějakou dobu vůbec nedocházelo a dál rodili děti "středověkým" způsobem. Čím víc dětí, tím víc Adidas. Okolní podmínky se zkrátka změnily rychleji než lidská mentalita (to se tak děje často). Pokud začala rapidně klesat úmrtnost, ale porodnost zůstala dál na velmi vysokých číslech, k čemu to tak asi mohlo vést? Správně, k populační explozi.

Evropská populace začala po začátku průmyslové revoluce neuvěřitelně rychle růst. V roce 1800 žilo v Evropě zhruba 192 milionů lidí. V roce 1862 už to bylo 300 milionů. V roce 1899 už 400 milionů. A v roce 1933 už půl miliardy. Tato čísla přitom nezohledňují obrovskou emigraci do zámoří.

Lidé si často myslí, že příčinou spektakulárního úspěchu evropského kolonialismu bylo, že jsme měli pušky a děla, zatímco ostatní měli jen luky a šípy. Evropská technologická převaha hrála určitě velmi důležitou roli, nicméně dalším podstatným důvodem, proč jsme my Evropané v 19. století doslova ovládli celý svět, bylo, že nás tehdy bylo fakt hodně. To, že dnes potomci bílých Evropanů tvoří naprostou většinu populace na čtyřech ze šesti obyvatelných kontinentů (a popravdě předpokládám, že je nás nejvíc i na Antarktidě), je do značné míry důsledkem toho, že v Evropě začala demografická revoluce o trochu dříve než v ostatních částech světa. Naše obrovské evropské populační přebytky jsme tak začaly exportovat do kolonií.

Což nebyl takový problém, protože prakticky celý zbytek světa byl tehdy pořád ve Fázi 1. Tak třeba Afrika měla v roce 1800 jen 81 milionů obyvatel a její nárůst byl podstatně pomalejší (200 milionů dosáhla až v roce 1943). To se nám to pak kolonizovalo!

Jenže Afrika ještě neřekla poslední slovo. Tady je totiž důležité si uvědomit, že Evropa byla ve své době opravdu hodně napřed a demografická revoluce je sice dnes již globální fenomén, ale různé části světa vstupují do různých fází v různou dobu. Subsaharská Afrika proto vstoupila do Fáze 2 až ve druhé polovině 20. století (tedy nějakých 150 let po nás). A zatím v ní pořád zůstává, zatímco my už jsme dávno ve Fázi 4 (a podle některých autorů ještě dál). V Africe tedy dnes probíhá obdoba populační exploze, kterou si Evropa prožila už v 19. a v první polovině 20. století. Ale k té Africe se ještě dostaneme.

Možná vás překvapí, že kromě většiny zemí subsaharské Afriky jsou ve Fázi 2 (tedy ve fázi rychlé populační exploze) v dnešním světě už jen Afghánistán, Irák a Jemen. Všechny ostatní státy světa už mají populační explozi za sebou (anebo tuhle fázi úplně přeskočily) a jsou už ve Fázi 3. Takže je asi načase si říct, co je to Fáze 3.

Fáze 3 – nízká porodnost, nízká úmrtnost

Ve Fázi 3 lidem konečně začalo docházet, že při nízké dětské úmrtnosti je poměrně zbytečné mít doma deset dětí a začala se rapidně snižovat porodnost. V západní Evropě začal přechod do třetí Fáze už na přelomu 19. a 20. století a do poloviny 20. století už se to týkalo prakticky celého kontinentu. Do Fáze 3 podle všeho neodvratně směřuje celý zbytek světa, ovšem různou rychlostí. Většina asijských zemí (s výjimkou zmíněných v předchozím odstavci) už v ní sice je, ale některé do ní vstoupily velmi nedávno (třeba kolem roku 2000). Jiné (Japonsko, Jižní Korea) naopak už dávno (v podobnou dobu jako my), takže tyto země mají také podobné problémy jako my.

Tak nejdřív tradičně: proč se to děje? Proč po poklesu úmrtnosti přišel ve všech zemích (většinou opožděně) taky podobně velký pokles porodnosti? Těch důvodů bylo samozřejmě opět víc, ale všechny nějak souvisí s technologickým a společenským pokrokem a nárůstem životní úrovně.

Nejenže díky snižující se dětské úmrtnosti postupně přestávalo být nutné mít velké množství dětí, aby se nějaké z nich dožilo dospělosti. Ony se také děti pomalu přestávaly ekonomicky vyplácet. Evropské sociální zákonodárství postupně čím dál víc přesouvalo odpovědnost za péči o staré a nemocné lidi z rodiny na stát. I lidé, kteří neměli mnoho potomků, se proto nemuseli tolik bát, že ve stáří či v nemoci nebudou mít co jíst (tato věta je samozřejmě dost časově a místně podmíněná).

Důležitým faktorem, který učinil z dětí spíš ekonomickou přítěž než ekonomický benefit, byla postupující urbanizace. Ve vesnickém hospodářství dříve existovala spousta způsobů, jak (i malé) děti zaměstnat a udělat z nich užitečnou pracovní sílu. Ve městech zpočátku také, ale záhy se objevili různí dobroserové, kteří prosadili zákazy dětské práce, povinnou školní docházku až do patnácti let a jiné neekonomické nesmysly. A k čemu nám dnes vlastně ten čtyřletý fakan je, když ho ani nemůžeme poslat do továrny na olověné barvy, aby trochu přilepšil rodinnému rozpočtu?

Navíc paralelně s klesajícími příjmy z dětí, rostly i náklady na jejich výchovu. Když měli lidé dětí méně, začali do nich víc investovat. Do jejich vzdělání a budoucnosti. Když máte osm dětí, tak je určitá statistická pravděpodobnost, že se aspoň jednomu z nich v životě nějak zadaří a bude se mít dobře. Ale když máte jen jedno nebo dvě děti, tak už se na statistiku spoléhat nemůžete. Musíte se začít soustředit víc na kvalitu než na kvantitu. Protože ztráty už nejsou povolené, náhradníci nejsou.

Lidé tedy začali chtít mít méně dětí. Jenže jenom chtít nestačí. Podstatné je, že od určité doby se také rodiče mohli skutečně rozhodnout, kolik dětí budou mít. Vynález účinné antikoncepce totiž poprvé v lidských dějinách konečně umožnil oddělit veskrze příjemný dvacetiminutový sex od veskrze nepříjemné dvacetileté výchovy dětí. Poměrně spolehlivé latexové kondomy spatřily světlo světa v roce 1912, ale skutečnou sexuální revoluci přinesla až "pilulka", tedy hormonální antikoncepce (která se začíná masově používat v 50. letech).

Díky pilulce totiž nevzniklo jenom hnutí hippies, pilulka především znamenala naprostý zlom v emancipaci žen (jejíž kořeny jsou pochopitelně ještě starší). Díky antikoncepci (ale také např. dostupnějším menstruačním pomůckám) se totiž ženy mohly postupně proměnit z biologických strojů na výrobu a výchovu nových lidí na… cokoliv se jim zachtělo. Mohly opustit plotnu a domácí vězení a vydat se do "velkého světa", který byl předtím vyhrazen primárně mužům. A hned toho využily.

Tak například se ženy začaly vzdělávat, což samo o sobě zvyšovalo věk, ve kterém obvykle měly první dítě (a tedy snižovalo porodnost). Podíl vzdělaných žen v populaci přitom stále narůstá. Zatímco v roce 1950 (při prvním poválečném sčítání lidu) tvořily dívky jen zhruba 18 % všech vysokoškoláků, dnes už na vysokých školách studuje o 30 % víc holek než kluků (zlomilo se to v jejich prospěch už v roce 2003). Ve věkové skupině 25-34 let má dnes vysokoškolské vzdělání 43 % žen, ale jen 27 % mužů. A už v minulém článku jsme mluvili o tom, že ženám, které stráví šest let života studiem nějakého náročného oboru, se následně obvykle nechce strávit zbytek života péčí o deset potomků, ale radši by v tom oboru dělaly kariéru. Nehledě na to, že samotným studiem "ztratily" šest biologicky plodných let, během kterých mohly mít klidně šest dětí.

Fakt, že ženy dnes mohou vykonávat jakékoliv myslitelné povolání, poněkud snižuje motivaci řady z nich zavřít se v domácnosti a věnovat se velkoprodukci potomků. Ženská emancipace (de facto umožněná technologickým pokrokem) byla zkrátka mimořádně úspěšná a rozdíly mezi muži a ženami v možnostech seberealizace se nadále stírají. Je sice pravda, že stále ještě existuje "gender pay gap", takže ženy berou v průměru o něco horší platy než muži. To ovšem není důsledek žádné diskriminace, ale prostého faktu, že zatímco muži si vybírají dobře placená povolání (např. lékař, právník, korporátní manažer atd.), ženy to přirozeně táhne k povoláním, která jsou placená hůře (např. lékařka, právnička, korporátní manažerka atd.).

Navíc roste i podíl žen na rozhodování o budoucím směřování společnosti. Zatímco dříve v politice o všem rozhodovali jen ješitní, samolibí, namyšlení a nekompetentní muži, dnes mají ženy prakticky ve všech zemích světa (dokonce už i v těch zaostalejších, např. ve Švýcarsku) volební právo, takže už si mohou ješitné, samolibé, namyšlené a nekompetentní muže volit do vedoucích pozic samy (a taky to z nějakého důvodu dělají).

V mnoha zemích mají navíc ženy právo nejen volit, ale dokonce i samy kandidovat do vysokých politických funkcí. Tato historická novinka už dokázala vynést zajímavé a silné političky do čela některých zemí (např. Slovenska, Finska, Německa, Velké Británie, Izraele nebo Dánska). A dokonce i do čela zemí, kde by to člověk na první dobrou úplně nečekal (např. Pákistán, Středoafrická republika, nebo nově jinak velmi genderově konzervativní Japonsko). Pak jsou tu ještě stále země, které sice zavedly možnost volit si ženy na místa prezidentů či premiérů už před více než sto lety (jako jedny z prvních na světě), ale ještě si toho nestihly všimnout a žádnou si tam nikdy nezvolily (např. Česko). A pak jsou tu země, kde se pasivní volební právo pro ženy naprosto neosvědčilo a vedlo k celonárodním tragédiím (např. USA, kde statisticky pokaždé, když na prezidentku kandiduje žena, tak zvítězí Donald Trump).

Ve Fázi 3 populace stále narůstá, ale tempo růstu se postupně zpomaluje. Dokud totiž zůstává úhrnná plodnost nad 2,1 dítěte na jednu ženu, populace roste. Dokonce i v případě, že plodnost klesá, může být teoreticky v další generaci víc dětí než v předchozí, protože víc rodičů bude mít víc dětí, i když budou mít míň dětí. To je trochu matoucí věta, tak to zkusím dovysvětlit.

Řekněme, že máte v první generaci deset žen a každá z nich má 5 dcer (protože kluci nejsou z hlediska plodnosti podstatní). V první generaci tedy bude 10 žen, ve druhé už jich bude 50. Ve druhé generaci plodnost výrazně klesne a každá z oněch 50 žen bude mít jen 2 dcery. I tak bude ve třetí generaci 100 žen – tedy 2x více než v předchozí generaci, přestože plodnost klesla na méně než polovinu. Populace stále rostla, ale rychlost tohoto růstu se zpomalila. Ve skutečnosti může populace růst ještě nějakou dobu poté, co se plodnost stabilizuje, jak Vám na svých dřevěných kostkách vysvětlí Hans Rosling. Pusťte si ho až tohle přečtete, stojí to celkem za to (můžete si to pustit hned, ale jsou tam spoilery do dalšího textu).

Fáze 3 je v mnoha ohledech docela fajn, protože během ní po nějakou dobu roste počet lidí v produktivním věku a klesá počet závislých osob. Ve společnostech, ve kterých dochází k rychlému růstu populace (jsou ve Fázi 2) tvoří zdaleka nejpočetnější věkovou skupinu děti. Ještě na konci 19. století bylo v českých zemích víc dětí než všech dospělých lidí dohromady. Třeba v dnešní Demokratické republice Kongo (která je, na rozdíl od nás, stále ve Fázi 2) je asi 46 % populace ve věku 0-14 let a 67 % populace je mladší než 25 let.

Ve Fázi 3 ale podíl dětí postupně klesá a narůstá počet lidí v produktivním věku. Tím klesá i podíl "ekonomicky závislé" populace (tedy lidí, o které se musí někdo jiný starat) a tato fáze je obvykle spojená s rychlým ekonomickým růstem. Protože víc lidí v produktivním věku toho také víc vyprodukuje. Demografové často mluví o tom, že si společnosti ve Fázi 3 vybírají tzv. demografickou dividendu.

Což bohužel nepotrvá věčně, protože Fáze 3 neodvratně směřuje do Fáze 4. A v té jsme v ČR právě nyní.

Fáze 4 – nízká úmrtnost a porodnost pod hranicí přirozené reprodukce

Jak úhrnná plodnost pořád klesá a klesá, časem spadne až po hranici 2,1 dítěte na jednu ženu. V takové situaci se už rodí méně lidí, než kolik jich v daný rok zemře. Takže populace klesá. Demografická dividenda je pryč a postupně se mění v demografickou krizi.

U nás máme navíc tu smůlu, že jsme si demografickou dividendu (tedy dočasný nárůst počtu lidí v produktivním věku) vybrali z nemalé části prvních dvou dekádách vlády komunistů. Tedy v době, kdy u nás vládl ekonomicky nepříliš produktivní režim. Takže zatímco v západním Evropě se demografická dividenda projevila mj. obrovským ekonomickým boomem 50. a 60. let (slavný západoněmecký Wirtschaftswunder), u nás (a ve východním Německu) se kvůli komunismu projevila jen minimálně (vlastně jsme ji tímhle způsobem "prošvihli"). A to je právě ta doba, kdy se nám západní Evropa obrovsky ekonomicky vzdálila (přitom ještě za 1. republiky měla česká část Československa HDP na hlavu na úrovni Francie či Rakouska).

Pro zemi, která vstoupila do Fáze 4, je už velmi těžké si udržet ekonomický růst a vyrovnané finance, protože jí klesá počet lidí v produktivním věku. Jednak jí začne klesat populace obecně (a menší země obvykle rovná se menší ekonomika, přičemž důležitý je počet obyvatel, nikoliv rozloha) a jednak se začne opět zvyšovat počet ekonomicky závislých osob (tentokrát už ne dětí, ale důchodců). Míň lidí v produktivním věku toho prostě míň vyrobí a HDP a životní úroveň klesá.

Pokud přijmeme fakt, že neumíme plodnost vrátit zpátky do černých čísel (a v minulém článku jsme si vysvětlovali, proč to neumíme), tak prakticky jediný způsob, jak zabránit poklesu ekonomiky, je imigrace. "Chybějící" lidi v produktivním věku můžeme prostě importovat ze zemí, které jsou pořád ještě ve Fázi 2 nebo 3. Což s sebou ovšem přináší zase jiné problémy. Teoreticky je tu i možnost nahradit "chybějící" lidi technologiemi – asi by bylo na samostatnou debatu, do jaké míry je něco takového možné.

Jestli je Fáze 4 fází poslední (možná, že doslova, protože pokud do ní dospěje celý svět a nepodaří se plodnost opět zvednout, tak lidstvo během pár staletí vyhyne) se zatím neví. Některé demografické školy fázují celou tranzici jinak (a mají tak i pátou fázi), ale to mi pro účely tohohle textu nepřijde moc účelné. Každopádně historický vývoj a jeho příčiny máme za sebou a můžeme se konečně podívat na to, jak je na tom současný svět. A jak na tom bude v nejbližší budoucnosti.

Svět: přelidnění nebo vymírání?

Je sice dost dobře možné, že v dlouhodobém horizontu směřujeme k vyhynutí lidského druhu (de facto z vlastního rozhodnutí mít málo dětí), ale teď něco takového rozhodně není na pořadu dne. Světová populace totiž zatím stále utěšeně (a místy až neutěšeně) roste.

Do Fáze 4 (ve které jsme i my) totiž zatím vstoupily jen některé země světa. Většinou se jedná o ty, které považujeme za "nejvyspělejší". Ve Fázi 4, tedy ve fázi biologického vymírání a postupného stárnutí populace, jsou v tuto chvíli všechny evropské země, dokonce včetně Turecka (jediné Monako je takřka přesně na úrovni přirozené reprodukce). Připočítat k nim lze Japonsko, Jižní Koreu (jejíž čísla plodnosti jsou obzvlášť tragická), Kanadu, Austrálii, USA, ale i Čínu a Rusko (o kterých se ještě budeme bavit zvlášť, protože jejich problémy jsou obzvlášť dramatické).

Populace ve skutečnosti už biologicky klesá i v zemích, které by člověka možná na první dobrou nenapadly – v Brazílii, Mexiku, Kolumbii, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Iránu, Thajsku, Malajsii, Indonésii atd.

Je ale samozřejmě rozdíl v tom, kdy která země do Fáze 4 vstoupila. Zatímco v mnoha evropských zemích a v Japonsku klesla plodnost pod hranici přirozené reprodukce poprvé už někdy v 70. letech, v Brazílii to bylo v roce 2007, a v Mexiku dokonce až v roce 2020. To je podstatné, protože Evropa a Japonsko už teď řeší problémy se stárnutím populace, které na Mexiko plně dopadnou až zhruba za 50 let (a do té doby se toho může ještě spousta stát). Ale je dobré si uvědomit, že už i státy jako je Mexiko jsou jednoznačně na stejné trajektorii jako my.

Hodně lidí na Západě přitom mentálně zamrzlo v situaci, kdy bylo hlavním světovým problém riziko "přelidnění". Ve druhé polovině 20. století totiž světová populace rostla takovým tempem, že se hodně lidí začalo obávat, jestli to ta naše planeta vůbec snese.

Světová populace dosáhla poprvé v dějinách 1 miliardy osob někdy v časech napoleonských válek (pravděpodobně v roce bitvy u Slavkova, tedy 1805). Cesta ke dvěma miliardám pak trvala víc než sto let (rok 1926, tedy za tatíčka Masaryka). Jenomže na 3 miliardy jsme se dostali už v roce 1960, tedy o pouhých 34 let později (za prezidenta Novotného), 4 miliardy obyvatel měl svět poprvé v roce 1974 (za Ludvíka Svobody), 5 miliard v roce 1987 (za Husáka), 6 miliard v roce 1998 (za Havla), 7 miliard v roce 2010 (za Klause), 8 miliard v roce 2022 (za Zemana) a neodvratně směřujeme k devíti miliardám (v roce 2025 má svět asi 8 a čtvrt miliardy). Tady vidíte, že v druhé polovině 20. století pravidelně přidáváme na svět miliardu nových lidí skoro rychleji, než u nás stíháme měnit prezidenty. Jenom pro kontext připomínám, že miliarda je tisíc milionů. A že nás je v ČR 10 milionů. To jen tak na okraj, abychom si připomněli náš globální význam.

Když to napíšu takhle, tak rychlost růstu světové populace skutečně vypadá až děsivě. Řada lidí kvůli tomu začala ve druhé polovině 20. století oprašovat myšlenky anglikánského pastora Thomase Roberta Malthuse, který už v 18. století (narodil se 1776) prorocky říkal, že největším rizikem pro lidstvo bude v budoucnu přelidnění. V zásadě tvrdil, že počet zdrojů na naší planetě je omezený (např. rozloha potenciálně využitelné zemědělské půdy na Zemi je konečná) a pokud zdroje obživy (např. zemědělské výnosy) vůbec porostou, tak porostou aritmeticky (takže celkem pomalu), zatímco populace roste geometricky (takže ku*va rychle).

Asi tušíte, že není náhoda, že Malthus pocházel ze země, která vstoupila do Fáze 2 demografické revoluce jako jedna z prvních. A že své myšlenky formulovat právě v době, kdy Anglie do Fáze 2 vstoupila (a tedy jí začala explozivně narůstat populace). Tzv. malthusiánství má ale jeden zásadní problém, který sdílí s mnoha jinými apokalyptickými sektami. Že neustále tvrdí, že je za rohem konec světa a ten přitom stále nepřichází.

Malthus se v zásadě domníval, že kolaps způsobeným přelidněním je na spadnutí. Jenže od Malthusovy smrti už uplynulo 191 let a ten kolaps pořád nenastal. Řada jeho pozdějších stoupenců a následovníků (tzv. malthusiánů) během oněch 191 let předpovídala, že teď už to ale fakt musí přijít. Že teď už lidská populace narazí na přirozené přírodní limity, které ji zase srazí na "maximální přirozenou úroveň". Že jedna miliarda se ještě snese, ale dvě už je moc. Že teda dobře, dvě miliardy se ještě snesou, ale čtyři už planeta nedá. Tak dobře, planeta zjevně dala i čtyři miliardy lidí, ale osm už opravdu nepůjde, to nejde, to jde proti přírodním zákonům. Oukej, tak osm pořád dáváme, ale… chápete ten vzorec, že jo.

Malthus měl sice pravdu v tom, že množství orné půdy na planetě je konečné, ale podcenil fakt, že lidstvo má na své straně jinou mocnou zbraň a tou je technologický pokrok. Vymysleli jsme mechanizaci v zemědělství, dusíkatá hnojiva, geneticky upravené potraviny a jiné vychytávky a hle – ze stejné plochy najednou uživíme 8x víc lidí. Pomiňme teď fakt, nakolik je to udržitelné (a co třeba dělá dlouhodobé užívání dusíkatých hnojiv a pesticidů se životním prostředím a co s tím vším udělá klimatická změna), ale evidentně dokážeme na světě uživit mnohem víc lidí, než jsme si kdysi mysleli. Pravdou totiž je, že už je nás přes 8 miliard a hladem dnes paradoxně trpí menší procento světové populace, než kolik to bylo v Malthusově době.

Ve vší té veřejné panice z příliš rychlého růstu světové populace poněkud zanikly zprávy o tom, že ten růst mezitím poměrně rapidně zpomaluje. A nebude trvat dlouho a nejspíš se úplně zastaví. Než se tak ale stane, přibude na Zemi ještě pár miliard lidí navíc.

Demografická revoluce totiž už zasáhla globálně celou planetu. Různé části světa jsou pořád v různých fázích, ale všechny se (zatím) pohybují po stejné trajektorii. Globalizace totiž funguje a třeba antikoncepce je už dnes dostupná i mezi Inuity nebo v guinejském deštném pralese. Některé části světa mají oproti Evropě určité fázové zpoždění, ale dohánějí to. Protože doba se zrychluje a zbylé části světa už jen kopírují (a nemusí nic vynalézat), takže to, co trvalo Evropě celé století, zvládly později některé asijské země v podstatě za jednu jedinou generaci.

Takže jak na tom svět v současné době je? Vypadá to, že žádná země světa už není dostatečně primitivní, aby se jí demografická tranzice vůbec nedotkla (takže Fázi 1 mají všichni už definitivně za sebou). Naprostá většina světa je ve skutečnosti dnes ve Fázi 3 nebo 4. Tedy jim populace buď už klesá (když odmyslíme imigraci), anebo mají už teď velmi nízkou porodnost a do fáze klesání populace se rychle blíží.

Imigrace to samozřejmě poněkud zkresluje, takže třeba v České republice počet obyvatel v posledních 20 letech roste, přestože u nás už zhruba od počátku 80. let každý rok umírá víc lidí, než kolik se jich narodí. Za což děkujeme zejména všem Slovákům, Ukrajincům a dalším, kteří k nám v této době přišli. Kdyby nepřišli, tak už by naše populace dávno spadla pod 10 milionů. A naše ekonomika by se podle toho adekvátně zmenšila (protože ekonomiku tvoří primárně lidi).

Zatímco 19. století a začátek století 20. byly jednoznačně ve znamení demografického boomu Evropy (která mezitím postupila do Fáze 4 a začala pro změnu stárnout a vymírat), druhá polovina 20. století a začátek 21. století charakterizoval rychlý populační růst Asie. V Asii žilo historicky vždycky mnohem víc lidí než v Evropě, takže když vstoupila (se zpožděním) do Fáze 2, rostla jí populace z vyššího základu než nám. Takže to byla jízda. Dva asijské státy (Čína a Indie) překonaly miliardu obyvatel a asijská populace vzrostla z 1,37 miliardy v roce 1950 na 4,83 miliardy v roce 2025.

Jinými slovy – ten rychlý růst světové populace, který jsem popisoval o pár odstavců dříve, táhla mezi lety 1800-1930 hlavně Evropa (a USA) a potom už primárně Asie. Obrovsky důležitou zprávou ale je, že asijský demografický boom se postupně vyčerpává a Asie se vydává "evropskou cestou". Porodnost na celém asijském kontinentě rychle padá a mnoho asijských zemí už dokonce vstoupilo do Fáze 4 a populace jim biologicky klesá. V jiných zemích sice ještě neklesá, ale už brzy bude kulminovat a pak klesat začne.

Třeba v Indii, která nedávno vystřídala Čínu na pozici nejlidnatější země světa, měla ještě v roce 1965 každá žena v průměru 6 dětí. Dnes už má průměrná Indka jen 2,1 dítěte, takže plodnost zde již osciluje kolem hranice přirozené reprodukce. A na rozdíl od Číny se tak neděje skrze sociální inženýrství, ale víceméně přirozenou cestou (tedy z důvodů, které jsme si popsali výše). To znamená, že indická populace by měla kulminovat někdy kolem roku 2055 na cca 1,7 miliardách a pak… pak se uvidí, ale podle většiny projekcí začne klesat. Zhruba ve stejné době by měla kulminovat populace v celé Asii (na 5,3 miliardách) a v roce 2100 by už měla mít Asie podle projekcí "jen" 4,5 miliardy obyvatel. Samozřejmě je nutné brát v potaz, že předpovídat v sociálních vědách budoucnost je velmi ošidné, ale zatím to vypadá, že Asie prostě se zpožděním kopíruje evropský vývoj.

Světová populace tak nebude růst donekonečna, ale podle současných projekcí se růst zastaví někdy kolem let 2070-2080. To se zdá zadlouho, ale zase tak dlouhá doba to není. Ti nejmladší z nás by se toho mohli i dožít. Zatím to vypadá, že naše planeta nebude muset snášet víc než cca 10,5 miliardy lidí, protože právě kolem tohoto čísla se pohybuje maximum současných odhadů. Připomínám, že jsou to jenom odhady, ale pokud se v poslední době tato čísla na základě posledních dat upravují, tak většinou směrem dolů (tedy že světová populace bude kulminovat dříve a na nižších číslech). Tak snad Země ještě ty dvě miliardy lidí navíc vydrží.

Kde se ten růst vezme, když na mnoha místech světa už začíná populace klesat? Asii a Evropu jsme už probrali, tak si ještě prosvištíme ostatní kontinenty. Na Antarktidě nikdo nežije a Austrálie a obě Ameriky jsou v podstatě taková druhá Evropa. A to v tom smyslu, že v Austrálii a obou Amerikách dnes žijí vesměs hlavně potomci Evropanů (kdysi tam prý byla nějaká původní populace, ale ta nějak záhadně "zmizela" a dnes už je demograficky zanedbatelná). Plus pár Afričanů, které tam zavlekli Evropané. Jelikož Američané (v Severní i Jižní Americe) jsou v podstatě takoví odrodilí Evropané, tak se také jako Evropané dost chovají a demografická revoluce je tam vesměs v pokročilé fázi.

Z tohoto pohledu je docela zajímavé dění v USA. Ve Spojených státech spadla poprvé plodnost Američanek pod hranici přirozené reprodukce už počátkem 70. let. Pak chvíli oscilovala kolem dvojky (tedy těsně na hranici obnovy populace) a dnes už zase spadla a Amerika vymírá. O něco pomaleji než Evropa, ale vymírá. Abych předešel případným rasistickým poznámkám, tak plodnost pod hranicí přirození reprodukce mají všechny etnické skupiny v USA (s výjimkou původních obyvatel Havaje, kterých je pět a půl). Američtí černoši mají v průměru zhruba stejně málo dětí jako běloši. Hispánci o trochu víc, ale pořád je to pod magickou dvojkou (a tedy i Hispánci vymírají).

Americká populace tedy už nějakou dobu vymírá, ale populace USA jakožto státu prakticky po celou historii od vyhlášení nezávislosti roste. Je to samozřejmě tím, že Spojené státy jsou zemí imigrantů. Přičemž imigraci živila zpočátku primárně Evropa (a zčásti Afrika), ale tento zdroj vyschl a teď americká populace roste prakticky jen díky přílivu lidí z Latinské Ameriky.

Ale je dobré si uvědomit, že i tento zdroj postupně vysychá. Řada zemí Latinské Ameriky je už ve Fázi 4, anebo do ní rychle směřují, protože v nich fertilita pomalu klesá k magické dvojce. Možná mě někdo opraví, ale nevím o žádné latinskoamerické zemi, kde by byla dnes plodnost vyšší než 2,6 dítěte na ženu. Latinskoamerická populace by měla kulminovat už kolem roku 2050 (tedy za chvilku) a pak bude nejspíš stagnovat či klesat.

Proto je trochu na místě se ptát: co to sakra děláš, Donalde? Já vím, že imigrace do USA je v současné době vysoká (anebo donedávna byla, než začal Donald řádit), ale tato administrativa dělá všechno proto, aby ji dostala pokud možno na nulu. To je ve vymírající zemi poměrně pozoruhodné, protože, jak už jsme si řekli, klesající populace obvykle znamená zmenšující se ekonomiku. A nejsem si úplně jistý, jestli zrovna zastavení imigrace udělá Ameriku great again.

Každopádně příliv Hispánců do USA je už dnes motivován takřka jen ekonomickými a bezpečnostními hledisky, nikoliv populačně. Země Latinské Ameriky nejsou přelidněné – naopak mají jasně evropskou trajektorii stárnutí a snižování počtu obyvatel. Jestli chce Donald příliv těchto lidí zastavit (a je otázka, zda by to s ohledem na budoucnost americké ekonomiky měl vůbec chtít), tak by se měl primárně soustředit spíš na zlepšení ekonomické a bezpečnostní situace v některých latinskoamerických zemích. Ale to je o dost těžší než stavět plot, že jo! Plot, který mimochodem dokáže přelézt osmiletá holka, jak se přesvědčíte v následujícím videu.

Americký problém se tedy dost pravděpodobně změní z "jak zastavit ten obrovský příliv lidí" na "kde máme nějaké lidi vzít". Protože v bezprostředním americkém okolí jich už brzy zas až tolik k dispozici nebude. Tenhle americký problém naštěstí Evropu trápit nemusí. Evropa bude mít potenciál imigrantů ještě dlouho víc než dost. Je tady totiž ještě jeden kontinent, který jsme zapomněli zmínit. Kontinent, který se trochu vymyká současným trendům.

Africké století

Afrika, Afrika, Afrika… bude už brzy veliká! Afrika je jednoznačně kontinent budoucnosti! I v Africe totiž probíhá demografická revoluce, ale zpoždění za zbytkem světa je tady obecně největší. Afrika je (společně s izolovanými výjimkami, jako je Afghánistán nebo Jemen) dnes už jediným místem na světě, kde stále dochází k explozivnímu růstu populace. A tento růst zde ještě nějakou dobu potrvá.

V Africe (zejména té subsaharské) je ještě stále mnoho zemí, které mají plodnost vysoko na dvojkou. A tím myslím opravdu vysoko – třeba v Nigeru, Čadu, Somálsku nebo v Kongu je kolem šestky. To způsobuje opravdu velmi rychlý růst populace. Třeba zmiňovaný Niger měl ještě v roce 1950 pouhých 2,5 milionu obyvatel, dnes má skoro 30 milionů (to je dvanáctinásobný nárůst za 75 let). A podle střední projekce OSN bude mít v roce 2100 už kolem 90 milionů (podle nejvyšších odhadů pak možná až 200 milionů). Trend samozřejmě i v Africe směřuje k postupnému snižování plodnosti, ale tento kontinent je tak pozadu za ostatními, že africká populační exploze hned tak neskončí.

Tento vývoj poměrně výrazně změní charakter světa blízké budoucnosti. Afrika je totiž sice obrovská (je rozlohou asi 3x větší než Evropa), ale ve skutečnosti byla doposud poměrně řídce osídlená. Dnes žije v Africe na jednom km2 zhruba 46 lidí, zatímco v Evropě je to 73 lidí na km2. A kdybychom se podívali do minulosti, byl by ten rozdíl ještě podstatně větší. Bývaly doby, kdy byla Afrika v podstatě "liduprázdná".

V roce 1900 (tedy ve "zlatých časech" evropské kolonizace) žilo v Evropě přes 400 milionů lidí, zatímco v 3x větší Africe jen 138 milionů. A to ještě část z těch 138 milionů byli potomci bílých Evropanů (například v jižní Africe nebo v Alžírsku). Naopak v Evropě v té době téměř žádní Afričané nežili (přestože Netflix se nám občas pokouší vsugerovat něco jiného). Evropanů (v Evropě) bylo tedy asi 3x víc než Afričanů (teď neberu v potaz, že potomci Evropanů i Afričanů žili i mimo své domovské kontinenty – kdybych to v potaz bral, byla by dominance Evropanů ještě mnohem větší).

Ve skutečnosti Afrika populačně přeskočila Evropu až v roce 1995. Dnešní Afrika má zhruba 1,5 miliardy obyvatel, zatímco dnešní Evropa jen 745 milionů (tedy skoro přesně polovinu). Situace se tedy oproti roku 1900 prakticky zrcadlově obrátila – Afričanů už je dnes 2x více než Evropanů. A obrátil se i stav, kdy čím dál více potomků Afričanů žije v Evropě a čím dál méně potomků Evropanů žije v Africe.

Podstatné je, že Afrika se s tímhle stavem ani zdaleka nespokojí a nechystá se svůj populační růst nijak prudce brzdit. Zatímco na všech ostatních kontinentech populace už kulminovala, anebo bude kulminovat v nejbližší době, Afrika bude podle většiny projekcí růst i po roce 2100. Ano, tento růst se bude postupně zpomalovat, ale v tomto století se ještě nejspíš nezastaví. Zastaví se až na počátku století příštího (byť připomínám, že takto vzdálené projekce jsou dost nejisté a stát se může cokoliv).

A vzhledem k tomu, že jde o růst poměrně rychlý, tak se očekává, že do roku 2065 Afrika svou populaci oproti dnešku zdvojnásobí a dosáhne 3 miliard. Po přelomu století by měl africký růst kulminovat na čísle někde kolem 4 miliard (může to být o pár set milionů méně, ale i více). V té době už bude každý třetí člověk na světě Afričan, zatímco Evropan bude jen každý dvacátý.

Takže jestli nemáte rádi černochy… tak se je pomalu učte mít rádi. Protože africká populační exploze bude mít pochopitelně značné důsledky. Ty mohou být pozitivní (je např. možné, že nárůst populace stimuluje ekonomický růst v Africe, byť ten je zatím bohužel dost pomalý), ale samozřejmě i negativní.

Potenciálně devastující mohou být důsledky ekologické. Zatímco očekáváný populační pokles v Brazílii by teoreticky mohl snížit tlak na likvidaci zbytku Amazonie (bohužel nejspíš deset minut po dvanácté), tak v Africe se pochopitelně očekává pravý opak. Afrika je přitom, na rozdíl od Evropy, kontinentem, který si ještě zachovává poměrně rozsáhlé oblasti s původní biodiverzitou. Třeba co se týče těch deštných pralesů, tak zatímco v Jižní Americe a v jihovýchodní Asii dochází k jejich rychlé devastaci (odstrašujícím příkladem je zejména Borneo, kde mizí doslova raketovým tempem kvůli plantážím olejových palem), tak Afrika se v tomto směru docela drží.

Evropa je už dnes prakticky kompletně kulturní krajinou, divočina na našem kontinentu takřka přestala existovat. V Africe sice probíhá podobný proces, ale je tam stále ještě co zachraňovat. Ještě v roce 1900 by se za "původní přírodní krajinu" dalo označit skoro 70 % afrického kontinentu, dnes je to už jen asi 20 %. Pokud bude africká populace růst v příštích dekádách odhadovaným tempem, co z té původní divočiny ještě zbude?

Žirafy a gorily jsou jedna věc, ale jak na tom budou lidi? To je samozřejmě dost otázka. Evropa dokázala svou populační explozi zvládnout skrze zintenzivnění zemědělské produkce. Afrika bude mít ale ten problém, že se její populační exploze krásně potká se (Západem do značné míry vyvolanou) klimatickou změnou. Dá se očekávat, že v Africe bude pokračovat desertifikace a vysychání nemalé části kontinentu (paradoxně hlavně té, kde dnes roste populace nejrychleji, typicky právě ten Niger). Problémy s vodou jsou ostatně v Africe už teď – Kapské město by mohlo vyprávět.

Až se potká populační exploze s klimatickou krizí, co nejspíš nastane? Afrika je již dnes zemí s velkým množstvím regionálních ozbrojených konfliktů a s rostoucím nedostatkem zdrojů (primární bude asi právě voda) se to nejspíše nezlepší. Může to vést k další politické destabilizaci už takhle politicky nestabilního kontinentu a velmi pravděpodobně vzrostou také migrační tlaky. A kam budou směřovat? Tak nejpravděpodobněji do nejbližšího regionu, který je ekonomicky bohatý a který bude klimatickou změnou zasažen o něco méně. Což je Evropa.

To je na jednu stranu dobře, protože vymírající a stárnoucí Evropa bude imigraci potřebovat, pokud si bude chtít zachovat stávající životní úroveň. Ale je strašlivě důležité, jak se nám podaří imigraci zvládat, protože zatím nepředvádíme zrovna excelentní výkony. A přitom to, čemu z hlediska mimoevropské imigrace čelíme dnes (Sýrie, Afghánistán apod.), je podle všeho jen slaboučký odvar toho, co nás v příštích desetiletích čeká.

Je tedy pravděpodobné, že imigrace do Evropy bude i pro příští generace pořád silné politické téma. Její zdroje se pravděpodobně změní (namísto Blízkého východu a severní Afriky půjde nejspíš v budoucnu primárně o Afriku subsaharskou), ale její intenzita se nejspíš nezmenší, naopak se může i o dost zvýšit. Je přitom obrovská škoda, že se toto téma natolik zpolitizovalo, že bude docela těžké se k němu v budoucnu stavět nějak racionálně.

Imigrace je samozřejmě příležitost i hrozba zároveň. Je docela škoda, že v současné době jsme v situaci, kdy se celá západní společnost rozdělila na dvě nesmiřitelné skupiny, přičemž jedna z nich vnímá u imigrace prakticky jen hrozby a ignoruje pozitiva, zatímco ta druhá vyzdvihuje pozitiva a bagatelizuje hrozby. Příliv velkého množství lidí odjinud s sebou přitom pochopitelně přináší obojí, přičemž je hlavně na nás (a na systému, který si nastavíme) jestli převáží to pozitivní, anebo to negativní.

Téma imigrace by samozřejmě bylo na úplně samostatnou debatu a nechci do něj moc zabředávat, každopádně bychom si měli všichni uvědomit, že je poměrně iluzorní představa, že se nám podaří v globalizovaném 21. století imigraci do Evropy úplně zastavit a udělat z našeho kontinentu izolovaný ostrov či nedobytnou pevnost. To je jednak v podstatě fyzicky neproveditelné, a hlavně je dost otázka, jestli bychom o něco podobného vůbec měli usilovat (už vzhledem k našim demografickým vyhlídkám). Lidé, kteří si to přejí, si myslím plně neuvědomují důsledky, které by to s sebou přineslo.

Evropa imigraci vlastně nutně potřebuje pro vlastní ekonomické a demografické přežití (bez ní se bude třeba stárnutí populace zvládat opravdu jen velmi těžko). Příchod velkého množství ukrajinských uprchlíků nám v tomhle ohledu dočasně docela vytrhlo trn z paty (přestože mnoha lidem jsou naopak Ukrajinci trnem v oku). Imigranti mohou mít pro společnost značný ekonomický i kulturní přínos, ale je velmi důležité, aby imigrace nebyla pokud možno zcela živelná, ale byla nějakým způsobem regulovaná a usměrňovaná. Aby byla sociálně zvladatelná. Jinak se může snadno stát, že nás příchod velkého množství lidí, které nebudeme schopni dostatečně rychle integrovat, uvrhne do stejného politického chaosu, ve kterém se nacházejí země, ze kterých tito lidé utíkají.

Osobně se nebojím ani tak Afričanů, jako spíš naší reakce na Afričany. Když jsem viděl, jakou celokontinentální hysterii dokázal vyvolat příchod pouhých dvou milionů Syřanů do půlmiliardové EU a jak od té doby po celé Evropě roste popularita otevřeně xenofobních, fašizujících a rasistických proudů, tak z toho mám docela obavu. Ne z toho, že se Evropa změní na Afriku, ale že se ze samého strachu z Afričanů raději vzdáme vlastní svobody a demokracie. Abychom nakonec nedospěli do situace, kdy se bude utíkat z Evropy do Afriky.

Ještě si neodpustím jednu osobní poznámku. Během války v Sýrii se v českém diskursu často objevovalo přesvědčení, že přicházející lidé nejsou skuteční uprchlíci, ale ve skutečnosti jde o ekonomické migranty, kteří se za uprchlíky jen vydávají. Teď naprosto pominu, do jaké míry to byla, nebo nebyla pravda, spíš mi přijde zarážející, že se ze sousloví "ekonomický migrant" stalo pomalu sprosté slovo. Ekonomičtí migranti jsou zlí a ty tu rozhodně nechceme, kdežto uprchlíci jsou hodní a těm bychom měli pomáhat.

Já teda nevím, ale kdybych to řešil čistě z utilitárního pohledu prospěšnosti pro stát a společnost, tak bych naopak rozhodně preferoval ekonomické migranty před uprchlíky. Ekonomičtí migranti totiž odcházejí z mateřské země dobrovolně, uprchlíci nedobrovolně. Když se nějaké zemi dlouhodobě nedaří (ekonomicky, politicky atd.), kdo myslíte, že z ní odejde jako první? Správně, ti nejschopnější. Respektive ti nejvíce motivovaní se svým životem něco udělat. Lidi, kteří se nespokojí s mizérií, ale chtějí pro sebe (a své blízké) něco lepšího a jsou ochotní se kvůli tomu o něco snažit.

Protože odejít z vlastní země do úplně cizího prostředí není vůbec jednoduché. Chce to dost odvahy a odhodlání a také to často vyžaduje určité schopnosti. Naprostá většina lidí ve všech zemích takovou odvahu a motivaci nemá. Jsou pasivní – co na ně spadne, s tím se nějak smíří. Nedaří se nám, ale co my malí obyčejní lidé s tím tak asi můžeme dělat. Typický ekonomický migrant má mentalitu úplně opačnou. Když se mu nedaří, tak nesedí na zadku, ale pokouší se to změnit. A pokud to nejde změnit na místě, odkud pochází, tak odejde jinam.

Jelikož jsou ekonomičtí migranti v převážné většině lidé, kteří mají velkou motivaci uspět a v životě něco dokázat, tak se také po příchodu do cizí země hodně snaží. Prakticky ve všech případech se snaží víc než průměrný obyvatel země, do které přicházejí. Což je částečně dané nutností (když jste někde cizí, musíte se snažit o trochu víc, abyste uspěli, protože všechno je pro vás těžší), ale hodně je to dané osobnostním a mentálním nastavením lidí, kteří takto přicházejí.

Proto není až tak překvapivé, že statisticky ekonomičtí migranti téměř vždy pracují více než je průměr místní populace (ať už v legálním či nelegálním módu, což je hodně dané tím, co jim přijímající společnost umožní). Nebojí se brát horší, riskantnější a tvrdší práci než místní a snaží se postupně vypracovat. Třeba tahle britská studie z roku 2017 říká, že ekonomičtí migranti mají obecně nižší absenci v práci než místní pracovníci (ale také, že se po několika letech obvykle "asimilují" a začnou se "flákat" úplně stejně jako ostatní).

Asi nikoho nepřekvapí, že příchod vysoce kvalifikovaných ekonomických migrantů prospívá přijímajícímu státu v mnoha ohledech – přinášejí inovace, know-how a rozvíjejí obory, ve kterých působí. Ale je důležité si uvědomit, že přinejmenším stejně prospívá i příchod ekonomických migrantů, kteří žádné vysoké vzdělání ani speciální schopnosti nemají. Tihle lidé totiž pro změnu zaplní díry na pracovním trhu, které "zpovykaní" místní plnit odmítají. Jde o špatně placené, "špinavé", riskantní a neoblíbené práce, noční směny apod. Prostě takové, které jsou potřeba, ale skoro nikdo je nechce dělat. Paradoxně i to ekonomice a pracovnímu trhu velmi prospívá.

Podobně je rozšířený mýtus, že se ekonomičtí imigranti víc zapojují do kriminálních aktivit. Jedinou výjimkou je práce na černo, což se děje zejména tam, kde jim není umožněno pracovat legálně, anebo jsou nějakým způsobem vykořisťováni místními zaměstnavateli. Třeba jedna docela pozoruhodná americká studie porovnávala podíl lidí uvězněných v USA za posledních 150 let – imigranti vs. lidé v USA narození. A zjistila, že od roku 1870 až do roku 2023 nebyl ani jeden jediný rok, kdy by měli imigranti vyšší míru kriminality než místní populace. V některých obdobích byla míra kriminality v obou skupinách podobná, ale roku 1960 se rozdíl spíše zvětšuje, takže od té doby dodnes má imigrant (jakéhokoliv původu) v USA o 60 % nižší pravděpodobnost, že skončí ve vězení, než rodilý Američan (a o 30 % nižší než rodilý bílý Američan).

Ekonomičtí imigranti jsou totiž často "papežštější než papež", jsou to "poturčenci horší Turka". Snaží se takřka ve všech ohledech víc než místní. Snaží se zapadnout a uspět. Částečně proto, že se musí snažit víc než místní (protože to mají objektivně těžší), částečně proto, že jsou tak prostě nastavení. Protože ekonomickými migranty se obvykle stává určitý specifický typ lidí.

Uprchlíci jsou úplně jiná kategorie. S uprchlíky nedostáváte vybrané jedince z dané společnosti, s uprchlíky dostáváte kompletní mix. Lidi odvážné i zbabělé, hodné i zlé, pracovité i líné, pasivní i aktivní atd. Ekonomičtí migranti k nám přicházejí, protože tady být chtějí. Uprchlíci tu moc být nechtějí a kdyby mohli, raději by zůstali doma. Jenže to nejde, protože doma je válka, hladomor, nebo nějaký jiný velký průšvih. Uprchlíci přicházejí proto, že musí. Ekonomičtí migranti odcházejí ze své země tehdy, když chtějí dosáhnout něčeho lepšího. Uprchlíci odcházejí až ve chvíli, kdy jim doslova fyzicky nic jiného nezbývá.

Víte, proč má průměrný Slovák v ČR poměrně znatelně vyšší plat než průměrný Čech? Protože k nám ze Slovenska míří prakticky výhradně ekonomičtí migranti a (pokud vím tak) skoro žádní uprchlíci. Obecně k nám ze Slovenska přicházejí ti lidé, kteří patří mezi ty nejschopnější a nejmotivovanější ve své zemi. Slovensko jejich odchodem dost krvácí, my na jejich příchodu vyděláváme. A měli bychom být hrdí na to, že jsme zemí, kam chce někdo vůbec přicházet (protože mnoho zemí světa to tak nemá). Ovšem až jednoho krásného dne (který snad nikdy nepřijde) Rusko zaútočí na východní Slovensko, začnou k nám přicházet slovenští uprchlíci. A to bude jiný druh lidí. Takoví ti, kteří sedí doma u piva a nadávají na vládu, ale nikdy je ani nenapadne pokusit se ve svém životě něco změnit. A k nám přijdou až tehdy, až jim nějaká raketa nebo dron zapálí barák a oni už si s tím pivem (nebo borovičkou) nebudou mít kam sednout.

Uprchlíky přijímáme proto, že je to lidsky správné. Protože jsou to lidé v zoufalé situaci, kteří nutně potřebují pomoc. A protože doufáme, že až jednou budeme potřebovat pomoc my, ostatní nám nezabouchnou dveře před nosem. Naopak ekonomické migranty přijímáme, protože je to pro nás v mnoha směrech výhodné. Tak to jenom k tomu, abych trochu narovnal jejich špatnou pověst u nás.

Uprchlíky je prostě obecně o něco těžší integrovat než ekonomické migranty. Ukrajinští uprchlíci toto pravidlo trochu popírají, protože jejich integrace byla až neuvěřitelně hladká (což zřejmě souvisí s jejich značnou jazykovou i kulturní blízkostí). Ta kulturní blízkost ve skutečnosti určitou roli hraje, byť se spousta lidí snaží tvářit, že na ní nezáleží. Problém je v tom, že na základě výše uvedeného demografického vývoje se bude rezervoár lidí, kteří nám budou kulturně velmi blízcí a kteří budou potenciálně ochotni k nám přicházet, spíše ztenčovat.

V takové situaci dost záleží na tom, jestli se nám podaří vytvořit multirasovou, anebo multikulturní společnost. Tak, jak je definuje český filosof Václav Bělohradský. Já osobně nejsem rasista (a všimněte si, že za to nedávám žádné "ale"), takže nemám vlastně žádný problém s multirasovou společností. Tu Bělohradský krásně demonstruje na obrázku černocha v uniformě francouzského generála, který salutuje francouzské vlajce. Multirasová společnost je taková, ve které sice žijí lidé různého etnického původu, ale každý z nich může dosáhnout jakkoliv významného postavení, a hlavně se všichni tito lidé s touto společností a jejími hodnotami identifikují.

Multikulturní společnost je poněkud problematičtější. Záleží pochopitelně, co si představíme pod pojmem kultura. Pokud se tím myslí třeba jídlo, tanec nebo oděv, tak je myslím poměrně jedno, jestli si někdo dává k obědu kebab nebo svíčkovou, případně jestli chodí po ulici v hanáckém kroji, anebo v sárí. Ale není úplně jedno, jestli věří v teokratické nebo v demokratické uspořádání společnosti, jestli uznává rovnoprávnost žen, svobodu zvolit si vlastní víru či politický názor atd. Prostě jestli sdílí nějaké společné hodnoty, anebo je zcela odmítá. A jestli společnost, do které se narodil, nebo do ní přišel, uznává, anebo ji nenávidí. Jestli je společnost stále jednou společností, anebo jde o více společenství, žijících jen vedle sebe na stejném prostoru, ale které se vzájemně zcela kulturně i hodnotově míjejí. Tohle jedno není. Když vytvoříte společnost, ve které kluci, narození v Belgii ve třetí generaci (tj. se tam nenarodili nejen oni, ale i jejich rodiče, protože do Belgie přišli z Maroka jejich prarodiče), zapalují po fotbalovém zápase Maroka s Belgií na ulici auta a belgické vlajky, tak víte, že jste něco udělali špatně.

U nás je dost lidí, kteří nechtějí ani multirasovou, ani multikulturní společnost, nicméně se obávám, že varianta "nemít ani jedno" přestane být v horizontu jedné až dvou generací udržitelnou možností. To bychom se museli zavřít do vlastní bubliny a předstírat, že zbytek světa neexistuje. Důsledky takového hermetického uzavření by přitom byly možná horší než všechny negativní důsledky migrace dohromady. A hlavně by to bylo stejně neudržitelné, protože dříve nebo později nám ten zbytek světa stejně zaklepe na dveře. A když mu neotevřeme, tak ty dveře prostě vyrazí, jako se to stalo v 1852 Japoncům. A pak se teprve budeme divit, jak nám ujel vlak.

Možná to všechno dopadne dobře a možná taky ne, to je do značné míry na nás. A na klimatické změně, která je ovšem taky hodně na nás. Pak je taky otázka, kdo vlastně budeme ti "my". Je totiž ještě jeden, pro mě trochu znepokojivý globální demografický trend, který jsem zatím nezmínil. Kanadský politolog Eric Kaufmann například mluví o tom, že naši planetu "zdědí náboženští fundamentalisté".

V jednom svém starším článku jsem psal o tom, jak mají ultraortodoxní Židé v Izraeli mnohonásobně více dětí než jejich liberálněji a sekulárněji smýšlející spoluobčané. To vede k postupnému nárůstu jejich zastoupení v izraelské populaci, což má už dnes výrazné politické důsledky. Je zajímavé, že třeba v USA můžeme pozorovat něco podobného – největší porodnost tam nemá nějaká konkrétní rasová skupina, ale spíše některé radikálnější skupiny náboženské. V zásadě hlavně ty, které odmítají společenské a technologické změny, které způsobily přechod z Fáze 2 do Fáze 3 (antikoncepce, potraty, ženská emancipace atd.). Velmi podobný vývoj lze pozorovat i v islámském světě (Afghánistán po návratu Tálibánu je toho krásným příkladem).

Je tedy možné, že pokles porodnosti nebude trvalý, ale vrátíme se znovu do pozitivních čísel. Ale rozhodně to nezařídím já, ani lidé jako já, ale spíše lidé poněkud ortodoxnějšího ražení. Kterých bude čím dál víc. A to zkrátka proto, že budou mít mnohem víc dětí, kterým budou předávat své přesvědčení, takže jejich zastoupení v populaci bude postupně narůstat. A tak pokud bylo 18. a 19. století ve znamení osvícenství, sekularismu a racionalismu, tak 21. století může být návratem k dominanci náboženského fundamentalismu. Třeba tihle lidé zachrání lidstvo před vymřením. A planeta si zase nebude moct oddechnout.

Jinak abych nekončil tak depresivně, tak jsem slíbil, že na závěr sem dám dvě kratší případové studie o dvou zemích, které mají ještě mnohem větší demografické problémy než my. Abychom se mohli utěšovat alespoň tím, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Druhou část článku, která se věnuje Rusku a Číně, si můžete přečíst ZDE

Díky za přečtení a kdo by se chtěl propříště ujistit, že mu už žádný můj dlouhý článek neunikne, může se tady přihlásit k odběru novinek. Několik lidí si mi totiž stěžovalo, že jim algoritmy Zuckerbergových a Muskových sociálních sítí moje nové články zákeřně zatajují, takže pokud byste se tomu chtěli vyhnout, tak mi do políčka na tomto odkazu zadejte e-mail a já Vás upozorním pokaždé, když sem něco přidám. Nemusíte se bát, že bych Vás spamoval příliš často, jelikož se snažím dokončit další knížku, a na psaní dlouhých článků tak nemám moc čas ;-)

Každopádně má stará knížka i s autorovým podpisem je stále k dispozici, takže kdo by chtěl, můžete si ji objednat zde.