Co dělat a nedělat po střelbě na Karlovce

Chvíli jsem rozmýšlel, jestli mám tenhle článek vůbec psát, protože samotná jeho existence jde vlastně proti jeho základní filosofii. Ale přesvědčily mě dvě věci. Za prvé: tragická předvánoční střelba na Filosofické fakultě UK českou společnost opravdu hluboce zasáhla a osobně jsem potkal hned několik lidí, kterých se sice nijak přímo nedotkla (osobně neznají žádnou z obětí, jsou z úplně jiné části republiky apod.), ale přesto ji velmi silně prožívají a mají strach o sebe a své blízké. Za druhé: tomuhle tématu jsem se řadu let věnoval jak studijně, tak profesně a myslím, že můžu do současné debaty přeci jen něčím přispět. A dokonce si trochu namyšleně myslím, že to, čím chci přispět, řada lidí právě teď akutně potřebuje slyšet.

Na úvod jedno varování: tento článek není určen pro příbuzné obětí, ani pro přímé účastníky této tragické události. A to navzdory tomu, že se k této konkrétní masové vraždě budu vyjadřovat vlastně jen zcela minimálně (a budu pro svou argumentaci používat spíš jiné, obvykle zahraniční příklady). Stejně tak si nemyslím, že by text obsahoval nějaké drastické nebo výrazně necitlivé pasáže, byť si dovedu představit, že je tak může někdo interpretovat. Citlivější lidé by si článek vlastně měli přečíst především, protože těm by mohl alespoň trochu zvýšit kvalitu života. Přeživší, ani příbuzní obětí by si jej neměli číst zejména proto, že pokud by mi někdo blízký zahynul v nedávné době například při leteckém neštěstí, tak asi nebudu mít náladu číst právě teď článek o tom, že létaní je vlastně statisticky velice bezpečné a že je hloupost kvůli jedné relativně vzácné události stornovat všechny předem zakoupené letenky. Přeživší a příbuzní obětí by mohli v dané chvíli podobnou argumentaci oprávněně brát jako vyslovenou provokaci, ale pro miliony dalších lidí je vlastně důležité to slyšet.

No, nebudu se v tom dále babrat, sami si vyhodnoťte, nakolik je pro vás četba něčeho podobného vhodná. Uvědomuji si, že zde zazní některé myšlenky, které by mohly být vykládány jako mírně kontroverzní. Troufám si nicméně tvrdit, že pokud jste z nedávných událostí znepokojení a zároveň se přímo nedotkly vás ani vašich blízkých, tak pro vás následující text nejenže nebude traumatizující, ale naopak by vás mohl některých traumat zbavit.

Eyes Wide Shut

Při studiu i ve své minulé práci jsem se poměrně hodně věnoval tématu terorismu. Musel jsem si k tomu nastudovat hodně různých teoretických prací i kauzálních studií, takže znám (anebo jsem přinejmenším kdysi znal) relativně detailně desítky teroristických útoků a organizací. Od těch velmi dobře známých široké veřejnosti (třeba střelba v redakci Charlie Hebdo), až po ty, o kterých většina lidí nejspíš nikdy neslyšela (třeba teroristická kampaň za osvobození Jižního Tyrolska v 50. a 60. letech). Pointa je, že čím víc jsem o tomhle tématu věděl a čím lépe jsem mu rozuměl, tím víc jsem si byl jistý jednou věcí. Že věnujeme terorismu příliš mnoho pozornosti. A že by nám všem prospělo, kdybychom na tohle téma začali mnohem víc kašlat.

Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že lidé, kteří se boji proti terorismu věnují, byli všichni vyžírkové, jejichž práce je zcela zbytečná. To musím předem zdůraznit, abych zabránil případné dezinterpretaci. Ostatně bych byl takovým tvrzením sám proti sobě, protože jsem se tomuhle tématu také nějakou dobu profesně věnoval. Jen si zkrátka myslím, že by celé společnosti prospělo, kdybychom nebyli podobnými událostmi tak posedlí.

Tady si možná říkáte, proč tu píšu o terorismu, když nedávná střelba na FF UK nebyla teroristickým útokem. To opravdu nebyla, ale školní střelby (a masové vraždy obecně) mají s terorismem mnoho společného a můj hlavní argument se do určité míry vztahuje na všechny podobné násilné činy. Ale zkusím ho vysvětlit nejprve na případu terorismu, protože tam je to nejzřetelnější. A navíc není vyloučené, že tohle téma zase brzy začne veřejnému prostoru dominovat (kvůli dění v Izraeli a Palestině se v poslední době aktivizovaly některé islamistické skupiny v Evropě a riziko dalších útoků je teď o něco vyšší než před pár měsíci).

Hodně lidí si pořád láme hlavu, jak podobným tragickým událostem jednou provždy zabránit. Máme víc investovat do bezpečnostní infrastruktury? Poslat do ulic víc policistů a dát jim větší kvéry? Instalovat všude bezpečnostní rámy a na vstupech na všechna místa s větším počtem osob provádět důkladné kontroly? Provádět pravidelná školení obyvatelstva, jak se chovat v případě útoku? Zlepšit koordinaci zpravodajských služeb? Zpřísnit protiteroristické zákony? Vykázat ze země všechny muslimy a imigranty? Zakázat držení střelných zbraní?

Tohle všechno možná může mít nějaký efekt (ne vždy jen pozitivní), ale nic z toho nedává stoprocentní záruku, že se něco podobného nebude opakovat. To znamená, že žádné opravdu spolehlivé řešení neznáme? Známe. Mnohem spolehlivější a účinnější než všechna výše uvedená opatření dohromady. Řešení, které samo o sobě eliminuje 90-100 % veškerého terorismu v západním světě a nejméně polovinu všech masových vražd. Řešení, které by nás skoro nic nestálo (přinejmenším ne finančně), vlastně by naopak spoustu veřejných i soukromých peněz ušetřilo. Řešení, které přitom naprosto nevyužíváme a vlastně ani neuvažujeme, že bychom jej využívat začali. Chcete ho říct? To řešení zní: až se příště stane nějaký podobný zločin, zavřete oči. Anebo se aspoň dívejte jinam. Předstírejte, že se vůbec nic nestalo, že žádné podobné zlo neexistuje a ono to samo zmizí.

Teď si asi někteří z vás myslí, že si z vás dělám srandu. Ale já to myslím zcela vážně. Uznávám, že to působí trochu dětinsky. Možná víte, že velmi malé děti si někdy myslí, že když zavřou oči a nevidí žádného bubáka, tak bubák neuvidí je (proto jsou malé děti tak zoufale špatné ve hře na schovávanou). My dospělí se jim za to smějeme, protože my dospělí víme, že zlo nepřestane existovat jen proto, že se na něj přestaneme dívat.

Na většinu negativních fenoménů nemá míra naší pozornosti opravdu žádný vliv. Vím, že někteří lidé (bohužel dokonce i někteří lidé ve významných rozhodovacích pozicích) zkoušeli podobnou "dětskou" metodu řešení problémů během covidu. Tedy si mysleli, že když se budou tvářit, že žádný virus neexistuje, anebo že to "vlastně nic není", tak ono to opravdu nic hrozného nebude a samo to zmizí. Aniž bych chtěl znovu zabředávat do nekonečných covidových debat, tak myslím, že většině rozumných jedinců musí být jasné, že proti infekčním chorobám (tak jako v případě přírodních katastrof, klimatických změn apod.) je podobná strategie naprosto neúčinná. Viru, nebo třeba sopce, je totiž naprosto ukradené, jestli a co o nich víte a jak moc o nich píšete na sociálních sítích. I virus, v jehož existenci nevěříte, anebo o ní nevíte, vás může zabít. U virů a sopek skutečně rozhoduje pouze to, co v ochraně před nimi reálně děláte.

Jenže mezi virem a teroristou (nebo masovým vrahem) je podstatný rozdíl. Terorista si, na rozdíl od viru, všímá toho, jestli o něm víte a zajímá ho, kolik pozornosti mu věnujete. A tomu také následně přizpůsobuje své jednání. Jinými slovy: tím, jak moc pozornosti budete terorismu věnovat, můžete reálně ovlivnit, kolik terorismu vlastně ve společnosti bude. A terorismus dokonce patří mezi nemnoho fenoménů, které můžete svou (ne)pozorností prakticky úplně eliminovat.

Chápu, že to jde trochu proti našim přirozeným instinktům a že je to v rozporu s naší běžnou zkušeností. Ono opravdu není příliš mnoho jevů, které budou probíhat úplně jinak, když se na ně budete dívat, než když se na ně dívat přestanete. Kromě terorismu to podle kodaňské interpretace kvantové mechaniky platí ještě o elementárních částicích, moc dalších příkladů se mi vymyslet nepodařilo.

Proč to tak je? Protože terorismus ve skutečnosti není nic jiného než obyčejné divadlo. Divadlo zvrácené a krvavé, ve kterém na jevišti skutečně umírají skuteční lidé. Nicméně oběti teroristů ve skutečnosti nejsou hlavními adresáty všeho toho násilí, ale fungují "jen" jako rekvizity v představení pro mnohem širší publikum.

Tady je dobré pochopit, co to terorismus vlastně je. Někteří lidé si myslí, že teroristé jsou prostě zlí a bezcitní lidé, kteří zabíjejí a mučí jiné lidi, protože je to nějakým způsobem baví a užívají si to. Nepochybuji o tom, že se mezi teroristy najde mnoho sadistů, kteří se skutečně vyžívají v lidském utrpení, ale pak je otázka, zda se vůbec ještě jedná o teroristy a nejde jen o "obyčejné" vrahy. Pro teroristu totiž násilí (doslova z definice) není cílem, ale jen prostředkem k něčemu jinému. K nějakému "vyššímu" politickému nebo ideologickému záměru. K cíli, který má pro něj tak vysokou hodnotu, že stojí za to za něj obětovat lidské životy. V krajním případě dokonce i život vlastní.

"Obyčejní" vrazi a násilníci ubližují lidem proto, že jim chtějí ublížit. Manžel zabije ve vzteku svou manželku, když zjistí, že je mu nevěrná. Soused zabije souseda proto, že ho nenávidí. Sadistický sériový vrah zabíjí a mučí lidi proto, že ho to sexuálně (či jinak) vzrušuje a naplňuje. To všechno jsou "obyčejní" vrazi. Teroristé jsou samozřejmě také vrazi, ale patří do zcela jiné kategorie. Nepovažují se za vrahy, ale spíš za vojáky. Voják také nezabíjí lidi proto, že by si to nějak zvlášť užíval, ale proto, že kvůli nějakému "vyššímu" cíli (třeba kvůli boji za vlast) považuje za legitimní a nutné ublížit jiné lidské bytosti. Protože se domnívá, že jiné, nenásilné prostředky zkrátka už byly vyčerpány anebo nebudou dostatečně účinné, aby dosáhly žádoucího efektu. Skutečný terorista si, podobně jako voják, násilí neužívá, ale je pro něj nutným zlem, které je "nezbytné" pro dosažení nějakého zásadního cíle.

Zamyslet se nad tím, kdy se z teroristy stává voják (a naopak) a kdy se z vojáka stává vrah, si, pokud chcete, můžete dát za domácí úkol, protože na to v tomhle textu zkrátka nemáme čas. Můžu vám jenom napovědět, že rozdíl mezi teroristou a bojovníkem za svobodu je hlavně v tom, jestli byla daná násilná kampaň úspěšná, či nikoliv. A taky v tom, jestli někdo bojuje za státního či nestátního aktéra, jestli násilí primárně cílí na civilisty, nebo na ozbrojené složky nějaké cizí moci apod. Ale to už bychom zabíhali do zbytečných detailů.

Důležité je pochopit, že teroristům při zabíjení nejde o zabíjení samotné, ale snaží se tím zabíjením dosáhnout něčeho jiného. Kdyby totiž teroristům šlo o zabíjení samotné, tak by jejich počínání bylo takřka ve všech případech naprosto neúčinné a neproduktivní. Teroristické metody se obvykle využívají proti silnějšímu protivníkovi (protože proti slabšímu protivníkovi je snazší aplikovat mnohem "přímější" metody konfrontace) a je důležité zdůraznit, že eliminovat nebo "na hlavu porazit" nějakého (natož silnějšího) protivníka pouhým terorismem se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Ano, z historie máme řadu případů, kdy byla nějaká teroristická kampaň úspěšná a teroristé nakonec "vyhráli" (třeba nějaké separatistické hnutí skutečně dosáhlo nezávislosti). Ale nikdy to nebylo proto, že by se jim podařilo protivníka zničit, ba dokonce ani "fatálně oslabit". Vždycky to bylo proto, že to jejich protivník prostě vzdal a na celý boj se vykašlal. A to přesto, že ztráty, které mu teroristé způsobily, ve skutečnosti objektivně nebyly nijak "závažné".

Teď si možná říkáte, že tu trochu relativizuji význam ztráty lidského života a přemýšlíte nad tím, proč to vlastně píšu. Ale ono je to dost důležité. Z individuálního hlediska může být teroristický útok opravdu strašlivou tragédií. Každá násilná smrt nevinného člověka je tragédií a neodčinitelnou ztrátou. Ale z hlediska státu či společnosti jako celku jsou teroristické útoky ve skutečnosti víceméně marginálními událostmi s minimálními reálnými dopady. Ano, některé velké útoky mohou mít i významné celospolečenské konsekvence, ale ty jsou z 99 % vyvolány nikoliv útokem samotným, ale přehnanou reakcí na něj (jako když po 11. září téměř zkolaboval letecký průmysl a některá další odvětví americké ekonomiky).

11. září je vůbec dobrý příklad, protože je to s velkým přehledem největší teroristický útok v moderních lidských dějinách. Zemřelo při něm zhruba 3 tisíce lidí, což je naprosto bezprecedentní číslo, které se zcela vymyká měřítkům "běžného" teroristického útoku. Ve skutečnosti se za posledních 50 let staly jen 4 teroristické útoky, které by měly více než tisíc obětí (jedním z nich je nedávný masakr, který provedl Hamás v Izraeli). O všech ostatních teroristických útocích, které měly více než 300 obětí, jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, protože se odehrály v zemích, které nás nijak zvlášť nestresují (Blízký a Střední východ, Afrika apod.).

Evropa je historicky světadílem, který nemá o teroristické útoky nouzi. Přesto se tu nikdy nestalo nic, co by se byť jen řádově blížilo 11. září. Nejhorším útokem v dějinách západní Evropy byla bomba v letadle nad skotským Lockerbie v roce 1988 (270 obětí), kde byl zapojen státní aktér (Libye). Za posledních 40 let se v západní Evropě staly jen 3 útoky, které měly více než 100 obětí (kromě Lockerbie to byl ještě Madrid 2004 a Paříž 2015), přičemž k tomu, aby se vaše teroristická organizace zapsala do statistiky deseti nejhorších teroristických útoků na území dnešní EU od počátku 80. let, by vám stačilo zabít "pouhých" 22 lidí. Pokud do Evropy započítáme i Rusko, musíme přidat několik dalších útoků s velkým počtem obětí (třeba Beslan 2004), ale celou výše uvedenou statistikou to ve skutečnosti až tolik nezamává.

Někteří lidé si dodnes myslí, že cílem al-Káidy bylo zkrátka "zabít všechny Američany" a 11. září bylo jedním z kroků na cestě k tomuto cíli. Obávám se, že tito lidé silně podhodnocují celkový počet Američanů. 11. září bylo samozřejmě strašlivou a bezprecedentní tragédií, která se dotkla velkého množství lidí (nejde jen o mrtvé, ale také o zraněné a traumatizované přeživší a desítky tisíc jejich blízkých), a kterou si naprosto netroufám jakkoliv zpochybňovat, umenšovat či relativizovat. Nicméně zároveň platí, že vliv této události na "celkový počet Američanů" byl ve skutečnosti takřka pod hranicí měřitelnosti. Kdyby al-Kájda opravdu chtěla zabít všechny Američany jenom s pomocí teroristických útoků, tak by musela oproti 11. září opravdu hodně přidat. I kdyby se jí podařilo zopakovat podobně spektakulární útok i 12. září, 13. září a pak každý jednotlivý den v roce, trvalo by jí přes 260 let, než by skutečně zabila všechny Američany.

Vyvraždit nějaký národ s pomocí běžný teroristických metod je prostě strašlivě obtížné. 11. září 2001 sice 3 tisíce Američanů v důsledku teroristického útoku zemřelo (nebyli to ani zdaleka jen Američané, ale to pro zjednodušení pro tuto chvíli pomiňme), ale ve stejný den se jich zhruba 10 tisíc narodilo. Chápu, že to může znít trochu bezcitně, ale v tak velkém národě, jako je ten americký, se 3000 mrtvých takřka nijak neprojeví ve statistikách úmrtnosti. Oběti 11. září tvořily asi 0,12 % všech zemřelých v USA v roce 2001. 99,88 % Američanů, kteří zemřeli v roce 2001, zemřelo z přirozených (anebo přinejmenším "neteroristických") příčin.

Srovnejte to třeba s covidem, který v USA v roce 2020 zvýšil celkovou úmrtnost (ve srovnání s předchozím rokem) o více než 17 % a stal se pro daný rok 3. nejčastější příčinou smrti. Jinými slovy: statisticky vzato byl vliv covidu na "zabíjení Američanů" velmi významný, zatímco vliv teroristických útoků se limitně blížil nule.

Pokud chtěla al-Kájda útokem na USA tuto zemi nějak zásadně oslabit, tak se jí to skutečně nepovedlo. Ve Spojených státech žilo před 11. zářím přibližně stejně lidí jako po něm. Vojenská síla USA se útokem 11. září vůbec nijak nesnížila, naopak se poměrně výrazně zvýšila (narostl obranný rozpočet a mnohem více lidí se začalo hlásit do ozbrojených sil). Ekonomické škody způsobené samotným útokem byly z celonárodního hlediska zanedbatelné. Byla zcela zničena čtyři dopravní letadla a dva mrakodrapy na Manhattanu (a bylo zničeno či vážně poškozeno pár dalších budov). Přitom jen jedna soukromá společnost American Airlines (jedna z mnoha desítek amerických aerolinek) vlastní zhruba 1000 velkých dopravních letadel a jen v New Yorku je přes 250 dalších mrakodrapů.

Pokud bychom to vzali čistě statisticky (a tedy poněkud "nehumánně"), tak se 11. září 2001 nestalo vlastně vůbec nic zajímavého. Ovšem pokud bychom se podívali na míru pozornosti, kterou tato událost (nejen v USA) vyvolala, tak bychom naopak nabyli dojmu, že se stalo "úplně všechno". Respektive, že se v daném roce vlastně nic jiného zajímavého nestalo. Protože ničemu jinému se nedostalo ani setiny pozornosti, novinových titulků a mezilidských konverzací, jako jedenáctému září.

Statistika samozřejmě nedokáže postihnout míru ani hloubku individuálního lidského utrpení, ale je důležitá proto, abychom si podobné události zasadili do celkové perspektivy. Zdůrazňuji, že jsem pro výše uvedené výpočty použil 11. září, tedy událost, která se svými rozměry naprosto vymyká všemu, na co jsme v terorismu "zvyklí". Kdybych použil jiný, rozsahem běžnější teroristický útok, vynikla by jeho "nepodstatnost" ještě mnohem více. Znovu opakuji, že se jedná o nepodstatnost celospolečenskou, nikoliv individuální. Pokud se vám někdo blízký zabije v autě, bude to pro vás nejspíše velice podstatné a velmi vás to ovlivní. Z hlediska celé společnosti to ale nebude událost, která by se nějak zvlášť vymykala "běžnému provozu". Chápu, jak bezcitně to může znít, ale za chvíli pochopíte, že v té bezcitnosti je velká dávka naděje a útěchy pro všechny, které podobná tragédie, jako je teroristický útok, nikdy osobně nepotká. Což bude statisticky vzato takřka každý z vás.

Teď to trochu vypadá, že se vás snažím přesvědčit, že jsou teroristické útoky ve skutečnosti "nepodstatné" a "bezvýznamné" události. Ale to není to, co chci tímto textem říct. Nicméně abych se dostal k tomu, co chci říct, bylo důležité demonstrovat, jak malý "reálný" a objektivně měřitelný celospolečenský dopad teroristické útoky vlastně mají. Proč chci něco takového demonstrovat? Protože se snažím trochu kostrbatě dostat k tomu, proč to ti teroristé vlastně dělají. Protože z výše uvedených odstavců doufám jasně vyplývá, že to nedělají proto, že by si mohli myslet, že terorizováním můžete nějakou velkou skupinu lidí (jako je třeba národ) nějak zásadně oslabit, natož porazit či zničit. To prostě nejde, číselně to nevychází.

Když věděli, že něčím podobným Ameriku neporazí, proč to proboha dělali? Proč při tom někteří dokonce obětovali vlastní životy? Neuměli počítat? Ale uměli. Al-Kájda opravdu nebyla tak naivní, že by si myslela, že nějakým 11. zářím "porazí" Ameriku. Ti lidé byli zločinci, ne idioti (povětšinou). Oni totiž věděli, co dělají. Věděli, že svých cílů naprosto, a to ani náhodou, nemohou dosáhnout teroristickým útokem samotným, ale teoreticky jich mohou dosáhnout skrze naši reakci na teroristický útok.

Zatímco skutečné "hmotné" celospolečenské dopady teroristických útoků bývají minimální, celospolečenské psychologické dopady bývají obrovské. Terorismus to ví a terorismus s tím počítá. Terorismus z toho doslova žije. A bez toho terorismus umírá.

Proč teroristé dělají to, co dělají? Protože vědí, že jejich akce vyvolá řádově větší reakci. A ta reakce je přesně to, o co jim jde. Reakce je cíl, akce je jen prostředek k jejímu dosažení. O jakou reakci vlastně usilují? Tak to dost záleží na tom, za co vlastně bojují. Často je cílem prostě přitáhnout pozornost k vašemu vlastnímu politickému programu či ideologii. Jde o to předat zprávu. Příjemcem téhle zprávy mohou být buď vaši lidé (teroristický útok prokáže vaši schopnost zasáhnout nepřítele tak, že ho to bolí, což můžete využít k náboru nových členů a získávání finančních prostředků na další boj), anebo samotná "nepřátelská" společnost. Obvykle je to obojí.

Co mohou teroristé chtít po svých nepřátelích? To je různé. Buď chtějí nepřátelskou společnost unavit a vyčerpat, takže se dobrovolně něčeho vzdá (třeba dá vašemu území nezávislost, protože jí to "nestojí za ten stres"). Anebo chtějí naopak vyvolat "nepřiměřeně velkou" odvetu, protože v některých případech může být výhodné vyeskalovat konflikt a (dokonce i silnějšího) nepřítele vtáhnout do boje na "vlastním hřišti" a nechat ho se postupně utopit. To byl případ jak 11. září, tak nedávného velkého útoku Hamásu na Izrael. Když donutíte nepřítele k "neadekvátní" reakci, můžete ho připravit o jeho spojence (třeba překazit sbližování Izraelců s ostatními arabskými zeměmi, například nejnověji se Saúdy), zkomplikovat jeho mezinárodní pozici, anebo se můžete pokusit vyvolat politický převrat v nepřátelské společnosti (k čemuž po velkých teroristických útocích nezřídka dochází). A tak dál – toho, čeho může teroristická organizace podobným způsobem získat, je víc.

Všimněte si, že teroristický útok nikdy nepočítá s tím, že něčeho dosáhne "sám o sobě" (a pokud s tím nějaký terorista počítá, tak to není terorista, ale idiot). Teroristé vždycky počítají s něčí reakcí na teroristický útok a teprve tato reakce je cílem samotného útoku. Čím větší tato reakce je, tím lépe. Terorismus je totiž psychologická hra. Je to jako divadlo nebo film. To, co se děje na jevišti, je vlastně naaranžované představení. Pro teroristy je ovšem klíčové, co to udělá s diváky v hledišti. Protože kvůli nim to všechno dělají.

Podobně ve filmu hraje velmi malé množství herců, ale sledovat ho mohou miliony diváků. A stejně jako herci chtějí teroristé vyvolat mezi diváky co nejsilnější emocionální reakci, ideálně je doslova zvednout ze židlí. Filmový žánr, který si k tomu zvolili, je horor. Primární emocí, na kterou teroristé cílí, jsou strach a vztek. Lidé, kteří to představení sledují, se začnou bát. A ze strachu a ve vzteku začnou dělat zbrklá a často špatná rozhodnutí. A tahle špatná rozhodnutí je dostanou tam, kde je teroristé chtějí mít. Teroristům nevyhrává jejich boj teror, vyhrává jim ho náš vlastní strach.

Pokud je terorismus jenom představení nebo show, tak je také velmi snadná odpověď na to, jak terorismus porazit. Jestli se u hororu bojíte, tak zavřete oči. Anebo ideálně úplně vypněte televizi. Strach po chvíli zmizí a s ním zmizí i to, co jej způsobovalo. Proč? Protože ten bubák ve skutečnosti nebyl u vás v obýváku. Byl opravdu jenom v televizi. A televize se dá vypnout. Lidé, kteří reálně zemřou při teroristickém útoku, měli to strašlivou smůlu, že se (většinou shodou nešťastných náhod) nedobrovolně ocitli na filmovém place během natáčení hororu. Teď si v duchu porovnejte počet lidí, kteří "hrají ve filmu", s počtem lidí kteří "sledují film" v televizi nebo v kině. Herců ve filmu budou jen desítky, velmi výjimečně stovky, diváků budou miliony (občas i stovky milionů).

Jelikož terorismus není nic jiného než filmové nebo divadelní představení, tak když zatáhnete oponu, herci přestanou hrát. Teroristům totiž nejde o to zabít pár nevinných lidí, jde jim o to proměnit celou společnost. To jde jen a pouze tehdy, pokud celá společnost zabití pár nevinných lidí velmi intenzivně prožívá. Pokud to neprožívá, nemá smysl to dělat. Teroristický útok, kterého si nikdo nevšimne a který nikoho nezajímá, je definice zbytečné práce. Nikdo nedělá rád práci zbytečně. A už vůbec ne tak riskantní práci, jako je terorizování. Při téhle práci jde totiž doslova o kejhák.

Terorismus není válka. Válka má potenciál nějakou velkou společnost fyzicky zdecimovat a ohrozit její existenci. To terorismus nemá (alespoň do té doby, než si teroristé opatří vodíkové bomby nebo něco podobného). Rusko útočící na Ukrajinu je jako velký chlap s mečem. Když proti vám jde velký chlap s mečem, může vás fyzicky zničit. I když je vás několik desítek milionů. Teroristé nemají meče (zatím, naštěstí). Když jde teroristická organizace proti nějakému západnímu národu, tak je to jako kdyby proti vám šel deseticentimetrový trpaslík s párátkem. V podstatě neexistuje způsob, jak by vám mohl "vážně ublížit". Jediné, co může udělat, je vám vrazit párátko na nějaké citlivé místo. Třeba pod nehet palce u nohy. To sice ještě nikdy nikoho nezabilo, ale je to natolik nepříjemné, že si toho všimnete. A přesně o to teroristům jde. Abyste si jich všimli. Kdybyste si toho trpaslíka nevšímali, on toho za chvíli nechá.

Problém je vlastně jen v tom, že je strašně těžké si terorismu nevšímat. Všímat si podobných činů je totiž prastará sociální evoluční adaptace našeho druhu. Zajímat se o nebezpečí, které potenciálně hrozí nám, nebo "našim lidem", je naprosto normální. Neignorovat něco podobného je zkrátka zcela přirozené. Je to základní nastavení našeho mozku. Bývaly doby, kdy bylo toto nastavení velice užitečné, ale v tomto konkrétním případě nám spíše škodí.

Jak prohrát bitvu o pozornost

Jak to souvisí se školní střelbou jako byla ta na FF UK? Souvisí to tak, že stejně jako v případě teroristů, jde i nemalému procentu (řekl bych, že více než polovině) "obyčejných" masových vrahů o pozornost. Ten vztah tu není tak jednoznačný jako v případě terorismu (kterému jde o pozornost doslova z definice), ale je velice častý. Tady je nutné zdůraznit, že ne všem školním (a jiným "veřejným") střelcům jde o to, aby se o nich psalo a mluvilo. Někteří opravdu chtějí jenom fyzicky ublížit někomu, koho osobně nenávidí, případně jsou ve hře jiné proměnné (třeba duševní choroba). Ale troufám si tvrdit, že pro významnou část z nich je veřejná pozornost velmi důležitým faktorem v jejich rozhodování (byť, na rozdíl od teroristů, často ne jediným). A že kdyby se podobným událostem tolik veřejné pozornosti nedostávalo, tak jich bude podstatně méně.

Je zkrátka potřeba si uvědomit jednu věc: není to tak, že se tyto odporné věci dějí a my jim pak věnujeme pozornost. Je to spíš tak, že se tyto odporné věci dějí proto, že jim věnujeme pozornost. U terorismu to víme s takřka 100% jistotou, v případě masových vražd (a typicky školních střeleb) je pro to celá řada velmi silných indicií.

Jaké to jsou? Tak třeba to, že samotní vrazi občas velmi otevřeně přiznávají, že se inspirovali nějakou podobnou událostí doma či v zahraničí (viz třeba zde a podobných případů si sami dohledáte spoustu). Nebo fakt, že k podobným událostem často dochází "v sériích".

Když například došlo v roce 2007 k tragické školní střelbě ve finské Jokele (9 mrtvých), bylo to vnímáno jako dosti výjimečná událost (byť nešlo o první školní střelbu ve Finsku, protože tu byl ještě starší případ z roku 1989). Jenže hned následující rok došlo k ještě tragičtějšímu masakru v Kauhajoki (11 mrtvých) a i finská policie na základě řady indicií dospěla k závěru, že v případě druhé střelby šlo o nápodobu té první. Jinými slovy: nelze vůbec vyloučit, že kdyby k první střelbě nedošlo, nedošlo by ani k té druhé (byť to lze samozřejmě jen těžko prokázat se stoprocentní jistotou). Oba pachatelé se přitom vůbec osobně neznali, takže druhý pachatel se o tom prvním nejspíš dozvěděl z médií.

Řekněme, že by o té první střelbě média vůbec neinformovala. Anebo by to alespoň nebyla hlavní zpráva všech finských sdělovacích prostředků po dobu několika týdnů (ve Finsku se toho totiž jinak moc "akčního" neděje, takže média měla žně). Možná by pak neměl pachatel druhé střelby koho napodobovat. A možná mohlo deset nevinných (vesměs mladých) lidí zůstat naživu. Tak to jsem si tak trochu zaspekuloval; uznávám, že podobné coby kdyby jde hrát na různé strany.

Co ovšem podle mě až tak zpochybnit nejde, je fakt, že v některých zemích existuje cosi jako "kultura masových střeleb". V zásadě platí, že čím víc je někde školních střeleb, tím víc je tam školních střeleb. To zní jako velmi banální tvrzení, ale ono to zas tak banální není. V podstatě to znamená, že čím víc je v nějaké zemi podobných událostí, tím větší je statistická pravděpodobnost, že se tam něco podobného stane znovu. Což myslím velmi nahrává mé teorii o zhoubné roli veřejné pozornosti u tohoto typu tragických událostí.

Hodně lidí si množství školních střeleb v USA dává do spojitosti s množstvím zbraní. Já jsem asi ten poslední, kdo by tuto spojitost popíral a v jiné části textu se ještě vyjádřím na podporu zbraňové regulace (nejen v USA). Ale nemyslím si, že by to byla spojitost jediná. A dokonce to nejspíš ani není spojitost hlavní. Máte i jiné státy, kde je v populaci obrovské množství zbraní (Kanada, Švýcarsko) a počet školních střeleb je zde výrazně nižší (byť i tady k nim dochází – masakr na montrealské polytechnice je dodnes jednou z nejhorších zaznamenaných školních střeleb a já sám sice nevím o žádné "klasické" školní střelbě ve Švýcarsku, ale třeba krveprolití v kantonálním parlamentu v Zugu v roce 2001 dokazuje, že ani této zemi se masové střelby nehýbají). Takže ano, na školách se střílí i jinde (teď už i u nás), ale amerických 250+ školních střeleb ročně je skutečně naprostý extrém, který se nedá vysvětlit jen velmi uvolněnou zbraňovou legislativou a početnou populací.

Myslím, že to hodně souvisí s tím, že Američané jsou podobným typem událostí doslova posedlí. Média jim věnují množství pozornosti, které je takřka toxické a o pachatelích podobných zvěrstev se zcela běžně píšou knížky a točí filmy (nejen dokumentární). V americké společnosti se zkrátka školní střelby staly "běžnou" součástí reality a právě to motivuje další a další pachatele k opakování stejného vzorce.

Mark David Chapman nebyl nijak zvlášť talentovaný člověk. Přesto najdete pod jeho jménem velmi obsáhlé heslo na Wikipedii ve 46 jazycích a bylo o něm napsáno několik knih. Proč? Protože v roce 1980 zavraždil Johna Lennona. Talentovaného člověka. Nic moc jiného zajímavého Mark David Chapman ve svém životě neudělal. Kdyby Lennona nezabil, nikdo by jeho jméno neznal. Takhle ho znají (nebo přinejmenším znaly) miliony lidí.

Motivace udělat něco důležitého, něco, čeho si svět všimne, něco s dopadem, se myslím objevuje u nemalého množství pachatelů masových střeleb. Samozřejmě se musí spojit s nějakým dalším hlubokým problémem, protože ne každý, kdo touží po slávě, jí chce dosáhnout zrovna tímto zvráceným způsobem.

Já samozřejmě nevím, do jaké míry hrála touha po pozornosti roli v případě nedávné pražské tragédie. Připadá mi, že způsob provedení (včetně předchozí, jinak těžko pochopitelné vraždy dvouměsíčního dítěte) snahu přitáhnout pozornost naznačuje, ale nechci o tom dál spekulovat, protože to taky mohlo být úplně jinak (a dost možná se nikdy nedozvíme jak). Ale jsem si velmi jistý, že u mnoha podobných případů ve světě právě tohle velkou roli hrálo. A že u terorismu to hraje roli naprosto zásadní.

Alternativní realita

Můžete namítnou, že zavírat oči před (jakýmkoliv) problémem je přece ta nejhorší možná strategie. Když přestaneme sledovat zprávy o brutálních násilných zločinech, nebudeme ve skutečnosti stále stejně ohrožení, ale zároveň mnohem méně informovaní? Není lepší vědět, co se kolem nás děje, abychom se na to mohli lépe připravit a abychom na to mohli lépe reagovat? Není to tak, že když vypneme televizi pokaždé, když v ní dávají nějaké ošklivé zprávy, tak se jen uzavřeme do vlastní bubliny falešného pocitu bezpečí a realita bude někde úplně jinde?

Není! Ve skutečnosti je to přesně naopak. V alternativní a zcela falešné realitě ve skutečnosti žijí spíše lidé, kteří podobný typ zpráv hltají. Právě oni žijí v bublině, která naprosto neodpovídá tomu, co se "tam venku" doopravdy děje. A máme na to data.

My na Západě žijeme ve skutečnosti ve společnostech, které jsou z mnoha věcí velice vyděšené, aniž by k tomu měly objektivní důvod. A není to úplně nová záležitost. Nějaká forma alternativní mediální reality tu byla odjakživa, ale sociologové často kladou obrovský nárůst "epidemie strachu" do 60. a 70. let, kdy na Západě začal výrazně působit vliv komerčního televizního vysílání. Tuhle problematiku zpracovávám o něco důkladněji ve své příští knížce (která snad vyjde do konce tohoto roku a která je ve skutečnosti o něčem úplně jiném a tohle je tam jen takové boční téma). Tady nemám úplně prostor jít do velkých podrobností, ale přijde mi to důležité, takže svůj budoucí text trochu vykradu.

Proč znamenal nástup komerčního televizního vysílání takový přelom? Protože u komerčních televizí je výběr zpráv diktován diváckou poptávkou. Velmi rychle (vlastně už mnohem dřív, v časech bulvárních novin v 19. století) se přišlo na to, že divácký zájem exponenciálně stoupá, když přinášíte zprávy se silným emociálním nábojem, zprávy kontroverzní, šokující a provokující. Je vlastně nesmyslné za to na komerční média nadávat, protože nám servírují přesně to, co dostávat chceme.

Zprávy o běžných událostech, bagatelních zločinech a všudypřítomném porušování pravidel, které lidé normálně vidí kolem sebe (špatné parkování, vykrádání sklepů atd.), nejsou pro média z výše uvedených důvodů příliš atraktivní, pro televizi pak (díky formátu, který využívá) ještě méně než v případě novin. Atraktivní pro ni budou takové události/zločiny, které jsou extrémní, výjimečné, bizarní, šílené, hrůzostrašné, nečekané a šokující. Shodou okolností jsou to zároveň takové události, které jsou (v podstatě ze své definice) mimořádně vzácné a raritní. Tedy k nim normálně nedochází a v běžném životě se s nimi (pokud nemáte opravdu smůlu) s velkou pravděpodobností nikdy nesetkáte. Jsou to fenomény jako sériové a masové vraždy (dokonce sem spadají vraždy obecně), znásilnění cizím člověkem, únosy dětí cizím člověkem a teroristické útoky. Samozřejmě se to netýká jen zločinu, ale všech dalších kategorií zpráv – v televizi se daleko spíše dozvíte o jediném člověku, který si z výletu do západní Afriky přivezl ebolu (která pro evropskou společnost nepředstavuje prakticky žádnou hrozbu), než o stovkách tisíc lidí trpících cukrovkou (která reálně zabíjí obrovské množství Evropanů). A tak dále a tak dále.

V zásadě by to nebyl problém, kdyby diváci televizního zpravodajství všechny tyto vzácné a výjimečné události skutečně vnímali jako události vzácné a výjimečné. Háček je v tom, že přinejmenším prastaré struktury našich mozků je takto nevnímají, protože naše mozky se vyvíjely v době, kdy ještě neexistovalo ani písmo, natož televize. Existuje psychologický fenomén známý jako "pravidlo příkladu" (example rule), který v podstatě říká, že pokud si dokážeme rychle a snadno vybavit příklad nějaké události, musí být tato událost častá a relevantní (přinejmenším víc než události, jejichž příklad si vybavit nedokážeme). Kdysi to bývala užitečná evoluční adaptace, která zajišťovala, že jsme při zpracovávání reality přednostně pracovali s aktuálními informacemi a opomíjeli jsme ty zprávy, které byly zastaralé nebo málo četné, a tudíž logicky méně podstatné.

Pravidlo příkladu v paleolitu jistě skvěle fungovalo, ale pro lidi v komplexní moderní společnosti, kteří získávají podstatnou část informací o realitě skrze mediální zprostředkovatele, je tento starý program doslova zničující. Proč je to problém? Protože pokud budeme cítit, že jsou velmi relevantní a četné události, které ve skutečnosti nejsou ani četné, ani (pro nás) relevantní, budeme se podle toho nejen cítit (tedy trvale špatně, v depresi, v ohrožení atd.), ale budeme podle toho i jednat. Toto jednání bude mít iracionální základ a v konečném důsledku pro nás může být nebezpečnější než ona hrozba, na kterou na základě nějaké znepokojující zprávy vlastně reagujeme.

Tenhle problém se začal ve větší míře projevovat už přinejmenším v 19. století, ale televize jej výrazně zhoršila. Proč? Protože přidala pohyblivé obrázky. A z psychologických výzkumů víme, že obrazový materiál má mnohonásobně vyšší potenciál vyvolat silnou emociální reakci (včetně strachu) než pouhý text. Díky televizi jsme najednou získali pocit, že se většiny těch děsivých událostí, kterých jsou plné každé večerní zprávy, osobně účastníme. A silně tak přeceňujeme jejich relevanci pro nás osobně.

Další problém je v tom, že oproti paleolitu jsou naše moderní společnosti taky strašlivě početné. Třeba Američanů je přes 300 milionů. To je tolik lidí, že i událost s naprosto absurdně nízkou pravděpodobností (1:300 000 000) se zde může někomu stát prakticky každý den (třeba někdo vyhraje celostátní loterii, nebo zemře při teroristickém útoku). A pokaždé, když se to stane, bude u toho televize.

Tady znovu narážíme na problém, na který jsem upozorňoval už během covidu. Že lidi moc neumí matiku. Tehdy to byl exponenciální růst, tady je to teorie pravděpodobnosti. Kdo má o matematice alespoň minimální povědomí, tak ví, že pravděpodobnost 1:300 000 000 je tak neuvěřitelně nízká, že událostmi s touto pravděpodobností se vůbec nemá cenu v běžném životě zabývat. Protože šance, že nastanou, je úplně zanedbatelná.

Já jsem vám schválně zkusil spočítat, jak moc je zanedbatelná, abyste si to dovedli představit. Víte, jak skoro každý svým dětem říká, že nemají na ulici mluvit s cizími lidmi? Tak já to svému dítěti říkat nebudu. Protože k tomu není žádný důvod. Na cizích lidech není nic špatného, spíš naopak, statisticky je moje dítě výrazně víc v bezpečí s úplně cizími lidmi na ulici než s lidmi, se kterými se běžně stýká (s členy své rodiny, s učiteli, s vedoucími v kroužcích atd.). Oficiálním důvodem, proč děti nemají mluvit s někým cizím, mají být zlá individua, která se krčí s kapsami plnými bonbonů u škol a následně unášejí, znásilňují a vraždí děti. Copak tyto zrůdy neexistují? Existují. Nicméně šance, že právě vaše dítě v tomto roce unese cizí člověk, je v ČR přesně 1:3,3 milionům (to si můžete sami spočítat z počtu dětí a počtu únosů cizím člověkem). Jestli chcete své dítě ochránit, tak mu nezakazujte mluvit s cizími lidmi na ulici, ale zakažte mu to na internetu (resp. ho nejméně do šestnácti vůbec nepouštějte na sociální sítě), protože tam je naopak šance, že se setká s někým nebo něčím ošklivým, opravdu obrovská.

1:3,3 milionům. To je takové zvláštní číslo, pod kterým si asi nikdo nic nepředstaví. Tak vám to zkusím přiblížit na příkladu rulety. Ne té ruské, ale té francouzské, kterou najdete v kasinech. Francouzská ruleta má 37 čísel (americká 38) a dá se v ní sázet různými způsoby. Můžete například vsadit na barvu (červenou nebo černou), anebo na to, že padne sudé nebo liché číslo. V takových případech je pravděpodobnost výhry 50:50, což znamená, že se v průměru trefíte v každém druhém kole. A teď si představte, že sázíte na konkrétní číslo. Tady je pravděpodobnost 1:37. Tady už jsou výhry zajímavější, můžete získat pětatřicetinásobek vsazené částky. Schválně si zkuste ruletu zahrát. Jde to i online a naštěstí to jde v některých aplikacích i bez peněz (abyste neřekli, že vás navádím ke gamblingu). Vsaďte na jedno konkrétní číslo a točte tak dlouho, dokud vám nepadne. Některým z vás padne třeba už na první pokus, někteří budou mít smůlu a nepadne jim ani po pěti stech pokusech. V průměru to pochopitelně vychází tak, že byste na trefení jednoho konkrétního čísla v ruletě měli potřebovat cca 37 pokusů.

Fajn, a teď zkuste hrát tak dlouho, dokud vám vámi předem vybrané číslo nepadne dvakrát za sebou v řadě. Pokud nemáte opravdu štěstí, bude vaše snaha tentokrát poměrně dlouhá a dozajista docela frustrující. A přitom zde pravděpodobnost není až tak nízká, je to přesně 1:1 369. Docela bych vsadil, že vás to po pár stech opakováních přestane bavit a vzdáte to. Pokud vás to bavit nepřestalo, mám pro vás další výzvu. Točte ruletou tak dlouho, až vám vámi předem vybrané číslo padne třikrát za sebou v řadě. Tady je pravděpodobnost 1:50 653. V tomto případě už jsem o tom, že to do zdárného konce nevydržíte, naprosto přesvědčený. Po desítkách hodin marného roztáčení rulety budete pravděpodobně ze samé frustrace mlátit zoufale hlavou do zdi. Připomínám, že pravděpodobnost je v tomto případě jen 1: 50 tisícům, zatímco pravděpodobnost, že vám cizí člověk unese dítě, je 1: 3,3 milionům. Takže to nevzdávejte a tentokrát točte tak dlouho, než vám vámi předem vybrané číslo padne v ruletě čtyřikrát za sebou v řadě. To je pravděpodobnost cca 1:1,87 milionům, tedy pořád téměř o polovinu nižší, než že vám cizí člověk unese dítě.

A teď to přichází to nejlepší. Ona pravděpodobnost 1:3,3 milionům se vztahuje na únos jednoho konkrétního dítěte v jednom konkrétním roce. Takže abyste nasimulovali podobnou pravděpodobnost u rulety, nesmíte si s ní točit pořád a pořád, jak se vám zlíbí. Každý rok smíte ruletu roztočit jen a pouze čtyřikrát, přičemž při každém z oněch čtyřech roztočení vám nejenže musí padnout stejné číslo, ale ještě navíc to musí být to číslo, které jste si před hrou sami vybrali. A to stále nebude přesná simulace, protože i tak budete mít 2x vyšší matematickou šanci, že se vám to povede, než že vám cizí člověk unese dítě.

Myslím, že většina lidí už z tohoto příkladu chápe, že když má něco pravděpodobnost 1:3,3 milionům, tak šance, že se to opravdu stane, je pro konkrétního člověka opravdu neuvěřitelně nízká. Je víc než třikrát nižší, než že se vám podaří správně tipnout všech deset po sobě následujících nejtěžších otázek v pořadu Chcete být milionářem čistě tak, že budete náhodně vykřikovat A, B, C nebo D (aniž byste třeba viděli zadání otázky).

Teď připomínám, že v USA se bavíme o populaci čítající přes 300 milionů lidí. Při takovém počtu osob se takřka každý den přihodí alespoň někomu i události s ještě mnohem bizarněji nízkou mírou pravděpodobnosti, než je nějakých trapných 1:3,3 milionům. A bude u toho televize. A její diváci budou mít pocit, že "tohle se normálně děje". Neděje. Teda děje, ale vám se to na 99,9999 % nikdy nestane. Pokud se vám to stane, tak budete mít zkrátka až neuvěřitelnou smůlu. Stejně jako měli neuvěřitelné štěstí lidé, kteří třeba vyhrají hlavní výhru v Eurojackpotu (šance 1:95 milionům).

V Americe je zkrátka radost dělat celostátní komerční zpravodajství. Protože i když chcete točit jen o věcech, které jsou úplně ujeté, tak máte každý den poměrně solidní výběr. Naše komerční televize jsou na tom podstatně hůř, protože je nás míň a naše země je (v mezinárodním srovnání) až absurdně bezpečná. O moc bezpečnější už opravdu být nemůže (jakože fakt!). České komerční televize proto musí častěji přebírat zajímavé zprávy ze zahraničí (které přitom divácky méně táhnou), anebo ze zoufalství odvysílat třeba i to, že se nějaká bába zasekla pod kořenem.

Vážně neumíme rozlišit relevanci toho, co vidíme v televizi, od relevance pro nás osobně? Ano, vážně. A máme na to data. V USA tvoří násilné trestné činy (tedy ty, které se většinou dostanou do zpráv) jen 12 % celkového počtu zločinů, vraždy dokonce jen kolem jedné desetiny procenta. V ČR je situace ještě lepší, podle Výročních zpráv o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti Ministerstva vnitra tvoří násilná kriminalita jen 6,7 % všech trestných činů a vraždy tvoří z celkového objemu jen 0,07 %. A to ještě naprostou většinu tvoří to, čemu se často poměrně necitlivě říká "domácí zabíjačky" (tedy obvykle vraždy v rámci rodiny) a velmi často jde o náhlé jednání v afektu, jen ojediněle o dlouze a pečlivě připravované činy. Ve Spojených státech se pachatel a oběť vzájemně neznají jen v 18 % všech vražd. Nepodařilo se mi najít srovnatelnou statistiku, na kterou bych tu mohl odkázat, ale lze důvodně předpokládat, že v ČR to bude ještě méně (už s ohledem na to, že u nás se v daleko menší míře než v USA vyskytují fenomény, jako je násilí mezi pouličními gangy či ozbrojená přepadení).

Vraždy (se svými 0,07 % celkového objemu kriminality) jsou tedy jen malá, ba titěrná špička pyramidy zločinu. Jenže média (na základě divácké poptávky) obracejí celou tuto pyramidu na špičku, a vytvářejí tak v myslích lidí obraz zločinnosti, který naprosto neodráží realitu. Gardner uvádí, že podle jednoho průzkumu vyjádřilo celých 20 % Američanů vážnou obavu, že budou zavražděni, přestože ve skutečnosti je každoročně zavražděno jen asi 0,0056 % Američanů. Takových 0,0056 % opravdu není moc, a to je přitom v USA počet vražd (v přepočtu na jednoho obyvatele) jeden z nejvyšších v celém západním světě. V EU je toto číslo ještě několikanásobně nižší.

Podle britského průzkumu z roku 2006 odpovědělo celých 63 % lidí, že kriminalita neustále roste, přestože mezi lety 1995-2005 ve skutečnosti v Británii klesla o rekordních 44 %. A nejsou to jen paranoidní Američané a Britové, kdo jsou ve svých úsudcích pomýlení. Češi nezůstávají nijak pozadu. Podle průzkumu CVVM z roku 2003 jsou násilné trestné činy v hlavách lidí výrazně nadhodnoceny jak v absolutních číslech, tak v relativním poměru k ostatní trestné činnosti. I lidé v mimořádně bezpečné ČR, kde je vražda několikanásobně vzácnější jev než v USA, se tak údajně domnívají, že k vykrádání aut dochází pouze asi 2,5x častěji než k vraždám či ke znásilnění. Což jinými slovy znamená, že poměr vražd ke vloupání do aut nadsazují více než 100x!

Když něco nadsazujeme více než 100x, tak velmi doslova žijeme v alternativní realitě. Svět ve skutečnosti takhle nebezpečný není – takhle nebezpečný je jen svět na televizní obrazovce, respektive v naší hlavě. A pokud jsem mluvil o tom, že tahle epidemie strachu začala v 60. letech s rozšířením komerčního televizního vysílání (u nás tedy až v letech devadesátých), tak si představte, co s tím později udělal internet a sociální sítě. To teprve začala ta pravá diskotéka (která zpětně silně ovlivnila i "tradiční" média, která se s digitálním světem zoufale snaží držet krok).

Teď se vraťme k těm teroristickým útokům a masovým střelbám. Tady naše pomýlení dosahuje skutečně olbřímích rozměrů. Median udělal v polovině prosince 2023 průzkum, čeho se Češi nejvíce obávají v roce 2024. Na prvním místě skončila inflace, na druhém terorismus. Terorismus! Proč jako? Nepochybně se v tomto pocitu promítla vzpomínka na nedávný teroristický útok Hamásu na Izrael (po kterém pravděpodobnost útoku v Evropě skutečně o dost vzrostla). Kdyby se průzkum konal po střelbě na FF UK, byly by obavy z podobných událostí asi ještě vyšší. A to přesto, že v ČR nikdy k žádnému teroristickému útoku nedošlo a opravdu nejsme Izrael (a nejsme dokonce ani Německo nebo Francie). Důvodem je zkrátka to, že díky mediální realitě prožíváme i události ve zbytku světa skoro stejně intenzivně, jako by se děly u nás. Stovky či tisíce kilometrů vzdálené hrůzy se skrze obrazovky mobilů a televizí dostaly až do našich domovů a do našich hlav.

Pravda je přitom taková, že pro konkrétního jednotlivce (který není veřejně známou kontroverzní osobností, kde je vyšší riziko politického atentátu) je pravděpodobnost, že se během svého života osobně přimotá k teroristickému útoku, anebo k masové vraždě, tak malá, že je skutečně iracionální se jí v běžném životě vůbec zabývat. Není vůbec důvod se toho bát. Nikoliv proto, že by se to nemohlo stát. Mohlo. Ale to byste se pak museli k smrti bát si sednout auta, kde byla v loňském roce pravděpodobnost smrti nebo zranění pro ČR víc než 654x vyšší, než že se vám totéž stane při masové střelbě. A to mluvím o roce, kdy se odehrála nejhorší masová střelba v dějinách samostatné ČR (pro ostatní roky je vlastně takřka nesmysl to počítat). Anebo se musíte bát si jít i sednout, protože podle ČSÚ u nás zemřelo mezi lety 1994-2008 víc lidí na pád ze židle (31), než kolik jich od roku 1990 zahynulo v součtu všech tří velkých masových střeleb na našem území (30).

A dokonce i když se k teroristickému útoku přimotáte, tak je docela slušná šance, že z něj vyváznete živí. Český expert na terorismus z univerzity v australském Wollongongu Adam Dolník, kdysi v jednom rozhovoru uvedl hezký příklad. V roce 2016 proběhl velký teroristický útok na Atatürkově letišti v Istanbulu, který si vyžádal 48 mrtvých. To je hodně, byl to jeden z největších teroristických útoků v daném roce na světě vůbec. Toto číslo se ale zdá mnohem menší ve chvíli, kdy si uvědomíme, že v daný okamžik bylo na daném letišti přítomno nejméně 100 tisíc lidí. A to je ještě poměrně střízlivý odhad, protože istanbulské letiště je jedno z nejvytíženějších na světě. Každý den přes něj projde přibližně 170 tisíc pasažérů a dalších zhruba 50 tisíc osob na letišti pracuje. Po útocích rušili někteří čeští turisté své zájezdy do Turecka, protože se obávali o své bezpečí. Přitom je to tak, že z lidí kteří:

• nejenže byli v době útoku v Turecku,
• nejenže byli v době útoku v Istanbulu,
• byli dokonce v době útoku na stejném letišti

přežilo celých 99,95 %. Jinými slovy – staticky bylo v době velkého útoku na istanbulské letiště i samo istanbulské letiště poměrně bezpečné místo. Podobně 86 % lidí, kteří byli v době nárazu prvního letadla přímo ve věžích Světového obchodního centra, vyvázlo bez vážných bezprostředních zranění (nepočítám zde psychickou újmu, případně dlouhodobé zdravotní potíže z nadýchání se toxického prachu apod.). Takže si můžete sami spočítat, jak velkou pravděpodobnost na přežití máte, když jste v době velkého teroristického útoku ve stejném městě, nebo dokonce ve stejné zemi. Víceméně 100 %.

A také prosím přestaňte říkat, jak je "tahle doba" strašná a nebezpečná a bezprecedentní atd. To je další nešťastná interpretace alternativní reality, ve které většina z nás žije. To, co se děje teď, není ve skutečnosti nijak výjimečné, ani nové, ani nijak zvlášť pozoruhodné. Ničím se to nevymyká z toho, co se dělo víceméně vždycky. A pokud se to vymyká, tak obvykle v pozitivním smyslu.

Během vrcholící teroristické kampaně Islámského státu před několika lety jsem viděl spoustu titulků a komentářů o tom, že něco podobného Evropa nikdy nezažila. Ale jistěže zažila. To jenom lidé mají krátkou paměť. V roce 2015 zavraždili teroristé ve Francii nejvíc lidí v moderních dějinách (161 obětí). Naprostou většinu z nich během jediného útoku (Bataclan a okolí). To je samozřejmě strašné, ale není to tak, že by se ve Francii nikdy předtím nic podobného nedělo. V roce 2015 se v této zemi stalo "jen" 36 teroristických činů. V roce 1979 jich bylo 412. V roce 1984 bylo ve Francii 145 teroristických útoků. Po roce 2000 vlastně Francie zažívá na své poměry v oblasti terorismu spíše "klidnější" období – dříve se toho dělo mnohem víc a útoky přicházely z více stran. Ty novější jsou jen bohužel o něco krvavější. A přitahují více pozornosti. Protože televizní (nebo internetová) "realita", ve které žijeme, je stále vzdálenější od reality reálné.

Až zase budete číst o tom, že to, co se teď děje, je naprosto bezprecedentně strašné, nevídané a neslýchané, tak si zajděte do knihovny a vytáhněte si staré noviny z 50., 60. nebo 70. let. A najdete tam úplně stejné titulky a úplně stejné nářky o tom, že "žijeme v děsivé době" (teda zrovna u nás ne, protože u nás byly v té době noviny ideologicky cenzurované, ale zkuste to u západních novin). Když občas sleduji americká média, tak se zde dnes často objevuje pocit, že tahle země zažívá naprosto ojedinělý příliv ideologicky motivovaného násilí. Když v roce 1968 a 1969 viděli Američané v krátkém sledu vraždy Bobbyho Kennedyho, Martina Luthera Kinga a ubodání těhotné herečky Sharon Tate ve vlastním domě, tak měli taky pocit, že se celá společnost hroutí. Ale nezhroutila se. Takže zpětně si stejní Američané 60. léta celkem idealizují. Asi jako někteří Češi období normalizace.

Lidé, kteří tvrdí, že "dnešní doba" a "tahle země" je strašně nebezpečná, se prostě a jednoduše mýlí. Je to fakticky nesprávné tvrzení. Kdyby ho slyšel někdo z jejich předků, anebo někdo z jiné části světa, tak by současné Čechy, kteří jej pronášejí, musel vzteky profackovat. Máte až neuvěřitelné štěstí, že jste se narodili do zřejmě nejbezpečnější doby, jakou tahle planeta kdy zažila od časů Homo erectus, a ještě navíc jste se narodili do 1 % nejbezpečnější plochy téhle planety. Šance, že nezemřete před šedesátkou na cokoliv (natož násilnou smrtí) je dnes a tady nejvyšší, jaká v lidských dějinách kdy byla. Važte si toho. A přestaňte se proboha bát! Nijak vám to nepomůže, jen si tím zhoršíte kvalitu života. A dost možná ji svými špatnými (například politickými) rozhodnutími zhoršíte i všem ostatním.

Co moc nefunguje

Po každé velké tragické události, jako je teroristický útok nebo masová střelba, se okamžitě rozběhnou debaty o tom, co udělat pro to, aby se to už neopakovalo. Chtěl bych se krátce zastavit u opatření, která podle mě moc nefungují, ale po kterých nemalá část veřejnosti (i politiků) po každé takové události volá.

Prvním takovým, podle mě víceméně zbytečným, opatřením, jsou bezpečnostní rámy a kontroly na každém rohu. To je něco, co má (na většině míst) velmi diskutabilní přínos, a přitom je to opravdu velmi nákladné (u toho rámu musí taky někdo stát a toho člověka musíte platit apod.). Jsou pochopitelně místa, kde bezpečnostní kontroly mají své opodstatnění. Letiště, vládní a soudní budovy atd. Ale hodně bych se bál proliferace podobného opatření na další místa, protože to v českém kontextu prostě moc nedává smysl.

Ten hlavní problém je, kam vlastně všude chcete ty rámy dát? Na všechna místa, kde se pohybuje hodně lidí? Do všech obchoďáků, na všechna nádraží, při vstupu do metra? V některých zemích to tak je. Chceme to i u nás? Kromě toho, že to opravdu hodně stojí a že to strašlivě zdržuje, to má hlavně navozovat pocit bezpečí. Nevím jak u vás, ale u mě to vzbuzuje pocity přesně opačné. Bezpečnostní kontrola mi spíš připomene, že by se něco mohlo stát. I když jsem na to předtím třeba ani nepomyslel.

V samostatné ČR jsme nezažili žádný pořádný teroristický útok a byli jsme svědky tří velkých masových střeleb (Uherský Brod 2015, ostravská nemocnice 2019 a Filosofická fakulta 2023). Kam všude byste dali bezpečnostní rámy, abyste zabránili příští podobné tragédii? Do všech škol? Do všech nemocnic? Do všech maloměstských hospod?

No dobře, tak řekněme, že jenom do všech škol. Děti musíme chránit především. A do jakých škol? Vysokých, středních i základních? Víte, kolik jich u nás je? Víte, co by to znamenalo za investici z veřejných peněz? Kolik finančních i lidských zdrojů by to spolklo? Dobře, můžete namítnout, že cena dětského života je nevyčíslitelná, ale to nic nemění na tom, že máme jen omezené zdroje. Když je přesměrujete z jiných oblastí (třeba ze zdravotnictví nebo školství) může to mít na děti v konečném důsledku mnohem závažnější dopady.

A víte jistě, že by pachatel s automatickou puškou prostě místo pozdravu nezastřelil toho ospalého páprdu ze soukromé bezpečnostní služby, který by u toho rámu pravděpodobně stál (ve chvíli, kdy budou rámy skutečně ve všech školách, tak nejspíš nebudou obsluhovány samými příslušníky speciálních jednotek) a po pětivteřinovém zdržení pokračoval dál do budovy? Jako se to ve světě stalo na řadě míst, kde takové kontroly zavedli. Naposledy třeba ve škole v Bělehradě (a sekuriťáka a osm spolužáků tu zastřelil sotva třináctiletý kluk). Na většině amerických škol mají nějakou formu bezpečnostních kontrol často už od 90. let, a přesto jsou v posledních letech jak počty školních střeleb, tak počty obětí zřejmě nejvyšší v americké historii.

Bezpečnostní rámy, na to, jak jsou drahé, opravdu nejsou samospásné. Ano, někoho to může odradit, ale onen někdo si pořád může vybrat velké množství dalších míst, kde můžete zabít hodně lidí a přes žádnou kontrolu neprocházet. Protože úplně všude je zkrátka postavit nemůžete. A výše uvedený výčet českých příkladů (hospoda, nemocnice, škola) jen dokládá, jak nepředvídatelné podobné útoky vlastně jsou.

Člověk by si řekl, že na některých místech jste před terorismem a masovými vrahy více v bezpečí než jinde. Třeba v přelidněných centrech velkých měst, u významných budov apod., se budou lidé stresovat asi víc než v malé vesničce v horách. To je ale chyba. Zabít vás mohou fakt kdekoliv. Ano, máme tu řadu útoků na místech, kde byste je možná čekali (třeba na velkých koncertech, letištích apod.), ale taky spoustu podobných tragických událostí tam, kde to na první dobrou úplně očekávatelné není. Islamistický útok na soukromý vánoční večírek v San Bernardinu v roce 2015. 23 mrtvých po řádění jednoho pachatele na různých zapadlých místech kanadské provincie Nové Skotsko (2020). Teroristický útok na základní tábor pod osmitisícovkou Nanga Parbat v roce 2013 (o moc dál od civilizace už být ani nemůžete). Střelba v úplně obyčejné hospodě v Uherském Brodě v roce 2015 atd.

Stát se to prostě může kdekoliv a kdykoliv a je strašně těžké tomu předejít podobnými opatřeními. Z hlediska současných teroristických trendů mohou být bezpečnostní rámy občas dokonce kontraproduktivní. Před bezpečnostními rámy na frekventovaných místech totiž vzniká co? Vzniká tam fronta. A teroristé už bohužel před nějakou dobou zjistili, že z hlediska mediálního pokrytí je v zásadě jedno, jestli zabijete větší množství před bezpečnostní kontrolou nebo za ní. A před ní je to snazší. Takže tu máme hned několik útoků na velká letiště, která se odehrála v normálně přístupných částech terminálu, ale měla podobný počet obětí a mediální pokrytí, jako kdyby se teroristé dostali až za bezpečnostní rámy (již zmíněné istanbulské letiště 2016, bruselské letiště Zaventem ve stejném roce, moskevské letiště Domodědovo 2007 atd.).

Proto jsem měl také docela problém s bezpečnostními kontrolami, které byly za Miloše Zemana zavedeny na Pražském hradě (a jejichž hlavní motivací byl nejspíš strach z vyvěšení dalších rudých trenek). Kromě toho, že jsem si jako Pražák zvykl si přes Hrad občas jen tak zkracovat cestu, mi to přišlo jako blbý nápad hlavně proto, že do toho velkého chumlu turistů před bezpečnostní kontrolou mohl někdo velmi snadno najet dodávkou, anebo si mezi ně stoupnout s bombou a výsledek by byl úplně stejný, jako kdyby tam ta kontrola nebyla (a v médiích by se stejně psalo o útoku na Pražském hradě). Já neříkám, že na Pražském hradě žádné kontroly být nemají. Dává smysl kontrolovat auta při vjezdu a dává smysl procházet přes rám, když jdete do prezidentské kanceláře. Ale z výše uvedeného důvodu nedává smysl procházet přes rám, když jdete na nádvoří. Protože cílem kontrol má být chránit lidi, nikoliv nějaké veřejné prostranství.

Velmi podobný názor mám i na další hit posledních let, kterým jsou bezpečnostní školení a nácviky pro případ hromadné střelby. Tenhle nešvar se velmi rozmohl na amerických školách a teď se hned vyrojila řada hlasů, že by bylo dobré to zavést i u nás. Aby děti věděly, co mají dělat, když se v jejich škole začne střílet.

Tady je myslím hned několik problémů. Za prvé tu opět platí námitka, že je to drahé (v USA na to vzniklo celé odvětví soukromých konzultantských společností, které na tom solidně vydělávají) a že to má velmi diskutabilní přínos. Neviděl jsem žádný důkaz, že by zavedení podobných školení snížilo počet obětí. Naopak opět platí, že počet případů i obětí rostl dál i poté, co se to skoro všude zavedlo. Takže to zjevně moc nefunguje.

Další menší zádrhel je, že spolu se svými budoucími obětmi bývá při těchto akcích proškolen i budoucí pachatel, který se tak krásně dozví, kam a kudy mají děti utíkat apod. Naprostá většina pachatelů školních střeleb jsou totiž studenti (anebo čerství absolventi) dané školy. Větší problém nicméně vidím v tom, že pro celou řadu dětí jsou podobné akce krajně stresujícím zážitkem. Často se podobný nácvik provádí "naostro", takže se dětem neřekne, že se jedná o cvičení, po škole začne pobíhat figurant a střílet a sleduje se, jak se kdo zachová. A pak se to vyhodnocuje a řekne se, co kdo dělal špatně. Citlivější děti se při tom strachy pomočí, nebo z toho mají dlouhodobé trauma, ale tak děláme to pro jejich bezpečí, že...

Jistě, podobná cvičení se nejspíš dají dělat i citlivěji (i když pak zase budou mít podobný efekt, jako mají formální požární cvičení u nás), ale podle mě je hlavní problém jinde. Bezpečnostní rámy a cvičení na přítomnost aktivního střelce jen podporují už zmiňovanou "kulturu školních střeleb". A já si naopak myslím, že čím víc budeme žákům a studentům připomínat existenci školních střelců, tím víc takových střelců bude.

Část bezpečnostní komunity v tomhle se mnou nejspíš nebude souhlasit, ale to se nedá nic dělat. Fakt je bohužel takový, že podobná cvičení mají velmi malý reálný efekt. I bez nich se většina lidí zachová tak, jak by se v případě střetu s aktivním střelcem zachovat měla. Tedy začnou utíkat a když už není kam utíkat, tak se schovají.

"Správný" postup je myslím vcelku známý. Když se začne střílet, vypadněte odtamtud. Když nemůžete utéct, snažte se ideálně zabarikádovat v místnosti, nebo se alespoň schovat. Když vás pachatel najde a nic jiného vám už nezbývá, fyzicky na něj zaútočte. To už stejně nemáte co ztratit a třeba to vyjde. Skoro bych si tipnul, že většina lidí se zhruba takto zachová i tehdy, když žádným cíleným výcvikem neprošla (a mediální výpovědi přeživších z Filosofické fakulty to myslím víceméně potvrzují). Pak jsou tu lidé, kteří prostě v podobné extrémní stresové situaci zamrznou a nedokážou udělat vůbec nic, ale i pro ně platí, že by nejspíš takto ztuhli, i kdyby byli proškolení.

S podobnými cvičeními je to trochu jako s bezpečnostními instrukcemi v letadle. Lidé, kteří při nich dávají pozor, mají nejspíš nepatrně vyšší šanci na přežití leteckého neštěstí. Ale že by měli výrazně vyšší šanci na přežití, to se myslím říct nedá (ale možná máte nějakou statistiku, která mi to vyvrátí). Obávám se, že jak v případě leteckých katastrof, tak aktivních střelců, rozhoduje o vašem přežití do značné míry náhoda. Třeba to, ve které části letadla (anebo ve které učebně) sedíte.

Většina školních střeleb má víceméně podobný průběh. Pachatel vejde do první místnosti a začne střílet. V této místnosti bude velký počet obětí (obvykle naprostá většina obětí dané masové střelby). V této místnosti proto nechcete být. O tom, jestli v ní budete, přitom rozhoduje do velké míry náhoda. Lidé v této místnosti mají strašně málo prostoru pro jakoukoliv reakci a je vcelku jedno, jak dobře jsou proškolení. Když už je někdo vedle vás a ten někdo má zbraň a vy ne, tak ať uděláte cokoliv, tak to pro vás nejspíš nedopadne dobře.

Na americkém školení byste se dozvěděli, že v takové situaci se má celá třída jako jeden muž vrhnout na pachatele. Což mi přijde jako asi stejně užitečná rada, jako že když na vás útočí žralok, tak ho máte píchnout prstem do oka. Ano, teoreticky by to asi mohlo zafungovat. Ale představa, že když někdo vejde do třídy a začne rovnou střílet, tak narazí na dobře organizovaný a koordinovaný odpor, mi přijde spíše mytologická.

To je ta špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že lidé ve všech ostatních místnostech mají už šanci na přežití výrazně vyšší. Od chvíle, kdy poprvé vystřelí, má pachatel v západní společnosti obvykle poměrně málo času, než narazí na ozbrojený a kvalifikovaný odpor bezpečnostních složek (až na řadu nešťastných výjimek a fatálních selhání, mezi které FF UK naštěstí nepatří). Většinou má spíše minuty než hodiny. Jakmile pachatel zabije větší množství lidí na prvním místě, kde začne střílet, na všech ostatních místech už většinou potkává řádově méně potenciálních obětí. Hodně lidí mezitím uteče, nebo se schová. Pachatel si hledá snadné cíle a nemá čas důkladně procházet všechny kouty nebo se dobývat do zamčených dveří. Proto v této druhé fázi střelby už bývá obětí výrazně méně. Nakonec dorazí bezpečnostní složky a pachatel se nejčastěji sám zastřelí, méně často se s policisty pustí do konfliktu a je zastřelen. To je "standardní" průběh takřka každé školní střelby a aktivního střelce v budově vůbec (výjimky zde samozřejmě potvrzují pravidlo).

Takže ne, bezpečnostní rámy do každých dveří a nácviky pro širokou veřejnost jsou podle mě neproduktivní opatření. Náklady zde neodpovídají výnosům. Ale něco se udělat musí, ne? Tak za prvé – ne vždycky se musí něco udělat. Já se k nějakým (podle mého názoru) funkčním opatřením ještě dostanu, ale chtěl bych varovat před touhle převládající představou, že po každé podobné tragédii se něco musí udělat za každou cenu. Protože to, co se udělá, taky může mít strašlivé důsledky pro naši svobodu a základní práva. Anebo to může být příšerně drahé, a přitom s minimálním efektem. A hlavně když už se to jednou udělá, tak je strašně těžké to vzít zpátky.

Opatření, která se přijímají bezprostředně po útoku, málokdy bývají systematická a promyšlená. Jak ukazuje například analýza vývoje britské protiteroristické legislativy v průběhu 20. a na počátku 21. století, kterou prezentovala doktorka Jessie Blackbournová z právnické fakulty oxfordské univerzity na konferenci International Studies Association v roce 2009.

Ta jako příklad uvádí tzv. Civic Authorities Act (také známý jako Special Powers Act) z roku 1922, který reagoval na politicky motivované násilí v Severním Irsku. Tento zákon dával vládě možnost "učinit veškeré nezbytné kroky a opatření k zachování míru a veřejného pořádku". Tato opatření zahrnovala možnost zavedení úplného zákazu prodeje alkoholu, omezení shromažďovacího práva (včetně zákazu protivládních demonstrací), právo zatýkat bez soudního příkazu a zadržovat lidi bez soudu po předem nestanovenou dobu, zákaz vydávání novin atd.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že daný zákon omezoval některá základní občanská práva, která tvořila základ britského právního systému. Tvůrci zákona si toho byli vědomi a prezentovali tento právní předpis jako "mimořádné a dočasné opatření k řešení aktuální krize". Zákon měl platit pouze na území Severního Irska (nikoliv ve zbytku Spojeného království) a po roce měl parlament rozhodnout o jeho zrušení nebo prodloužení. Toto mimořádné jednoleté opatření k řešení aktuální krize nakonec zůstalo v platnosti přes půl století – až do roku 1973. V roce 1973 přitom nebyl zákon zmírněn, ale nahrazen novými právními předpisy (Emergency Provision Act a Prevention of Terrorism Act), které byly v některých ohledech ještě přísnější (protože reagovaly na bombovou kampaň IRA přímo na anglickém území).

Především rozšiřovaly některá opatření z roku 1922 (např. možnost zatčení bez soudního příkazu), dosud omezená na Severní Irsko, na celé území Spojeného království. Také tyto zákony byly prezentovány jako dočasné, ale opět zůstaly v platnosti celá desetiletí (do roku 2000), kdy po velkém masakru v Omaghu (kde IRA zavraždila 29 lidí) a po 11. září byly přijaty nové, opět přísnější zákony (které např. zaváděly pro případy terorismu soudní procesy bez poroty, možnost usuzovat z mlčení obviněného na přiznání viny atd.).

Britský případ má svou analogii v mnoha západních zemích a poukazuje na dva závažné problémy. Za prvé – protiteroristická legislativa je přijímána poněkud jiným způsobem než řada jiných "běžných" zákonů. Obvykle jde o rychlou reakci na právě proběhlý úspěšný útok, kdy veřejnost i politiky ještě ovládá strach a vztek, protože mají v živé paměti strašlivé obrázky trpících obětí. Vyděšení lidé v návalu emocí volají po rychlém řešení, opozice kritizuje vládu, že nedokázala občany ochránit. Všichni opakují, že se "něco musí rychle udělat", aby se podobné hrůzy už nemohly opakovat. Vláda je pod takovým tlakem "něco rychle udělat", že skutečně (prakticky ve všech případech) něco rychle udělá – obvykle zpřísní protiteroristickou legislativu, dá více pravomocí a prostředků bezpečnostním složkám, zdvojnásobí peníze na bezpečnostní opatření atd. Vše se dělá ve spěchu, bez rozmyslu, pod tlakem a v návalu emocí. Ti bystřejší si uvědomují, že přijímaná opatření mají svá rizika (např. jsou extrémně drahá, takže se kvůli nim musí škrtat v jiných oblastech rozpočtu, třeba v sociální oblasti nebo ve zdravotnictví; případně dokonce omezují některá základní práva), ale nikdo si v napjaté atmosféře nedovolí tato opatření kritizovat, protože by to byla politická sebevražda – jde tu přeci o bezpečnost a lidské životy. Maximálně se všichni chlácholí tím, že jde jen o dočasná opatření, která zrušíme hned, jak pomine aktuální "mimořádné riziko".

Za druhé – emoce po čase opadnou, ale prakticky nikdo se následně nemá k tomu, aby dříve přijatá opatření kriticky zhodnotil (především s odstupem posoudil jejich skutečný přínos) a případně zrevidoval. Něco takového je riskantní, protože pokud to uděláte a následně opět dojde k nějakému teroristickému útoku, lidé vám jej dají za vinu (útok se stal proto, že jste zmírňovali protiteroristickou legislativu). Výsledkem je, že "dočasná opatření pro případ aktuální krize" zůstávají v platnosti celá desetiletí, přesněji nejméně do další krize. Jakmile přijde další krize (tedy obvykle další velký úspěšný teroristický útok) s železnou pravidelností dochází k dalšímu zpřísňování protiteroristické legislativy, dalšímu navýšení finančních prostředků na tuto agendu apod. Tak to jde stále dokola a dokola jako v začarovaném kruhu – zákony jsou stále přísnější, utrácíme stále víc peněz, vyčleňujeme stále víc lidí atd.

Pokud by to byla racionální reakce na stále narůstající problém, pak budiž. Jenže analýza Blackbournové (stejně jako řada dalších prací, např. od Laraine Hanlonové z univerzity v Limericku) ukazují, že problém nenarůstá, spíše se periodicky vrací jeden a ten stejný v nových a nových vlnách veřejné paniky, která přijde a zase utichne. Co je ale podstatnější, historická perspektiva jasně dokládá, že neustále tvrdší opatření jednoduše nejsou účinná – nedokáží zabránit opakování teroristických útoků. A to tak, že vůbec. Pokud problém zmizí nebo utichne (např. když IRA nakonec složila zbraně a oznámila, že nadále nebude pokračovat v ozbrojeném boji), je to obvykle z jiných důvodů než kvůli stále přísnější legislativě a drsnějším trestům. Naše opatření se snaží léčit symptomy, nikoliv jádro problému, a proto jsou dlouhodobě neefektivní. Což nám nebrání přijímat další a další.¨

Co docela funguje

Takže se jako nedá dělat vůbec nic? Ale ano, dá. Taky se toho dost dělá, jenom o tom nejspíš nevíte. Existuje řada "neviditelných" opatření, která hodně pomáhají při prevenci i zvládání podobných událostí. Většina z nich se přímo netýká veřejnosti, takže je tady nebudu řešit do detailu. Jsou to záležitosti jako zlepšení mezinárodní i vnitrostátní komunikace a koordinace mezi zpravodajskými službami, sjednocující se legislativa napříč (nejen) evropskými zeměmi apod. Školení a cvičení mi sice nedává moc smysl pro širokou veřejnost, ale pro státní a bezpečnostní složky naopak význam má a to obrovský. Řada podobných opatření, která už nás teď chrání, se u nás zavedla v minulosti a některá z nich připravovali a pomáhali uvádět do praxe moje šikovné kolegyně a šikovní kolegové v mém předchozím zaměstnání.

Můj další tip je, že když už chcete do něčeho mermomocí nalít obrovské peníze, tak je nelijte do bezpečnostních rámů, ale spíš do v ČR těžce podvyživené psychologické a psychiatrické péče. Ta je obecně strašlivě podfinancovaná a trpí nedostatkem lidí i dalších zdrojů. Přitom její zkvalitnění by mělo obrovské benefity nejen z hlediska nějakého střílení, ale na duševní zdraví populace obecně. Protože z hlediska duševního zdraví a např. také léčby závislostí tu vidíme mnoho negativních trendů (které souvisí např. také s novými technologiemi), které mohou mít dlouhodobé celospolečenské důsledky, z nichž jsou masové vraždy tím možná nejviditelnějším, ale ve skutečnosti ne tím nejzásadnějším projevem. Tohle by fakt pomohlo na mnoha úrovních, takže jestli chcete utrácet velké částky, nasypte to sem.

Nedostatečné kapacity psychologické a psychiatrické péče ostatně omezují i další potenciálně účinná opatření, jako jsou například psychotesty pro získání zbrojního průkazu. Ty by myslím rozhodně dávaly smysl; když už ne v pravidelných intervalech, tak přinejmenším u všech nových žadatelů o zbroják. A následně samozřejmě "na udání" (od lékaře apod.) o zhoršení psychického stavu v případě stávajících držitelů. To by bylo hezké, ale aby to mělo nějaký význam, tak by to nemohly být jen nějaké zcela formální testy na papíře, ale skutečně důkladné psychiatrické vyšetření. Na tom se asi všichni shodnou, ale brání tomu zejména fakt, že současný systém psychiatrické péče na to jednoduše nemá kapacity. A to je škoda.

To všechno jsou ale z mého pohledu tak trochu kosmetické záležitosti. Pokud bych měl vymyslet nějaké opatření, které by bylo skutečně účinné, tak by muselo cílit na míru naší pozornosti, o které už jsem psal na začátku. A tady bych se opravdu nebál zasahovat do svobody slova, resp. svobody způsobu mediálního projevu. Mimo jiné proto, že do svobody slova už v tomto ohledu dávno zasahujeme, jen jste si toho možná mnozí zatím nevšimli, anebo jste tomu dokonce tleskali (celá EU má poměrně přísné zákony na čistě verbální či obecně veřejnou podporu terorismu atd.).

Předem podotýkám, že následující pasáž je čistě teoretický návrh, který sám považuji za politicky neschválitelný a nijak jsem se nezabýval jeho právními aspekty, ústavností atd. Když už nemůžeme spoléhat na nějaký kodex novinářské slušnosti, profesionality a zdravého rozumu (což u mnoha médií zkrátka nemůžeme), tak bych centrálně nařídil následující:

• Zprávy o některých násilných trestných činech (zejména o teroristických útocích a masových vraždách) by nesměly být na titulních (anebo klidně na prvních třech) stranách tištěných médií a v prvních (třeba) pěti odkazech nebo reportážích médií digitálních a audiovizuálních; omezení by se týkalo jen událostí v ČR, Evropě, USA a Kanadě (protože když se něco stane jinde, tak to většina lidí tolik neprožívá, protože je to pro nás daleko). Výjimku by měla pouze varování a pokyny oficiálních míst a bezpečnostních složek, zveřejňovaná za účelem ochrany obyvatelstva. K těmto varováním by dané médium nesmělo (na první straně atd.) dodávat žádný vlastní obsah. Toto opatření platí (na rozdíl od následujících) po neomezenou dobu.
• V prvních 72 hodinách od události by se směly zveřejňovat jen a pouze oficiální prohlášení oficiálních míst (prohlášení politiků, kteří v době události nezastávají žádnou související exekutivní funkci, se nepovažují za oficiální místa). K těmto prohlášením by dané médium nesmělo vůbec nic přidat. To by mělo zejména za cíl zamezit "online zpravodajstvím", které celou událost sledují minutu po minutě a podobným zvrácenostem. Toto prvotní zpravodajství bývá stejně plné úplných nesmyslů, které se pak později musí uvádět na pravou míru (protože se příspěvky zveřejňují v době, kdy stejně nikdo nic pořádně neví) a v horším případě živé zpravodajství dokonce dodává informace pachateli (živé záběry bezpečnostních složek, připravujících se na zásah apod.). To si nevymýšlím, sám vím nejméně o třech případech, kdy mediální pokrytí výrazně zkomplikovalo probíhající zásah či vyšetřování (olympiáda v Mnichově 1972; zatýkání bratrů Kouachiových 2015; Boston 2013).
• První měsíc po události by bylo veškeré informování o události omezené na jednu normostranu denně (vyjádření oficiálních míst a složek se do tohoto omezení nepočítají). Na jednu normostranu dáte všechno podstatné a nemůžete se vykecávat o nesmyslech. Normostrana platí i pro mluvený obsah. Když si ji vyplácáte a něco nového se k případu stane, máte smůlu a musíte čekat do dalšího dne. Ono to počká. To by mohlo zamezit tomu, aby jedno médium publikovalo na stejné téma padesát článků či reportáží.
• Prvních šest měsíců po události by nikdo nesměl zveřejnit žádný obrazový materiál. Jakože fakt žádný, ani ilustrační fotku. To by platilo i pro televizi. Pokud o tom televize chce mluvit, tak to prostě přečtěte, ale neukazujte žádné záběry z místa apod. Neplatí pro tiskovky oficiálních míst, které můžete ukázat. Oficiální místa by také neměla zveřejňovat žádný obrazový materiál, pokud to není v zájmu ochrany obyvatelstva. Po půl roce si zveřejňujte, co chcete, to už bude každému jedno.
• První tři roky po události by se nesmělo zveřejnit jméno, natož fotografie pachatele. Ani iniciály. Pachatel může být označován jen jako "pachatel", "vrah" apod. Může být naopak zveřejněn motiv a vztah pachatele k obětem, protože to může být pro veřejnost důležité vědět (byl to islamista, byl to student dané školy atd.). Po tuto dobu nesmí být zveřejněna ani žádná prohlášení pachatele (učiněná před, po, nebo během útoku), maximálně smějí být parafrázována v rámci stručného informování o motivu. Veškerá výše uvedená omezení se následně budou vztahovat i na případný soud s pachatelem, který nesmí být přenášen živě a informování o něm je opět bez obrazového materiálu a omezené na jednu normostranu denně, která nesmí být mezi hlavními zprávami atd.
• Výše uvedená omezení by platila pro média, ale také pro některé digitální platformy s velkým dosahem (např. Wikipedii). Pro jednotlivce bych se nebál trestat šíření dezinformací o podobných činech, které by měly charakter šíření poplašné zprávy, podněcování k nenávisti apod. Je podstatné, aby byly trestány pouze dezinformace (tedy soudně prokazatelné lži), nikoliv názory. Lež totiž není názor.
• Po třech letech už žádná omezení pro nikoho neplatí, protože tři roky stará zpráva už nebudí takové emoce.

Tady by se zkrátka musela citlivě vyvažovat snaha podobné zprávy co nejvíc "upozadit" (což by myslím mělo výrazný pozitivní efekt na četnost podobných událostí) s právem lidí na informace. A také tu jde samozřejmě o demokratickou kontrolu postupu oficiálních míst. Osobně si myslím, že právo na informace mají v tomto případě především lidé, kteří byli danou událostí přímo zasažení (příbuzní obětí, přeživší) a těm by měla vycházet oficiální místa v tomto ohledu maximálně vstříc. Nemyslím si, že je jakkoliv užitečné, aby si média na podobném typu událostí zvyšovala sledovanost, anebo aby si na nich politici ze všech částí spektra přihřívali polívčičku.

Výše uvedená opatření by měla vést k tomu, že se podobnými typy událostí nebude zbytečně zahlcovat veřejný prostor, což je ve všech směrech kontraproduktivní a vlastně i nebezpečné. Kdo se bude chtít o nich něco dozvědět, tak se to i při platnosti výše uvedených opatření dozví. Ale bude se muset sám aktivně trochu snažit, nebudeme to cpát všemi otvory do všech, kteří o to možná ani nestojí. Myslím, že by to mohlo přispět i k tomu, že by informování o podobných věcech mohlo být opatrnější, věcnější, a nakonec i pravdivější. Protože když máte hodně omezený rozsah, tak si musíte víc rozmyslet, co vlastně pustíte ven. Kdyby byly například na jednu normostranu omezené moje články, tak by nikdy žádný nevznikl.

Možná si myslíte, že je to poměrně drastický přístup, ale já si opravdu myslím, že by to bylo jediné opatření, které by mělo opravdu významnější účinek. Za relevantní považuji nicméně námitku, že v časech sociálních sítí by omezení mediálního informování mohlo vést ke spekulacím a výmyslům na neoficiálních platformách. Na tuto námitku bych oponoval, že to k tomu dnes vede stejně, bez ohledu na kvalitu mediálního zpravodajství (polovina Američanů dnes věří konspiračním teoriím o 11. září, a to navzdory tomu, že mediální pokrytí dané události bylo neuvěřitelně podrobné a rozsáhlé a k celé události je dostupné obrovské množství kvalitních zdrojů). A navíc bych, jak říkám, byl výrazně přísnější v přístupu k dezinformacím na neoficiálních platformách typu sociálních sítí.

Popravdě si nemyslím, že se podobných omezení svobody projevu v nejbližší době dočkáme, a navíc netuším, jak velké právní překážky by něco podobného muselo překonávat. A to i přesto, že v římském právu (na kterém je naše evropská právní tradice postavená), pro něco podobného máme precedent. V antice existoval fenomén damnatio memoriae, což bylo něco jako "povinnost zapomenout" nějakou konkrétní osobu nebo událost. Respektive ji ničím a nijak nepřipomínat.

Jako nejznámější příklad osoby, která byla něčím podobným (zcela po právu) postižena, se uvádí Řek Hérostratos. To byl zcela bezvýznamný pasák dobytka, který se roku 356 př. n. l. rozhodl, že už bezvýznamný být nechce a že se jednou provždy nesmazatelně zapíše do historie. Jelikož člověk jeho postavení měl jen velmi omezené možnosti, jak se do historie zapsat, zvolil Hérostratos netradiční metodu a zapálil Artemidin chrám v Efesu, jeden z antických sedmi divů světa a dost možná nejkrásnější stavbu v řeckém světě vůbec. Za svůj čin byl vcelku očekávatelně popraven, co je ovšem pozoruhodnější je, že pro odrazení jeho případných napodobitelů bylo v Efesu pod trestem smrti zakázáno zmiňovat jeho jméno. V psychologii se pak termín "herostratismus" dodnes používá pro chorobnou touhu po slávě za každou cenu.

Z toho, že Hérostratovo jméno známe i dnes (po více než dvou tisíciletích od jeho smrti) jasně vyplývá, že se ono opatření poněkud minulo účinkem a tenhle nýmand se skutečně do historie zapsal. Stejně tak dodnes známe i jména všech římských císařů, kterých se nařízení damnatio memoriae osobně dotklo – ve starověkém Římě nebylo až tak výjimečné, že nastupující císař nenáviděl svého předchůdce natolik, že nechal jeho jméno odstranit ze všech veřejných nápisů a pomníků a občas nechal i přetesat obličeje soch, aby po bývalém vladaři nezůstala opravdu žádná památka. Je tedy sice pravda, že v antice (ale třeba také v Sovětském svazu) bylo podobné nařízení často zneužíváno v rámci politické propagandy, ale myslím, že bychom to celé mohli ošetřit tak, abychom toto riziko mininalizovali.

Nevím, jestli moje argumentace antikou ještě dnes někoho kompetentního přesvědčí, aby podobná opatření zaváděl (obávám se, že nejspíš ne), ale jednu dobrou zprávu bych pro vás měl. Nemusíte čekat, až podobná plošná omezení zavede stát. Můžete si je dobrovolně naordinovat sami. Pokud vás to emočně zatěžuje, nesledujte to, neklikejte na to. Není to povinné (byť chápu, že je občas těžké se tomu vyhnout). Opravdu o nic nepřijdete. Nikomu tím nepomůžete, akorát se budete cítit hůř. Soukromé ignorování podobných událostí není neúctou k jejich obětem. Myslím, že spíš naopak.

Tím, že podobné věci nebudete sledovat, nebudete ve větším nebezpečí. Je to, jako když sedáte do letadla. Neřešte, že může spadnout. Ano, může. Ale je lepší na to nemyslet, anebo o tom vůbec nevědět. Ušetříte si dost stresu a na 99,9 % se to nestane. A pokud se to náhodou stane, tak s tím stejně nic neuděláte. Lidi, kteří se ve spadlém letadle báli létání, umřeli úplně stejně, jako lidi, kteří se nebáli. Ale lidi, kteří se nebáli, na tom byli po většinu života výrazně líp. A úplně nejhůř na tom pak byli lidi, kteří kvůli iracionálnímu strachu nikdy nevytáhli paty ze svojí rodné vsi.

Útok na útočné pušky

Po každé široce medializované masové střelbě se vždycky rozhoří debata o zákazech střelných zbraní. Ta u nás naštěstí nebývá tak vyhrocená jako ve Spojených státech (kde má nicméně své hluboké opodstatnění, protože americký přístup je opravdu velmi… ehm… specifický), ale postupně se to k nám přelévá a s přibývajícím počtem podobných událostí lze očekávat, že to bude stále větší téma.

Tady musím rovnou předeslat, že veškeré mé názory v této oblasti jsou zcela laické – zbraním nijak zvlášť nerozumím a rovněž zbraňovou legislativu znám jen velmi povrchně. Pro základní orientaci v ní se můžete podívat na stránky Ministerstva vnitra, kde je shrnuto to nejpodstatnější. Na vnitru jsem pracoval se skutečnými experty na tuto problematiku, kteří mají u nás zbraňové předpisy na starosti a mohu potvrdit, že se jedná o nadmíru schopné a inteligentní lidi, jejichž úsudku důvěřuji. Tuhle pasáž jsem s nimi nicméně nijak nekonzultoval a nevylučuji, že by mě svými argumenty mohli někdy v budoucnu přesvědčit, že se mýlím.

Nicméně, pokud někoho zajímá můj názor, tak já jsem pro zpřísnění české zbraňové legislativy. Nemyslím si sice, že by byla špatná (když ji třeba srovnám s tou americkou, tak mi přijde naprosto vynikající), ale vidím tam prostor pro další zlepšení. Proč je česká právní úprava lepší než americká? Protože v ČR potřebujete k držení střelné zbraně zbrojní průkaz, k jehož získání nesmíte mít záznam v trestním rejstříku, musíte projít lékařskou prohlídkou, prokázat v teoretickém testu, že znáte zbraňové předpisy, prokázat na střelnici, že se zbraní umíte zacházet atd. Česká legislativa řeší i to, kde a jak lze zbraň doma skladovat (aby se k ní nedostal nikdo nepovolaný, nedejbože dítě), že je potřeba ji na veřejnosti nosit skrytě a nemávat s ní před lidmi na ulici atd. Prakticky nic z výše uvedeného v Americe neplatí, protože druhý dodatek americké ústavy považuje držení zbraní za základní občanské právo a nemalá část americké společnosti se zoufale brání, aby bylo toto právo jakkoliv omezováno (tady je nicméně potřeba dodat, že Amerika je velká země a mezi jednotlivými státy Unie jsou obrovské rozdíly v tom, co se smí, a co ne).

Přes tyto nepochybné výhody je i česká legislativa na můj vkus v některých ohledech přeci jen příliš benevolentní. Pokud mám správné informace, tak když vrah střílel z ochozu Filosofické fakulty, tak měl v rukou samonabíjecí pušku AR-15. Variantou téhle zbraně je i známá útočná puška M16, kterou znáte z filmů o vietnamské válce a mnohé ozbrojené síly ji myslím používají doteď. Chápu, že pro armádu má taková zbraň řadu využití, ale popravdě nenacházím mnoho dobrých důvodů, proč by mělo být něco podobného u nás povoleného pro soukromé domácí držení.

Jinými slovy – osobně bych byl pro výrazné zpřísnění legislativy v oblasti domácího držení (zejména) dlouhých samonabíjecích zbraní. Tady je možná na místě si vyjasnit, co to AR-15 vlastně je a co to umí. V České republice jsou pro běžné smrtelníky v podstatě nedostupné samočinné zbraně (než tenhle krkolomný český pojem mám osobně radši z angličtiny přejatý termín "automatické" zbraně). To jsou zjednodušeně takové, které umí "střílet dávky". U nich prostě stisknete a držíte spoušť a ono to dělá ta-ta-ta-ta (zhruba v téhle kadenci). Kulomet si u nás zkrátka legálně koupit nemůžete, a to je dobře. To už je samo o sobě výrazný pokrok oproti Američanům.

Co si u nás nicméně legálně pořídit můžete, jsou zbraně samonabíjecí (v anglofonních zemích se jim říká "poloautomatické"), kde musíte při každém výstřelu zmáčknout spoušť. Tyto zbraně podléhají povolení Policie ČR, které se nicméně (pokud se nepletu) uděluje bezúhonným držitelům zbrojního průkazu víceméně automaticky. Zkrátka není nijak velký problém ho získat. Poloautomatické zbraně ve skutečnosti dokáží také napáchat pěknou paseku, protože sice neumějí střílet dávky, ale dobrý střelec s rychlým prstem se dokáže efektu automatické zbraně docela výrazně přiblížit. AR-15 má standardní zásobník na 30 nábojů a myslím, že není až tak velký problém ho celý vystřílet za 30 vteřin (i méně). Takže ano, není to kulomet, ale když tuhle zbraň proti vám někdo použije, tak vám to jako kulomet bude rozhodně připadat. A o to tady jde – u masových střeleb je z hlediska počtu obětí nejdůležitější právě rychlost, s jakou dokáže vrah střílet (nabíjení a podobné úkony ho hodně zdržují). Samonabíjecí zbraň s velkým zásobníkem je recept na pořádně velký průšvih. AR-15 tedy sice není kulomet, ale v každém případě se s ní dá zasáhnout velké množství cílů ve velmi krátkém čase.

A navíc na solidní vzdálenost. AR-15 má účinný dostřel přes půl kiláku. S optikou (kterou vrah z FF UK měl) se navíc na tuhle vzdálenost nejspíš dá i něco konkrétního trefit. To je údaj, ze kterého mrazí. Z ochozu Filosofické fakulty tak mohl vrah klidně ohrožovat lidi u metra Malostranská na druhé straně řeky, anebo dokonce provrtat větrací otvory do zavřeného okna premiérovy kanceláře ve Strakovce.

Tak si tady teď trochu nahlas zapřemýšlím, k čemu vám takováto zbraň v běžném životě vlastně je. Když pominu její užití pro výkon povolání (kde to dává samozřejmě smysl), tak zákon umožňuje její nabytí za účelem vlastní ochrany, ke sportovním, loveckým a jiným zájmovým účelům a k účelům sběratelským.

Tak si to rozebereme postupně. Sebeobrana. Zřejmě nejčastěji uváděný důvod k získání zbrojního průkazu. Tady musím rovnou říct, že naprosto nemám nic proti tomu, aby si bezúhonný člověk pořídil (za splnění zákonných podmínek) k ochraně sebe, svých blízkých a svého majetku střelnou zbraň. V demokratické společnosti není dobrý důvod něco podobného lidem zakazovat. Nicméně když se zamyslím nad tím, jaká zbraň se nejvíce hodí pro nutnou obranu, tak mi jako výrazně nejlogičtější volba přijde pistole. Koupit si na vlastní obranu poloautomatickou pušku mi přijde… no přinejmenším mi to přijde krajně nepraktické. A když si nebudu brát servítky, tak mi to přijde poněkud ujeté.

Zkoušel jsem si vymyslet situaci, kdy byste pro nutnou obranu nezbytně potřebovali zbraň, která je schopná vystřelit několik desítek nábojů za minutu a má dostřel půl kilometru. A kromě několika fantasmagorických scénářů (obrana perimetru rodinného domu při zombie apokalypse apod.) jsem nic moc kloudného nevymyslel. Kdybyste žili třeba v Afghánistánu, tak možná, ale na 99,6 % situací, se kterými se můžete reálně setkat v ČR, a které budou vyžadovat nutnou obranu střelnou zbraní, vám opravdu stačí pistole. A k tomu připočítejte, že pokud se aktivně neangažujete v oblasti organizovaného zločinu, tak na 99,3 % se v ČR do situace, která bude vyžadovat nutnou obranu střelnou zbraní, vůbec nedostanete (a ano, ta čísla jsem si vymyslel, ale nemyslím si, že by byla úplně mimo).

Pistole je především v tomto ohledu mnohem praktičtější, protože se dá relativně snadno skrytě nosit a také rychle vytáhnout, když je potřeba. Představa, že všude chodíte s pouzdrem na útočnou pušku (třeba na přednášky do školy, na vyšetření do nemocnice, anebo do hospody v Uherském Brodě), pro případ, že byste náhodou narazili na někoho dalšího s útočnou puškou, mi vlastně přijde krajně problematická a nejsem si jistý, jestli bych člověka, který podobným způsobem uvažuje a jedná, nechal projít přes případné psychotesty na zbroják.

Už jen z toho důvodu, že musíte splnit všechny zákonné podmínky pro nošení zbraně na veřejnosti, se poloautomatická puška (na rozdíl od pistole) pro nutnou obranu prostě nehodí. Tam, kde ji budete potřebovat, zbraň tohohle typu pravděpodobně nebudete mít. Nehledě na to, že šance, že se dostanete do situace, kdy byste s touhle zbraní zvládli něco, co byste nezvládli s pistolí, je sama o sobě menší, než že vyhrajete hlavní výhru v Eurojackpotu 2x za sebou.

Osobně si myslím, že střelná zbraň jako taková není pro přežití v naší zemi nijak zvlášť nezbytná (ale v zásadě respektuji, že si to někdo nemyslí a pořídí si ji). Česká republika je tak absurdně bezpečná země, že se domnívám, že šance, že vás legálně držená zbraň dostane do problémů, je statisticky vyšší než šance, že vás z nějakého problému zdárně vyvede. Problém je totiž v tom, že když má někdo pistoli, tak bude ve výrazně větším pokušení tu pistoli použít než někdo, kdo žádnou pistoli nemá. To zase zní jako příliš samozřejmé a banální tvrzení, ale ono to má podstatné důsledky.

Americký historik a expert na mezinárodní vztahy Robert Kagan kdysi napsal krásnou knížku o americké zahraniční politice, ve které mimo jiné píše, že "když má někdo kladivo, tak mu můžou všechny problémy najednou připadat jako hřebíky". Na individuální úrovni to tak nutně být nemusí (každý jsme jiný), ale na mezinárodním poli rozhodně platí, že státy, které mají velkou vojenskou sílu, se výrazně častěji dostávají do ozbrojených konfliktů než státy, které moc velkou sílu nemají (viz USA a Evropa). Když máte pistoli, tak je o něco pravděpodobnější, že necháte případný konflikt vyeskalovat do fáze, kdy ji budete muset použít (protože víte, že si takovou eskalaci můžete dovolit). Když pistoli nemáte, tak musíte hledat jiné cesty, jak se z konfliktu dostat (třeba potupně zdrhnout), nebo se mu vyhnout, protože vám prostě nic jiného nezbývá. Jo a taky si s pistolí nemůžete zajít ani s kamarády na pivo, protože při nošení zbraně nesmíte pít alkohol. Což je pro mnoho Čechů asi nejpádnější argument proti pořízení zbrojního průkazu!

Zkrátka a dobře, rozhodně nechci někomu ubírat právo nosit střelnou zbraň za účelem nutné obrany, ale ať mi nikdo netvrdí, že je na něco podobného vhodná (natož nutná) poloautomatická puška. K čemu tedy vhodná je? K lovu? Tady je to podle mě obdobná záležitost. Nemám nic proti tomu, aby si u nás někdo mohl legálně pořídit něco, co dokáže zabít jelena. Ale úplně nechápu, k čemu by sebenáruživějšímu myslivci byla zbraň, která dokáže zabít 40 jelenů za jednu minutu. Nehledě na to, že za účelem lovu jsou u nás legální jen zásobníky se dvěma náboji. Dávat do AR-15 zásobník na dva náboje a jít s ní lovit, je asi jako používat špičkové Lamborghini na přepravu dřeva po polních cestách. Je spousta jiných zbraní, se kterými dosáhnete při lovu stejného efektu, a které nejsou tak snadno zneužitelné při masové střelbě na lidi.

Protože ano, jestli se tahle zbraň opravdu k něčemu báječně hodí, tak je to masová vražda. A nejde ani tak o to, že si to myslím já, jde hlavně o to, že si to myslí masoví vrazi. Protože mezi nimi je AR-15 extrémně populární a mnoho z nejslavnějších a nejkrvavějších masových střeleb (nejen) v USA bylo spácháno právě s ní. Sandy Hook 2012, Parkland 2018, černošský kostel Sutherland Springs 2016, San Bernardino 2014… takhle bych mohl ještě drahnou chvíli pokračovat. Přesně tahle zbraň pražského vraha byla mezi jeho americkými kolegy tak populární, že byl mezi lety 1994 a 2004 její další prodej v USA zakázán (bylo to složitější a federální zákaz nebyl po nátlaku NRA lobby prodloužen, když se neprokázalo, že by díky zákazu došlo k poklesu tohoto typu kriminality) a i v tuto chvíli je prodej AR-15 stále ilegální v devíti amerických státech. Slyšíte dobře, v Americe, jakože v té šílené Americe, kde se útočné pušky prodávají mladistvým v supermarketech, podléhal a podléhá tenhle typ zbraně mnohdy větším omezením než u nás. To už je k zamyšlení, ne?

Ostatně nebyli bychom první (a bohužel nejspíš ani poslední), kdo podobný typ zbraní zakázal po velké masové střelbě. Nový Zéland (což je jinak také velmi bezpečná země) toto opatření zavedl po vraždě 51 muslimů bílým rasistou ve dvou mešitách v Christchurch v roce 2019. Norsko (statisticky jedna z nejbezpečnějších zemí na světě vůbec) k tomu přistoupilo po (neonacismem motivované) masové vraždě na ostrově Utøya v roce 2011, která po sobě zanechala 77 mrtvých. Austrálie totéž učinila už v roce 1996 po vraždě 35 lidí poloautomatickou puškou v Port Arthur v Tasmánii. Ani v jedné z těchto zemí už se pak nic srovnatelného neopakovalo (snad s výjimkou střelby v Darwinu v roce 2019, která měla 4 oběti a byla použita zakázaná brokovnice). Z čehož se ale (vzhledem k extrémní vzácnosti podobných událostí v těchto zemích) nedá nic přesvědčivě vyvozovat.

Ale tak si teda ještě probereme i ty zbylé koníčky. Sběratelství a muzejnictví… u soukromníků v případě, že je zbraň zcela znehodnocená pro budoucí použití, proč ne. Pokud je funkční, tak je to prostě zbytečné riziko. Asi jako kdyby si chtěl nějaký zapálený military fanda udělat v panelákovém bytě sbírku nevybuchlých pum z druhé světové války. Sorry jako, ale ne.

Sportovní využití (což je myslím to, pro které ji měl na sebe napsanou vrah z FF UK). Na biatlon ani jiný olympijský sport takovouto zbraň opravdu nepotřebujete. A znovu – já rozhodně nechci žádný plošný zákaz, který by lidem naprosto a zcela znemožnil přístup k podobným typům zbraní. Když si s něčím podobným chce někdo zastřílet, nebo se naučit s takovou zbraní zacházet, tak by mu to mělo být umožněno. Na střelnici. V rámci nějakého kurzu či střeleckého kroužku, proč ne. Na nějakých k tomu určených místech si zájemce může běhat po lese, kopat zákopy a pak v nich mrznout a vůbec si jiným způsobem hrát na vojáka (když už se nechce sám přihlásit do armády), jak chce. Z hlediska dobrovolné branné přípravy národa to je vlastně pro stát jen výhoda. Ale opravdu je nutné mít něco podobného doma?

Já chápu, že můj názor o omezení domácího držení dlouhých samonabíjecích zbraní jde trochu proti logice zbytku tohoto článku. Opravdu máme kvůli pár zvráceným jednotlivcům, kteří způsobí velmi raritní tragédii, omezovat práva mnohem většího počtu slušných a zodpovědných občanů, kteří touží mít podobnou zbraň doma (ať už z jakéhokoliv důvodu, třeba aby si ji "vytunili" a nastavili podle svého gusta a nemuseli se o ní na střelnici dělit)? A ano, chápu to jako relevantní argument proti případnému omezení.

Na druhou stranu se dá tento argument i obrátit – opravdu máme kvůli koníčku (protože nic jiného to není) velmi malého množství slušných lidí vystavovat širokou veřejnost potenciálnímu ohrožení? Odpověď na to nejspíš bude individuální, ale za mě osobně rizika plynoucí ze zbraní obdobného typu jako AR-15 převažují nad benefity pro těch pár jedinců, kteří je chtějí mít doma ve skříni. Popravdě si nemyslím, že by mezi poloautomatickou a automatickou puškou byl až takový rozdíl, abychom museli mít jednu zakázanou a druhou povolenou, když zkušenosti z reálného světa jasně ukazují, že i s tou povolenou se dají napáchat strašlivé škody. Ano, teoreticky můžete postřílet hodně lidí i s pistolí nebo s běžnou loveckou puškou, ale budete to mít o tolik těžší, že je výrazně menší šance, že se vám to podaří, než s AR-15.

Argument o omezování individuálních práv tedy považuji sice za relevantní, ale nedostatečný. Naopak za naprosto irelevantní považuji jiný argument, který často zaznívá třeba v americké diskusi, a sice, že zločinci se k zakázaným zbraním dostanou stejně, takže nemá smysl je zakazovat. Jistě, nepochybuji o tom, že na černém trhu se dá nejspíš sehnat naprosto cokoliv, včetně bazuky, tanku apod. Ale to bych se stejnou logikou mohl říct, že bychom měli povolit heroin, protože ten je přece také na černém trhu snadno dostupný.

Myslím, že legální omezení může přístup k tomuto typu zbraní natolik ztížit, že by to mohlo (přinejmenším některé) masové vrahy odradit. Ano, mafie k nim nejspíš bude mít přístup i nadále, ale gangsteři se s podobnými zbraněmi nejčastěji vraždí mezi sebou (což může být občas pro společnost dokonce benefit) a obvykle s nimi nechodí střílet děti do škol, ani jinak neohrožují širokou veřejnost (až na pár výjimek, jako třeba když po sobě onehdá izraelští mafiáni házeli na ulici v centru Prahy granáty). Když se podíváte na profily amerických školních střelců (což vlastně nikomu nedoručuji), tak tam často najdete plaché teenagery, u kterých si dost dobře nedovedu představit, že sami kontaktují kosovskou mafii a nakupují od ní ilegální zbraně. A ne, ani na deep webu to není až tak jednoduché, jak si někteří představují.

Nedělám si iluze, že by podobné omezení bylo v současné době politicky prosaditelné. Když Evropská unie začala uvažovat o omezení některých typů zbraní (zhruba v intencích, v jakých o nich píšu já), používaných často při teroristických útocích a masových vraždách, zvedla se u některých stran (v čele s ODS) a politiků (v čele s ministryní obrany Janou Černochovou, která se s útočnými puškami ráda fotí) vlna nevole, která vyvrcholila úspěšnou snahou zakotvit (trochu po americkém vzoru) právo na obranu se zbraní v ruce přímo do Listiny základních práv a svobod. Protože Ústava je nadřazená běžným zákonům, takže pak bude pro ostatní politické síly (a vlastně i pro Unii) mnohem těžší nám do našeho práva držet AR-15 kecat.

Zastánci zbraňových svobod se často odvolávají na Spojené státy jako na svůj vzor a používají na svou obhajobu i typické argumenty z americké veřejné debaty. Což mi přijde trochu podobné, jako kdybych se při diskusi o udržitelném zemědělství odvolával na Somálsko. Počet lidí, kteří v USA každoročně zemřou v důsledku použití střelné zbraně, se naprosto vymyká všemu, co známe ze zbytku civilizovaného světa. Tady bych si možná ještě dovolil krátký historický dovětek, protože si troufám tvrdit, že nemálo lidí, kteří se (u nás i v USA) ohánějí druhým dodatkem Ústavy (který mluví o tom, že by nemělo být narušováno právo lidí držet zbraně), příliš nerozumí tomu, proč tento dodatek vlastně existuje.

Hodně lidí si myslí, že je to nějaký pozůstatek z doby Divokého západu, kdy byl nejbližší šerif daleko, všem visely kolty proklatě nízko a bylo potřeba se bránit proti banditům, Indiánům a medvědům. To není tak docela pravda, protože Druhý dodatek pochází už z doby vyhlášení americké nezávislosti a je tedy o skoro století starší než doba, kterou si obvykle spojujeme s Divokým západem. Mluvíme o čase mušket, nikoliv o čase koltů. Právo držet zbraň se tu netýká ani tak jednotlivců, ale organizovaných domobran (o kterých se tam vysloveně píše). A toto právo není primárně určeno k vlastní obraně, ale jako prostředek k případnému svržení tyranské vlády.

Podle amerických "otců zakladatelů" by se demokratická vláda neměla bát vlastních občanů, a tudíž by si neměla uzurpovat právo na zbraně jen sama pro sebe. Je to odkaz na způsob, jakým Spojené státy vznikly – skrze povstání obyčejných poddaných proti legitimnímu králi. Aby se tento (ve své době dosti neslýchaný, byť již brzy i v Evropě běžný) akt mohl nějak ospravedlnit, mluví se v Deklaraci nezávislosti o právu lidu svrhnout tyranskou vládu a nastolit takovou, kde bude lid spravedlivě zastoupen. Pro případ, že by se i tato nová vláda nakonec stala tyranskou, musí mít lid možnost ji opět svrhnout, což je beze zbraní mnohem těžší. Proto vláda nesmí lidu zbraně brát, protože by mu tak sebrala i případnou (krajní) možnost udělat ozbrojený převrat. Tady je potřeba doplnit, že americká Ústava dělá všechno pro to, aby se vláda tyranskou stát nemohla (systém brzd a rovnováh, který je základem moderní americké demokracie) a i kdyby se to náhodou stalo (a už příští rok se toho můžeme dočkat), aby bylo možné takovou tyranskou vládou svrhnout i bez nutnosti ozbrojeného povstání (skrze volby apod.).

Něco na tom je, protože si můžete všimnout, že nejpřísněji regulují držení zbraní mezi lidmi nesvobodné a totalitárně smýšlející režimy. Ani ne tak kvůli hrozbě masových střeleb, ale protože jestli se diktátoři něčeho bojí, tak je to jejich vlastní lid. Proto chtějí mít tento lid pod kontrolou a rozhodně si nepřejí, aby byl ozbrojený.

Každopádně od doby vynálezu tanku a jaderné ponorky považuje mnoho lidí Druhý dodatek za poněkud obsoletní. Když měla kdysi vláda jen muškety a lidi je měli taky, tak to byl jakž takž férový boj. To už dnes úplně neplatí. Zavádět něco podobného v Česku, kde máme naprosto jinou historickou zkušenost a tradici, mi přijde jako něco zcela ujetého. V Americe samotné jsou zbraně obrovským tématem a zdrojem neuvěřitelných problémů a to poslední, co bychom si mohli přát, je tahat tyhle problémy sem. Aby se země, kde to docela funguje, inspirovala zemí, kde se to totálně rozpadá, mi přijde jako ta asi největší blbost, kterou můžeme udělat. Až potkáte paní Černochovou, tak jí to prosím vyřiďte. Díky!

Jak vypadá zpackaný zásah

Hodně lidí se také začalo krátce po tragédii vyjadřovat k tomu, jak moc se povedl zásah bezpečnostních složek. Jelikož mám informace pouze z médií, tak se k tomu nebudu moc rozepisovat. Jen bych chtěl poznamenat, že mi nemalá část té kritiky nepřijde úplně fér.

Jako samozřejmě, že ten zásah nebyl úplně dokonalý. Kdyby byl dokonalý, tak by nezemřelo 14 nevinných lidí. Ale nemám úplně radost z toho, když se najdou lidé, kteří poté, kdy už je dávno jasné, kdy, kdo, kde a odkud střílel, vědí naprosto přesně, kolik policistů se mělo poslat do které budovy, kam se měli umístit odstřelovači apod. Tak jasně, to bych dovedl taky uřídit všechno se znalostmi, jaké máme k dispozici dnes, tak, aby se ve výsledku nikomu nic nestalo. Ale jsem si vcelku jistý, že kdyby tihle stejní kritici vedli zásah v době, kdy se nic z toho, co víme teď, ještě nevědělo, že by to o moc lépe nedopadlo. Pokud by to rovnou nedopadlo mnohem hůř.

Nemyslím si, že bychom v případě policejního zásahu na FF UK byli svědky nějakého "fatálního selhání". Ať už na úrovni řízení, anebo na úrovni operativy na místě (tam spíš naopak před mnoha zasahujícími policisty klobouk dolů). Jistě, padlo tam několik rozhodnutí, která se zpětně ukázala jako nešťastná. Pochopitelně zejména to, že se veškerá pozornost soustředila na budovu v Celetné a žádná hlídka nezůstala na Palachově náměstí.

Dnes víme, že to byla chyba, ale ono je vážně strašně snadné dělat generála po bitvě. Rozhodnutí věnovat se primárně Celetné mi nepřijde (v kontextu informací, které byly tehdy k dispozici) až tak nelogické. Ano, dalo se to udělat líp a mohla se tím zachránit spousta životů. Ale "fatální selhání" je prostě příliš příkrý odsudek. Ono navíc tohle "coby kdyby" má spoustu úskalí. Možná jen nemám dost informací, ale my přeci stále nevíme, jak to přesně bylo. Vůbec mi nepřijde nereálná varianta, že pachatel původně mířil do Celetné, ale když vystoupil na náměstí Republiky z metra (což podle geolokace telefonu opravdu udělal) a následně zjistil, že v budově jsou tři zadele policajtů, tak prostě pokračoval pěšky dál do hlavní budovy FF (časově by to pořád vycházelo). Popravdě mi přijde trochu zvláštní, proč, pakliže od začátku směřovat na Palachovo náměstí, vystoupil na Republice a nejel tím metrem ze Zličína rovnou na Staroměstskou. Ale tak třeba nechtěl přestupovat, co já vím.

Stejně tak se klidně mohlo stát, že by si u vstupu do hlavní budovy fakulty vrah všiml policejní hlídky (po jejíž přítomnosti všichni zpětně volají) a prostě by šel střílet někam jinam. V centru je tolik míst, kde můžete zabít stejné nebo větší množství lidí, takže je dost dobře možné, že i kdyby v budově nějací policisté byli, tak by se velkému masakru stejně nezabránilo. Podobné coby kdyby by se prostě dalo hrát donekonečna.

Jednu věc bych chtěl ale vysloveně vyzdvihnout. A to je jednání prvních policejních hlídek na místě, které bylo doslova učebnicové. Při situaci aktivního střelce je strašně důležitá jedna věc. První policisté, kteří na místo dorazí, prostě nesmí na nic čekat (na žádnou zásahovku apod.), nijak se nezdržovat a rovnou směřovat k pachateli. Problém se zásahovkou je totiž v tom, že k podobným situacím přijede vždycky pozdě (byť v tomto konkrétním případě byl její dojezdový čas až neuvěřitelně rychlý – nevím, jestli byla v Celetné, nebo kde, ale byla tam fakt rychle). Zásahovky jsou proto dobré spíše na situace, kdy se někdo někde zabarikáduje, drží rukojmí a na všechno je víc času.

Ale v případě aktivního střelce se na zásahovku zkrátka nesmí čekat, protože ta zcela určitě nebude na místě první. První na místě bude většinou běžná policejní hlídka, která prostě musí okamžitě vejít do budovy a snažit se najít pachatele. A následně navést jeho pozornost na sebe a zaměstnat ho do chvíle, kdy dorazí další posily. A musí to udělat i v případě, že je tahle hlídka třeba mnohem hůře vyzbrojená a vybavená než pachatel. To jinými slovy znamená, že se tihle první policisté pouští do obrovského rizika, protože se s minimem informací a v místě, kde to často neznají, snaží konfrontovat někoho, kdo nad nimi může mít i výraznou převahu. To je jeden z důvodů, proč byste si měli i řadových policistů vážit, protože i tohle je součást jejich práce.

Pražští policisté tuhle kritickou fázi zvládli skvěle, protože na nic nečekali a okamžitě směřovali do budovy a uvnitř budovy běželi rovnou do horních pater, kde údajně měl být pachatel. A ano, je to sice součást jejich práce, ale i tak to chce pořádnou porci odvahy a profesionality. Je vlastně docela dobře možné, že kdyby byla na místě jako první zásahovka, že by jí to celé trvalo mnohem déle (zásahovky ve skutečnosti často postupují o něco pomaleji, protože dělají všechno systematičtěji, aby jim nikdo neproklouzl, anebo nevpadl do zad).

To, co předvedli první zasahující policisté, bylo opravdu ukázkové a je důležité si uvědomit, že to (bohužel) i v mezinárodním srovnání vůbec není samozřejmost. Mohl bych vám tu vypočítat mnoho kolosálně zpackaných zásahů v zemích, kde by přitom měli mít policisté s řešením podobných situací mnohem více zkušeností. Exemplárním příkladem totálního selhání je samozřejmě masakr na střední škole Columbine v roce 1999, kde několik desítek po zuby ozbrojených policistů nebylo po mnoho desítek minut schopno eliminovat dva ozbrojené teenagery. Nebo obrovský fuck-up na škole v Uvalde v roce 2022, kde "zasahující" policisté (z těžko pochopitelných důvodů) vyhodnotili celou situaci jako držení rukojmích (přestože šlo o aktivního střelce) a rozhodli se nedělat vůbec nic a čekat velmi dlouhou dobu na zásahovku. Vlastně jediné, co mezitím dělali, byla dost brutální pacifikace (s pomocí taserů apod.) zoufalých rodičů, kteří se snažili přimět policii k nějaké činnosti a když se jim to nepodařilo, tak se alespoň sami zkoušeli dostat do budovy a zachránit své děti.

Takhle vypadá totální selhání. Teď nechci, aby to vypadalo, že americká policie vždycky předvede podobnou shitshow jako v těchto dvou případech. I v USA jsme samozřejmě často svědky excelentních policejních zásahů, které jen obvykle nedostávají takovou porci pozornosti (třeba Nashville 2023). U nás systém v tomhle ohledu zafungoval skvěle a myslím, že nemalou zásluhu na tom měli i moje bývalé kolegyně a kolegové z vnitra, kteří u nás již před mnoha lety pomáhali zavádět a organizovat policejní školení a cvičení pro případ aktivního střelce. Teď se to zjevně zúročilo.

Je pravda, že policistům nějakou dobu trvalo, než se dostali až k pachateli. Tady bych se jich chtěl nicméně opět zastat, protože to opravdu neměli jednoduché. Já znám poměrně dobře jak budovu v Celetné, tak tu na Palachově náměstí – v každé z nich jsem byl minimálně dvacetkrát (jak jako student, tak později). A rozhodně policistům nezávidím, že museli zasahovat zrovna tam. Celetná je docela kvalitní bludiště, protože to není jeden barák, ale několik historických domů (včetně Karolina) propojených dohromady vcelku komplikovanou sítí chodeb a schodišť. Hlavní budova FF je sice o něco přehlednější, ale je tak obrovská, že abyste ji pořádně "pokryli", tak byste na to potřebovali spíš stovky než desítky policajtů. A přestože jsem v ní byl mockrát, tak jsem taky neměl tušení, jak se vlastně dostat do nejvyššího patra a na ten ochoz, ze kterého pachatel nakonec střílel. Aniž bych chtěl podceňovat vzdělání pražských policistů, tak si troufám odhadnout, že většina z nich uvnitř nikdy předtím nebyla a vůbec se jim nedivím, že jim chvíli trvalo, než se tam zorientovali.

Pak je tu další věc, kterou považuji na tomto zásahu i v mezinárodním srovnání za velmi nadprůměrnou. Ještě předtím, než byla budova prohlášena za bezpečnou a eliminace pachatele byla jednoznačně potvrzená, začala část policistů velmi profesionálně poskytovat první pomoc zraněným a přenášeli je z budovy směrem k čekajícím záchranářům v bezpečném prostoru za Rudolfinem. Já jsem si nastudoval hodně podobných zásahů z celého světa, ale upřímně si nepamatuju, že bych někde viděl tak skvěle zvládnutou první pomoc a evakuaci zraněných ze strany policie jako teď v Praze. Naopak bych mohl jmenovat dost příkladů, kde se zrovna tohle totálně nezvládlo, nebo se na to úplně kašlalo a výrazně to přispělo k vyššímu počtu obětí (asi nejděsivějším odstrašujícím příkladem je zásah v moskevském divadle na Dubrovce roku 2002). Tohle by se zkrátka od našich kluků a holek v uniformách mohli jezdit jejich kolegové z ostatních zemí učit.

Určitou kontroverzi vyvolal fakt, že policisté nebyli nějakou dobu schopni eliminovat střelce na ochozu budovy, který ohrožoval široké okolí (což by samozřejmě nebyl takový problém, kdyby neměl ten typ zbraně, který bych já rád zakázal). Ano, tohle se určitě dalo udělat líp, ale i tady bych se policistů trochu zastal. Mně je vlastně docela sympatické, že čeští policisté nestřílí jen tak "Pánubohu do oken" ve chvíli kdy mají minimální šanci se správně trefit (z krátké zbraně, na větší vzdálenost atd.), a naopak slušnou šanci trefit něco, co trefit nechtějí (jako třeba okna učeben, ve kterých můžou být další studenti či jiní policisté).

I tady by se mohli (zejména američtí) policisté od těch našich lecčemus přiučit. Možná by pak nedocházelo k takovým fuck-upům, jako byl ten po bombovém atentátu v Bostonu v roce 2013, kdy při "přestřelce" s (v té době už neozbrojeným a vážně zraněným) pachatelem, který nekladl žádný odpor, několik desítek policistů vystřílelo několik set nábojů, aniž by trefili podezřelého. Jediné, co trefili, bylo hned několik okolních domů, které byly doslova provrtané deštěm kulek. V těchto domech byli samozřejmě civilisté a byl čirý zázrak, že se nikomu nic nestalo (v jednom dětském pokoji, ve kterém během střelby skutečně spalo dítě, bylo nalezeno několik průstřelů z policejních zbraní doslova pár centimetrů od postele). Byla to po pár dnech v pořadí druhá podobně chaotická přestřelka se stejným pachatelem, kterému se při té první podařilo utéct z obklíčení několika desítek opět víceméně nazdařbůh střílejících policistů (přičemž pachatel na útěku, zřejmě omylem, přejel autem vlastního bratra, spolupachatele teroristického útoku).

Ale abychom nehejtovali jen Američany – naprosto neuvěřitelný mi v tomto ohledu přišel i zátah francouzských "speciálních" jednotek na strůjce pařížských teroristických útoků Abdelhamida Abaaouda v pařížské čtvrti Saint Denis v roce 2015. Policisté vystříleli do obklíčené budovy víc než 5000 (to není překlep!) kulek a jediným výsledkem byl zastřelený policejní pes, 5 zraněných policistů a jeden zraněný civilista (všichni střelení z policejních zbraní). Tři přítomné teroristy, kteří byli cílem zásahu, se ani jednomu policistovi zasáhnout nepodařilo, zřejmě proto, že hned na začátku razie spáchali sebevraždu. Takže až budete mluvit o zpackaném zásahu, tak ten vypadá třeba tak, že se při něm policisté postřílí navzájem, když se snaží eliminovat dávno mrtvé pachatele.

V tomto kontextu mi opět přijde pražský policejní zásah jako vcelku solidně zvládnutý. Čeští policisté zkrátka střílí jen tehdy, když mají reálnou šanci trefit to, co trefit chtějí. Tady se to jistě dalo udělat i líp, ale z čistě metodického hlediska je mi český přístup mnohem sympatičtější než třeba ten americký (střílíme nazdařbůh a ono to snad vyjde).

Uvidíme, s čím nakonec přijde vyšetřování GIBSu, ale já bych (na základě neúplných a zprostředkovaných informací) rozdal za tenhle policejní zásah rozhodně víc medailí než trestních oznámení. Přinejmenším někteří z policistů na místě si opravdu zaslouží ocenit za odvahu i profesionalitu. Stejně se myslím nakonec ukáže, že většina obětí byla zasažena v prvních minutách střelby, a tedy v době, kdy první hlídky teprve směřovaly na místo. Takže když už se nepovedlo mít někoho na místě předem, tak později už se toho až tolik dělat nedalo.

Jo a taky mě moc netěší to, že se hodně lidí snaží celou událost okamžitě zpolitizovat. To je také dobrý varovný signál, podle kterého poznáte, kdo celý zásah hodnotí "objektivně" a kdo se jen snaží vytěžit nějaké politické body. Třeba experti, kteří hned vyzývají k odstoupení ministra Rakušana… Myslím, že z mojí kritiky ministryně Černochové je vcelku zřejmé, že nejsem až tak fanatickým fandou této vlády, abych se na ni neuměl podívat i kriticky. Ale zase ne každá kritika je fér. Já si třeba nemyslím, že by měl odstoupit ministr zdravotnictví pokaždé, když nějaký lékař omylem odoperuje špatnou ledvinu. Politiky máme hnát k odpovědnosti za špatná systémová nastavení, nikoliv za individuální selhání jejich "podřízených", ke kterým samozřejmě vždycky docházelo a docházet bude (všichni jsme jenom lidi). Teoreticky se tak můžete úplně zbytečně zbavit i dobrých politiků.

To samozřejmě platí na všechny strany. Kdyby byl u moc Babiš, hodně lidí z mého tábora by to pro změnu hodilo na něj (říkali by, že "vytvořil atmosféru nenávisti" a podobné ptákoviny) a bylo by to úplně stejně nefér, jako když to někdo hází na Fialu. Chápu, že hodně lidí je krajně frustrovaných politikou, ale zase není nutné politizovat úplně všechno.

No, a to je asi tak všechno, co jsem vám k tomu chtěl říct. Pevně doufám, že už se u nás nic podobného nikdy nestane. To nicméně není jisté (podobné události často přicházejí v sériích a riziko opakování něčeho podobného je teď nepatrně vyšší), ale i kdyby se to stalo, tak myslete na to, že naše pozornost podobné tragédie spíše podporuje a že je naprosto neproduktivní a iracionální se předem bát. Svět není až tak hrozné místo, jak to občas na obrazovce vypadá. Tak se tím alternativním světem na obrazovce nenechte znechutit a zblbnout.

Pro nové texty na blogu sledujte facebookovou stránku Nihilista na balkonu.